Článek
V listopadu 2013 vytočila Josephine Herivelová číslo charity. Prsty se jí chvěly, když mačkala číslice — muselo to být poprvé po sedmatřiceti letech, co dělala něco tak nebezpečného úplně sama, bez souhlasu, bez povolení, bez toho, aby to kdokoliv v domě věděl. Řekla jim, co roky nikomu neřekla — že se bojí o Katy, dívku narozenou přímo v domě, kde všichni bydleli. Věty jí vycházely úsečně, jako by je musela protlačit skrz něco, co ji drželo za hrdlo celá desetiletí. Položila sluchátko. Ruce se jí ještě chvíli třásly. A čekala.
O sedmatřicet let dřív seděla stejná žena v koncertní síni s houslemi v ruce, dítě mimořádného talentu, dcera muže, který za druhé světové války luštil Enigmu — otec, jehož vlastní metoda dešifrování pomohla spojencům číst tajné německé kódy, muž, po kterém by člověk čekal dceru s podobně přesnou, disciplinovanou myslí.
Josephine tuhle disciplínu měla, jen ji nasměrovala k houslím. Vyhrála stipendium na Royal College of Music. Podle Guardianu měla před sebou i Juilliard, jednu z nejprestižnějších hudebních škol světa, cestu, o jaké se mladým houslistům jen sní.
Pak přišla jedna přednáška. Rok 1976, tehdejší přítel, komunistický řečník jménem Aravindan Balakrishnan. Josephine seděla v sále, poslouchala, a něco v jeho slovech ji zasáhlo způsobem, jaký si sama nedokázala vysvětlit ani o desítky let později. Odešla z přednáškového sálu jiná, než tam přišla. Housle už nikdy nedohrála.
Soudruh Bala
Balakrishnan přijel do Británie v roce 1963 studovat na London School of Economics. Z komunistické strany ho vyloučili za rozkolnické aktivity. Založil si vlastní — Workers' Institute, dům v brixtonské Acre Lane, kde mu jeho následovníci říkali soudruh Bala. V roce 1978 přišla policie, zatkla dvanáct lidí. Balakrishnan po tomhle zásahu stáhl skupinu do ilegality. Kontrola, kterou nad lidmi držel, se od té chvíle jen utahovala, den za dnem, rok za rokem, tak pomalu, že si to nikdo uvnitř nestačil pořádně uvědomit.
Josephine zůstala. Roky plynuly a s nimi i kontakt s vlastní rodinou. Dopisy, které jí posílali, zůstávaly bez odpovědi. Telefonáty se nikdy nepropojily. Rodina zkoušela znovu a znovu, po celá desetiletí, a pokaždé narazila na ticho.
Když v roce 2011 zemřel její otec, nekrology zmiňovaly jen dvě její sestry. O Josephine ani slovo — jako by nikdy neexistovala. Rodinná přítelkyně Frances Presleyová později řekla novinám, že se ji roky pokoušeli najít, marně. Věděli jen, že je někde v nějaké sektě, a že se sama odstřihla. Otec zemřel, aniž by se s dcerou po desetiletích rozloučil.
Uvnitř téhož domu vyrůstala Katy, Balakrishnanova vlastní dcera, narozená jedné z jeho následovnic. Nechodila do školy. Nikdy nebyla u lékaře. Vlastní matku jí otec tajil, dokud nezemřela — teprve pak se dozvěděla, kdo skutečně je. Bili ji za dětskou písničku, kterou zaslechla od sousedky. Vyhrožovali jí, že dům vybuchne, když se vzepře — hrozba, které jako dítě věřila naprosto doslovně, protože neměla nic, s čím by ji mohla porovnat.
Josephine tohle všechno viděla roky. Viděla dívku, která nikdy nepřešla sama silnici, dívku, která nikdy neseděla ve třídě mezi vrstevníky, dívku, jejíž celý svět se vešel do jednoho domu se zataženými závěsy. Viděla ji vyrůstat od miminka po dospělou ženu, aniž by kdy poznala, jaké to je jít si sama koupit něco k jídlu, nebo si vybrat vlastní oblečení. A přesně kvůli téhle dívce nakonec, po sedmatřiceti letech mlčení, zvedla telefon.
„Posíláte do vězení nevinného muže“
Dvaadvacátého listopadu 2013 dorazila na adresu v Lambeth policejní jednotka pro boj s obchodem s lidmi. Zaklepali na dveře domu, který zvenčí vypadal jako kterýkoliv jiný řadový dům na téhle ulici — nic, co by kolemjdoucím prozradilo, co se za jeho zdmi odehrávalo poslední tři desetiletí. Zatkli Balakrishnana i jeho manželku. Z domu odvedli tři ženy — devětašedesátiletou Malajsijku, sedmapadesátiletou Josephine, třicetiletou Katy. Nikdo z nich nekladl odpor.
Sedmatřicet let za zavřenými dveřmi skončilo za pár minut, mezi dveřním prahem a policejním autem, rychleji, než by kdo z nich sám dokázal uvěřit. Josephine nastoupila do vozu jako žena, která právě udělala něco nevratného, a ještě nevěděla, jestli to udělala správně.
Za oknem ubíhaly ulice, které za celá desetiletí sotva poznala — Brixton se změnil, svět venku se změnil, a ona seděla v policejním autě jako někdo, kdo se právě probudil uprostřed cizího, zrychleného filmu.
Proces začal v listopadu 2015 u Southwark Crown Court. Balakrishnan seděl v lavici obžalovaných, popíral všechno — znásilnění, napadení, týrání vlastní dcery. Tvrdil, že se stal terčem žárlivosti mezi ženami, které po něm samy toužily. Žalobkyně Rosina Cottageová mluvila o brutální, vypočítavé manipulaci, o muži, který ženy roky ovládal strachem a násilím, který si podmanil každou oblast jejich životů.
Čtvrtého prosince 2015, krátce před polednem, četla porota verdikt. Vinen. Znásilnění, čtyři případy. Oplzlé napadení, šest případů. Týrání dítěte. Omezování osobní svobody. Slova padala jedno za druhým, tichá, formální, přesná. A pak se Josephine postavila.
Zvedla se z lavice tak náhle, že se k ní otočily hlavy po celé místnosti. Přes celou soudní síň vykřikla: „Posíláte do vězení nevinného muže. Hanba vám.“ Hlas se jí nesl místností plnou novinářů, právníků, lidí, kteří ji před chvílí sledovali jako svědkyni obžaloby, ne jako jeho obhájkyni. Ruce se jí třásly. Nikdo se nepohnul. Nikdo jí neodpověděl. Soudce pokračoval v čtení rozsudku, jako by nic neřekla, jako by ten výkřik v místnosti vůbec nezazněl.
O měsíc později, v lednu 2016, dostal Balakrishnan třiadvacet let. Soudce mu řekl, že se svou dceru rozhodl léčit jako projekt, ne jako člověka.
Noc po verdiktu
Toho večera se Josephine vrátila do bytu, který jí zajistily úřady po jejím vlastním osvobození — malý, cizí prostor, naprosto odlišný od domu, kde prožila skoro čtyři desetiletí. Sedla si na postel a dlouho nic nedělala. Podle svědectví lidí, kteří s ní byli v kontaktu krátce po procesu, jí ten telefonát z listopadu 2013 najednou připadal jako cizí čin, jako by ho spáchal někdo jiný. Přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby ho nikdy neudělala. Přemýšlela o tom celé noci. Do rána se v ní něco rozhodlo.
Deníku Telegraph později řekla, že ji zradily úřady. Že litovala odchodu z komuny víc, než kdy litovala čehokoliv jiného v životě. „Unesla nás policie a hodiny nás vyslýchala. Byla to psychická tortura,“ řekla. „Jsem daleko od vlastní rodiny. Vím na sto procent, že je nevinný. Dal mi můj život.“
Svůj vlastní útěk ze zajetí popisovala jako nový druh zajetí — tentokrát ze strany policie a úřadů, které jí podle ní vzaly muže dávajícího jejímu životu smysl. Celé jeho zatčení a soud později označovala za spiknutí zosnované fašistickým státem.
V roce 2016 dodala Guardianu, že musí pomoct očistit jeho jméno. Že jde o hroznou nespravedlnost. Popírala, že by věděla cokoliv o jeho násilí vůči ostatním ženám. Trvala na tom, že sama nikdy nebyla otrokyní, že v domě zůstávala z vlastní vůle, ne kvůli strachu, jaký popisovala Katy.
Malá online komunita dodnes hlásá Balakrishnanovu nevinu. Josephine zůstává jedinou, kdo k tomu dává rozhovory — jedinou, kdo je ochotná stát před kamerou a bránit muže, který věznil vlastní dceru.
Balakrishnan zemřel v dubnu 2022 ve vězení Dartmoor, ve věku jedenaosmdesáti let. Do poslední chvíle měl v Josephine jedinou veřejnou obhájkyni z řad bývalých následovnic — ženu, která ho jednou telefonátem pomohla poslat za mříže, a od té chvíle nedělala nic jiného, než že se snažila ten telefonát vzít zpátky.
Katy, dívka, kvůli které Josephine kdysi zvedla sluchátko, žije dnes ve vlastním bytě v Leedsu, daleko od Brixtonu, daleko od domu se zataženými závěsy. Nikdy otce nebránila. Nikdy nelitovala útěku. Dvě ženy, které opustily stejný dům ve stejný den, si dnes pamatují dvě naprosto odlišné verze toho, co se v něm celá ta léta odehrávalo — a jen jedna z nich se ještě pořád snaží tu druhou přesvědčit, že se mýlí.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/uk-news/2016/jan/08/maoist-cult-balakrishnan-whistleblower-herivel
https://www.irishtimes.com/news/crime-and-law/maoist-cult-leader-found-guilty-of-rape-and-imprisoning-child-1.2455141
https://www.belfasttelegraph.co.uk/news/northern-ireland/after-30-years-held-as-slave-by-maoist-cult-in-london-a-belfast-girl-made-a-call-for-help-from-behind-this-door/a/119049332.html
https://www.the-independent.com/news/uk/crime/comrade-bala-aravindan-balakrishnan-cult-leader-stockholm-syndrome-a6761246.html
https://www.itv.com/news/2016-01-29/aravindan-balakrishnan-maoist-cult-leader-jailed-for-raping-followers-and-imprisoning-daughter
https://ppo.gov.uk/fatal_incident/aravindan-balakrishnan/
