Článek
V květnu 1970 se Bourvil objevuje v televizním studiu a divákům nabízí svůj typický široký úsměv. Navzdory unaveným rysům tváře působí optimisticky a klidně. Když se ho novinář zeptá, zda ho jeho život dělá šťastným, Bourvil s typickou skromností odpoví: „Mám pevné zdraví, dělám práci, která mě baví, mám dvě skvělé děti a ženu, která je úžasná matka… co víc si přát? Peněz mám dost pro život. Až budu starý, nebudu od nikoho nic potřebovat. Kdybych s tím vším nebyl šťastný, zasloužil bych si facku.“
Diváci nemají důvod o ničem pochybovat – oblíbený herec na obrazovce nejeví známky trápení. Bourvil ovšem zároveň tajně svádí boj s vážnou nemocí. Diagnózu zhoubné rakoviny kostní dřeně znal on sám už tři roky, ale rozhodl se ji neprozradit publiku ani většině kolegů. Veřejnost ani spolupracovníci tehdy netuší, že herec své široké úsměvy už jen statečně předstírá.
17 milionů diváků
André Raimbourg vyrůstal v rolnické rodině v normandské vesnici Bourville (podle níž si později zvolil svůj pseudonym), a protože jeho otec padl v první světové válce, vychovávala ho matka s nevlastním otcem. Už jako chlapec bavil okolí hrou na harmoniku a zpěvem, což ho přes pařížské kabarety a populární šansony postupně dovedlo až k filmu.
S manželkou Jeanne, kterou si vzal už v roce 1943, vychovával dva syny. Rodina pro něj byla vším a úzkostlivě ji chránil před pozorností médií. Od konce 40. let si vybudoval pověst laskavého komika, který ztělesňoval dobrosrdečné prosté muže a spolehlivě rozesmával poválečné publikum. V 50. a 60. letech natočil desítky úspěšných filmů a stal se jednou z největších hvězd francouzské komedie.
V roce 1965 vytvořil Bourvil poprvé komickou dvojici s Louisem de Funèsem ve filmu Smolař. O rok později je jejich nesourodé duo k vidění v dalším snímku režiséra Gérarda Ouryho Velký flám, kde Bourvil jako bodrý Francouz za druhé světové války nechtěně uniká Němcům po boku temperamentního krajana v podání de Funèse.
Tato válečná komedie se stala fenoménem: do kin na ni přišlo přes 17 milionů diváků a Velký flám se zařadil mezi vůbec nejnavštěvovanější filmy v historii francouzské kinematografie. Bourvil byl ve svých padesáti letech na vrcholu popularity a milovala ho celá země.
Pád z kola a diagnóza
Jen pár měsíců po rekordním úspěchu Velkého flámu přichází tvrdá zkouška. Na jaře 1967 natáčí padesátiletý Bourvil kostýmní komedii Les Cracks o bláznivém cyklistickém závodě. Při jedné z venkovních scén upadne z rozjetého kola a poraní si záda. Zpočátku to vypadá jen jako drobná nehoda při natáčení – podobné karamboly k veselohře patří.
Bolesti páteře však neustupují, a tak Bourvil podstupuje lékařská vyšetření. Ta odhalí skrytou a mnohem závažnější příčinu potíží: tzv. Kahlerovu nemoc, vzácnou formu rakoviny napadající kostní dřeň. Prognóza je neúprosná – nemoc je pokročilá a vyléčit ji nelze.
Pro Bourvila to byl šok, který pečlivě tajil. V době diagnózy měl za sebou dvě dekády úspěchů a zástupy oddaných fanoušků. Veřejnost ho znala jako dobrosrdečného veselého člověka, jehož humor pomáhal zapomenout na poválečné starosti. Bourvil se sám nikdy nestavěl do role hvězdy a v soukromí byl pověstný skromností. Teď ale poprvé stál před problémem, který nedokázal rozesmát ani okouzlit – před nemocí, jež ohrožovala jeho život i kariéru.
Herec se rozhodl dál pracovat, jako by se nic nestalo. Diagnózu sdělil jen nejbližší rodině, ale před kolegy a publikem ji zamlčel. Nechtěl vzbudit lítost ani paniku. Místo ústupu ze scény podstoupil intenzivní léčbu a zároveň pokračoval ve filmování.
Lékaři zkusili chemoterapii i ozařování, Bourvil konzultoval možnosti léčby u různých specialistů, ale zhoubné onemocnění postupovalo dál. Už tehdy věděl, že naděje na úplné vyléčení je mizivá, přesto to na jeho pracovním nasazení nebylo znát.
Natáčení navzdory bolesti
Navzdory těžké diagnóze nezůstal Bourvil ani na konci 60. let stranou. Naopak ihned přijal další velkou filmovou roli. Režisér Gérard Oury ho obsadil do mezinárodní komedie Mozek (Le Cerveau), jejíž natáčení začalo v roce 1968.
Ani celostátní stávky a nepokoje května 1968 nedokázaly projekt zastavit nadobro – štáb po pár týdnech pokračoval a Bourvil v náročné superprodukci po boku Jean-Paula Belmonda a Davida Nivena obstál se svou typickou lehkostí. Kriminální komedie o loupeži století šla do kin v roce 1969 a opět se těšila diváckému ohlasu. Nikdo netušil, že představitel jednoho z hlavních hrdinů v té době podstupuje onkologickou léčbu.
Koncem 60. let už ale nemoc začala Bourvila omezovat víc. Přesto přijal i roli, která se vymykala jeho ustálenému obrázku komika. V kriminálním dramatu Rudý kruh (Le Cercle rouge), které režíroval renomovaný Jean-Pierre Melville, si Bourvil zahrál vážnou postavu policejního komisaře.
Při natáčení tohoto temného thrilleru na přelomu let 1969 a 1970 už herec mnohdy tišil bolesti potají injekcemi morfia. Zatímco na plátně ztvárnil klidného profesionála zákona, v zákulisí sváděl vlastní zápas s vyčerpáním. I přes rostoucí únavu dovedl roli v Rudém kruhu do konce – film měl premiéru v říjnu 1970 a diváci v něm viděli Bourvila, na kterého byli zvyklí: soustředěného a přesvědčivého. Co se odehrávalo za kamerou, věděla v tu chvíli jen hrstka zasvěcených.
Poslední film
Začátkem roku 1970 Bourvil dlouho zvažuje, jestli ještě dokáže natočit další film. Z předchozí spolupráce s Melvillem vyšel fyzicky vyčerpaný a bolesti se stupňovaly. Nakonec přijímá nabídku režiséra Marcela Camuse na lehkou válečnou komedii Zeď Atlantiku. Při natáčení na jaře 1970 je už pohublý a zesláblý. Zdravotní stav herec tají, ale štábu neunikne, že jeho tělo trpí.
Bourvil pokračuje v tišení bolesti morfiovými injekcemi přímo na place. Náročné scény mu režisér upravuje tak, aby mu co nejvíce ulehčil. Ani v této situaci se ale Bourvil nevzdává své perfekcionistické profesionality. Jednu z nejobtížnějších sekvencí – rvačku v hospodě plné lidí – odehraje navzdory vyčerpání a bez jediné stížnosti.
Večer po natáčení pak místo odpočinku míří do nemocnice ve Villejuifu na další fázi chemoterapie a ozařování. Každé ráno se vrací na plac a dál plní roli laskavého komika, aby film zdárně dokončil.
Během filmování Zdi Atlantiku ještě Bourvil souhlasil se zmiňovaným televizním vystoupením. Své utrpení maskoval tak dokonale, že i v květnu 1970 před kamerami působil jako člověk, který nemá žádné starosti – a veřejnost ho tak nadále vnímala.
Skutečnost byla opačná: po skončení natáčení už Bourvilovi rychle docházely síly. Léčba nezabírala a nemoc se rozšířila natolik, že ani ti nejlepší lékaři už nemohli nic dalšího nabídnout. Herec zůstával v péči nemocnice, ale na veřejnosti se stále neobjevila ani zmínka o tom, že by byl vážně nemocen.
Snímek Zeď Atlantiku měl premiéru 14. října 1970 – jen tři týdny po Bourvilově smrti. André Raimbourg alias Bourvil zemřel 23. září 1970 v Paříži ve věku pouhých 53 let. Do poslední chvíle se nevzdal práce ani plánů: ještě v létě 1970 počítal s natáčením další velké komedie, kterou pro něj chystal Gérard Oury.
Ve filmu La Folie des grandeurs se měl potřetí sejít před kamerou s Louisem de Funèsem, ale tuto roli za něj už převzal Yves Montand. Až po Bourvilově odchodu se veřejnost dozvěděla o jeho statečném tříletém boji s nemocí, který tajně vedl.
Jeho předčasný odchod drtivě dopadl nejen na miliony diváků, ale i na herecké kolegy – a ze všeho nejvíce na Louise de Funèse. Přestože na plátně tvořili dvojici založenou na absolutním kontrastu, kde klidný a dobrosrdečný Bourvil vyvažoval neurotického a výbušného de Funèse, ve skutečnosti k sobě chovali hluboký respekt a obdiv. De Funèse ztráta přítele a nenahraditelného parťáka hluboce zasáhla a nesl ji nesmírně těžce.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Bourvil
https://www.britannica.com/biography/Bourvil
https://www.imdb.com/name/nm0100994/
https://www.larousse.fr/encyclopedie/personnage/Bourvil/107629
https://www.universalis.fr/encyclopedie/bourvil/
https://www.allocine.fr/personne/fichepersonne_gen_cpersonne=1209.html
https://www.ina.fr/recherche?q=Bourvil+interview+1970
https://www.lemonde.fr/archives/search/?query=Bourvil%20mort%2023%20septembre%201970
https://en.wikipedia.org/wiki/Bourvil
