Článek
Pražské výstaviště, podzim 1928. V hlavním pavilonu Pražských vzorkových veletrhů, jen pár kroků od čerstvě dokončeného Veletržního paláce, vyhlašují organizátoři vítězku jedné z prvních československých soutěží krásy.
Mezi několika desítkami dívek získává titul Ideální dívky Československa Marie Kopecká, dvaadvacetiletá úřednice z redakce Lidových novin. Není pro porotu úplně neznámou tváří. Před dvěma lety se mihla v němé válečné podívané Válečné tajnosti pražské jako baronova dcera Zdenka, hned poté ji režisér obsadil do divácky vděčného Švejka v ruském zajetí.
Stejně jako pro řadu jiných hereček němé éry znamenala pro Kopeckou korunka královny krásy vstupenku do velké hry. Režisér Přemysl Pražský ji ještě v roce 1929 obsadil do hlavní role pekařovy dcery Běly v lehkonohé veselohře Pražské švadlenky podle frašky Otto Fastera.
V titulcích si Kopecká nechala vytisknout exotický pseudonym Marja Pogovská — zkusila si na sebe vzít cizokrajné jméno, které tehdy v pražské módě plné ruských emigrantů znělo přesně tak tajemně, jak německy vychovaná smetánka chtěla. Působilo to dobře. Mladistvá temperamentní tvář se objevovala v titulcích kin i tisku, věštilo se jí mnoho dalších filmů.
Jablko ovšem padlo daleko od stromu. Marie Kopecká pocházela z rodu, který má v české kultuře pomník — jejím pradědem byl legendární Matěj Kopecký (1775–1847), kočovný loutkář z Mirotic, jehož potomci se věnují řemeslu už po devět generací.
Jenže mladá Marie loutky vynechala. Vystudovala obchodní školu, nastoupila do redakce v ulici 28. října a film brala zpočátku jen jako odpolední rozptýlení. Žádná konzervatoř, žádné divadelní angažmá. Stačila jí kamera a její silně fotogenický obličej.
A právě v tom byl problém, který se projevil o dva roky později. Když do Československa dorazil zvukový film — od roku 1930 přibývaly zvukové aparatury rychleji, než se herci stačili přeškolit — dostal okruh hereček němé éry rozsudek bez odvolání. Krásná tvář už nestačila.
Vyžadoval se kultivovaný hlas, jasná dikce, herecká průprava z divadla. Kopecká neměla nic z toho. Stejně jako Adina Mandlová, která si dikci vydřela u Hilara, se mohla zkusit vrátit do školních lavic. Neudělala to. Nedělaly to ani jiné: například hollywoodská hvězda Norma Talmadge. Praha měla své vlastní herecké oběti. Kopecká byla jednou z nich.
Po roce 1929 se před kamerou objevila ještě dvakrát, vždy v rolích, které spíš dotvrzují, jak nízko klesla v hierarchii štábů. V kultovní sociální komedii Hej-Rup! Martina Friče (1934), kde Voskovec a Werich rozjíždějí mlékárenské družstvo, se mihla v jedné z davových scén jako bezejmenná telefonistka.
O dva roky později hrála v sentimentálním Irčinu románku (1936) sekretářku ředitele. Snímek režíroval Karel Hašler — muž, kterého za pět let nacisté umučí v Mauthausenu. Tím její herecká dráha skončila. Pekařova dcera, baronova dcera, ředitelova sekretářka, telefonistka — a nic víc. Někdy v té době se Marie Kopecká provdala a přijala jméno Veselá.
Od filmu se ale úplně neodstřihla. Už koncem 30. let se vrátila — ne před kameru, ale za ni. Začala stříhat. V roce 1944, uprostřed protektorátu, kdy Barrandov pracoval pod taktovkou německé Prag-Filmu, oficiálně nastoupila do střižny Filmového studia Barrandov.
Z patnácti let u střihačského stolu si odnesla jména v poslední části titulků, kterých si málokdo všímá: lékařská komedie Dnes neordinuji (1948), rodinná Katka (1949), normalizační hagiografie strojírenských dělníků Karhanova parta (1950). Pod jejíma rukama prošly desítky hraných i animovaných snímků.
V roce 1948 patřila mezi šestici hlavních barrandovských střihačů. Po platovém výnosu ministerstva práce z dubna 1949 byla zařazena do druhé ze tří kvalifikačních tříd s pevným platem 7 500 Kčs měsíčně — v době, kdy průměrná hrubá mzda v Československu činila kolem 900 Kčs. Film byl po znárodnění elitní obor a Kopecká v něm patřila ke špičce střihačského cechu.
V oboru měla pověst pečlivé pracovnice. Stříhala až do roku 1960, kdy odešla v 54 letech do důchodu. Film na ni přesto úplně nezapomněl. Při oslavách 70. výročí československé kinematografie v roce 1968 — sedmdesát let od prvních záběrů Jana Kříženeckého na Výstavě architektury a inženýrství — obdržela Pamětní medaili k 70. výročí filmu.
Bylo to oficiální uznání kolegům, kteří odvedli mravenčí práci ve střižnách a laboratořích. Kopecká, dříve Veselá, dříve Pogovská, dříve Ideální dívka Československa, na chvíli vystoupila ze stínu do středu dění. A pak se vrátila zpátky.
Zemřela v září 1983 v Praze, ve věku 77 let. Urna s jejím popelem byla 4. října téhož roku uložena na Olšanských hřbitovech II, oddělení 10, hrob číslo 82. Hrob je dnes opuštěný — bývalá královna krásy první republiky čeká, až místo jejího posledního odpočinku někdo adoptuje.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/118745/marie-kopecka
https://www.csfd.cz/tvurce/27241-marie-kopecka/prehled/
http://www.kultura.cz/profile/30647-marie-kopecka
https://www.hrbitovy-adopce.cz/hroby-v-projektu/hrob/marie-vesela-kopecka/
https://is.muni.cz/th/skm5×/Mistri_filmovych_okenek.pdf
https://www.kudyznudy.cz/aktuality/rodinne-klany-loutkar-matej-kopecky-a-deset-genera
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sout%C4%9B%C5%BEe_kr%C3%A1sy_v_%C4%8Ceskoslovensku,_%C4%8Cesku_a_Slovensku
