Článek
Film vznikl v roce 1985, do československých kin však vstoupil až 1. srpna 1986. Mezi Pávkem, Otíkem, doktorem Skružným a dalšími figurkami se objevil i starý Ticháček. Vláčil před kamerou nestál poprvé. Jiří Menzel ho už dva roky předtím obsadil jako starého myslivce do Slavností sněženek. Ticháček tak byl další z jeho drobných hereckých epizod.
Postava fungovala právě svou nenápadností. Stačil klobouk, hůl, cigareta a pomalý pohyb člověka, který se ze svého světa nikam hnát nebude. Vedle profesionálních herců působil naprosto přirozeně. Nebyl místním nehercem, jak si část diváků mohla myslet, ale mužem, který už za sebou měl některé z nejodvážnějších filmů československé kinematografie.
Narodil se 19. února 1924 v Českém Těšíně a v Brně vystudoval dějiny umění a estetiku na Masarykově univerzitě. Pracoval u kresleného a krátkého filmu, poté sedm let v Československém armádním filmu, kde získal technickou kázeň a cit pro obraz. Jeho celovečerní debut Holubice z roku 1960 získal medaili na festivalu v Benátkách.
Pak přišly Ďáblova past, Marketa Lazarová a Údolí včel. Vláčil se stal režisérem, o němž se mluvilo jako o básníkovi filmového obrazu. On sám přitom ke svému nejslavnějšímu dílu přistupoval bez patosu. „Marketu Lazarovou jsem plodil hrozivým způsobem a kolikrát mne přepadaly nejrůznější pochybnosti,“ přiznal po letech. Dokonce tvrdil, že za lepší film považuje Údolí včel a svým způsobem i Ďáblovu past.
Rum schovaný ve sněhu a jedenáct kilo dolů
Přípravy Markety Lazarové zabraly roky, samotný film se však vyráběl v letech 1965 a 1966, nikoli téměř tři roky. Vláčil chtěl středověk zbavit filmové naleštěnosti. Herci se brodili sněhem a bahnem, kostýmy měly působit skutečně nošeně. Výsledkem nebyla učebnicová rekonstrukce třináctého století, ale drsná obrazová vize.
Magda Vášáryová byla při natáčení ještě velmi mladá a na Vláčila vzpomínala bez lakování. Režisér za ní chodíval večer a vyprávěl jí o době, v níž se příběh odehrával. „Sedl si k mé posteli a vyprávěl mi o třináctém století,“ popsala po letech. Na place už jí díky tomu často stačilo několik stručných pokynů a věděla co má dělat. Mnohem horší vztah měla k jeho pití.
Jedna z jejích vzpomínek je až groteskně vláčilovská. „Schovávala jsem mu placatku s rumem do sněhu,“ přiznala. Režisér jí za to rozhodně neděkoval.
Své si užil také Vlastimil Harapes. Vláčil mu nejprve roli vzal, protože podle něj nevypadal dost asketicky. Harapes se nevzdal. „Slíbil jsem, že zhubnu, skutečně jsem to vzal vážně, zhubl jsem asi jedenáct kilo,“ vzpomínal. Roli Kristiána nakonec dostal.
Harapes vzpomínal na klidného a pozorného režiséra, který nezvyšoval hlas. Problém byl jinde: alkohol někdy komplikoval komunikaci natolik, že herci nerozuměli tomu, co po nich chce.
Po Marketě Lazarové chtěl využít část již připraveného zázemí pro další středověký film. Tak vzniklo Údolí včel.
Šest let bez Barrandova a návrat s Hrušínským
Po nástupu normalizace Vláčil nezmizel z filmu úplně, ale šest let nedostal na Barrandově celovečerní zakázku. Nebyl politickým aktivistou typu Jana Němce. Jeho možnosti práce se přesto výrazně zúžily. Točil pro Krátký film dokumentární a středometrážní snímky, například Pověst o stříbrné jedli nebo Sirius. Byl to citelný pád z pozice režiséra velkých barrandovských projektů.
Zároveň zápasil s alkoholem, úzkostmi a depresemi. Závislost ho provázela už během nejslavnějších filmů šedesátých let. Podstupoval léčbu a v sedmdesátých letech se snažil získat nad svým životem znovu kontrolu. Právě tento zápas se později promítl do jednoho z jeho nejosobnějších filmů.
K hranému celovečernímu filmu se vrátil snímkem Dým bramborové natě z roku 1976. Do hlavní role obsadil Rudolfa Hrušínského, který se po několikaletém omezení filmové práce rovněž vracel před kameru. Doktor Meluzin odchází z Prahy na venkov a hledá ztracenou rovnováhu. Film nebyl doslovnou autobiografií Vláčilova života, ale jeho tehdejší snaha překonat alkoholovou závislost se do něj však silně otiskla.
Následovaly Stíny horkého léta, které získaly na karlovarském festivalu v roce 1978 Křišťálový glóbus, životopisný Koncert na konci léta či komorní drama Hadí jed z roku 1981. Posledním jeho celovečerním hraným režijním filmem byl Mág z roku 1987.
Když ho tedy Jiří Menzel obsadil do Vesničko má středisková, Vláčil stále pracoval a o dva roky dříve se objevil i ve Slavnostech sněženek. Ticháček ovšem jeho tváři seděl dokonale. Unavený výraz, pomalá řeč a přirozená zarputilost udělaly z několika krátkých výstupů jednu z postav, které si diváci zapamatovali na desetiletí.
Paradox tobyl krásný. Režisér monumentálních středověkých obrazů se pro většinu diváku nejvíc proslavil jako herec. Zatímco filmoví znalci v něm viděli autora Markety Lazarové, pro většinu publika zůstal především tím tvrdohlavým dědou z Menzelovy vesnice.
Po listopadu 1989 přišlo i oficiální uznání. V roce 1994 získal jako první Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu a stal se čestným prezidentem České filmové a televizní akademie. V roce 1998 převzal na festivalu v Karlových Varech cenu za mimořádný přínos světové kinematografii. O rok později, 27. ledna 1999, zemřel v Praze ve věku 74 let.
Zdroje:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/23104-vesnicko-ma-strediskova/29138360516/tvurci/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/8239-premieru-mela-komedie-vesnicko-ma-strediskova-kterou-natocil-reziser-jiri-menzel/
https://www.phil.muni.cz/aktuality/uplynulo-sto-let-od-narozeni-frantiska-vlacila
https://www.lidovky.cz/domov/jak-vzpominaji-na-frantiska-vlacila.A080214_000092_ln_noviny_sko
https://radiozurnal.rozhlas.cz/magda-vasaryova-6217619
https://regiony.rozhlas.cz/vlastimil-harapes-pritancil-do-tandemu-7421051
https://wave.rozhlas.cz/zapasy-frantiska-vlacila-5241546
