„Já zdrhám, nechcete jet se mnou?“ Nikdo nenastoupil, Wolfgang pak obrněncem prorazil Berlínskou zeď

Životní příběh Wolfganga Engelse je plný mrazivých dějinných paradoxů. Narodil se v roce 1943 v Düsseldorfu v západním Německu. Jeho matka byla přesvědčená komunistka a členka KPD, která v roce 1952 dostala stranický úkol přesídlit do NDR a vzala s sebou i svého zhruba desetiletého syna. Jeho biologický otec i další příbuzní zůstali v Düsseldorfu. Wolfgang se nejprve krátce ocitl ve východním Berlíně a poté s matkou žil v Drážďanech.

Navíc rodinné zázemí bylo více než komplikované. Jeho matka později pracovala pro východoněmecké ministerstvo státní bezpečnosti a jeho nevlastní otec dosáhl hodnosti majora na ministerstvu vnitra, kde působil v oblasti civilní ochrany. Wolfgang přitom vyrůstal s velmi silnou vzpomínkou na rodné Porýní a příbuzné, které zanechal na Západě.

Mladý Engels se vyučil zámečníkem a v roce 1960 nastoupil k východoněmecké Národní lidové armádě. Sloužil nejprve na Rujáně u těžkého ženijního praporu. A právě tehdy se stal součástí události, která navždy rozdělila svět. V noci na 13. srpna 1961 byl jeho útvar povolán do pohotovosti a přesunut do Berlína. Engels patřil k vojákům, kteří v prvních dnech uzavírání hranice vyráběli a rozmisťovali první ženijní překážky a účastnili se hlídkování v pohraničním prostoru.

Tento zážitek ho hluboce poznamenal. Západní část města a lidé, které znal ještě z dřívějšího života, se najednou ocitli za stále pevnější hranicí. Po skončení vojenské služby začal pracovat jako civilní zaměstnanec armády a řidič. Vozil pracovníky stavebního oddělení armády služebním vozem po Berlíně. Pocit nesvobody a bezmoci v něm však narůstal každým dnem.

Definitivní zlom v jeho uvažování přišel na jaře roku 1963. Engels vyrazil s přítelem a přítelkyní večer do centra Berlína. V blízkosti Říšského sněmu se zastavili u sloupu s plakáty a vybírali, kam půjdou. Netušili, že vstoupili do přísně střeženého prostoru poblíž zdi. Náhle se objevili ozbrojení vojáci, postavili je ke stěně, odvezli k výslechu a podezírali z pokusu o útěk z republiky.

Mladíci byli vyslýcháni odděleně a jejich věci prohledány. Engels měl u sebe průkaz civilního zaměstnance NVA. Protože se jejich výpovědi shodovaly a nic nesvědčilo o připravovaném útěku, byli nakonec propuštěni. Engels však dostal upozornění, že o incidentu bude informováno jeho pracoviště. Když doma rozhořčeně vyprávěl, co se stalo, jeho matka postup úřadů hájila. Právě tehdy v něm definitivně dozrálo rozhodnutí využít první vhodnou příležitost a odejít na Západ.

Engels byl vyučený mechanik a zkušený řidič. Pěší útěk přes stále lépe střeženou hranici považoval za mimořádně riskantní. O několik týdnů později se však přímo v areálu, kde pracoval, objevila technika, která mu nabídla šanci prorazit překážky hrubou silou.

Příležitost se naskytla 17. dubna 1963. Na vojenském areálu Magerviehhof Friedrichsfelde, kde Engels pracoval jako civilní řidič, se objevila jednotka s několika novými sovětskými kolovými obrněnými transportéry BTR-152 určenými také pro přípravy na prvomájovou přehlídku. Byl to šestikolový ocelový kolos vážící téměř devět tun, který dokázal po silnici jet rychlostí kolem sedmdesáti kilometrů v hodině.

Engels se dal s řidiči transportérů do řeči a předstíral obyčejný technický zájem. Nechal je projet svým služebním šestiválcovým automobilem BMW a oni mu na oplátku podrobně vysvětlili ovládání obrněného vozu. Kolem sedmé večer vojáci odešli na jídlo. Engels pochopil, že právě přišla příležitost, na kterou čekal.

Transportér ani neměl klasický klíček. Stačilo zapnout hlavní elektrický okruh a motor nastartovat nožním spínačem. Engels nasedl, stroj oživil a vyrazil z areálu. Důstojník, který se mu pokusil postavit do cesty, na poslední chvíli uskočil. Engels prorazil řetěz u výjezdu a ocitl se v ulicích východního Berlína.

Bylo krátce před osmou večer. Engels se řítil s obrněným transportérem z Friedrichsfelde směrem k Treptowu. Vojenské vozidlo v tehdejším východním Berlíně nevzbuzovalo zvláštní pozornost. Měl rozsvícené světlomety a dopravní policista na jedné z velkých křižovatek mu dokonce ručně přepnul semafor na zelenou, aby mohl pokračovat.

Asi sto metrů před hranicí v Elsenstraße se mu otevřely dveře vozu. Zastavil, aby je zavřel, a všiml si skupinky mladých lidí. Vyklonil se a vykřikl: „Já zdrhám, nechcete jet se mnou?“ Mladíci na něj jen nevěřícně zírali. Nikdo nenastoupil. Engels tedy pokračoval sám. Cíl byl jasný: křižovatka ulic Elsenstraße a Heidelberger Straße, kde Zeď oddělovala východoberlínský Treptow od západního Neuköllnu.

Právě toto místo si zapamatoval jako relativně vhodné pro průraz vozidlem. Před samotnou zdí však neležela jen prázdná silnice. Transportér musel překonat několik vrstev betonových desek, ochrannou clonu a ostnatý drát. Všechny tyto překážky mu postupně odebíraly rychlost.

Engels uzamkl diferenciály a vyrazil přímo proti hranici. Pomalu protlačil těžký vůz přes překážky a namířil ho na samotnou zeď. Poslední metry už rozhodovaly o všem.

Bum! Následovala rána, která otřásla celou křižovatkou. Zvuk drtícího se betonu a kovu byl slyšet široko daleko. Transportér prorazil do Berlínské zdi velký otvor, jenže se stalo něco, s čím mladý mechanik nepočítal.

Při překonávání betonových překážek mu noha sklouzla z plynového pedálu a motor zhasl. Vozidlo už nemělo dost energie na úplné proražení a zůstalo zaklíněné přímo v otvoru. Jeho přední část se dostala ke straně Západního Berlína, kabina s dveřmi však zůstala na východní straně. Později se ukázalo, že motor byl stále provozuschopný, poškozené byly především nápravy. Engels už ale znovu startovat nechtěl.

Věděl, že každá vteřina rozhoduje. Otevřel dveře a pokusil se dostat ven. Přímo před vozem však ležela masa ostnatého drátu, kterou transportér při nárazu shrnul k sobě. Engels se do ní okamžitě zamotal a zůstal v ní viset. Při výstupu navíc ztratil boty.

V té chvíli se k němu přiblížil východoněmecký pohraničník Paul Hohmuth. Engels na tyto okamžiky později vzpomínal s naprostou přesností: „Vylezl jsem ven a přistál přímo v ostnatém drátu, který jsem s tím obrněncem stáhl k sobě. A v tom momentě se tam objevil pohraničník. Křičel jsem: ‚Nestřílejte!‘ On ale střílel dál – ze vzdálenosti asi pěti metrů. Výstřel mi prošel zády a vyšel vpředu.“

Hohmuth vystřelil jednotlivými ranami. Jedna kulka Engelse zasáhla do zad, prošla tělem a poranila plíci. Mladík se dokázal vrátit do transportéru, přelézt na druhou stranu a dostat se na část kapoty, která ještě nebyla zabořená ve zdi. Tam ho zasáhly úlomky od další odražené střely do ruky. Ruku měl těžce roztrženou a už při nárazu si navíc poranil hlavu.

Pohraničníci dál stříleli. Na západní straně stál policejní pozorovací post. Jeden z policistů byl lehce zasažen odlétajícím úlomkem a západoberlínská policie palbu opětovala. Kulky létaly přes Engelse a donutily pohraničníky schovat se. Mladík tak získal několik rozhodujících vteřin, aby se vyšplhal na zachovanou korunu zdi.

Na západní straně stála přímo u křižovatky hospoda Heidelberger Krug. Toho večera v ní právě seděli členové místního spořicího spolku. Když se ozval mohutný náraz a střelba, vyběhli ven a spatřili mladého muže zaklíněného mezi zdí a ostnatým drátem.

Pod krycí palbou západoberlínského policisty se Engelsovi podařilo vyšplhat na vršek zdi. Lidé ze západní strany vytvořili lidský žebřík, vytáhli ho z ostnatého drátu a stáhli dolů. Východoněmečtí pohraničníci ještě ostřelovali okolí a zasáhli i bilboard u hospody. Engels už však ležel na západní straně.

Štamgasti ho odtáhli dovnitř Heidelberger Krugu. Hostinská přinesla peřinu a polštář a těžce zraněného mladíka na ně položili. Jeden z hostů sundal pásek, aby mu pomohl stáhnout krvácející ruku. Teprve později si přítomní všimli, že pod ním vzniká stále větší kaluž krve z průstřelu trupu.

V nemocnici lékaři zjistili průstřel trupu s poraněním plíce, těžké poranění ruky úlomky a ránu na hlavě způsobenou už nárazem transportéru. Operaci řídil zkušený vojenský lékař, který byl shodou okolností sám v nemocnici se zlomenou nohou a přijel k zákroku na vozíku. Engels se zotavoval překvapivě rychle. Už po několika dnech chodil a přibližně po dvou týdnech byl znovu schopný pracovat.

Zpráva o neuvěřitelném útěku pomocí obrněného transportéru okamžitě přitáhla pozornost médií. Fotografie ocelového kolosu zaraženého v Berlínské zdi se stala jedním z výrazných obrazů dramatických útěků přes hranici.

Na východní straně zdi však začalo vyšetřování. Engelsova matka, která pracovala pro Stasi, ve vlastnoručně napsaném prohlášení synův útěk odsoudila a další dopisy, jimiž se ji z Westen pokoušel kontaktovat, předávala ministerstvu státní bezpečnosti. Osobně se znovu viděli až po pádu režimu.

Stasi zároveň vytvořila operativní plán na Engelsovu „Rückführung“, tedy navrácení do NDR, a v Düsseldorfu na něj nasadila informátora. Ten sledoval jeho bydliště, příbuzné, pracoviště i běžný pohyb a pořizoval fotografie. Po určité době však operace postupně vyšuměla.

Po propuštění z nemocnice se Engels nejprve vrátil do rodného Düsseldorfu. Přestože už měl zámečnické vzdělání z NDR, musel v západním Německu ještě několik měsíců studovat a znovu získat pracovní osvědčení. Později vystudoval a stal se učitelem dějepisu a biologie na škole v Soltau. Od roku 1988 navíc pracoval s návštěvníky památníku Bergen-Belsen, kde provázel školní skupiny i přeživší nacistických táborů.

Následky průstřelu a těžce poraněné ruky si nesl dál, k vlastnímu útěku si však postupem času vytvořil téměř ironický odstup. Po roce 1990 se v souvislosti se střelbou vyšetřovalo také jednání pohraničníka Paula Hohmutha. Engels se s ním nikdy osobně nesetkal a otevřeně říkal, že k němu necítí nenávist. Dokonce litoval, že se mu bývalý pohraničník nikdy neozval a nepokusil se o celé události mluvit.

ZDroje:

https://www.chronik-der-mauer.de/fluchten/180929/gelungene-flucht-mit-einem-gestohlenen-panzer-von-berlin-treptow-nach-neukoelln-17-april-1963

https://www.chronik-der-mauer.de/system/files/dokument_pdf/57136_cdm-630317-interview-hertle-engels.pdf

https://www.chronik-der-mauer.de/chronik/_year1963/_month4/?moc=1&month=4&opennid=172477&year=1963

https://www.chronik-der-mauer.de/material/179536/engels-wolfgang

https://www.chronik-der-mauer.de/en/chronicle//_year1963/_month4/?moc=1&month=4&opennid=176953&year=1963

https://www.welt.de/geschichte/article244806226/Flucht-aus-der-DDR-Mit-dem-Schuetzenpanzer-durch-die-Grenzanlagen.html

https://www.welt.de/geschichte/article244687346/Fluchthilfe-in-Berlin-Der-letzte-Tunnel-unter-der-Heidelberger-Strasse.html