Článek
Skotsko, ústí řeky Tay u Dundee, neděle 28. prosince 1879, kolem čtvrt na osm večer. Nad krajem burácí orkán, jaký pamětníci nezažili, vítr trhá střechy a lidé se drží zdí, aby je nesrazil. V signální budce na jižním břehu právě předal strážný Thomas Barclay poštovnímu vlaku z Edinburghu klíč k jednokolejnému úseku a muž v budce sleduje, jak se koncová světla vzdalují po mostě do tmy.
Vlak vjíždí do části zvané vysoké nosníky, kde koleje vedou klecí z příhradových nosníků třicet metrů nad hladinou. Pak se v poryvu objeví jiskry, náhlý světelný záblesk a světla zmizí. Barclay se pokouší telegrafovat na druhý břeh. Linka je mrtvá. Muži vyjdou do vichru a postupují po mostě, dokud pod sebou neuvidí to, čemu se zdráhá uvěřit oko: vysoké nosníky jsou pryč. Téměř kilometr mostu i s vlakem zmizel v řece.
Zázrak, který stál na špatných základech
Most přes Tay byl v roce 1878 stavbou, o které psaly noviny po celém světě. Přes tři kilometry železa na pětaosmdesáti pilířích, nejdelší most planety, dílo inženýra Thomase Boucha, který jím korunoval celoživotní kariéru. North British Railway jím zkracovala cestu z Edinburghu na sever a vytírala zrak konkurenci.
Rok po otevření po mostě přejela královna Viktorie a nadšená vyhlídkou na rozbouřené ústí řeky byl Bouch krátce nato povýšen na rytíře. Sir Thomas byl na vrcholu a už kreslil ještě smělejší most přes zátoku Forth.
Jenže zázrak měl od početí vady, o kterých veřejnost nevěděla. Průzkum dna sliboval skálu v malé hloubce, místo ní se pevné podloží ukázalo být mnohem hlouběji, a tak Bouch musel projekt za pochodu předělat: méně pilířů, delší pole, lehčí konstrukce z litinových sloupů.
Litina se odlévala v provizorní slévárně u mostu a kvalita byla podle pozdějších svědectví katastrofální: dělníci zalévali bubliny a kazy v odlitcích směsí vosku, pryskyřice a železných pilin, které říkali Beaumont’s egg, a natřené sloupy pak vypadaly bezvadně. Oka, za která se ke sloupům kotvila ztužující táhla, praskala už při montáži.
A hlavně: Bouch podle vlastní výpovědi před komisí s tlakem větru na konstrukci výslovně nepočítal, protože mu autorita v oboru sdělila, že u tak stavby není potřeba brát vítr v potaz. Nejdelší most světa tak stál v jednom z největrnějších míst Británie a s vichrem v podstatě nepočítal.
Provoz vady jen prohluboval. Údržbář hlásil chrastění a uvolněná táhla, ale opravy se dělaly lacino. Strojvedoucí přes most navzdory rychlostnímu limitu závodili s parníky na řece a cestující si stěžovali, že se konstrukce houpe. Most umíral rok a půl a nikdo to nechtěl slyšet.
Sedmdesát pět jmen
Ten večer jel poštovní vlak z Burntislandu do Dundee: lokomotiva, pět vagonů a služební vůz. Uvnitř seděli lidé vracející se z nedělních návštěv, dělníci, služky, rodiny s dětmi i pasažéři, kteří přistoupili na poslední stanici před mostem a měli namířeno jen pár minut na druhý břeh.
Když se vysoké nosníky utrhly, padal vlak i s celou železnou klecí kolem sebe třicet metrů do rozbouřené ledové vody. Nepřežil nikdo. Známých obětí bylo 59, těl se našlo 46. Podle prodaných jízdenek, sezónních lístků a odhadů však ve vlaku nejspíš cestovalo 74 nebo 75 lidí. Řeka řadu těl nikdy nevydala a některá vyplavovala ještě měsíce poté, daleko po proudu.
Dundee prožilo nejčernější noc své historie. Ke stanici se sbíhaly davy, které měly ve vlaku příbuzné, a odmítaly uvěřit. Ještě dlouho po půlnoci se šířily fámy, že vlak jen zastavil před mostem a čeká. Ráno pak město uvidělo pravdu v celé nahotě: mezi pilíři zela mezera dlouhá téměř kilometr a z vody trčely trosky nosníků jako žebra utopeného zvířete.
Potápěči v následujících týdnech vynášeli těla i poštovní pytle, a nakonec vyzvedli i lokomotivu. Ta dostala od železničářů jméno, které mrazí svou lakoničností: The Diver. Potápěč. Opravili ji a jezdila dalších čtyřicet let, ačkoli se strojvedoucí zdráhali přejíždět s ní přes nový most a považovali ji za stroj nesoucí smůlu.
Soud se sirem Thomasem
Vyšetřovací komise zasedla ještě v lednu a její závěry byly pro viktoriánskou samolibost ledovou sprchou. Z vody vylovené trosky mluvily jasně: prasklá litinová oka, šizené odlitky, chybějící rezerva na vítr. Zpráva konstatovala, že most byl špatně navržen, špatně postaven a špatně udržován, a odpovědnost za všechny tři hříchy přiřkla především Bouchovi.
Muž, kterého půl roku před katastrofou královna odměnila rytířským titulem, se během jediné zimy proměnil v národního obžalovaného. Stavbu mostu přes Forth, další obří zakázku, mu okamžitě odebrali. Sir Thomas Bouch zemřel v říjnu 1880, deset měsíců po katastrofě, zlomený a osamocený. Jeho současníci se shodovali, že ho zabila hanba.
Jeho pád měl ale i druhou, méně známou stránku. Bouch se stal také obětním beránkem systému, který šetřil na všem: železniční společnost tlačila na cenu i termíny, dodavatelé odváděli mizernou práci, dozor selhal a rychlostní limity nikdo nevymáhal. Komise to věděla, přesto padala vina téměř výhradně na jednoho muže.
Katastrofa změnila britské inženýrství navždy. Nástupci dostali příkaz počítat s větrem tak, jak se do té doby nepočítalo nikde na světě, a most přes Forth, který místo Boucha navrhli John Fowler a Benjamin Baker, se stal veřejným napravením původní chyby: konstrukce je tak předimenzovaná, že působí nezničitelně, což byl přesně zamýšlený vzkaz vyděšené veřejnosti. Nový most přes Tay vyrostl v roce 1887 hned vedle starého a jezdí se po něm dodnes.
A právě vedle něj je k vidění nejtišší památník celé tragédie. Z hladiny řeky Tay vystupují v řadě pahýly pilířů starého mostu, které nikdo neodstranil. Vlaky po novém mostě je míjejí den co den, pár metrů od místa, kde v prosinci 1879 zmizel ve tmě celý vlak. Katastrofě postavil pomník i městský rodák William McGonagall, básník proslulý jako nejhorší veršotepec anglického jazyka.
Jeho neohrabaná báseň The Tay Bridge Disaster se stala nechtěně nesmrtelnou a dodnes se recituje pro pobavení. Skutečné pamětní pomníky se jmény obětí se přitom na březích Tay dočkaly odhalení až v roce 2013, sto třiatřicet let po katastrofě.
Zdroje:
https://www.railwaysarchive.co.uk/docsummary.php?docID=107
https://www.railwaysarchive.co.uk/docsummary.php?docID=381
https://www.railwaysarchive.co.uk/doclisting.php?event=50&submit=go
https://archive.org/details/pp1260348-1001
https://www.scotlandspeople.gov.uk/article/tay-bridge-disaster
https://catalogue.nrscotland.gov.uk/nrsonlinecatalogue/browseDetails.aspx?reference=GD1%2F558
https://en.wikipedia.org/wiki/Tay_Bridge_disaster
