Nechtěl platit věno, tak dceru zavřel na hradě. Krásná Beatrice Cenci pak zosnovala jeho vraždu

„Je to obraz, který je skoro nemožné zapomenout. Je v té tváři něco, co mě pronásleduje. Vidím ji i teď, tak jako vidím tenhle papír nebo své pero.“ Tak psal v roce 1846 o jednom malém portrétu v Římě Charles Dickens, autor Olivera Twista. Možná ten obraz znáte i vy, i když netušíte, kde jste ho viděli. Mladičká dívka s bílou látkou omotanou kolem hlavy se otáčí přes rameno a dívá se na vás obrovskýma, uplakanýma očima. V 19. století se jeho kopie, rytiny a později fotografie prodávaly po milionech a nechyběly v žádném pořádném salonu.

Americký spisovatel Nathaniel Hawthorne ho označil za nejsmutnější obraz, jaký kdy kdo namaloval, a dívku za padlého anděla bez hříchu. Francouz Stendhal v ní viděl ubohou šestnáctiletou dívku, která se právě poddala zoufalství, a anglický básník Percy Bysshe Shelley se do ní zahleděl tak, že podle jejího příběhu napsal tragédii Cenci. Ta se mimochodem dostala i k nám, česky vyšla už v roce 1892 a v Praze se hrála v roce 1922, tedy ve stejném roce, kdy si ji poprvé veřejně troufli uvést i v Anglii. Do té doby ji tam kvůli skandálnímu obsahu na jeviště nepustili.

A Římané? Ti vám dodnes rádi povědí, že každý rok v noci na 11. září chodí po Andělském mostě přes Tiberu bílá postava a v rukou nese vlastní useknutou hlavu. Je to prý Beatrice Cenci, nejkrásnější vražedkyně, jakou kdy Věčné město mělo, tedy ona dívka z obrazu. Jenže obraz s ní nejspíš nemá vůbec nic společného (dnes visí v galerii v Palazzo Barberini a jeho štítek má otazník u jména autora i u jména modelky) a skutečný příběh, jak ho zachytily soudní spisy z let 1598 a 1599, je mnohem temnější, než si romantičtí básníci dokázali představit.

Beatrice se narodila 6. února 1577, ve středu, v rodovém paláci Cenciů na okraji římského židovského ghetta. Víme to naprosto přesně, protože si to její otec zapsal vlastní rukou do rodinných zápisků: „Beatrice Cenci, má dcera, narodila se 6. února 1577…“ Kdo by tehdy řekl, že ten pečlivý pisatel jednou skončí s rozbitou hlavou na smetišti pod hradbami?

Francesco Cenci byl nemanželským synem vysokého církevního hodnostáře, který jako pokladník papežské komory nashromáždil obrovské jmění. Synek ho zdědil i se všemi statky kolem Říma a už jako kluk vynikal hlavně ve rvačkách a v zájmu o ženy, takže ho poručník oženil ve čtrnácti letech, aby ho, jak se tehdy diplomaticky psalo, uchránil před kurtizánami. S manželkou Ersilií měl dvanáct dětí a dospělosti se jich dožilo sedm. Když Ersilie v roce 1584 zemřela při posledním porodu, poslal otec sedmiletou Beatrice se starší sestrou do kláštera a mohl si dál žít po svém.

A že si žil! Jméno Cenci znamenalo v Římě skandál. Dva Beatricini bratři zahynuli při pouličních rvačkách, nejstarší Giacomo se s otcem soudil o peníze a otec ho na oplátku obvinil, že ho chtěl otrávit. Sám Francesco stál před soudem tolikrát, že by z toho byl slušný seriál. V roce 1594 to bylo za „nepřirozenou neřest“ s mladým chlapcem, za kterou se tehdy normálně upalovalo, jenže bohatý šlechtic se z ohně vyplatil, a to pokutou sto tisíc scudi. Jen pro představu, kat, který o pět let později sťal tři členy jeho rodiny, dostal za celou práci devatenáct scudi a čtvrt.

Pokuta Francesca téměř zruinovala a od té doby myslel jen na to, jak se dostat z Říma pryč a jak ušetřit. Starší dcera Antonina se s papežovým požehnáním vdala a otce to stálo věno dvacet tisíc scudi. Představa, že by stejnou sumu musel vysolit i za osmnáctiletou Beatrice, ho děsila, a tak to vyřešil po svém: dcera se prostě vdávat nebude.

Na jaře 1595 oznámil své druhé ženě, vdově Lucrezii Petroni, že pojedou na výlet. „Manžel mi řekl, že chce, abychom si udělali malý výlet na jeho hrady,“ vypověděla později. Historik Corrado Ricci, který o tři sta let později prošel všechny soudní spisy, k tomu suše poznamenal, že za takovou ledabylou větou byla nastražena past.

Jeli dva dny na koních po kamenitých stezkách přes hory, asi sto kilometrů. Cíl ležel kousek za hranicí papežského státu, už v Neapolském království, kam římská spravedlnost nedosáhla. Hrad La Rocca u vesnice Petrella Salto stál na strmé skále nad údolím řeky Salto a patřil mocnému rodu Colonnů, kteří ho Francescovi ochotně přenechali. Bylo to krásné a opuštěné místo, jako stvořené pro vězení.

Francesco nechal zatlouct okna, nahoře v rámech vyřezat jen úzké větrací škvíry a pokoje zamykat zvenku. Jídlo ženám podával okénkem ve dveřích starý sluha Santi. „Mohly jsme přistoupit k oknu a podívat se ven, ale musely jsme stát na židli nebo na stoličce. Jídlo a pití jsme dostávaly dveřmi z ruky toho Santiho,“ popsala Beatrice u soudu. Hodný Santi je občas potají pustil ke schodům na čerstvý vzduch, jinak by tam podle Lucrezie snad umřely.

Jídla bylo dost, oblečení ne. Šaty se jim rozpadaly na těle a nové boty otec poslal, až když mu ty staré vrátily jako důkaz, že se opravdu nedají nosit. Mladá služka Calidonia chodila v zimě skoro nahá, a když si stěžovala, poradil Francesco správci hradu, ať ji prostě shodí z hradeb. Ten ji pak skutečně, údajně jen na postrašení, táhl k cimbuří. Chudák Lucrezia přišla o snubní prsten s diamantem, který jí manžel strhl z prstu, a když se zastala svého patnáctiletého syna z prvního manželství, kterého Francesco obtěžoval, sekl ji ostruhou přes obličej a zmlátil polenem. Jizva jí zůstala do smrti.

Beatrice to nevydržela a napsala bratrům a strýci do Říma, ať ji proboha provdají, nebo pošlou do kláštera, jinak udělá něco zoufalého. Jenže strýc dopis, možná v dobré víře, ukázal přímo Francescovi. Ten 13. prosince 1597 projel zasněženými horami až na Petrellu, mával dceři dopisem před očima a křičel: „Nechám tě tady shnít!“ Pak sundal z háku býkovec a zbil ji.

Na hradě žil se ženou Plautillou a dvěma dětmi kastelán Olimpio Calvetti, a kdyby se o něm točil film, hrál by ho určitě nějaký šarmantní lump s tmavýma očima a prokvetlými spánky. Dvacet svědků se u soudu shodlo, že to byl velký a krásný muž, a jeden dokonce zasněně dodal, že na koni vypadal jako šlechtic. Bylo mu kolem pětačtyřiceti, bojoval v námořní válce s Turky i v Portugalsku a na temeni měl jizvu ve tvaru půlměsíce, o které vykládal, že je od turecké šavle (jeho bratr ale u soudu prozradil, že ho kdysi někdo praštil tyčí na jedné římské ulici). Měl na svědomí dva mrtvé, policejního kapitána a hospodského, a před papežskou spravedlností se schovával právě tady.

Z lítosti se brzy stala láska. Beatrice s ním mluvila na schodech, z oken i dírou ve stropě, a když byl Francesco pryč, lezl za ní Olimpio do pokoje. Lucrezia u soudu přiznala, že je nechávala, ať si povídají, a sama šla spát. Po Beatricině smrti pak agent vévody z Modeny poslal domů zprávu, že dívka sama přiznala, že kvůli touze zabít otce přišla o panenství, a to právě s tím, kdo pak čin vykonal.

Teď už šlo jen o to jak. Olimpio přivezl z Říma, prý od bratra Giacoma, kuličku opia velkou jako nehet a jakýsi načervenalý kořen, nejspíš mandragoru. Francesco ale ze strachu z jedu nechával jídlo ochutnávat. Pak měli udeřit bandité z okolních hor, jenže si to rozmysleli, a Olimpio se vztekal, že ten starý lotr má devět životů jako kočka. Za pomoc měla jeho malá dcera Vittoria dostat věno dva tisíce scudi.

Ráno 9. září 1598 zaklepal Olimpio v půl páté na dveře podkováře Marzia Catalana, svého pomocníka. Rozespalé ženě, která se ptala, kam jde, Marzio jen zamumlal, že si chce na chvíli vyjít. Po dlouhém žebříku vlezli oknem do hradu a Beatrice jim za svítání otevřela. Olimpio měl s sebou kladivo s jednou stranou plochou a druhou špičatou, Marzio válek na těsto, a plán byl jednoduchý: Olimpio chytí Francesca pod krkem a bude bít, Marzio mu přerazí nohy, aby nevstal.

Francesco se s trhnutím probudil a stihl jen vyhrknout: „Hola! Co se to děje?“ To už mu Olimpio klečel na prsou. Půl hodiny pak Olimpio kopal do zábradlí dřevěného balkonu, aby to vypadalo, že se prolomilo, a nakonec rozšířil díru, kudy se vysypávaly odpadky. Mrtvého oblékli do kalhot a sutany z velbloudí srsti a spustili ho dolů, třináct metrů, jako ze střechy čtyřpatrového domu, do zarostlého smetiště pod hradbou. Pád ztlumil bezový keř. Lucrezia mezitím v panice rozpárala zakrvácenou matraci, vlnu naházela do latríny a prostěradlo strčila mezi truhly, takže celý hrad, jak napsal Ricci, zaplnila důkazy.

Později ráno začaly obě ženy z okna volat o pomoc. Plautilla (kastelánova žena), která zrovna doma česala len, běžela nahoru do hradu. Lucrezia breptala, že manžela tolikrát varovala, ať na ten shnilý balkon nechodí, a Beatrice jen mlčela. Když vesničané tělo vytáhli na žebříku a omyli u hradního jezírka, ukázalo se, že je dávno studené a že má na spánku a u oka rány jako od sekerky. Jeden z kněží později přiznal, že se na to nemohl dívat. A pod balkonem, kam muž údajně spadl, nebyla skoro žádná krev.

Vyšetřování se ujali Colonnové, neapolský místokrál a nakonec i sám papež Klement VIII. Mrtvého exhumovali a lékaři pád vyloučili. Olimpio utekl do hor, jenže pro Cenciovy se stal nebezpečným svědkem a bratranec rodiny, monsignore Guerra, prý vypsal na jeho hlavu odměnu. 17. května 1599 se Olimpio u opuštěného hostince u Cantalice sklonil ze sedla, aby pomohl „unavenému“ druhovi na koně, a ten mu zezadu zasadil ránu sekerkou a ještě v agonii mu uřízl hlavu. Marzio Catalano se mezitím pod mučením přiznal a v římském vězení Tordinona zemřel.

Šlechtice se mučit nesmělo, a tak k tomu papež v srpnu 1599 vydal zvláštní výnos. Ruce za zády, provaz přes kladku u stropu a nahoru. Soudce Ulisse Moscato nechal Beatrice dívat se, jak mučí celou její rodinu. „Ježíši, Ježíši! Madono z hor, pomoz mi! Spusťte mě, pane!“ křičel její bratr Giacomo. Lucrezia se přiznala skoro hned a všechno svedla na nevlastní dceru, ta ale u soudu jen ledově odsekla, že macecha lže. Pak vytáhli na provaz i ji. „Ach, ach! Přesvatá Madono, pomoz mi! Spusťte mě! Řeknu pravdu,“ stojí v zápisu. Trvalo to jen tak dlouho, jako se pomodlit jedno Zdrávas Maria. Vinu svalila na mrtvého Olimpia.

Obhajoby se ujal Prospero Farinacci, nejslavnější advokát Říma, a postavil ji na jediném argumentu. Otec prý Beatrice věznil v temných pokojích a pokoušel se ji znásilnit, a podle starého římského práva nemá být potrestána ta, která zabije svého násilníka, protože strach ze znásilnění je větší než strach ze smrti. Jedinou přímou svědkyní byla služka Calidonia, která před Vánoci 1597 v noci za stěnou slyšela Beatricin hlas: „Nechci být upálená!“ Ráno se jí ptala, co se stalo, a Beatrice jí řekla, že k ní otec přišel do postele a ona mu řekla, že nechce, aby tam spal. Na incest se tehdy upalovalo.

Pravdu se už nedozvíme. V padesáti výsleších od listopadu do srpna o tom nepadlo ani slovo a Beatrice to sama nikdy nepotvrdila. Jisté je jen to, že Francesco byl surovec, kterého prý musela drbat vlhkým hadrem, protože trpěl svrabem, a posluhovat mu, jako by byla služka. Papeže Klementa VIII., mohutného muže s pověstí výbušného, ale citlivého člověka, to ovšem nedojalo. Když za ním advokáti přišli, údajně se jich zeptal: „A dali snad oni svému otci právo na obhajobu, když ho vraždili?“ Jednoho z nich pak dokonce zavřeli, protože se v obhajobě opovážil naznačit, že urození šlechtici by neměli být souzeni stejně přísně jako prostý lid.

Beatrice měla navíc strašnou smůlu na načasování. Římem tehdy prošla vlna vražd v rodinách a 5. září 1599 zabil v Subiacu její příbuzný z matčina rodu Paolo Santacroce vlastní matku, protože ho nechtěla udělat dědicem. Klement VIII. chtěl odstrašující příklad, a dostal ho.

Poslední zapsaná večeře v Beatricině cele vypadala jako z nějaké hostiny: ryba, tuňák, červené víno, ovoce v ledu, zapečená vejce, chléb a salát. O půlnoci na 11. září jí bratři z bratrstva sv. Jana Stětého s lucernami a kápěmi přes obličej oznámili, že ráno zemře. V závěti odkázala skoro všechno chudým dívkám na věno a kostelům a jedné vdově svěřila peníze na výživu „jednoho ubohého chlapce“. Až mu bude dvacet, měl dostat celou sumu. Kdo to byl, neprozradila, ale historici, kteří prošli spisy, mají za to, že šlo nejspíš o jejího a Olimpiova syna.

Lucrezii přinesli na popravčí lavici skoro v bezvědomí. Beatrice vystoupila rychle a podle svědka velmi odvážně položila hlavu na špalek, stačila jedna rána. Giacoma kat zabil palicí, podřízl a rozčtvrtil, a Bernardo dvakrát omdlel.

Těla ležela na mostě až do večera a římské dívky věnčily její useknutou hlavu květinami. Pak ji v obrovském průvodu se svícemi odnesli přes Tiberu do kostela San Pietro in Montorio a pohřbili pod deskou bez jména, hlavu na stříbrné míse vedle těla. Papež ten den ráno sloužil tichou mši za duše Cenciů, a zbývající majetek její rodiny pak připadl, jak jinak, jeho synovci. O pět měsíců později poslal tentýž papež na hranici Giordana Bruna.

V roce 1798, když Řím obsadili Francouzi, vyrabovali vojáci San Pietro in Montorio kvůli olovu z rakví. Jeden si vzal stříbrnou mísu, francouzský sochař Beatricinu lebku a podle očitého svědka ji pro zábavu vyhazoval do vzduchu. Hrob je od té doby prázdný. Z hradu nad Petrellou zbyl jen pahýl věže zarostlý kručinkou a na místě bývalého vězení visí od roku 1999 deska, která Beatrice nazývá „exemplární obětí nespravedlivé spravedlnosti“. Byla vražedkyně, nebo oběť? Podle pověsti nám to chodí každé září připomenout sama, s vlastní hlavou v náručí.

Zdroje:
https://archive.org/details/beatricecenci0000ricc_r8t7
https://archive.org/details/dli.ministry.10110
https://www.lrb.co.uk/the-paper/v20/n13/charles-nicholl/screaming-in-the-castle-the-case-of-beatrice-cenci
https://it.wikipedia.org/wiki/Beatrice_Cenci
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cenci