Článek
Na jevišti pařížského divadla Atelier stál v roce 1937 dvaadvacetiletý, dosud neznámý herec Jean Marais. Přišel na konkurz do nové inscenace antického dramatu Oidipus vladař, kterou připravoval prominentní umělec a dramatik Jean Cocteau.
Osmmačtyřicetiletý Cocteau – už tehdy uznávaná osobnost francouzské kultury – seděl v hledišti a zaujatě sledoval vysokého mladíka s ušlechtilými rysy. Marais se na jevišti sotva stačil představit a Cocteau už v něm viděl víc než jen vhodného představitele krále Oidipa.
Nakonec mladého adepta obsadil do hlavní role a navázal s ním úzkou spolupráci. Toto náhodné setkání změnilo Maraisův život: otevřelo mu dveře k velké herecké kariéře a zároveň dalo vzniknout vztahu, který oba muži dlouho tajili.
Ještě téhož roku se Cocteau a Marais spřátelili i mimo divadlo. Starší umělec v talentovaném herci rozpoznal nejen pohledného představitele romantických hrdinů, ale také citlivého člověka s uměleckými ambicemi. Cocteau vzal mladého Maraise pod svá ochranná křídla.
Pomáhal mu vzdělávat se, zval ho do intelektuálních kruhů Paříže a postupně z něj vychoval svou hvězdu a múzu. Vztah mentora a chráněnce brzy přerostl v hlubokou lásku. Cocteau se do Maraise zamiloval a Marais našel v Cocteauovi nejen partnera, ale svým způsobem i životního učitele a náhradního otce.
Bylo to partnerství pevné a otevřené – ovšem jen v soukromí jejich bytu. Navenek museli oba dodržovat společenské konvence své doby.
Cherbourg: bez otce, ale v dívčích šatech
Aby Jean Marais došel až na prkna pařížského divadla, musel překonat složité dětství. Narodil se 11. prosince 1913 v přístavním městě Cherbourg na severu Francie jako Jean Alfred Villain-Marais. Přišel na svět za smutných okolností: jen pár měsíců předtím zemřela jeho tříletá sestřička a matka zoufale toužila po další dceři.
Když místo ní porodila syna, zpočátku se na něj odmítla i podívat. Zklamaná matka malého Jeana dokonce oblékala do dívčích šatiček a nechávala mu růst dlouhé světlé vlasy. Přesto si postupně k dítěti vytvořila silné, byť podivné pouto. Marais později vzpomínal, že jako malý chlapec miloval chvíle, kdy mohl obdivovat krásu své matky před zrcadlem a pomáhat jí vybírat šaty a šperky.
Rodinné prostředí však nebylo harmonické. Otec, statný vojenský veterinář, odešel krátce po synově narození na frontu první světové války. Když se vrátil, manželství už nefungovalo – Jeanova matka otce opustila a chlapce svěřila do péče babičky a tety.
Malý Jean tak vyrůstal bez tatínka a matku vídal jen občas. Jeho matka Rosalie, která si nechávala říkat Henriette, vedla bohémský a neuspořádaný život. Proslula výstředním vkusem – nosila barevné paruky a vysoké podpatky – a také jako nenapravitelná kleptomanka.
Za krádeže se opakovaně dostávala do vězení, což malý Jean dlouho netušil. Když byl jako učedník fotografie jednou pracovně ve věznici, v šoku tam svou matku potkal za mřížemi. Navzdory tomu ji nikdy nepřestal milovat. Jako dospělý se o ni finančně staral a mnohé její prohřešky toleroval – dokonce jí prý pomáhal s drobnými krádežemi.
Maraisova oddanost matce trvala celý život, přestože mu o otci nikdy neříkala pravdu. Každý pokus zjistit něco o otcově osudu končil jinou verzí příběhu. Jednou mu matka tvrdila, že otec padl ve válce, jindy zase že ho vyhnala z domu, protože malého Jeana bil. Skutečnost vyšla najevo až o desítky let později.
Na sklonku života se Jean Marais setkal s mužem, který o sobě prohlásil, že je jeho pravým otcem – teprve umírající stařec potvrdil, že byl kdysi milencem jeho matky. Marais tak nikdy neměl jistotu, kdo byl jeho biologický otec. Trauma z nejasného původu v sobě nosil celý život a možná i proto tak snadno přilnul ke Cocteauovi, který mu otcovskou autoritu nahradil.
Paříž: Cocteauův chráněnec
Jean Marais směřoval k herectví navzdory chaotickým poměrům, v nichž vyrůstal. V šestnácti letech odešel z Cherbourgu do Paříže. Zapsal se na herecké kurzy v divadle Théâtre du Louxor a zazářil tam v několika amatérských představeních. Už tehdy vynikal pohlednou tváří a atletickou postavou.
Krátce působil jako fotografův pomocník, řidič i poslíček, ale opravdovým cílem bylo divadlo a film. První malou roli před kamerou získal v roce 1933 – režisér Marcel L’Herbier ho objevil zcela náhodou a obsadil do romantického filmu L’Épervier.
Následovalo několik nevýrazných úloh, po kterých by si na mladíka sotva někdo vzpomněl. Zlom přineslo až setkání s Cocteauem, díky němuž se Marais stal stálým členem pařížské divadelní scény. Pod Cocteauovým vedením na sobě intenzivně pracoval. Hrál v jeho moderních adaptacích klasických her a brzy se vypracoval v respektovaného divadelního herce.
Cocteau svému chráněnci psal role přímo na tělo. V roce 1938 obsadil Maraise do hlavní úlohy v kontroverzní inscenaci Les Parents terribles (Hrozní rodiče), kterou prý inspirovaly právě hercovy složité vztahy v rodině. Mladý herec exceloval a Cocteau o něm začal psát i do novin – veřejně ho chválil jako vycházející hvězdu.
V zákulisí se z kolegů stali životní druhové. Jejich partnerský poměr v intelektuálních kruzích nikoho nepřekvapoval, ale vůči širší veřejnosti ho raději tajili. Homosexuální vztah by v tehdejší Francii mohl ohrozit Maraisovu kariéru romantického hrdiny.
Sám Marais se zprvu pokoušel potlačit svou přirozenost a působil navenek jako galantní společník žen. V roce 1942 se dokonce – s Cocteauovým vědomím a souhlasem – oženil s herečkou Milou Parély. Sňatek s půvabnou kolegyní však nebyl z lásky a vydržel jen dva roky.
Manželství zůstalo bezdětné a brzy bylo zrušeno. Maraisova skrytá homosexualita se ukázala být nepřekonatelnou překážkou. Po krátké epizodě „normálního“ života zůstal herec věrný svému skutečnému partnerovi.
Když druhá světová válka zasáhla i Francii, narukoval Jean Marais do armády. Odvelen byl na jaře 1940, jenže situace se vyvinula chaoticky: dřív než dorazil k jednotce, německá armáda obsadila Paříž a jeho nástupní místo přestalo existovat. Mladý voják netušil, kam se hlásit, a bál se, aby nebyl považován za zběha – po jistý čas se proto před úřady raději skrýval.
Později se přece jen k armádě připojil, ale do bojů téměř nezasáhl. Velení mělo obavy poslat slavného herce do první linie: nechtěli mít na svědomí jeho smrt. Nadřízení mu proto svěřovali jen nezávazné a bezpečné úkoly daleko od fronty. S blížícím se koncem války se Marais vrátil k divadlu a filmu – a díky Cocteauovi získal roli, která ho poprvé proslavila u širšího publika.
Poválečný triumf
V okupované Francii bylo natáčení filmů obtížné, ale Jean Cocteau našel způsob, jak udržet svou i Maraisovu tvorbu. V roce 1943 napsal scénář k romantickému snímku Věčný návrat, volné aktualizaci legendy o Tristanovi a Isoldě. Režie se ujal Jean Delannoy a hlavní role ztvárnili Jean Marais a herečka Madeleine Sologne.
Film měl u francouzského publika obrovský úspěch a udělal z Maraise přes noc vyhledávaného filmového milovníka. Po osvobození Francie pak přišla ještě větší příležitost. Cocteau se rozhodl využít Maraisův herecký i vizuální talent ve vlastním filmu a společně se pustili do odvážné adaptace pohádkové klasiky Kráska a zvíře. Snímek byl dotočen v roce 1946 a Marais v něm předvedl výjimečný výkon hned ve třech různých úlohách – jako spanilý princ, děsivé zvíře pod maskou a dokonce i domýšlivý nápadník, kterého ve filmu porazí kouzelná láska.
Technicky náročné líčení a masky proměnily Maraisovu tvář k nepoznání a herec vydržel trávit v maskérně i několik hodin denně. Kráska a zvíře byla uvedena do kin v době, kdy Evropa léčila válečné rány, a okouzlila svou poetikou publikum doma i v zahraničí. Z Jeana Maraise udělala mezinárodní hvězdu a dodnes patří k jeho nejznámějším filmům.
Po pohádkovém úspěchu však přišla tvrdá realita: Cocteau se ocitl na černé listině některých kritiků, kteří ho podezřívali z kolaborace (byť neprávem), a jeho extravagantní styl přestal konvenovat nové době. Marais tak musel dokazovat, že obstojí i bez opory slavného mentora.
Ve druhé polovině 40. let naštěstí nepřišel o přízeň publika – hrál například v populární antické fantazii Orfeus (1949), kde ho Cocteau obsadil do role zamyšleného básníka putujícího posmrtným světem.
Maraisova charismatická tvář se objevila také na divadelních prknech Londýna a na Broadwayi v New Yorku, kam krátce vycestoval s divadelní společností. Všude sklízel uznání jako výjimečně univerzální herec schopný ztvárnit hrdiny z různých století i nadpřirozených světů.
Od Monte Christa k Fantomasovi
V 50. letech se Jean Marais plně etabloval jako představitel romantických a dobrodružných hrdinů. Měl nesporný talent pro scény, kde bylo třeba šermovat, jezdit na koni nebo se bít za čest – a nebál se ani nebezpečných kousků. Řadu kaskadérských scén prováděl osobně, i za cenu občasných zranění, protože věřil, že fyzická autenticita k těmto rolím patří. V roce 1954 ztělesnil Edmonda Dantèse v dvoudílné adaptaci Dumasova románu Hrabě Monte Cristo. U kritiků sice film příliš neuspěl, ale diváci milovali Maraisův výkon v roli neprávem vězněného námořníka, který se jako záhadný hrabě vrací vykonat pomstu.
Jeho snímky nebyly vždy uměleckými klenoty, ale Marais v nich zaujal svou neokázalou odvahou a elegancí. Pro mnoho fanoušků se stal ideálem galantního hrdiny, který vítězí nad bezprávím. Zároveň se však kvůli tomu ocitl v určité škatulce: režiséři ho obsazovali do podobných typů rolí a jeho image dobrodruha v dobovém kostýmu začala působit poněkud staromódně.
V polovině 60. let přišla nečekaná změna žánru i další vlna popularity. Marais přijal nabídku zahrát si hlavní roli v nové filmové sérii podle někdejšího francouzského komiksu Fantomas. Tentokrát neztvárnil rytíře bez bázně a hany, ale naopak padoucha s modrou maskou – geniálního zločince Fantomase, který prchá před inspektorem Juvem v bláznivé akční komedii.
Pro hereckého barda to byla vítaná příležitost k ironii a sebeparodii. Ve filmech Fantomas (1964), Fantomas se zlobí (1965) a Fantomas kontra Scotland Yard (1967) si Marais zahrál hned dvojroli: samotného Fantomase i odvážného novináře Fandora, který se mu staví do cesty. Na plátně sekundoval komikovi Louisi de Funèsovi a společně vytvořili populární dvojici.
Za lehkovážnou fasádou natáčení ale panovalo napětí – Marais a de Funès si vzájemně příliš nerozuměli. Zatímco mladší komik si získával pozornost diváků svým energickým humorem, Marais občas těžce nesl, že v těchto scénách ustupuje do pozadí.
Plánovaný čtvrtý díl s názvem Fantomova pomsta nakonec vůbec nevznikl. Projekt ztroskotal v roce 1968 na finančních požadavcích Louise de Funèse, který si chtěl vymoci vyšší honorář.
„Nepravý syn“
Životní dráhu Jeana Maraise zásadně ovlivnila smrt Jeana Cocteaua v roce 1963. Svému partnerovi zůstal věrný až do jeho posledních chvil – Cocteau zemřel náhle na infarkt a Marais se později přiznal, že tím dnem pro něj skončilo jedno celé období života. Herec tehdy zůstal sám, bez životní opory.
Bylo mu padesát let a snažil se zahnat prázdnotu prací. V 60. letech ještě plynule pokračoval v kariéře, ale jeho osobní život se opět ponořil do stínů. Krátce po Cocteauově odchodu udělal krok, kterým symbolicky uzavřel kruh vlastního osudu: adoptoval tehdy chlapce Serge Ayalu.
„Měl jsem nepravého otce, nepravého kmotra a nepravé adresy. Aby se kruh uzavřel, potřeboval jsem nepravého syna,“ řekl Marais s hořkou ironií o svém rozhodnutí postarat se o opuštěné dítě. Serge Ayala zůstal jeho jediným potomkem – Marais ho vychoval a bral na veřejnosti jako vlastního syna, třebaže pokrevní pouto mezi nimi nebylo.
V dalších letech se herec stáhl. U filmu už tak často nepracoval, více ho to táhlo k výtvarnému umění a ke vzpomínkám. V roce 1975 zveřejnil otevřené memoáry Příběhy mého života, kde poprvé upřímně popsal svůj vztah s Cocteauem i obtíže, které mu léta utajování způsobila. S odstupem přiznal, že jako mladý neměl odvahu riskovat skandál a raději hrál před veřejností roli, jakou od něj očekávala.
Teprve po padesátce se cítil dost silný na to, aby svůj skutečný příběh odhalil světu. O Maraisově dalším soukromí po Cocteauovi se mnoho neví – přátelé říkali, že po ztrátě velké lásky už zůstal spíš samotářem. Ještě v 70. letech nicméně vystupoval v divadle a sem tam přijal zajímavou filmovou nabídku.
Herectví pověsil na hřebík roku 1973, kdy odešel do důchodu. Usadil se v poklidném městečku v jižní Francii nedaleko Cannes a našel nový smysl života v malování a sochařství. Vytvořil řadu soch a obrazů – jako by teď potřeboval vyjadřovat své nitro jinými prostředky než skrze cizí role. Odborníci oceňovali jeho díla a shodli se, že i v oblasti výtvarného umění měl Marais mimořádný talent.
K herectví se přeci jen příležitostně vracel. Naposledy se na plátně objevil symbolicky v dramatu Svůdná krása režiséra Bernarda Bertolucciho – to mu bylo úctyhodných 82 let.
V témže roce 1996 převzal nejvyšší francouzské vyznamenání Řád čestné legie za svůj celoživotní přínos umění. Zemřel o dva roky později, 8. listopadu 1998, na následky zánětu pohrudnice. Odešel jen pár dní před svými 85. narozeninami.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Jean_Marais
https://www.csfd.cz/tvurce/2260-jean-marais/prehled/
https://www.britannica.com/biography/Jean-Marais
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/obituary-jean-marais-1183943.html
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/charismaticky-jean-marais-a-jeho-tajemstvi-s-matkou-chodil-krast-otec-mozna-pochazel-z-cech-a-co-dal_181876.html
https://www.kvety.cz/historie/jean-marais-francouzsky-herec-malir-spisovatel-otazka-orientace-sobectvi/
