Článek
Vita Maria Drygas se narodila 17. dubna 1984 ve Vilniusu. Má litevské i polské kořeny a vyrostla ve filmové rodině: jejím otcem je významný polský dokumentarista Maciej Drygas, matkou litevská dokumentaristka Vita Želakevičiutė. K filmu se tak nedostala náhodou, přesto si nejprve představovala jiný život. Toužila prý pracovat jako lékařka v oblastech zasažených válkou.
Nakonec vystudovala kameru na filmové škole v Katovicích. Její první krátký film se jmenoval Knife in the Wife a už v něm bylo patrné, že ji nezajímají uhlazené příběhy, ale lidé na jejich okraji. Později natočila dokument Piano, který vznikal v atmosféře ukrajinského Euromajdanu a sleduje osudy lidí zasažených konfliktem.
Právě při práci na tomto filmu, v roce 2014, narazila na něco, co jí zůstalo v hlavě déle než samotné natáčení.
Podivný inzerát na Donbasu
Drygas se tehdy pohybovala na východě Ukrajiny, kde už začínala válka. V ulicích narazila na ručně psaný inzerát, který nabízel levné výlety k frontové linii.
Nejdřív tomu nevěřila. Připadalo jí nemyslitelné, že by někdo mohl proměnit skutečnou válku v atrakci pro návštěvníky. Myslela si, že jde o výsměch, propagandu nebo provokaci. Jenže postupně zjistila, že podobné nabídky existují. A že nejsou omezené jen na Donbas.
Lidé skutečně platili za cesty do oblastí, kde se ještě bojuje. Chtěli se podívat na zákopy, ostřelované ulice, trosky domů nebo vojenské hlídky. Někteří hledali adrenalin. Jiní se chtěli cítit blízko „opravdovému“ světu. Další tvrdili, že chtějí konflikt pochopit na vlastní oči.
Drygas si uvědomila, že nejde jen o podivnost z jednoho města. Vznikalo téma, které je nepříjemné právě tím, jak snadno se válka může změnit ve službu nabízenou přes internet.
Dokument Danger Zone nevznikl rychle. Režisérka na něm pracovala přibližně sedm let. Největší překážkou nebylo jen natáčení v nebezpečných zemích, ale hledání lidí, kteří by před kamerou otevřeně přiznali, proč do válečných zón jezdí.
Mnozí podobní návštěvníci nechtěli být vidět. Věděli, že jejich záliba bude pro okolí působit morbidně, necitlivě nebo absurdně. Drygas proto postupovala pomalu. Nechtěla z protagonistů vytvořit karikatury ani je předem odsoudit. Zajímalo ji, co člověka přiměje sednout do letadla a vydat se tam, odkud jiní lidé s dětmi a kufry utíkají opačným směrem.
Jedním z prvních, o kom četla, byl Brit Andrew Drury. Měl za sebou desítky let práce v konfliktních oblastech a zkušenost s válečnými zónami. Přesvědčit ho k natáčení trvalo déle než rok. Jejich první rozhovor se podle režisérky protáhl na osm hodin.
Andrew nemluvil jako člověk, který by se chtěl předvádět. Přiznával ale, že ho běžný život často nudí a že v nebezpečí hledá silnější pocit existence. Jeho bratr zemřel v dětství na leukémii a Andrew sám později uvažoval, zda právě tahle ztráta neovlivnila jeho potřebu žít intenzivněji než ostatní.
Válka jako zájezd
Ve filmu se objevuje také Američan Rick Sweeney, zakladatel projektu War Zone Tours. Sám se chtěl dostat do armády, ale kvůli zdravotním problémům neprošel. Pracoval pak v ochrance a později začal organizovat výpravy do konfliktních oblastí.
Jeho klienti nejsou vojáci ani novináři. Jsou to lidé, kteří si za cestu zaplatí. Rick je doprovází do zemí, kde se válčí nebo kde konflikt zanechal čerstvé stopy. Nabízí jim možnost podívat se na rozbitá města, zničené domy i místa, kde ještě zdaleka není bezpečno.
Dalším protagonistou je mladý Američan AJ, který pracuje v oboru čištění oken. Do Somálska cestuje s Andrewem. V záběrech nepůsobí jako dobrodruh z akčního filmu. Spíš jako člověk, který se snaží sáhnout na něco, co mu doma chybí: na pocit, že život je skutečný, neuhlazený a nezapomenutelný.
A pak je tu Eleonora, italská překladatelka žijící v Los Angeles. Do Afghánistánu se vydává s představou, že zažije něco „syrového, opravdového a drsného“. Válku si zpočátku představuje téměř jako extrémní zkušenost, kterou lze podstoupit a pak o ní vyprávět.
Jenže realita není dobrodružná kulisa. Když se dostane blíž ke skutečnému násilí a strachu místních lidí, její nadšení mizí. To, co mělo být výpravou za intenzitou, se mění v přímé setkání s utrpením, které nelze vypnout ani odložit po návratu domů.
Jeden z nejsilnějších momentů dokumentu se odehrává v Sýrii. Rick Sweeney přivádí americké návštěvníky do vybombardovaného domu, kde žije matka se svým malým dítětem.
Žena je neprosí o peníze ani o suvenýr z bezpečného světa. V zoufalství se ptá, zda by někdo z nich nemohl vzít její dceru pryč. Možná by tam, daleko od trosek, střelby a nejistoty, měla lepší život.
Nejde jen o adrenalin
Film také ukazuje, jak snadno může být místní obyvatel ve válečné oblasti redukován na kulisu. Turisté mají jména, příběhy, peníze a možnost volby. Lidé, kolem nichž projíždějí, často zůstávají jen tvářemi v rozbitém městě. Právě tahle nerovnost je možná nejděsivější částí celého fenoménu.
Válečná turistika se někdy směšuje s takzvanou temnou turistikou. To ale není totéž. Temná turistika obvykle znamená návštěvy míst spojených s minulými tragédiemi: koncentračních táborů, bývalých věznic, bojišť nebo míst přírodních katastrof.
Danger Zone řeší něco jiného. Lidi, kteří míří do oblastí, kde konflikt neskončil. Kde může přiletět střela, kde se může změnit kontrolní stanoviště, kde se obyvatelé bojí o děti a kde se bezpečnost nedá zaručit žádnou smlouvou.
Drygas nechce tvrdit, že všichni návštěvníci válečných zón jsou stejní. Někteří mohou mít upřímnou potřebu porozumět světu. Jiní se mohou zajímat o historii nebo politiku. Film ale pokládá nepříjemnou otázku: kde končí svědectví a začíná spotřeba cizího utrpení?
Celovečerní dokument Danger Zone vznikl jako polsko-britská koprodukce společnosti Drygas Film Production, Next Film a Dogwoof. Má přibližně 93 minut a byl uveden na festivalu ve Varšavě v roce 2023, později se objevil také v mezinárodní soutěži prestižního festivalu IDFA v Amsterdamu.
Válka vždy přitahovala pozorovatele. Novináře, vojáky, dobrovolníky, pašeráky, humanitární pracovníky i lidi, kteří chtěli vidět dějiny zblízka. Moderní technologie ale vytvořily jiný typ možnosti: konflikt lze vyhledat, zaplatit si ho a sdílet jako zážitek.
Drygas nenatočila film o tom, že všichni turisté jsou zrůdy. Natočila film o tom, jak tenká může být hranice mezi touhou pochopit a touhou „zažít válku“. O lidech, kteří chtějí vidět „skutečný svět“, ale zároveň si mohou kdykoli koupit cestu zpátky do bezpečí.
Zdroje:
https://cineuropa.org/en/interview/453030/
https://www.screendaily.com/reviews/danger-zone-idfa-review/5187794.article
https://www.idfa.nl/en/film/375988bf-64cf-4a2f-b9dd-7a090ffa152b/danger-zone/
https://www.theguardian.com/film/2024/mar/08/holidays-in-hell-behind-the-rise-in-war-tourism
https://businessdoceurope.com/bde-interview-danger-zone-by-vita-maria-drygas/
https://polishdocs.pl/en/films/2554/danger_zone
