Článek
Na konci roku 1982 si Pavel Juráček zapsal do deníku: „Dějiny, ‚které nám komplikují život‘, jsou mi už lhostejné. Můj život nebyl ‚zkomplikován‘, můj život prostě před patnácti lety skončil.“ Bylo mu sedmačtyřicet, žil v mnichovském exilu, pořádně nemluvil německy a jeho scénáře ležely ladem. Za sebou měl zakázaný film, vyhazov z Barrandova a podpis pod Chartou 77, po kterém ho Státní bezpečnost dotlačila k odjezdu. Před sebou měl návrat do Prahy, rozvod a rakovinu, na kterou zemřel 20. května 1989 ve Všeobecné fakultní nemocnici. Listopadu 1989 se nedožil o půl roku. Zatímco jeho vrstevník Miloš Forman sbíral v Hollywoodu Oscary, Juráček podle publicistky Ireny Hejdové žil v normalizaci bez práce a bez peněz na chatě ve slapských lesích. Všechno to zapsal do deníku, který si vedl od třinácti let až do smrti.
Bohém, který psal každou noc
Narodil se 2. srpna 1935 v Příbrami. Studoval žurnalistiku a češtinu na Filozofické fakultě, ale pro pověst bohéma ho vyloučili. Na FAMU pak studoval dramaturgii, i když školu úředně nedokončil, a už jako student napsal scénář ke Stropu Věry Chytilové. V roce 1962 nastoupil na Barrandov jako dramaturg. Podepsal se pod scénář sci-fi Ikarie XB 1 podle Stanisława Lema, pod Bláznovu kroniku Karla Zemana, pod Konec srpna v hotelu Ozon, s Věrou Chytilovou vymyslel námět Sedmikrásek a podílel se i na interaktivním Kinoautomatu. Sám režíroval Postavu k podpírání, která v roce 1964 dostala Velkou cenu v Oberhausenu, a Každého mladého muže. Na konci desetiletí vedl na Barrandově tvůrčí skupinu, pod kterou vznikali i Menzelovi Skřivánci na niti.
Deník přitom psal pořád. Dochovalo se po něm třiatřicet sešitů a režisér Jan Mikulášek, který z nich udělal divadelní hru, o nich řekl, že se jim Juráček „obsedantně věnoval skoro každou noc víc než dvanáct let“. Brněnská inscenace podle deníků z let 1959 až 1974 ukazovala, jak se v nich mladý sebevědomý umělec mění v trosku, s depresemi, alkoholem, povzbuzujícím fenmetrazinem a nevydařenými manželstvími.
Ze všeho nejvíc se bojím estébáků
Jeho nejslavnější film, Případ pro začínajícího kata volně podle Swiftových Gulliverových cest, dotočil na přelomu let 1969 a 1970 a krátce po premiéře skončil v trezoru. Na začátku sedmdesátých let Juráčka vyhodili z Barrandova, protože na rozdíl od kolegů odmítl souhlasit se sovětskou okupací. Rok 1968 pak bral jako konec svého života. Žil hlavně v domku ve Hvozdech u Štěchovic, kousek od Slapské přehrady, který splácel a který byl jeho milovaným útočištěm.
V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a byl jediným českým a slovenským filmovým režisérem, který to udělal. Následovaly výslechy. „Ze všeho nejvíc se bojím estébáků. Kdykoliv si na ně vzpomenu, zatají se mi dech,“ zapsal si. Státní bezpečnost vedla akci s krycím názvem Příbramský a podle historika Petra Blažka se ho opakovaně snažila získat pro spolupráci, mimo jiné aby donášel na Václava Havla. Juráček to odmítl. Do deníku si sebekriticky zapisoval, jak se mu v izolaci zúžil svět: „Tím, jak jsem se dostal do této totální izolace, do emigrace uvnitř domova, tím, jak nepracuji a nemám s ničím a nikým kontakt, scvrkly se mé zájmy nakonec jenom na holky.“ Za nejtěžší období svého života považoval dobu po Chartě, mimo jiné proto, že tehdy žil ve vztazích se třemi ženami.
Jednou z nich byla Daňa Horáková, vystudovaná filozofka, po matce Němka, která měla v Praze salon, kam chodila disidentská elita, a vydávala samizdatovou Edici Expedice. Juráček ji seznámil s Havlem. Vztah to byl bouřlivý. „Od rána se povalujeme na slunci. Dopis od Vaška H. Večer sedíme na plácku u ohně s Drdlovými a Svobodovými dlouho do noci. Houby ne a nerostou. Protože Daňa pokračuje se svými útoky, rozhodl jsem se odpovídat stejným způsobem a pustil jsem se do ní kvůli jejím ctitelům; dala mi facku,“ zapsal si 21. června 1975 v Hvozdech.
Do jejich vztahu podle dramaturga Divadla Na zábradlí Petra Erbese, který jejich příběh převedl na jeviště, výrazně zasáhla StB. Aby Juráček mohl odjet do Německa, žádala po něm prý policie, aby si Daňu vzal a odjel do Mnichova s ní. Celý jejich exil spadal pod akci Asanace, kterou StB vystěhovávala signatáře Charty do ciziny. Vzali se v roce 1979 a svědkem jim šel Ludvík Vaculík. Z pohledu československých úřadů byli v západním Německu legálně, protože jim prodloužili výjezdní doložku.
Šestatřicet metrů
V Mnichově žili na šestatřiceti metrech čtverečních. Ona byla ranní ptáče a nekuřačka, on noční pták a kuřák. „Žili jsme vztah dvou extrémně svébytných osobností. A ty dvě extrémní osobnosti na sebe narazily v jednom pokoji,“ řekla Horáková po letech. Ona se rychle chytila, uměla jazyk a začala psát do německých novin. On se německy nikdy pořádně nenaučil, nedokázal navázat na film a emigranti ho kvůli tomu, že směl legálně cestovat, měli za konfidenta. Horáková pod krycím jménem Psárka figurovala ve spisech StB také.
V roce 1981 se k ní doneslo, že ji Vaculík, jejich svatební svědek, ji v Českém snáři mimochodem označil za možnou spolupracovnici StB. „To byla rána do zad, která mě na dlouho srazila na kolena,“ řekla v roce 2020. Přestala mluvit česky. Juráčkovi nabídla rozvod, aby na něj nepadl stín, ale jemu to bylo podle ní „dost jedno“. Spíš ho bavilo, že je po dlouhé době zase v centru pozornosti mnichovského exilu. Juráčka podle ní nejvíc ničilo, když se o něj nikdo nezajímal. Proto s ní možná nešel ani na premiéru filmu Den plný idiotů, ke kterému napsala scénář a který natočila jedna z hvězd německé filmové vlny. „Já, brejlatá intelektuálka, jsem se mu pletla do řemesla, a ke vší hrůze byl můj scénář natočen…“ vzpomínala. Jeho scénáře mezitím ležely ladem. „Stejně bych byla bývala ocenila, kdyby na tu premiéru šel,“ dodala.
Chřipka. 23:00 Milena.
V roce 1983 se vrátil do Československa a o dva roky později se rozvedli. Horáková zůstala v Německu a stala se uznávanou kulturní novinářkou. Vaculíkova věta ji ale dohnala ještě jednou. Když ji v roce 2002 navrhli na kulturní senátorku, tedy ministryni kultury Hamburku, vyšel dva dny před hlasováním v Süddeutsche Zeitung článek, že spolupracovala s StB, a jako zdroj v něm stál Český snář. Do Hamburku pak podle ní přišla dobrozdání od Václava Havla, Jiřího Gruši a Pavla Landovského a poslanci ji zvolili. „Ulevilo se mi, že se odstěhoval z našich 36 metrů čtverečných. Ale proč zapírat, že mi hrozně chyběl. A vlastně mi chybí dodnes,“ řekla. „Řekla bych, že takhle fatálně a navždy může člověk milovat jenom jednou. Na Mount Everest taky lezete jen jednou.“
Juráčkův deník se mezitím rozpadal. Soustavné zápisy nahradily diáře, volné listy a bloky, do kterých si zapisoval hlavně nekonečné soupisy útrat, převážně za cigarety, alkohol a jídlo, věčné dluhy, soulože a nevěry. Delší texty schovával do souborů, kterým říkal Blábolení a Pindy. Zápisy byly čím dál kratší. „18. září 1988: Chřipka. 23:00 Milena.“ Poslední pochází ze 14. ledna 1989. Státní bezpečnost jeho spis založila do archivu už v červnu 1987. Podle Blažkovy studie, jak ji shrnula Alžběta Kratinová, byl tehdy Pavel Juráček natolik zlomený alkoholem, že i pro tajnou policii přestal být zajímavý.
Že po něm zůstalo tohle literární dílo, se veřejnost dozvěděla až po letech. Deníky náhodou objevil jeho syn. V roce 2003 vydal Národní filmový archiv tisícistránkový výběr z let 1959 až 1974, který se stal Knihou roku a dostal Magnesii Literu. Nakladatelství Torst pak vydalo všechny čtyři svazky, dohromady přes pět tisíc stran. Horáková v roce 2020 napsala o jejich soužití knihu O Pavlovi. Jednou z motivací byla podle ní Juráčkova pověst. „Aureola neposkvrněného mučedníka, která tady o něm v Česku vznikla, byla trošku falešná. Jak může být hrdinou člověk, který bral drogy a zapíjel je alkoholem?“ řekla. Sám Juráček to v posledním svazku deníku formuloval jinak: „Chci – když už nejsem schopen se poznat – se popsat. A nemohu být k sobě milosrdný.“
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/muj-zivot-skoncil-posledni-dil-jurackovych-deniku-scita-utratu-175784
https://karolinum.cz/data/clanek/15885/MH_14_2_0127.pdf
https://echo24.cz/a/S9bgp
https://www.echo24.cz/a/HPLSi/komentar-penas-juracek-muj-osud-horakova
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/juracek-a-horakova-v-garsonce-hra-o-pavlovi-vypovida-o-samote-i-stretu-dvou-vyraznych-osobnosti-6809
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/novinarka-dana-horakova-se-zpovida-v-dokumentu-olgy-sommerove-354626
https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/221717-jurackovy-deniky-na-divadle-ach-ta-zlata-sedesata/
https://pluh.org/index.php/pavel-juracek-4/
https://www.czechlit.cz/?p=89676
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Juráček





