Článek
Když se v letním kině nebo o Vánocích na televizní obrazovce rozezní zmatený hlahol jihočeské návsi a ze zájezdové Karosy vystoupí italská delegace, diváci už dopředu vědí, co bude následovat. Zelený trávník, rozpačité potřásání pravicemi, domácí sekaná a Helena Růžičková alias nezapomenutelná máma Škopková v zástěře, která do obličeje cizího pána v saku nadšeně haleká: „Presidento, vy jste hlava! Já vám řeknu, že vy se neztratíte!“
A naproti ní stojí muž, který se stal synonymem pro italskou noblesu v českých luzích a hájích. Pěstěný knírek, tmavé brýle, kapesníček v klopě, ležérně zapálené cigárko a pohled světáka, kterého nějaký rozjívený venkovský dav nemůže vůbec rozhodit.
„Ten chlap byl naprosto dokonalej! Já si léta myslela, že Troška vytáhl z nějakého divadla v Římě skutečného italského herce, protože takhle elegantně a přirozeně u nás tehdy žádný strejda nevypadal. Až po letech jsem zjistila, že je to Dejdarův skutečnej táta! Geniální tah!“ píší i dnes nadšení diváci v diskusích na filmových webech.
A není se čemu divit. Vlastimil Dejdar na plátně vůbec nepůsobil jako neherec z ulice. Měl v sobě aristokratický klid, mezinárodní vystupování a neuvěřitelnou jiskru. Jenže zatímco lidé v kinech řvali smíchy nad tím, jak italský boss kroutí hlavou nad jihočeskou pohostinností a s kamennou tváří odklepává popel z cigarety do kapesního popelníčku, jeho vlastní životní cesta měla k bezstarostné letní frašce hodně daleko. Byla vykoupena krví, potem v podpalubí zaoceánských lodí a samotou.
Heydrichiáda, odboj a táta, který se už nevrátil
Vlastimil Dejdar se narodil 4. února 1938 v Chrudimi. Když byl ještě batole v peřince, zemi obsadila německá armáda. A do rodného kraje kolem Chrasti a lomu Hluboká brzy vtrhla smrt.
Jeho tatínek Stanislav Dejdar byl totiž hrdý vlastenec, který odmítal jen nečinně přihlížet nacistickému teroru. Zapojil se do podzemního protinacistického hnutí – konkrétně do východočeské odbojové sítě Čenda, která měla vazby na parašutistické výsadky operující v oblasti. Stanislav Dejdar, tehdejší starosta Chrasti a železničář, pomáhal parašutistům z výsadku Intransitive. Byla to práce, kde každé zaváhání znamenalo popraviště.
Po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942 začalo peklo. Gestapo postupně rozkrývalo odbojové sítě. V červnu 1942 byly Ležáky srovnány se zemí a nacistická mašinérie pozatýkala desítky odbojářů z celého Chrudimska. Stanislav Dejdar byl zatčen gestapem 13. března 1943. Následovaly výslechy v Pardubicích, věznění na pražské Pankráci a převoz do Drážďan. Dne 29. září 1944 byl popraven.
Vlastimilovi bylo tehdy pouhých šest let. Jeho matka zůstala na celou domácnost i na něj úplně sama. Vlastimil od malička věděl, co to znamená nemít tátu, nemít peníze a muset se prát se životem.
Poválečná léta v rodné Chrasti byla plná nouze. Matka dřela, aby syna udržela na studiích, ale rodinný rozpočet byl napnutý k prasknutí. Když mladý Vlastimil dokončil základní školu a přemýšlel, co dál, stálo před ním těžké dilema. Toužil po vzdělání, po dálkách a po velkém světě, jenže věděl, že máma nemá z čeho platit drahé internáty a ošacení.
A tak přišel první velký životní zvrat. Vlastimil udělal rozhodnutí, kterým chtěl především ulevit své vyčerpané matce: odešel na vojenskou školu do Bratislavy. Armáda totiž studentům hradila kompletně všechno – uniformu, stravu, postel i drobné kapesné. Byla to tvrdá škola plná ranních nástupů, drilu a politických školení, ale mladý Dejdar v sobě nosil touhu, kterou zelené sukno nemohlo uspokojit. Chtěl vidět oceán.
Bulharská akademie
Vnitrozemské Československo sice nemělo ani metr vlastního mořského pobřeží, ale v padesátých a šedesátých letech budovalo něco, na co byli tehdejší lidé nesmírně hrdí – vlastní zaoceánskou obchodní flotilu. Československá námořní plavba potřebovala schopné, vzdělané a technicky zdatné kádry, a Vlastimil Dejdar se chopil příležitosti.
Byl vybrán ke studiu na Vojenské námořní akademii ve Varně. Na černomořském pobřeží studoval ve stejné době jako další budoucí velikán české kultury, kreslíř a karikaturista Miroslav Barták. Z chlapce z východočeského maloměsta se stal lodní inženýr a námořní důstojník. Po absolvování akademie nastoupil k Československé námořní plavbě a následujících dvanáct let strávil na zaoceánských lodích.
Brázdil Atlantik, Indický oceán i tichomořské vody. S československými nákladními loděmi vozil náklady do přístavů, o kterých lidé v socialistickém bloku četli leda tak v zakázaných cestopisech. Pro malého syna Martina byl otec polobohem, který voněl dálkami a objevoval se jen jako vzácný sváteční host.
„Táta se vrátil z nějaké cesty na lodi a přišel pro mě u nás v Chrasti do školky. Byly mi asi tři roky. Měl na sobě něco bílého a k tomu bílé boty. Vypadal jako zjevení,“ vzpomínal po letech Martin Dejdar v rozhovoru pro MF Dnes.
A nešlo jen o návštěvy ve školce. Námořní důstojník občas dostal povolení vzít na palubu i svou rodinu. „Dva roky nato vzal táta mě a mamku na nákladní loď a plavili jsme se tři měsíce po moři. A když mi bylo sedm, jeli jsme celá rodina, tedy i sestra. Sedm měsíců jsme pluli z Polska na Filipíny a zpátky,“ vyprávěl Martin o neuvěřitelných zážitcích z dětství. „Že jsme se sestrou poznali kus světa, že jsme kotvili v těch kapitalistických zemích, byl prostě zázrak. Ocitli jsme se obklopeni tím, o čem tady lidi jenom snili.“
Jenže moře je krutý pán a život na vlnách znamenal být většinu roku bez rodiny. Vlastimil Dejdar ukončil námořní kariéru na začátku sedmdesátých let. Zaoceánské lodě opustil, několik let pracoval v Okresním podniku oprav a služeb a později zamířil do diplomatických služeb.
Následovaly roky v zahraničí. Vlastimil Dejdar působil v Indonésii, v Jižní Koreji a v Kanadě. Pohyboval se mezi diplomaty a zahraničními obchodníky s lehkostí a noblesou, kterou později dokonale využil i před filmovou kamerou.
Když se Martin rozhodoval o své budoucnosti, otec měl jasnou představu: žádné námořnictvo, žádné komediantství. „Přál si, aby ze mě byl lékař. A když jsem mu řekl, že bych byl námořník, varoval mě, že mi zpřeláme hnáty. Asi věděl proč,“ smál se Martin Dejdar, který nakonec odešel na DAMU. Otec se s volbou syna smířil, ale ani v nejdivočejším snu by ho nenapadlo, že se jejich cesty jednou protnou před filmovou kamerou.
Telegram z Barrandova: „Musíte přijet, sbalte si kufry!“
Jak se vlastně stane, že se bývalý námořní důstojník a seriózní diplomat v padesáti letech promění v ikonu české venkovské komedie? Všechno to začalo tím, že Zdeněk Troška na přelomu osmdesátých a devadesátých let chystal film Slunce, seno, erotika. Scénář počítal s návštěvou italské delegace a pro roli šéfa italského družstva, váženého „presidenta Zolliho“, měl režisér původně vymyšleného skutečného italského herce.
Jenže původně zamýšlený Ital účast pár dní před natáčením odmítl a natáčecí plán byl neúprosný. Martin Dejdar spolu s kolegy přišel s nápadem nabídnout roli svému otci. A Troška okamžitě zavětřil geniální tah: prošedivělý elegán Vlastimil vypadal víc italsky než polovina chlapů na pláži v Rimini!
Sám Vlastimil Dejdar na tuto neuvěřitelnou historku vzpomínal až do konce života se smíchem. Martin mu při jedné návštěvě doma oznámil, že spolu budou hrát ve filmu. Vlastimil to vůbec nebral vážně a vzápětí na celou věc zapomněl. Považoval to za klukovský vtip.
Jenže pak přišel šok. Doma v Chrasti zazvonil pošťák a v ruce držel úřední telegram. Z Barrandova mu oznámili, že se má následující den hlásit na natáčení, a připojili číslo na produkci. V tu chvíli pochopil, že syn nežertoval. Tak si sbalil kufry a vyrazil za svou první filmovou rolí.
Když Vlastimil Dejdar dorazil na natáčení, panovala kolem něj nervozita. Ostatní herci měli za sebou desítky rolí, zkoušky a divadelní zkušenosti. Vlastimil stál před zapnutou kamerou poprvé v životě.
A byl tu ještě jeden zásadní zádrhel: filmový šéf družstva měl působit jako přesvědčivý Ital, jenže Vlastimil Dejdar italsky neuměl. Ovládal cizí jazyky a díky námořnickým i diplomatickým zkušenostem se dokázal domluvit po světě, ale italština v jeho rejstříku chyběla.
Zdeněk Troška však uměl s neherci pracovat. Vlastimil si navíc první natáčecí den dodával odvahy panáky v hospodě v Hošticích. Podle Martina Dejdara pak dlouho nedokázal říct svou první větu správně a zlepšil se až ve chvíli, kdy režisér po několika pokusech zvýšil hlas.
A výsledek předčil veškerá očekávání. Vlastimil Dejdar vplul do své role s naprostou přirozeností starého světáka. Zatímco Helena Růžičková na něj chrlila své pověstné hlášky, Jiří Lábus se potil v paruce a hoštické babky breptaly o fackách, Vlastimil stál uprostřed bláznivého chaosu s ledovým klidem.
Galantně líbal ženám ruce, z kapesního popelníčku odklepával popel a s noblesním přízvukem pronášel své úsečné věty, které se vzápětí zapsaly do zlatého fondu českých hlášek.
Na natáčení vzpomínal Vlastimil Dejdar v dobrém. Nejvíc si podle svých slov rozuměl s Růžičkovými, s nimiž trávil čas nejen během natáčení, ale večer s nimi sedával i na jejich chalupě nedaleko Volyně. Dobře si však podle něj rozuměli všichni.
Pan Presidento a triumf na vesnických kurtech
Po premiéře filmu v roce 1991 vypuklo šílenství. Komedie bořila kina a z Vlastimila Dejdara se ze dne na den stal jeden z nejvýraznějších filmových neherců. Kamkoliv přišel, lidé se otáčeli, ukazovali si na něj prstem a z hospodských zahrádek se ozývalo skandování: „Ahoj, presidento!“
Sám Dejdar to bral s obrovským nadhledem a noblesním humorem. Nikdy mu sláva nestoupla do hlavy, nepovažoval se za umělce a o další hereckou kariéru neusiloval. Měl svou milovanou rodinu, po návratu ze zahraničních štací žil dál v Chrasti a věnoval se svému civilnímu životu.
Jeho největší celoživotní vášní však zůstal sport. Až do vysokého věku si udržoval skvělou fyzickou kondici. Pravidelně hrál tenis na turnajích v Bělé u Chrudimi. Když mu bylo téměř sedmdesát let, dokázal se svým deblovým parťákem Jiřím Kremličkou vyhrát Memoriál Vladimíra Jarkovského. A když ho v pozdějším věku zradila kolena a už nemohl hrát, na turnaje dál jezdil alespoň jako divák.
Před kameru se vrátil až o téměř třicet let později, když ho režisér Tomáš Magnusek obsadil do komedie Stáří není pro sraby. Šlo o unikátní rodinné setkání: ve filmu se před kamerou sešli dědeček Vlastimil, syn Martin a vnuk Matěj. Vlastimil si střihl roli penzisty, který s ostatními muži komentuje dění na plovárně. Když se film v létě 2020 natáčel, bylo mu dvaaosmdesát let.
Vlastimil Dejdar naposledy vydechl ve čtvrtek 25. ledna 2024 ve věku 85 let. Jeho syn později napsal, že mu otcův bezbřehý optimismus přinesl poklidný konec. Zanechal po sobě manželku Vladimíru, dceru Vendulu, syna Martina a vnoučata.
Jeho syn Martin se se svým tátou rozloučil dojemnými slovy, která v sobě nesla veškerou vděčnost za jeho neobyčejný život: „Presidento-táto! Byla to ale jízda těch 85 let.“ Připomněl, že se jeho otec téměř nikdy nezastavil, užil si báječný život a že je šťastný, že kus té jízdy mohli absolvovat společně.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/vlastimil-vlasta-herec-film-slunce-seno-erotika-otec-umrti.A240126_115932_lidicky_sub
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/martin-dejdar-otec-vlastimil-vzpominka-slunce-seno-erotika.A240717_102800_lidicky_zar
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/martin-dejdar-otec-vlastimil-syn-matej-slunce-seno-novy-film-stari-neni-pro-sraby-magnusek.A200713_094514_lidicky_zar
https://tv.nova.cz/clanek/61074-jak-prisel-dejdaruv-otec-ke-sve-jedine-filmove-roli-v-komedii-slunce-seno-erotika-nemel-vubec-hrat
https://cnn.iprima.cz/show-time/prvni-slova-zdrceneho-martina-dejdar-co-rekl-o-zesnulem-otci-ktery-zazaril-pred-kamerou-423911
https://cnn.iprima.cz/zemrel-otec-martina-dejdara-spolecne-si-zahrali-v-troskove-snimku-slunce-seno-423883
https://www.stvr.sk/novinky/osobnosti/351888/zomrel-vlastimil-dejdar-mal-86-rokov-slunce-seno-erotika-prisiel-o-predsedu
