Mohl být prvním Čechoslovákem ve vesmíru. Pár dnů před startem Pelčák zjistil, že poletí Remek

Celá operace začala v roce 1976. Sovětský svaz se v rámci mezinárodního programu Interkosmos rozhodl zapojit do pilotovaných kosmických letů také občany dalších socialistických zemí. Mezi prvními státy, které začaly vybírat kandidáty, byly Československo, Polsko a NDR. Československá armáda hledala především zkušené vojenské piloty s výborným zdravotním stavem, technickým vzděláním a dobrou znalostí ruštiny.

Armádní velení neponechalo nic náhodě. Výběrem prošly desítky vojenských pilotů a jejich počet se postupně zužoval. Prověřovaly se letové zkušenosti, zdravotní stav, psychické předpoklady i služební hodnocení. Do nejužší československé čtveřice se nakonec dostali Vladimír Remek, Oldřich Pelčák, Ladislav Klíma a Michal Vondroušek.

Piloti se o mimořádnosti výběru dozvěděli ještě před závěrečnými zdravotními zkouškami. Pelčák později vzpomínal, že si kandidáty zavolal tehdejší velitel československého letectva Jozef Remek a oznámil jim, že tentokrát nejde o běžné létání, ale o kosmonautiku. Následovalo síto lékařských a psychologických testů.

Pelčák i Remek splňovali základní parametry mimořádně dobře. Oba vystudovali Vojenskou leteckou akademii Jurije Gagarina v Moninu u Moskvy, oba výborně ovládali ruštinu a oba patřili ke zkušeným vojenským pilotům. V té chvíli ještě nikdo z nich netušil, že po více než roce přípravy bude muset jeden z dvojice zůstat na Zemi.

Vyšetřovací maraton nesl znaky nekompromisního vylučovacího procesu. Lékaři testovali reakce organismu na mezní situace, do jakých se stíhací letec v běžném provozu většinou nedostane.

Piloti absolvovali zkoušky v barokomorách a řadu testů vestibulárního aparátu. Pelčák vzpomínal například na zvláštní křeslo pohybující se kolem několika os, které mělo dokonale zmást lidský smysl pro rovnováhu. Úkolem lékařů bylo zjistit, kdo dokáže takovou zátěž snášet bez výrazné nevolnosti a ztráty orientace. Právě Remek a Pelčák v této části testů obstáli velmi dobře.

Následovaly zkoušky na centrifugách a další fyzická i psychologická vyšetření. Remek měl podle československého lékaře Antonína Dvořáka vůbec nejlepší psychofyziologické předpoklady z kandidátů, výborně pracoval pod časovým tlakem a dobře snášel dráždění vestibulárního aparátu.

Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům a při zátěžových zkouškách dosahoval většinou nadprůměrných výsledků, jeho ostrozrakost se ale pohybovala blíže dolní hranici požadovaných hodnot.

Po dalších zdravotních testech se čtveřice zredukovala na dva muže. Remek a Pelčák v prosinci 1976 odjeli do Hvězdného městečka a začali kompletní kosmonautický výcvik. Ladislav Klíma a Michal Vondroušek v další fázi přípravy nepokračovali.

Ve Hvězdném městečku byli oba českoslovenští letci nakonec zařazeni do samostatných posádek. V definitivním složení vznikly dva plnohodnotné týmy:

Posádka číslo 1: Alexej Gubarev (velitel, veterán z mise Sojuz 17) a Vladimír Remek (kosmonaut-výzkumník).

Posádka číslo 2: Nikolaj Rukavišnikov (velitel, inženýr a veterán dvou kosmických letů) a Oldřich Pelčák (kosmonaut-výzkumník).

Od prosince 1976 do února 1978 žili oba piloti v mimořádně náročném výcvikovém režimu. Nebyli ale izolovaní od světa – ve Hvězdném městečku s nimi mohly bydlet i jejich rodiny. Denní program zahrnoval fyzickou přípravu, studium systémů lodi Sojuz, navigaci, trenažéry i dlouhé nácviky poruch a nouzových situací. Posádky absolvovaly také výcvik pro případ přistání v nehostinném terénu nebo na vodní hladině.

Mezi oběma československými kandidáty nebylo jasné, že jeden je výrazně lepšíá než druhý. Remek měl podle lékařských hodnocení výborné psychofyziologické parametry a pohotovost při práci pod časovým tlakem. Pelčák byl zkušenější vojenský pilot a rovněž procházel výcvikem s velmi dobrými výsledky.

Později Gubarev vzpomínal, že jeho posádka měla při některých zkouškách lepší známky než dvojice Rukavišnikov–Pelčák. Oba českoslovenští kandidáti však byli nakonec kvalifikováni pro kosmický let.

Před odletem na kosmodrom Bajkonur absolvovaly obě dvojice závěrečné státní zkoušky v trenažérech. Obě posádky je zvládly a mohly pokračovat do závěrečné fáze přípravy. V té chvíli ještě stále existovala možnost, že do Sojuzu 28 nastoupí kterákoliv z nich.

V zákulisí se však odehrával proces, který už nezáležel pouze na schopnostech pilotů. Výběr prvního člověka z jiné země než Sovětského svazu a Spojených států, který se dostane do vesmíru, měl obrovský politický a propagandistický význam. Moskva i Praha velmi dobře věděly, jak silným symbolem se budoucí kosmonaut stane.

Vladimír Remek měl navíc několik okolností, které později živily spekulace o tom, proč dostal přednost:

Jeho otec Jozef Remek byl generálporučík, zkušený vojenský pilot, velitel československého letectva a zároveň náměstek ministra národní obrany pro letectvo a protivzdušnou obranu.

Jozef Remek byl Slovák, zatímco Vladimírova matka byla Češka. Remek tak byl pro propagandu ideálním symbolem společného československého státu.

Oldřich Pelčák naproti tomu žádnou podobně významnou rodinnou vazbu na nejvyšší velení československé armády neměl.

To ale ještě neznamená, že právě tyto okolnosti rozhodly. Pelčák sám po letech odmítal tvrdit, že za Remkovým výběrem stála protekce jeho otce. Říkal, že to jednoduše neví. Vzpomínal však, že generál Šatalov kosmonautům na Bajkonuru sdělil, že Sověti poslali do Prahy dotaz, koho má československé vedení určit k letu. Ministerstvo obrany rovněž uvádí, že rozhodnutí padlo v Praze. Přesný soubor důvodů, který k Remkovu výběru vedl, však není spolehlivě doložen.

Když několik dnů před startem přišlo definitivní rozhodnutí, obě posádky už byly na Bajkonuru a připravovaly se k letu. Pelčák později v různých vzpomínkách uváděl, že se verdikt dozvěděl dva až čtyři dny před startem. Podstata jeho vyprávění se neměnila: generál Šatalov jim oznámil, že hlavní posádkou budou Gubarev s Remkem.

Do té chvíle měly obě posádky téměř stejný předletový režim. Oba českoslovenští kosmonauti měli vlastní skafandry a podstoupili přípravu přímo v lodi Sojuz 28. Kosmonautická křesla byla vybavena individuálně tvarovanými vložkami podle těla konkrétního člena posádky, takže muselo být technicky připraveno i obsazení záložní dvojicí. Pelčák s Rukavišnikovem ještě na Bajkonuru absolvovali kontroly lodi ve skafandrech stejně jako hlavní posádka.

Po oznámení verdiktu se jen změnilo pořadí. Remek s Gubarevem byli hlavní posádkou, Pelčák s Rukavišnikovem záložní. Náhradníci ale museli zůstat připraveni až do startu – kdyby se u někoho z hlavní dvojice objevil zdravotní nebo jiný závažný problém, nastoupila by druhá posádka.

Žádný takový problém nenastal. Ve čtvrtek 2. března 1978 v 16:28 středoevropského času odstartovala z Bajkonuru nosná raketa Sojuz-U s lodí Sojuz 28. Na palubě seděli Alexej Gubarev a Vladimír Remek. Československo se tím stalo po Sovětském svazu a Spojených státech třetí zemí světa, jejíž občan se dostal do vesmíru.

Oldřich Pelčák zůstal na Zemi jako člen záložní posádky. Muž, který prošel celou přípravou a mohl v případě potřeby nastoupit do lodi, sledoval start svého kolegy z Bajkonuru. Remek se během několika hodin stal jednou z nejznámějších postav socialistického Československa. Pelčákovo jméno se už navždy spojilo s označením „náhradník“.

Po návratu lodi Sojuz 28 na Zemi 10. března 1978 se rozjela masivní propagandistická kampaň. Vladimír Remek obdržel titul Hrdiny Sovětského svazu i Hrdiny ČSSR a následovaly návštěvy fabrik, škol, vojenských útvarů a nejrůznějších slavnostních akcí.

Pelčák se vrátil k vojenskému letectvu. V létě 1978 byl ustanoven velitelem 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci a mimořádně povýšen do hodnosti podplukovníka. O několik let později se stal zástupcem velitele 3. divize protivzdušné obrany státu. O důvodu, proč byl pro kosmický let vybrán právě Remek, mluvil i po desetiletích opatrně: tvrdil, že přesnou odpověď sám nezná.

Po velitelských funkcích se v polovině osmdesátých let stal zkušebním pilotem a ve Kbelích létal na celé řadě československých i sovětských letounů. Za svou kariéru nalétal přibližně 3500 hodin a do výslužby odešel v roce 1999 v hodnosti plukovníka.

Když 7. října 2023 Oldřich Pelčák ve věku 79 let zemřel, nekrology ho znovu připomínaly především jako Remkova náhradníka. Bylo to označení přesné, ale zároveň trochu kruté.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/beseda-s-kosmonautem-oldrichem-pelcakem-v-jihlave.A160329_2235351_jihlava-zpravy_mv

https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/oldrich-pelcak-pribeh-kosmonaut.A180415_234559_vojenstvi_erp

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pelcak-kosmonaut-kandidat-remek-ceskoslovensko.A231007_132543_domaci_remy

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-pred-40-lety-odstartoval-prvni-ceskoslovensky-kosmonaut-vladimir-remek-40264041

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/zemrel-vojensky-pilot-oldrich-pelcak-remkuv-nahradnik-pri-letu-do-vesmiru-658

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/pred-45-roky-letel-do-kosmu-autenticky-cechoslovak-stihac-remek-mel-puvodne-startovat-na-vitezstvi-lidu-10120

https://www.vhu.cz/zemrel-plukovnik-v-v-oldrich-pelcak-kosmonaut-kandidat-a-vynikajici-pilot/

https://www.vhu.cz/vladimir-remek-prvni-ceskoslovensky-kosmonaut/

https://www.astro.cz/clanky/kosmonautika/40-let-od-letu-vladimira-remka.html