Článek
„Nohy mám, soudruhu plukovníku, ale jsou dřevěné.“
Tuhle větu vmetl mladý letec do tváře plukovníkovi Valčuginovi na personálním oddělení sovětského letectva. Plukovník si v jeho lékařské zprávě přečetl jen to podstatné – nezpůsobilý, obě nohy amputovány – a nechtěl o ničem dalším slyšet. Když ho Maresjev přemlouval, ať si přečte i zbytek, plukovník vybuchl, že mu tu jde někdo věšet bulíky na nos. A tehdy padla ta odpověď o dřevěných nohou, po které plukovníkovi doslova spadla čelist.
Generace školáků v celém východním bloku, včetně Československa, znala tenhle příběh z povinné četby – z románu Borise Polevého Příběh opravdového člověka. Jenže mnoha čtenářům vůbec nedocházelo, že nejde o žádnou vymyšlenou pohádku pro posílení morálky. Příběh opravdového člověka se opravdu stal. Jen jeho hrdina se ve skutečnosti nejmenoval Meresjev, ale Maresjev! A skutečnost byla ještě o kus drsnější než román.
s Polevojem
Kdo byl tedy muž, kterému ani ztráta obou nohou nezabránila létat?
Alexej Petrovič Maresjev se narodil 20. května 1916 v Kamyšinu, městečku na Volze nedaleko dnešního Volgogradu. Do rodiny, které osud nepřál. Tatínek se vrátil z první světové války těžce zraněný a zemřel, když byly malému Aljošovi tři roky. Maminka pak sama živila děti a dřela v dřevozpracujícím závodě. Bída byla velká a Alexej byl navíc neduživý kluk, považovaný za nejslabšího ze sourozenců. Trápila ho malárie a revmatismus, který mu ničil klouby. „V dětství jsem vypadal jako Číňan, protože jsem léta stonal na malárii,“ vzpomínal s nadsázkou ve svém posledním rozhovoru.
Jenže ten nemocný kluk měl sen. Jako malý viděl sovětský film o letectví a byl jím doslova uchvácený. Od té chvíle chtěl jen jediné – létat! S jeho zdravím ho ale do letecké školy nechtěli. Odmítli ho jednou. Odmítli ho podruhé. A Alexej to nevzdal.
Už ve čtrnácti nastoupil do fabriky a vyučil se soustružníkem. Později pracoval v Moskvě a v roce 1934 ho poslali na Dálný východ stavět nové město Komsomolsk na Amuru. Paradoxně právě drsné podnebí tajgy mu vrátilo zdraví. Malárie ustoupila a z neduživého kluka se stal otužilý mladík. Maresjev pak celý život tvrdil, že za to vděčí právě Dálnému východu. „Věřím v podnebí,“ říkal s úsměvem. A v místním aeroklubu se konečně poprvé vznesl do vzduchu. V roce 1937 nastoupil do Rudé armády, vystudoval vojenskou leteckou školu v Batajsku a brzy sám učil mladé piloty jako instruktor. Neduživý kluk z Kamyšina, kterého dvakrát odmítli, najednou vychovával další letce!
Pak přišel červen 1941 a nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Maresjev byl převelen ke stíhacímu pluku a poprvé se do bojů zapojil 23. srpna 1941 nad Krivým Rogem. Dařilo se mu. Do jara 1942 měl na kontě čtyři sestřelená nepřátelská letadla, mezi nimi i německý dopravní Junkers Ju 52. Bylo mu pětadvacet a konečně dělal to, o čem celý život snil. Jenže osud si s ním chystal zahrát hodně krutou hru.
Na začátku dubna 1942 byl jeho stíhací Jak-1 zasažen nad demjanským kotlem u Staré Russy, nad územím obsazeným Němci. Motor začal vynechávat a Maresjev hledal místo k nouzovému přistání. Pod sebou uviděl něco, co vypadalo jako mýtina. „A tady jsem udělal velkou hloupost. Vysunul jsem podvozek,“ přiznal v rozhovoru, který s ním historici sovětské Akademie věd zaznamenali v červenci 1943. Motor v tu chvíli úplně vysadil, letoun se zřítil, zachytil o strom, převrátil se a pilota vymrštilo z kabiny. „Spadl jsem asi ze 30 metrů, i když to přesně nevím… dopadl jsem na sníh, pak jsem se skutálel po cestě a udeřil se do spánku,“ popisoval.
Přežil. Ale obě nohy měl rozdrcené. A teď si představte tu situaci. Hluboký les, všude sníh, mráz, nepřátelské území, žádné jídlo, žádná pomoc. Nemůžete chodit. A k tomu máte otřes mozku, který vám začíná hrát s hlavou ošklivé triky. Maresjeva celé dny pronásledovaly přeludy – viděl domy, lidi, vesnice, které se rozplynuly, sotva se k nim přiblížil. V jednu chvíli si dokonce vsugeroval, že musí zničit motor svého letadla, aby nepadl do rukou Němcům. „Strašně jsem chtěl zničit motor, vytáhnu pistoli a začnu střílet,“ vyprávěl. Vystřílel celý zásobník – do přízraku.
A začal se plazit. Na východ, k vlastním liniím. Den za dnem, metr za metrem, po loktech a po kolenou. Přes les, přes bažiny, přes zamrzlé potoky. Nohy mu mezitím omrzaly a černaly, začínala sněť. A jídlo? „Tak jsem strávil 18 dní bez jediného drobku v ústech. Snědl jsem za tu dobu hrst mravenců a půl ještěrky.“ To byl celý jeho jídelníček na osmnáct dní a nocí! Mimochodem, v Polevého románu hrdina uloví a sní ježka. Skutečnost byla ještě o poznání skromnější.
Co ho drželo při životě? Když se ho na to ptali o desítky let později, odpověděl prostě: „Touha dostat se ke svým. Touha žít.“ A na samotné plazení lesem prý vzpomínat nechtěl. „Ne, nevzpomínám. Na tu dobu vůbec nevzpomínám,“ odbyl novináře v posledním rozhovoru.
Nakonec doslova dolezl k vesnici Plav, kterou Němci vypálili a jejíž obyvatelé přežívali v zemljankách v lese. A pak přišel okamžik, na který nikdy nezapomněl. „Asi za hodinu a půl slyším hluk. Přišlo asi osm kluků, čtrnácti-patnáctiletých,“ vyprávěl. Neviděl je, jen slyšel jejich hlasy. Pak začali volat: „Je tady někdo?“ Kluci se k podivnému, vyhublému a zarostlému tvorovi ve sněhu přibližovali opatrně. Vždyť to mohl být kdokoliv! Vyděšeně se ho zeptali: „Jste Němec?“
Nebyl. A když jeden z chlapců zjistil, že před nimi leží sovětský pilot, začal křičet na kamarády: „Pojďte sem! Je to náš, letec!“
Pro zuboženého letce si přijel starý Michail Vasiljevič Vichorov s koněm. A když se k chalupě sběhli sousedé a nabízeli jídlo i nocleh, děda si ho nedal vzít: „Já jsem pro něj jel a nikomu ho nedám.“ Vesničané mu stáhli z oteklých nohou boty, vykoupali ho v rozpálené bani a opatrně krmili, aby jeho vyhladovělý žaludek jídlo vůbec snesl.
Za pár dní už ležel v polní nemocnici ve Valdaji. Jedl rýžovou kaši, když do pokoje vtrhl jeho velitel letky a blízký kamarád Andrej Děgťarenko, který ho hledal postel od postele. „Ljošo, to jsi opravdu ty?!…“ vykřikl prý, když ho poznal. A Maresjev se tehdy rozplakal. Děgťarenko o pár měsíců později, v červenci 1942, v boji padl a titul Hrdiny Sovětského svazu dostal až in memoriam. Kamaráda, kterého tak hledal, už v kokpitu nikdy neviděl.
V moskevské nemocnici se situace zhoršovala. Otrava krve, gangréna, vyčerpání. Lékaři ho podle všeho odepsali a nechali ležet na nosítkách na chodbě, nedaleko márnice. Pak kolem šel zkušený chirurg, profesor Nikolaj Těrebinskij, a rozhodl se ho zkusit zachránit. Nohy už nebylo možné zachránit. „Bylo nutné mi uříznout nohy. Už začaly samy odpadávat: ležíš v posteli, zatáhneš a klouby se samy rozpadají,“ popisoval Maresjev s mrazivou věcností.
A pak přišla operace. „Vzal sterilní nůžky a prostě mi před očima uřízl nohy těmi nůžkami.“ Bolelo to? „Na některých místech, kde byla ještě trochu živá tkáň, to bolelo, ale jinak to nebolelo,“ odpověděl. Tkáně už byly mrtvé. Amputovali mu obě nohy pod koleny.
Kdokoliv jiný by se s tím smířil. Válečný invalida, invalidní důchod, konec. Pro Maresjeva tohle nebyla možnost. „23. srpna 42 mi přinesli protézy, začal jsem chodit,“ vzpomínal. Nejdřív o berlích, pak o holi, pak bez ní. A pak udělal něco, co by nikoho jiného ani nenapadlo.
V zotavovně si zašel za lékařem, který vedl komisi rozhodující o jeho budoucnosti. „Doktore, já u vás asi komisí procházet nebudu, ale chtěl bych si s vámi promluvit. Chci létat.“ A aby lékařům dokázal, že na to má, prohlásil: „V klubu budu tancovat.“ A opravdu! „Večer jdu do klubu, dívám se – do klubu přichází celá komise,“ vyprávěl. Beznohý pilot tam před zraky lékařů tančil na protézách tak dobře, že komise neměla slov. A pak mu řekli větu, kterou toužil slyšet: „Počítejte s tím, že všechny naše hlasy máte.“
Zbývalo ještě překonat úřady. A to byl ten slavný střet s plukovníkem Valčuginem z úvodu. Maresjev se ale nedal. „Létat budu, jen vás prosím, nevydávejte hned potvrzení. Dojdu až za maršálem letectva,“ oznámil. A prosadil si to. Poslali ho do letecké školy v Ibresi v Čuvašsku, kde poprvé usedl do cvičného dvouplošníku U-2. „Když jsem si sedl do letadla, sám jsem se divil, nikdy jsem nevěděl, že se dá takhle létat bez nohou,“ vzpomínal. A verdikt? Způsobilý pro všechny stíhačky!
Zkuste si to představit. Necelý rok předtím ležel na nosítkách na chodbě vedle márnice a lékaři čekali, až umře. Teď mu tytéž úřady, které ho chtěly poslat do invalidního důchodu, podepsaly papír, že může sednout do jakéhokoliv stíhacího letounu. Snadné to přitom rozhodně nebylo – tehdejší protézy byly těžké a nepohodlné a každý delší let musel být pro pahýly nohou obrovskou zkouškou. Jenže Maresjev si nestěžoval. Chtěl zpátky ke svým.
Je pravda, že beznohý stíhač zní jako výmysl scenáristy. Ale víte, že Maresjev nebyl jediný? Britský pilot Douglas Bader přišel o obě nohy už v roce 1931 při akrobatickém letu, a když vypukla válka, vrátil se do RAF a sestřeloval Němce. V srpnu 1941 havaroval nad okupovanou Francií, padl do zajetí – a i bez nohou se několikrát pokusil o útěk! O nohu přišel v únoru 1945 také německý pilot Stuky Hans-Ulrich Rudel a za pár týdnů už znovu létal. Maresjev je ale z nich bezpochyby nejslavnější.
V červnu 1943 se přihlásil u 63. gardového stíhacího leteckého pluku, který létal na stíhačkách La-5. Nový velitel se na něj díval jako na blázna. Beznohý pilot? Na frontě? Teď? Blížila se přitom bitva u Kurska, jedna z největších bitev celé druhé světové války.
A Maresjev ukázal, co v něm je. Během kurských bojů sestřelil střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 a několik stíhaček Focke-Wulf Fw 190. Podle oficiálního životopisu 20. července 1943 v jediném souboji zachránil život dvěma sovětským letcům, které měli Němci na mušce. Velitel na něj okamžitě změnil názor. Dne 24. srpna 1943 dostal Alexej Maresjev Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Celkem absolvoval 86 bojových letů a zničil podle různých zdrojů deset až jedenáct nepřátelských letadel. Sedm z nich až poté, co přišel o nohy!
Bál se někdy? „No jak jinak? Strach má každý. Člověk ten pocit v sobě jen musí umět přemoct,“ odpověděl prostě.
Beznohý pilot se stal legendou, o které se mluvilo po celém Sovětském svazu. A to byl problém. Komunistické vedení jeho příběh nadšeně využívalo pro propagandu – a tolik opěvovaný symbol přece nemohl padnout v nějaké letecké bitvě! V březnu 1945 ho nakonec přemluvili, aby opustil frontu a přešel do bezpečí týlu jako instruktor.
Na frontu za ním mezitím přijel válečný zpravodaj deníku Pravda Boris Polevoj. Novinář prý zprvu vůbec netušil, s kým mluví. Před ním stál obyčejný, usměvavý pilot, který chodil úplně normálně. Teprve když si Maresjev večer před spaním odepnul protézy, Polevoj oněměl. Z jeho vyprávění pak v roce 1946 vznikl román Příběh opravdového člověka. Kniha se prodávala po milionech, dostala Stalinovu cenu, v roce 1948 vznikl film a Sergej Prokofjev napsal operu.
Hrdina se ovšem v knize jmenoval Meresjev. Proč? Maresjev to v posledním rozhovoru vysvětlil po svém: „Autor změnil hrdinovi příjmení. Víte proč? Polevoj se pojistil.“ A na román sám koukal s nadhledem. „Polevoj mi tu knihu opravdu neukázal dřív, než se objevila v obchodech,“ svěřil se. A pobaveně dodal: „Vymyslel si ovšem románek, který jsem prý měl s dívkou Olgou.“ Skutečnou ženou jeho života totiž nebyla žádná Olga, ale Galina. Vzali se na konci války a přivedli na svět syny Viktora a Alexeje.
Slávu, kterou mu kniha přinesla, nikdy nezneužil. „Nikdy svou slávu nevyužíval, žil velmi skromně,“ vzpomínal syn Viktor pro deník Komsomolskaja pravda. Rodina žila celý život v moskevském bytě, který otec dostal jako hrdina v roce 1948. Doma prý spal na obyčejném gauči. Když mu chtěli darovat pořádnou postel, syn se podivil: „Tati, spíš na gauči. Chtějí ti darovat pořádnou postel – proč odmítáš?“ A když mu kdosi nabídl dokonce vilu ve Španělsku, jen mávl rukou: „To já nepotřebuju! Já dál než do Kislovodsku nejezdím!“
Okázalost neměl rád ani u svých nejbližších. Syna prý jednou okřikl: „Ty, Viťko, nezaváděj tady to zbohatlictví.“ Na protézách chodil s hůlkou, ale nikdy se o ni neopíral. „Táta měl bojovnou povahu,“ shrnul Viktor. A co jeho otec na lidech nesnášel? „Nepoctivost. Já jsem vůbec důvěřivý člověk a nejsem mstivý,“ řekl o sobě Maresjev.
Po válce vystudoval Vysokou školu politickou, obhájil doktorát z historie a celý zbytek života zasvětil válečným veteránům. Dlouhá léta působil v Sovětském výboru válečných veteránů a hájil práva lidí, kteří ve válce přišli o zdraví stejně jako on. Pro ně nebyl mramorovou sochou z plakátu, ale jedním z nich – člověkem, který ví, jaké to je ráno se probudit a nejdřív si připnout nohy.
Na květen roku 2001 se chystala velká sláva. Alexej Maresjev se měl dožít 85 let. „Vlastně těch 85 let necítím,“ svěřil se ještě v rozhovoru krátce předtím. V Divadle Ruské armády v Moskvě se na jeho počest připravoval galavečer, sál se zaplnil tisíci lidí.
Jenže oslavenec nepřišel. Jen hodinu před zahájením dostal Alexej Maresjev infarkt a zemřel. Bylo 18. května 2001, den před jeho 85. narozeninami. Organizátoři večer nezrušili. Než hudebníci zahráli první tóny, uctil celý sál jeho památku minutou ticha. Oslava života se proměnila v poslední rozloučení.
Pohřbili ho na Novoděvičím hřbitově v Moskvě a jeho jméno dnes nese i planetka 2173 Maresjev. Kluk, kterého kvůli nemoci dvakrát nevzali do letecké školy, má své místo i mezi hvězdami.
A on sám? Ten by nad tím vším nejspíš jen mávl rukou, stejně jako kdysi ve Španělsku:
„Jsem člověk, ne legenda! Na tom, co jsem udělal, není nic neobyčejného.“
Zdroje:
https://www.respekt.cz/tydenik/2006/1/meresjev-zpiva-zivlum
https://cmvvs.ru/muzejnaya-deyatelnost/alleya-geroe-aviatorov/maresyev.html
https://museumkam.ru/item/1601845
https://1418museum.ru/heroes/68047443/
https://ug.ru/geroj-sovetskogo-soyuza-aleksej-maresev-ya-ne-iz-legendy-2/
https://ampravda.ru/2022/12/11/117862.html
https://ruskline.ru/monitoring_smi/2016/maj/2016-05-20/syn_letchika_alekseya_mareseva_otec_otkazalsya_ot_villy_v_ispanii
https://www.kommersant.ru/doc/267213
https://ru.wikipedia.org/wiki/Маресьев,_Алексей_Петрович
