Článek
Duben 1992, soudní síň č. 5 v ruském Rostově na Donu. Do rohu místnosti nechali přivézt robustní železnou klec a uvnitř ní sedí obžalovaný – 56letý bývalý učitel Andrej Čikatilo. Během otevřeného líčení musel být izolován mřížemi, aby ho před rozhněvanými příbuznými obětí ochránila i samotná justiční stráž.
Čikatilo byl obviněn z více než padesáti brutálních vražd, kterých se po dvanáct let dopouštěl na ženách a dětech. Šokující proces s „rostovským řezníkem“ odhalil, jak mohl tak dlouho unikat dopadení.
První oběť a justiční omyl
22. prosince 1978 se v hornickém městě Šachty poblíž Rostova ztratila devítiletá Jelena Zakotnovová. Její tělo našli o dva dny později v říčce Gruševce – byla uškrcená a pobodaná. Vyšetřovatelé brzy získali svědectví, že dívenku naposledy viděli v doprovodu vyššího tmavovlasého muže středního věku.
Stopy krve vedly i k domu, který v té ulici nedávno zakoupil místní elektrotechnik Andrej Čikatilo. Policie přesto obvinila jiného podezřelého: pětadvacetiletého Alexandra Kravčenka, který měl v mládí záznam za znásilnění a vraždu. Kravčenko byl zatčen, ačkoli měl na odpoledne vraždy potvrzené alibi od manželky a sousedů.
Orgány činné v trestním řízení však na jeho ženu vyvinuly nátlak – vyhrožovaly jí, že ji budou stíhat jako spolupachatelku, pokud alibi potvrdí. Kravčenková ze strachu změnila výpověď a vyšetřovatelé rázem získali „důkaz“, že manžel v kritickou dobu doma nebyl. Soud vynesl přísný verdikt: Kravčenko byl roku 1979 odsouzen k trestu smrti, později zmírněnému na patnáct let vězení.
Rozhořčení příbuzných oběti však vedlo k obnovení procesu a v červenci 1983 byl nevinný muž popraven zastřelením. V době, kdy úřady vykonávaly tento trest, měl už skutečný vrah na svědomí minimálně deset dalších životů.
Andrej Čikatilo tehdy nebudil podezření. Byl to nenápadný muž, do roku 1981 zaměstnaný jako učitel na venkovských školách. Jeho soukromý život nevypadal nijak výjimečně: od šedesátých let byl ženatý, vychovával syna a dceru a vstoupil do Komunistické strany.
Ve školách, kde vyučoval, ale potají zneužíval děti. Několikrát ho při obchůzkách přistihli, jak osahává žákyně i žáky nebo je zamyká v učebně. Ředitelé škol to řešili tiše – Čikatila vyzvali k odchodu. Po osmileté učitelské kariéře tak skončil „pro neschopnost“ a přijal místo zásobovače v podniku.
Nová pozice znamenala, že často cestoval služebně po celém Sovětském svazu. Právě na služebních cestách začal vyhledávat další oběti. Ztracené děti a zavražděné ženy, jejichž zohavená těla se od počátku osmdesátých let opakovaně nacházela v lesích kolem Rostova, už nebyly náhodnými tragédiemi – v oblasti řádil sériový vrah.
První tým na stopě a vleklé pátrání
Od roku 1981 přibývalo v Rostovské oblasti záhadných vražd. Oběti byly převážně mladé: děti, dospívající dívky i chlapci, někdy také mladé ženy. Umírali obzvlášť krutým způsobem – útočník je svlékl, bil a bodal desítkami ran nožem nebo jim zasazoval tupé údery do hlavy. Patologové u některých těl zaznamenali i stopy po kanibalismu.
Z místa činů se téměř nikdy nenašly žádné osobní věci obětí – vrah je bral s sebou. Série vražd neměla zjevný motiv ani vzorec výběru obětí. Dramaticky se však zrychlovala frekvence útoků: zatímco mezi roky 1978 a 1983 zabil pachatel nejméně deset lidí, během jediného roku 1984 evidovala policie dalších 15 napadení končících smrtí.
Vedení oblastní kriminální policie zprvu váhalo oficiálně přiznat, že má co do činění se sériovým násilníkem. Představa „masového vraha“ totiž odporovala tehdejší propagandě o bezpečné socialistické společnosti. Když však později přibylo pět nových případů s podobným rukopisem, nebylo na vybranou. V lednu 1983 vznikl speciální vyšetřovací tým vedený majorem Viktorem Burakovem, jehož úkolem bylo prověřit, zda neřádí v okolí Rostova sériový vrah.
Pátrání se rozjelo v nejvyšším utajení. Do lesů a parků nasadili vyšetřovatelé v civilu i stovky uniformovaných milicionářů. Mladé ženy a děti v okolí vlakových nádraží byly opakovaně varovány, aby nikam nechodily s cizími lidmi.
Přesto vrah unikal: lákal své oběti nepozorovaně na nenápadné sliby, třeba svezení autobusem, pomoc s cestou, nabídku jídla nebo malé dárky. Ve skutečnosti je odvedl dál od lidí a v zátiší napadl. Těla pohřbíval mělce v lesích nebo odtahoval do křovin – mnohé pozůstatky se našly až po dlouhých měsících či letech.
Rostovská milice brzy zjistila, že vrah se pohybuje i mimo jejich region. Zmínky o podobně zmrzačených tělech hlášených od jiných útvarů po celé zemi ale do Rostova nepřicházely. Teprve v roce 1985 požádal vyšetřovací tým o pomoc soudního psychiatra. Doktor Alexandr Buchanovskij tehdy sepsal první kriminologický profil v historii sovětské kriminalistiky.
Podrobná analýza líčila neznámého pachatele jako nenápadného, sexuálně frustrovaného muže středního věku, který má pravděpodobně za sebou složité dětství a cítí se méněcenný. Profil přesně odpovídal Čikatilovi – jeho jméno však ještě nepadlo. V policejních svodkách už ovšem figurovala celá řada chybných stop i nevinných podezřelých.
V zoufalství nad politickým tlakem „vykázat výsledky“ zadrželi kriminalisté postupně několik duševně nemocných mladíků a známých výtržníků. Někteří při brutálních výsleších dokonce podepsali doznání. Žádný z nich ale vraždy nespáchal – reálný pachatel mezitím v kraji zabíjel dál.
Zatčení a propuštění
Na jaře 1984 dospělo vyšetřování k významnému zvratu. V noci 13. září 1984 si hlídkující detektivové na hlavním nádraží v Rostově všimli podezřelého muže, jak oslovuje mladé ženy. Nenápadně ho sledovali na tržiště a dál městem. Viděli, jak neúspěšně zkouší navazovat hovory a přitom se v tlačenici ukájí osaháváním kolemjdoucích.
Pod záminkou výtržnosti ho zadrželi – a na služebně zjistili, že jde o Andreje Čikatila, pracovníka místního závodu. Prohlídka jeho tašky objevila dlouhý nůž, svazky provázků a vazelínu. To bohatě stačilo k uvalení vazby. Vyšetřovatelé navíc dohledali, že Čikatilo byl nedávno obviněn z drobné krádeže v zaměstnání. To jim umožnilo pozdržet ho ve vazbě mnohem déle než 48 hodin, jak by jinak stanovoval zákon.
Během té doby se na Čikatila zaměřila maximální pozornost – tělesné rysy a chování přesně odpovídaly popisu tajemného vraha, kterého před časem zahlédli svědci. Zdálo se, že vyšetřování konečně spěje k úspěchu.
Pak ale přišlo zklamání. Kriminalisté Čikatilovi odebrali krev k analýze krevní skupiny. Výsledky testu ho „osvobodily“: zatím neznámý vrah zanechal na řadě obětí stopy spermatu krevní skupiny AB, jenže Čikatilova krevní skupina byla A.
Policisté netušili, že biologická anomálie zvaná mozaicismus dokáže způsobit takovou nesrovnalost – v podstatě šlo o laboratorní klam, jelikož typ A v krevních testech nevylučuje typ AB v jiných tělních tekutinách. Aspoň to tvrdí část zdrojů. Ta druhá mluví o chybě či nedůslednosti při testování. Ať tak či onak, v policejní databázi podezřelých Čikatilo sice nadále zůstal, ale bez přímého důkazu nemohli dál jeho vazbu protahovat.
Místo jako sériový vrah byl proto souzen jen za původní majetkovou krádež. Odcizení několika svitků linolea mu vyneslo roční trest odnětí svobody a vyloučení ze strany. Již po třech měsících, v prosinci 1984, byl Čikatilo předčasně propuštěn na svobodu.
Stal se tak zřejmě nejnebezpečnějším omylem sovětské justice té doby. Krátce po jeho propuštění musely úřady přiznat další chybný krok: zrušily obvinění vůči všem neprávem stíhaným duševně postiženým mladíkům, kteří se mezitím „dobrovolně“ doznali k některým z vražd v Rostovské oblasti.
Čikatilo se znovu volně pohyboval. Získal nenápadné místo v podnikovém skladu v Novočerkassku a rok o něm téměř nebylo slyšet. Až v srpnu 1985 znovu vyrazil na služební cestu – a při zastávce v Moskvě uškrtil a ubodal osmnáctiletou ženu. Vrah tedy očividně neustal, jen rozšířil své pole působnosti.
Roky 1985 až 1990 znamenaly další krvavou sérii, přestože vyšetřovatelé zintenzivnili sledování nádraží a vytipovaných míst. Čikatilo mezitím našel kouřovou clonu: po předchozím zatčení si dával větší odstup a začal oběti vyhledávat i daleko od Rostova.
Listopad 1990
V polovině roku 1990 se pod hrůznými nálezy těl začala podepisovat nová strategie vyšetřovatelů. Šéfové milice rozhodli o nasazení nenápadných hlídek na vytipované železniční stanice a k přípojným tratím. Vraždy totiž navzdory rozsahu stále spojovalo jedno praktické vodítko: většina obětí byla naposledy viděna v blízkosti vlakových spojů a jejich těla se našla v dochozí vzdálenosti od stanic či zastávek.
Právě tam se vydal Igor Rybakov 6. listopadu 1990, když v lese poblíž zastávky Donleschoz zaslechl podezřelý šelest. Krátce poté narazil na osamělého muže, jak vychází z lesního porostu zpět k nástupišti. Muž měl ušpiněné lokty od hlíny a tvář i ruce si zrovna omýval u studny. Na kabátu měl také drobné skvrny připomínající krev a na jedné ruce poraněný prst.
Rybakovovi neuniklo, že takhle se houbaři neoblékají ani nechovají – a jiný důvod k procházce po těchto lesích v listopadové zimě nebyl. Policista mu zastoupil cestu a legitimoval ho. Jméno: Andrej Romanovič Čikatilo. Papíry měl v pořádku a žádný trestný čin v tu chvíli Rybakov nemohl prokázat, takže ho nakonec propustil k odjezdu. Pro jistotu ale sepsal hlášení o setkání s podezřelým mužem, který se u Donleschozu choval nápadně.
O týden později, 13. listopadu 1990, se nedaleko zmíněné zastávky našlo v lesním houští tělo 22leté Světlany Korostikovové. Pitva potvrdila, že zavražděná žena zemřela týž den, kdy si Rybakov zapsal Čikatila – a byla už 38. známou obětí hledaného „rostovského maniaka“.
Jakmile byly vyhodnoceny policejní hlášky z okolí, vyšetřovatelům okamžitě vytanulo na mysli povědomé jméno: Čikatilo figuroval v seznamu podezřelých už od roku 1984 a jeho spis koloval i na celo-sovětském registru neuzavřených případů. Během pár dnů shromáždila policie dodatečné důkazy: Čikatilovo tehdejší působiště a služební cesty ho prokazatelně umisťovaly do míst, kde v určitou dobu došlo k více neobjasněným vraždám.
Dodatečné výslechy jeho někdejších kolegů i sousedů rovněž potvrdily znepokojivý obraz – Čikatilo byl nucen odejít ze dvou škol kvůli sexuálním stížnostem a žáci ho popisovali jako „podivína“. Tím padla poslední pochybnost, že by spletitá série mohla mít jiného pachatele. Rostovská policie nasadila Andreje Čikatila pod stálý dohled.
Od 14. listopadu se stal každý jeho krok terčem sledování. Kriminalisté pozorovali, jak se v dopravních prostředcích znovu pokouší dávat do řeči s osamělými dětmi nebo mladými dívkami. Následovaly ho civilní hlídky i tajní informátoři. Po šesti dnech se velení rozhodlo zasáhnout: 20. listopadu 1990 Čikatila před jednou kavárnou obklíčili čtyři policisté a bez boje mu nasadili pouta.
Sám zadržený muž opakoval, že jde o omyl a že „už v roce 1984 ho přece kvůli těm vraždám zatkli a pustili“. Bezprostředně po zadržení u něj ale policisté objevili v tašce skládací nůž a klubka provázků – podezřelá výbava se překrývala s rekvizitami, které dříve ukrýval i při svém zatčení v roce 1984.
A co víc, Čikatilo měl na prstu hluboké poranění od kousnutí, které si sám dezinfikoval jodem. Přesně takové zranění hledali: patologové totiž u jedné z posledních dětských obětí, silného šestnáctiletého chlapce, zaregistrovali známky zoufalého zápasu.
Nyní už měli vyšetřovatelé jistotu. Čikatila nechali převézt do vyšetřovací vazby v Rostově a navíc ho v cele „spárovali“ s nastrčeným konfidentem, který měl odposlechnout, zda se k vraždám v soukromí nezačne sám chlubit.
V kleci před soudem
U výslechu Andrej Čikatilo dlouho zapíral. Vyšetřovatelé věděli, že proti němu sice mají souhrn indicií, ale chybí přímé důkazy pro všechna jednotlivá obvinění. Podle tehdejších zákonů ho směli držet jen deset dní, pak musel být buď obžalován, nebo propuštěn.
Policisté proto nasadili netradiční taktiku: přizvali ke spolupráci psychiatra Buchanovského, který už před lety vypracoval profil pachatele. Lékař se 29. listopadu 1990 zúčastnil výslechu a přečetl Čikatilovi pasáže ze své analýzy o možných příčinách vrahova jednání. Mluvil s ním jako s nemocným člověkem, který potřebuje léčbu.
Tato metoda „nalomení“ měla nečekaný úspěch. Čikatilo se po hodinách pochmurného mlčení zničehonic zhroutil a propukl v pláč: mezi vzlyky začal o vraždách mluvit a následně souhlasil, že se ke všemu přizná. Podmínkou, již si kladl, bylo zajištění pomoci v psychiatrické léčebně místo trestu smrti.
Následující dny pak kriminalisté strávili pečlivým zapisováním jeho výpovědi. Čikatilo se k vraždám do detailů doznal. Nejprve vypověděl o 36 případech, které policie už měla v evidenci. Další dny ale sám od sebe přidal ještě téměř dvacet dalších činů – včetně vražd, které do té doby nebyly s rostovskou sérií vůbec spojovány.
Některé z těchto „nových“ obětí totiž zmizely v jiných regionech (na Ukrajině, v Uzbekistánu) a u některých se ani nenašlo tělo. Čikatilo ochotně popsal i to, kam každou z do té doby neznámých obětí odtáhl a kde její ostatky ukryl. Dokonce i skeptickým vyšetřovatelům tím vyrazil dech: na základě jeho slov byly skutečně exhumovány nebo dohledány ostatky dalších několika lidí, o nichž se do té chvíle netušilo, že padli za oběť sériovému vrahovi.
Celkový počet obětí, k nimž se přiznal, se vyšplhal na číslo 56. Během rekonstrukcí Čikatilo předváděl, jak oběti přepadával – s chladnou věcností ukazoval, kde stáli a kam dopadli. Vylíčil, jak obtížně se potýkal se svou sexuální impotencí a že plné vzrušení dokázal dosáhnout jen při mučení a zabíjení. Vyšetřovatelům také prozradil, proč některým obětem vyřezával oči: věřil prý pověře, že v mrtvém oku zůstává otisk obrazu poslední věci, kterou vidělo.
Když zjistil, že to není pravda, začal později obětem „jen“ bodat do očí, ale přestal je vytlačovat celé. Bez známek lítosti detailně popsal i další hrůzné činy. Do protokolů se tehdy dostala i mrazivá poznámka: „Každý můj krok, na každém nádraží, stál nějaký vhodný člověk.“ Čikatilo tím vysvětloval, že nemusel oběti složitě vymýšlet ani vyhledávat – vždy prý někdo zranitelný „sám přišel do cesty“.
Proces s Andrejem Čikatilem začal o necelých půldruhého roku později, v dubnu 1992. Případ mezitím převzala prokuratura a na základě vyšetřovacích spisů připravila obžalobu pro 53 doložených vražd a pět dalších násilných sexuálních napadení (souvisejících s jeho učitelskou érou).
Kvůli obrovskému mediálnímu zájmu byl soudní proces přesunut do větší budovy v centru Rostova na Donu a proběhl veřejně. Hned první den zavedla eskorta obžalovaného do speciálně zhotovené železné klece v rohu jednací síně – byla postavena kvůli obavám, že se na něj vrhnou příbuzní pozůstalých.
Pohublý, nepříliš nápadný muž s kouty a ustaraným výrazem působil za mřížemi najednou ještě menší. Ruský tisk ho v těch dnech označoval za „démonickou zrůdu“ a „lhářského maniaka“, přesto mnohé přítomné zarazilo, jak obyčejně a mírně se tváří. To se však mělo brzy změnit.
Soudce Leonid Akubžanov zahájil líčení čtením kompletní obžaloby. Trvalo mu to dva dny – jednotlivě probíral všech 53 vražd a při popisu způsobu zabití padaly v soudní síni omdlení. Pozůstalí rodiče plakali a museli být podpíráni. Obžalovaný zprvu mlčel a hleděl sklesle do země.
Když však došlo na podrobnosti o zohyzdění těl, Čikatilo se přerušení neudržel a začal soudci do řeči zmateně vykřikovat, že „to všechno jsou nesmysly“ a že je to vykonstruované. Předseda senátu ho rázně napomenul: „Mlčte a posaďte se. Nejste blázen!“ Obžalovaný znovu zabručel cosi o svém těžkém dětství a křivdách a dožadoval se, aby ho soud poslal na léčení. Tyto scény se pak opakovaly po celý průběh procesu. Čikatilo se někdy zničehonic začal dožadovat slova, vykřikoval vulgární urážky a prohlašoval, že tohle „divadlo“ odmítá.
Jindy se zase pokoušel vzbudit zdání duševní choroby – zničehonic se například svlékl od pasu dolů, přitiskl nahé hýždě na mříže klece a začal nahlas zpívat sovětskou pionýrskou hymnu. Za tyto výstupy ho nechal soudce pokaždé vyvést a jednání dočasně pokračovalo bez něj. Obhájce Marat Chabibulin protestoval, že soud nedodržuje důstojnost řízení, ale soudce se nenechal vyrušit.
Čikatilo zůstal po vynesení rozsudku v přísné izolaci věznice v Novočerkassku. Přesto se ještě snažil odvrátit definitivní konec – podal odvolání k nejvyššímu soudu. Ten však v létě 1993 jeho námitky zamítl jako nedůvodné. 14. února 1994 byl Andrej Čikatilo v nápravné kolonii zastřelen ranou za pravé ucho. Jeho hrob zůstal neoznačený, kdesi v areálu vězeňského hřbitova.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Andrei_Chikatilo
https://archive.org/details/killerdepartment00cull
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1992-04-28-mn-966-story.html
https://www.themoscowtimes.com/archive/murder-on-the-don
https://www.kommersant.ru/doc/2334133
https://stav.aif.ru/society/law/pereputali_gruppu_krovi_kak_sledovatel_issa_kostoev_poymal_chikatilo
https://rostov.aif.ru/incidents/scene/pomogal_milicii_lovit_sebya_kak_iskali_i_zaderzhali_andreya_chikatilo
https://trove.nla.gov.au/newspaper/article/122410347
https://www.kommersant.ru/doc/26867
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1992/10/16/russian-mass-killer-ordered-executed/e7261af2-c486-4c35-ac57-dca78fae4071/
https://www.washingtonpost.com/archive/national/1994/02/16/serial-killer-executed/55b1c020-a2a3-48c1-8ea3-0d3ecf86a217/
