Hlavní obsah

Spielberg mu zaplatil čtvrt milionu dolarů. Íránec Nasseri dál bydlel na letišti, odejít odmítl

Foto: By Saint Martin - Own work, CC BY-SA 3.0,upscale, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1077962

Ve filmu Terminál ho hrál Tom Hanks a všechno skončilo šťastně. Skutečný „Sir Alfred“ prožil na lavici pařížského letiště 18 let, odmítl papíry, které by ho pustily ven, a nakonec se tam vrátil umřít. A pak ještě rok čekalo jeho tělo v márnici.

Článek

V sobotu 12. listopadu 2022 krátce před polednem bylo na pařížském letišti Charles de Gaulle rušno jako každý víkend. Terminálem 2F proudily davy cestujících s kufry a nikdo si nevšímal starého muže, který si tu v posledních týdnech zabral malý koutek haly a choval se, jako by tu byl doma. Pak ho postihl infarkt.

Nejdřív k němu přiběhli policisté, po nich zdravotníci, kteří se ho snažili oživit, jenže srdce už se znovu nerozběhlo. „Policie a pak lékařský tým mu poskytli pomoc, ale nepodařilo se ho zachránit,“ oznámil později úředník pařížské letištní správy, který si nepřál být jmenován. Sedmasedmdesátiletý muž zemřel přímo v terminálu, mezi lidmi, kteří spěchali na letadlo.

Takovou figurku tu totiž znal snad každý uklízeč, prodavačka z trafiky i letuška, která sem chodila do práce v devadesátých letech. Íránec Mehran Karimi Nasseri, kterému se tu nikdy neřeklo jinak než „Sir Alfred“, bydlel na lavici v sousedním Terminálu 1 od roku 1988 do roku 2006. A pár týdnů před smrtí se sem vrátil. A pak přišlo překvapení! Muž, který vypadal jako bezdomovec a léta jedl hlavně to, co mu kdo daroval, měl u sebe velkou sumu v hotovosti. Deník Le Parisien o rok později dokonce uvedl, že šlo o 75 000 eur v bankovkách. Jeho podivuhodný příběh tím ale ještě zdaleka neskončil.

Muž, kterého hrál Tom Hanks

Film Terminál (2004) Stevena Spielberga zná u nás skoro každý, v televizi běží pořád dokola. Tom Hanks v něm hraje dobráka Viktora Navorského z vymyšlené Krakožie, který uvízne na newyorském letišti, zamiluje se tam do letušky v podání Catherine Zeta-Jonesové a nakonec šťastně odletí. Inspirací byl právě Sir Alfred, jehož příběh Spielbergova společnost DreamWorks koupila. Jeho jméno ale ve filmu, na plakátech ani na DVD nikde nepadlo!

Skutečnost byla přitom mnohem podivnější, než si hollywoodští scenáristé dovolili ukázat. Na rozdíl od Viktora totiž Sir Alfred na letišti zamčený nebyl. Podle mluvčího letiště film realitu hodně zjednodušil, protože Nasseri pobýval vždy ve veřejné části a mohl se volně pohybovat, kam chtěl. Klec, ve které strávil osmnáct let, si tak z velké části postavil sám. Z papírů, ze strachu a z hrdosti (a možná i z nemoci, o které vedení letiště promluvilo až po jeho smrti).

Narodil se podle francouzských záznamů 1. ledna 1945 v íránském městě Masdžed Solejmán, kde Britové v roce 1908 našli první ropu na celém Blízkém východě. Město tehdy fakticky patřilo Anglo-íránské ropné společnosti (předchůdkyni dnešního naftového obra BP) a jeho otec Abdelkarim u ní pracoval jako lékař. Až potud je všechno jasné, jenže s maminkou je to mnohem složitější, a právě ona se stala první velkou záhadou jeho života.

Sir Alfred totiž celý život tvrdil, že je nemanželský syn svého otce a skotské zdravotní sestry, která v ropné kolonii pracovala. Rodina to rezolutně popírá a jeho matka byla nejspíš obyčejná Íránka v domácnosti. On sám si ale svou verzi rád obměňoval, jak se mu to zrovna hodilo! Novinářům říkal, že maminka byla Angličanka, jindy zase Švédka, a v roce 1999 dokonce prohlásil: „Můj otec byl Švéd a matka Dánka.“ Jednou popřel i to, že je Peršan a že umí persky. Podle agentury AFP se po Evropě toulal mimo jiné proto, že svou skutečnou matku hledal, a pátral po ní v Londýně, Berlíně i Amsterdamu. Připomínal tak trochu kluka, který hledá maminku, a když ji nenajde, vymyslí si ji.

Do Anglie poprvé odjel v osmadvaceti, v září 1973, na univerzitu v průmyslovém Bradfordu na severu země, kde se zapsal do kurzu jugoslávských studií. Tam se přidal k demonstracím proti íránskému šáhovi, a když mu doma zrušili stipendium, musel se v létě 1975 vrátit. Co se dělo potom, známe hlavně z jeho vyprávění, a to je prý hrůzné. Hned na teheránském letišti ho měla zatknout obávaná šáhova tajná policie, čtyři měsíce ho mučit a pak ho bez pasu vyhostit ze země. Doložené je ovšem jen to, že ho v roce 1970 vyslýchali jako jednoho z dvaceti studentů po protestech na teheránské univerzitě. Britský Guardian žádné důkazy o mučení nenašel a podle pozdějšího pátrání ho z Íránu vlastně nikdo nevyhostil.

Bez papírů nejste nikdo

Ať už to bylo jakkoli, od roku 1977 neměl Mehran žádnou státní příslušnost a začala jeho nekonečná pouť po Evropě. Žádal o azyl v Nizozemsku, Západním Berlíně, Francii i Itálii a všude ho odmítli. A Britové? Ti ho nepustili ani z letiště Heathrow! Spisovateli Andrewu Donkinovi později vyprávěl, jak v zimě 1977 přijel vlakem do zasněženého Západního Berlína. Naši emigranti ze sedmdesátých a osmdesátých let, kteří čekali měsíce v utečeneckých táborech na víza, by mu rozuměli líp než kdokoli jiný. Jenže oni aspoň věděli, kam chtějí jet, kdežto on toužil jen po Anglii, kde podle něj žila jeho matka.

Když mu 7. října 1980 Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Belgii konečně přiznal status uprchlíka, zdálo se, že má vyhráno. S tímhle papírem mohl teoreticky žít kdekoli v Evropě a do roku 1986 opravdu bydlel v Belgii. Jenže on chtěl pořád do Británie, a tak podle francouzských zdrojů kartu uprchlíka sám vrátil v Bruselu, sedl na trajekt a Britové ho samozřejmě vyhostili. Belgie mu mezitím zavřela hranice a ve Francii si odseděl tři měsíce za nelegální pobyt. Tvrdohlavost mu tedy rozhodně upřít nešlo!

V roce 1988 přišel osudový zlom. Podle jeho verze mu na pařížském nádraží, když čekal na vlak na letiště, ukradli kufřík se všemi doklady. Jiní tvrdí, že žádná krádež nebyla a že papíry kdysi sám poslal z trajektu poštou do Bruselu. Tak či onak nastoupil do letadla do Londýna, na Heathrow nedokázal předložit pas a Britové ho poslali rovnou zpátky do Paříže.

Foto: By Docpi - Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4241832

26. srpna 1988 se Mehran usadil v odletové hale Terminálu 1 letiště Charles de Gaulle, kruhové betonové stavby ze sedmdesátých let, které Pařížané kvůli tvaru přezdívají „camembert“. Letiště leží asi pětadvacet kilometrů od centra Paříže, zhruba jako Kladno od Prahy, a bez pasu ho odtud nevzalo žádné letadlo. Kdyby odešel ven do Francie, byl by tam nelegálně. „Letiště není špatné. Je velmi živé a funguje každý den. Každý týden tu vidím jiné cestující z celého světa,“ vysvětloval v roce 1999 novinářům z The New York Times.

Jeho domovem se stala červená lavice, kolem které si z několika vozíků na zavazadla, krabic a tašek postavil něco jako ptačí hnízdo. Později se přesunul do suterénní pasáže, kde měl dokonce věšák s řadou vypraných košil (jako v lepší pánské konfekci). Den měl naplánovaný do minuty! Vstával s první uklízečkou, a než se letiště rozjelo, oholil se a umyl na veřejné toaletě, aby vypadal co nejlépe. Prádlo si pral v umyvadle a sušil ho přehozené přes kufr. Pak si koupil snídani v McDonald's a v trafice „jedny noviny, nebo troje“, jak vzpomínal Donkin, a snídal na lavici, zatímco se kolem něj probouzelo letiště. Ze slovníků a novin se sám naučil francouzsky a německy a nadevšechno miloval světovou politiku.

K obědu si dával téměř vždy Filet-O-Fish a k večeři… zase Filet-O-Fish! Na chvíli to sice zkusil s Burger Kingem, jenže tam se na pár dní rozbil stroj na hranolky, a tak ho Sir Alfred prohlásil za nespolehlivý a s konečnou platností se vrátil k rybě. Piloti a letušky, kteří kolem něj chodili do práce, mu dávali své stravenky, takže měl podle Donkina „téměř nekonečnou zásobu velmi omezeného menu“. Když se ho spisovatel jednou pokusil vylákat k Italovi, Sir Alfred zdvořile pokýval hlavou: „Mohli bychom, ale myslím, že si dnes dám rybu.“ Kouřil dýmku, sbíral víčka od limonád a celé hodiny dokázal zírat do prázdna nebo si horečně zapisovat hlášení z amplionů.

„Dear Sir, Alfred“

A jak se z íránského uprchlíka stal šlechtic? Úplně jednoduše! Mehran napsal dopis britskému velvyslanectví v Bruselu a odpověď začínala oslovením „Dear Sir, Alfred…“ (Vážený pane, Alfrede…). Úředník se nejspíš upsal, ale Mehran to vzal jako povýšení do šlechtického stavu a od té doby trval na jménu Sir Alfred Mehran. Imigrační úředníci mu do té doby přezdívali Albert, teď se museli přeučit. A že by byl Íránec? Kdepak, to už rezolutně odmítal!

Jeho největším pokladem byl deník. Psal ho pavoučím černým písmem na nelinkované papíry A4, které mu daroval laskavý letištní lékař, a ukládal je do krabic, které se kolem lavice kupily. „Musí tu být deset tisíc stran,“ odhadl Donkin, když s ním v roce 2004 psal jeho autobiografii The Terminal Man. Sir Alfred ho opravil, že je jich víc, protože píše z obou stran! Zapisoval úplně všechno, a když spisovatel odešel pro jídlo, po návratu ho našel, jak horečně přepisuje jejich rozhovor. Zaznamenával tedy i to, jak spolu píšou knihu o jeho zaznamenávání. „Byl první hvězdou reality show. Jeho život byl zčásti skutečný a zčásti představení,“ napsal o něm Donkin. Letištní lékař ale už v devadesátých letech novinářům smutně řekl, že Sir Alfred na své lavici jednoduše „zkameněl“.

Andrew Donkin s ním strávil tři týdny a dokonce s ním pár nocí spal na tvrdé kovové lavici. Světla v terminálu svítila celou noc a hlášení utichla jen zhruba mezi jednou a půl pátou ráno. Po třetí noci to spisovatel vzdal, vymluvil se na naléhavý telefonát z redakce a šel se konečně vyspat do normální postele. Šesté ráno ale zažil scénu jako z akčního filmu. Hlášení z amplionů najednou změnila tón, lidé kolem nich začali utíkat a Sir Alfred jen mávl rukou: „Prý je tu bomba.“

Asi padesát metrů od nich stál v chodbě opuštěný kufr, kolem něj šest policistů a jeden z nich na ně mával zpoza ochranného štítu, ať okamžitě zmizí. Sir Alfred se ani nehnul, protože by nikdy neopustil krabice se svým deníkem. „Nikdy to není bomba. Nějaký turista zapomene tašku,“ uklidňoval vyděšeného spisovatele. A měl pravdu! K podezřelému kufru přijel malý robot s pilkou, rozřízl ho a ven vypadlo… pyžamo. Donkin se roztřeseně zeptal, jak často se tohle stává. „Tak jednou týdně,“ odpověděl klidně Sir Alfred.

Za ním jezdili novináři z celého světa a on jim všem trpělivě odpovídal na pořád stejné otázky. Jeden z nich mu dokonce upřímně záviděl: „Kéž bych žil svobodně jako vy, bez starostí.“ Sir Alfred jen ukázal kolem sebe: „Lavic je tu dost.“ Novinář nakonec raději odletěl zpátky domů (jak jinak).

Papíry, které nepodepsal

Přitom mohl z letiště odejít mnohokrát! Francouzští advokáti mu už v roce 1992 vymohli povolení k pobytu, úřady k němu ale chtěly belgickou kartu uprchlíka, kterou Brusel vydával jen osobně, a do Belgie se bez papírů dostat nemohl. Celá věc se točila dokola jako v románech Franze Kafky, a když ho Belgie v roce 1995 konečně pustila (ovšem jen pod dohledem sociální pracovnice), Sir Alfred odmítl. Chtěl přece do Británie!

V červnu 1999 přišla velká chvíle. Advokát Christian Bourguet a doktor Bargain ho odvezli k soudu v Bobigny na předměstí Paříže, kde na něj čekaly nové doklady, s nimiž mohl ve Francii žít a cestovat. Jenže v nich stálo jméno Mehran Karimi Nasseri a íránská národnost, a ne žádný Sir Alfred Mehran! Sir Alfred je prohlásil za padělané, odmítl je podepsat a vrátil se na svou lavici. „Nejsem si úplně jistý, co chci dělat, jestli zůstat na Roissy, nebo odejít. Mám papíry, můžu tu zůstat. Myslím, že bych měl pečlivě prostudovat všechny možnosti, než se rozhodnu,“ řekl tehdy agentuře AFP. Jeho advokát byl zoufalý: „Už nechce z letiště odejít. Bojí se.“

Mezitím se ze Sira Alfreda stala celebrita. Jeho osud inspiroval francouzskou komedii Tombés du ciel (Spadli z nebe, 1993) s Jeanem Rochefortem, britskou operu Flight i několik dokumentů. V roce 2003 se pak ozval sám Steven Spielberg. Jeho společnost DreamWorks zaplatila Siru Alfredovi za práva na příběh podle Guardianu 250 000 dolarů, podle The New York Times dokonce 275 000 dolarů, tedy zhruba sedm milionů korun v tehdejším kurzu! A Sir Alfred? Dál bydlel na lavici a nad krabice si pověsil plakát filmu.

„Film jsem neviděl. Možná ho uvidím, když mi přinesou kazetu. Peníze jsem nemohl utratit, protože tady si přece dům koupit nemůžu, a když zaparkuju auto venku, vyhodí ho do vzduchu. Ale jednou, až dostanu pas do Ameriky…“ svěřil se v srpnu 2004 novinářům, týden předtím, než měl Terminál evropskou premiéru na festivalu v Benátkách. Po premiéře měl až šest rozhovorů denně, všechny samozřejmě přímo na letišti. Když mu Donkin přinesl první výtisky jejich společné knihy, Sir Alfred zářil: „Je to triumf!“ Vedoucí trafiky v Terminálu 1 jich hned objednal celou hromadu a Sir Alfred je s velkou radostí podepisoval každému, kdo o to stál.

Rok v márnici

Jeho letištní život skončil v červenci 2006, kdy ho kvůli zdravotním problémům odvezli do nemocnice. Podle francouzských zdrojů šlo o otravu jídlem, podle Donkina trpěl záněty průdušek ze znečištěného vzduchu terminálu. Jeho koutek mezitím rozebrali a po propuštění v roce 2007 skončil přes Červený kříž v útulku charity Emmaüs v Paříži, pak v dalších útulcích, údajně z peněz za film. Z „toho chlapa na letišti“ se tak stal „chlap, který býval na letišti“, jak to smutně popsal Donkin. Slavný muž, o kterém točil Spielberg, najednou nebyl nikým! Rodina si podle Guardianu myslela, že prostě žije takový život, jaký sám chtěl.

Na podzim 2022, když už podle AFP utratil většinu peněz za film, se Sir Alfred vrátil tam, kam podle sebe patřil. Domů, na letiště! Terminál 1 se zrovna rekonstruoval, a tak se usadil v terminálu 2. „Vrátil se, aby tam strávil své poslední dva týdny na Zemi. Doufám, že mu bylo útěchou sedět na své staré lavici, připravený na svou poslední cestu,“ napsal po jeho smrti Andrew Donkin. Pár týdnů nato, 12. listopadu 2022 v poledne, Sir Alfred zemřel.

Tím ale jeho příběh neskončil. Tělo si nikdo nevyzvedl, žádný příbuzný se nepřihlásil a kvůli penězům, které u něj našli, a chybějícím dědicům vznikla taková právní spletitost, že Sir Alfred ležel přes rok v pařížském Ústavu soudního lékařství. Nakonec rozhodl soud v Bobigny, tentýž, kde kdysi odmítl podepsat své papíry, a uvolnil z jeho peněz 5 000 eur na pohřeb. 8. prosince 2023 ho pohřbili na hřbitově v Mauregardu, v obci, pod kterou Terminál 1 patří, a přišlo asi dvacet lidí.

Zdroje:

https://www.irishtimes.com/life-style/people/2022/11/28/the-terminal-man-lived-in-a-paris-airport-for-18-years-he-was-an-incredible-survivor

https://mg.co.za/article/2004-08-31-iranians-16year-wait-at-airport-terminal

https://allthatsinteresting.com/mehran-karimi-nasseri

https://www.al-monitor.com/originals/2022/11/iranian-exile-who-got-stuck-years-french-airport-dies

https://www.nbcnewyork.com/news/national-international/man-who-lived-in-paris-airport-for-18-years-dies-in-it/3954074/

https://www.connexionfrance.com/news/man-who-lived-at-paris-airport-for-18-years-dies-there/117936

https://www.cineserie.com/news/people/avis-de-deces/le-terminal-le-refugie-iranien-qui-a-inspire-le-film-de-steven-spielberg-est-decede-5501572/

https://www.thenationalnews.com/opinion/editorial/2022/11/14/mehran-karimi-nasseri-an-unwitting-ambassador-for-modern-refugees

https://fr.wikipedia.org/wiki/Sir_Alfred_Mehran

https://en.wikipedia.org/wiki/Mehran_Karimi_Nasseri

https://www.leparisien.fr/val-d-oise-95/un-dernier-hommage-a-sir-alfred-le-sdf-de-roissy-qui-avait-inspire-spielberg-il-etait-seul-il-part-entoure-08-12-2023-FFOIVCA3C5AGNI2JWFBXI3D2SU.php

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz