„Ďábel v lidské podobě!“ Židovská kloboučnice prodávala nacistům ukryté Židy, i bratra s rodinou

Ve středu 14. ledna 1948 v devět hodin ráno stála v pevnosti Bijlmer u Amsterdamu vyhublá dvaačtyřicetiletá žena. Proti ní dvanáct mužů s puškami. Pevnost tehdy ležela v obci Weesperkarspel, dnes je tam rozlehlé sídliště na jihovýchodě Amsterdamu. Ráno poprvé v životě přijala svaté přijímání. Večer předtím se nechala pokřtít a stala se katoličkou, ona, která se narodila v židovské rodině a kvůli tomu se musela za války skrývat.

V cele ještě napsala dopis na rozloučenou ředitelce rotterdamské věznice, která jí v posledních měsících pomáhala. Děkovala jí a doufala, „že si na mě v budoucnu občas vzpomenete v modlitbě“. Pak ji odvedli. Ans van Dijková byla jedinou ženou, kterou Nizozemsko popravilo za zločiny z doby německé okupace. Žádost o milost úřady zamítly s odůvodněním, že „jméno Anna van Dijková se v Nizozemsku stalo synonymem zrady Židů“. Rozsudek podepsala šest dní před popravou sama královna Vilemína.

Anna van Dijková, které všichni říkali Ans, se narodila 24. prosince 1905 v Amsterdamu jako starší ze dvou dětí židovských rodičů, kteří víru nepraktikovali. Rodina bydlela v suterénním bytě na Nieuwe Keizersgracht v židovské čtvrti mezi drobnými živnostníky a otec Aron se živil vymáháním dluhů. Ans byla podle pozdějších záznamů nemocné dítě a od pěti let chodila pravidelně k dětskému lékaři. Bylo jí čtrnáct, když jí zemřela psychicky labilní matka.

Otec se znovu oženil, rodina se přestěhovala do bytu na Jodenbreestraat a Ans dostala dva nevlastní bratříčky. Jenže ani otec nebyl v pořádku. Zemřel v roce 1939 v psychiatrickém ústavu Het Apeldoornsche Bosch a prý trpěl stihomamem, byl přesvědčený, že ho někdo pronásleduje. Za pár let mělo pronásledování v Nizozemsku úplně jinou, skutečnou podobu a jeho dcera v něm sehrála roli, kterou by si nikdo nedokázal představit.

V sedmnácti se Ans seznámila s židovským sluhou Bramem Queridem a později si ho vzala. Od roku 1937 žili na Nieuwendijku, obchodní ulici v centru Amsterdamu, a v tomtéž domě vedla Ans dámské kloboučnictví Maison Evany, jehož byla spolumajitelkou. Manželství zůstalo bezdětné a rozpadlo se, mimo jiné proto, že Ans zjistila, že ji přitahují ženy. Bram Querido válku nepřežil, zahynul v roce 1944 v nacistickém táboře Blechhammer ve Slezsku.

V roce 1940 se k Ans nastěhovala o dvanáct let mladší kolegyně z obchodu Miep Stodelová. Rády spolu chodily do kaváren a Ans měla spoustu přítelkyň v tehdejší amsterdamské lesbické komunitě. Na krátkou dobu to vypadalo, že si našla svůj svět. Pak přišli Němci.

V listopadu 1941 jí okupanti zavřeli „židovský podnik“, protože Židé už nesměli vést obchody. Ans se rozhodla, že se nedá. Nezaregistrovala se jako Židovka, odmítla nosit žlutou hvězdu, odbarvila si vlasy na blond a opatřila si falešný průkaz na jméno Annie de Jongová. Na jaře 1942 bydlela s Miep na třídě Noorder Amstellaan, v červenci ale Miep navždy odešla a utekla do Švýcarska.

Ans zůstala sama a vedla ilegální život, ve kterém se hrdinství mísilo se šedou zónou. Obchodovala se zbožím z židovských domácností, tedy s věcmi lidí, kteří utíkali nebo už byli pryč, a zároveň pomáhala Židům najít úkryty. V lednu 1943 se schovala i sama, u jedné rodiny v Marco Polostraat na západě Amsterdamu. O kus dál v téže ulici ukryla dvě židovské ženy. Ty ale někdo prozradil, a když je zatkli, řekly, kdo jim úkryt sehnal.

Archiv Joods Monument, nizozemský památník obětí holocaustu, to vystihuje jednou větou: „Zrada Ans van Dijkové ve skutečnosti začala zradou na ní.“ O Velikonocích roku 1943 si pro ni přišli.

Zatkl ji Pieter Schaap z amsterdamského Úřadu pro židovské záležitosti. Bylo to zvláštní oddělení místní policie, které pracovalo pro Sicherheitsdienst (SD), bezpečnostní službu SS, a jeho hlavním úkolem bylo najít a zatknout Židy, kteří se skrývali. Schaap byl proslulý lovec Židů a s Ans podle Nizozemského digitálního lexikonu žen zacházel tvrdě.

Pak jí dal na vybranou. Buď deportace na východ, kam už odjely desetitisíce amsterdamských Židů, nebo práce pro SD jako takzvaná V-žena, tedy důvěrnice, kterou bychom u nás nazvali konfidentkou. Úřad tehdy nově vedl esesák Otto Kempin a zavedl právě tuhle metodu: z chycených Židů dělat donašeče a platit jim prémie. Ans si vybrala. Podle nizozemské veřejnoprávní televize NOS musela u Schaapa nejdřív projít „zkouškou“ a vydat jednu adresu ukrytých Židů. Prošla. Dostala falešný průkaz a propustku od SD, hvězdu nosit nemusela. Nasazovali ji i do cel, kde jako spoluvězeňkyně poslouchala, co si zatčení šeptají.

Pak přišla na řadu ta nejhorší práce. Malá, drobná žena se vydávala za členku odbojové skupiny Vrij Nederland, která umí sehnat úkryt i falešné doklady. Po propuštění se přitom možná mohla znovu schovat, kontakty v podzemí měla. Neudělala to. Jen za první měsíc přivedla Němcům asi patnáct ukrytých Židů. Jako Židovka, která sama prošla tím, čím oni, měla u lidí v nouzi okamžitou důvěru. Kdo jí uvěřil, toho si vyzvedli Němci.

Mezi jejími oběťmi byl i její bratr Jacob s rodinou. Podle rodinného rodokmenu zemřel Jacob van Dijk se ženou Marianne už 9. července 1943 v Sobiboru, vyhlazovacím táboře ve východním Polsku. Bratrovi bylo šestatřicet.

Za každého, koho našla, dostávala zaplaceno. Šéf amsterdamské SD Willy Lages ji popsal jako ženu, která svou práci dělala horlivě. Na úřadě jí podle lexikonu říkali „nejlepší V-žena, kterou SD má“.

Jak to vypadalo v praxi, popsal jeden z mála přeživších, Eliazer Sjouwerman. S bratrem sháněli úkryt pro rodiče, kteří se dočasně schovávali v městečku Soest, a přes tetu se dostali k Ans. Ta jim našla adresu v Amsterdamu a domluvili se, že se všichni sejdou druhý den na hlavním nádraží. Hned po setkání k nim přistoupili dva muži ze SD a chtěli doklady. „Ans van Dijková nic neřekla, a když mí rodiče a bratr museli jít s nimi, prostě šla dál,“ vzpomínal Sjouwerman. Ještě týž den zatkli i jeho v bytě tety. Rodinu pak našel v amsterdamském divadle Hollandsche Schouwburg, kam okupanti sváželi Židy před odjezdem do sběrného tábora Westerbork. Bylo tam víc lidí, které udala Ans.

Ans mezitím našla novou lásku. Místo Miep to byla Mies. Mies de Regtová byla svobodná matka, o dva roky mladší, a o práci své partnerky pro SD věděla. Neprotestovala, stejně jako ostatní přítelkyně. Od září 1943 bydlely obě ženy na doporučení Úřadu pro židovské záležitosti v bytě v Jekerstraat 46 v jižní části Amsterdamu. Byt patřil židovské rodině, kterou předtím deportovali.

Z bytu se stala past. Lidé, kterým Ans slíbila úkryt, přicházeli do Jekerstraat s nadějí, že jsou konečně v bezpečí. Tam si je převzali muži ze SD. Památník Joods Monument dnes uvádí, že z těch, kdo prošli dveřmi tohoto bytu, přežilo koncentrační tábory jen málo lidí.

Ans na to nebyla sama. Od června 1943 s ní spolupracovala Branca Simonsová, dcera chudého židovského pekaře, které v říjnu 1942 odvezli do Osvětimi rodiče i nejmladšího bratra. Když ji v červnu 1943 chytili, postavili ji před stejnou volbu jako Ans a zlomili ji stejně. Obě se pak v celách vydávaly za spoluvězeňkyně a vytahovaly ze zatčených informace, za které dostávaly peníze a potravinové lístky. Další past si zřídily v bytě pod Brančiným bytem v ulici Kerkstraat.

A pak osmnáctiletá Rosalie Roozendaalová. Ta hledala úkryt, Ans ji vlákala do pasti, a aby zachránila sebe a matku, musela s Ans pracovat jako takzvaná „juniorka“. Ze tří židovských žen, které se samy bály o život, se stala skupina, která lovila jiné Židy. A Ans byla podle nizozemských historiků jejím motorem. „Ženy spolu soutěžily, která přivede víc Židů,“ napsal po válce reportér listu De Vrije Stem.

V létě 1944 si Ans, Branca Simonsová a její manžel Willem Houthuys udělali „dovolenou“ v Zeistu, městečku nedaleko Utrechtu. Seznámili se tam s mužem z odboje a naznačili mu, že jsou také v ilegalitě. Získali si jeho důvěru a postupně z něj vytáhli adresy, kde se skrývali lidé. Dne 18. srpna 1944 udeřili Němci v Zeistu na několika místech najednou a zatkli třicet až čtyřicet lidí, mezi nimi dvanáct Židů.

Od května 1943 do srpna 1944 udaly Ans van Dijková, Branca Simonsová a Rosalie Roozendaalová podle nizozemských badatelů 145 lidí, 107 Židů a 38 nežidovských Nizozemců. Nejméně 84 z nich zahynulo. Jiné odhady mluví o více než dvou stech, a v poválečném řízení padlo dokonce číslo sedm set.

Když se 5. září 1944 rozšířila zpráva, že osvbození je na spadnutí, propukla mezi nizozemskými kolaboranty panika, které se dodnes říká Šílené úterý. Ans se s Mies přestěhovala do Haagu a v dubnu 1945 do Rotterdamu. Válka skončila, ale lidé, které poslala na smrt, se nevrátili.

Na Ans se po válce sešla řada udání. Dne 20. června 1945 ji zatkli v Rotterdamu v domě Mies de Regtové. Ve vyšetřování přiznala jen případy, které nešlo popřít, celkem třiadvacet. Kde to šlo, zapírala a vinu házela na bývalé kolegyně. Pokoušela se dokonce stát se klíčovou svědkyní proti jiným kolaborantům, aby si zachránila život.

Proces začal 24. února 1947 před Zvláštním soudem v Amsterdamu. Proti ní vypovídalo dvacet svědků a dělali přesně to, co předtím ona, házeli vinu na ni. Nejtvrdší slova zazněla od ženy, se kterou ještě před dvěma lety sdílela domov. Mies de Regtová ji před soudem nazvala „ďáblem v lidské podobě“. Předseda soudu označil její počínání za „monstrózní“. Žalobce tvrdil, že musela vědět, že deportované Židy na východě vraždí. Pozdější historici o tom pochybují, plný rozsah holocaustu vyšel najevo až po válce.

Na otázku, jestli udala vlastního bratra a jeho rodinu, Ans neodpověděla ano ani ne. Svalila to na svůj tehdejší duševní stav. Tvrdila, že byla ze SD „úplně šílená strachy“. Obhájce prosil o psychiatrické vyšetření, protože podle něj nebyla plně příčetná. Soud žádost zamítl a 10. března 1947 ji odsoudil k smrti. V září odvolací soud rozsudek potvrdil a královna žádost o milost zamítla.

V posledních týdnech už Ans skoro nikoho neměla. Navštěvovala ji jen sestřenice a dominikánská řeholnice. Ředitelka rotterdamské věznice se o ni starala a přivedla ji ke katolické víře. Týdeník De Linie po její smrti napsal, že byla v cele smrti „vyčerpaná, velmi hubená, ale nápadně bystrá“ a že před řeholnicí projevila lítost nad tím, co udělala.

Večer 13. ledna 1948 přijala křest. Ráno ji odvezli do pevnosti Bijlmer. Pohřbili ji na amsterdamském hřbitově Noorderbegraafplaats. Její bratr a jeho žena, které poslala do Sobiboru, hrob nemají.

O její vině nikdo nepochybuje. O trestu ano. Nizozemsko po válce vykonalo jen 39 trestů smrti a jiní kolaboranti, kteří udali víc lidí, popravčí četě unikli. Nejlépe to ukazuje osud její pravé ruky. Branca Simonsová a její manžel dostali v roce 1947 také trest smrti, soud o ní řekl, že „se zdá, že postrádá jakýkoli cit“. V červnu 1948, pět měsíců po popravě Ans, ale oba dostali milost a trest se změnil na doživotí. Simonsová vyšla z vězení v roce 1959, pracovala jako vedoucí prodejny a zemřela v Amsterdamu v roce 1979.

Novinář Koos Groen, který o Ans v roce 1994 napsal knihu, je přesvědčený, že nejvyšší trest dostala i proto, že byla lesba a že nebyla hezká. Podle něj hrál roli i antisemitismus. Úřady prý chtěly ukázat, že zrádci byli i mezi Židy.

Pro srovnání: v českých zemích vynesly mimořádné lidové soudy po válce 713 rozsudků smrti. První popravenou ženou byla 21. srpna 1945 v Uherském Hradišti konfidentka gestapa Ludmila Ulrichová ze Starého Města. Sedm lidí, které udala, zahynulo v koncentračních táborech, dalších čtyřiapadesát skončilo ve vězení. Udala i vlastního manžela.

Koos Groen ji ve své knize popsal jako nadprůměrně inteligentní ženu, „přeživší“, která toužila po uznání a přitom jí zjevně chybělo sebevědomí. Ze strachu o život se propadla tak hluboko, že už nemohla zpátky. Byla to zrůda, nebo člověk, který prostě neunesl strach? A kolik z nás by na jejím místě obstálo?

Zdroje:

https://resources.huygens.knaw.nl/vrouwenlexicon/lemmata/data/DijkAns

https://nl.wikipedia.org/wiki/Ans_van_Dijk

https://en.wikipedia.org/wiki/Ans_van_Dijk

https://www.joodsmonument.nl/nl/page/385496/jekerstraat-46-ii

https://mei1940.org/ans-van-dijk-collaboratie-en-executie-in-1948/

https://www.dutchjewry.org/genealogy/vandijk/471.shtml

https://www.dutchjewry.org/genealogy/vandijk/646.shtml

https://www.jta.org/archive/dutch-woman-executed-in-amsterdam-for-betraying-jews-to-gestapo

https://www.jta.org/archive/book-about-jewish-wartime-traitor-gets-much-ballyhoo-before-publication

https://www.pressreader.com/sri-lanka/sunday-times-sri-lanka/20180527/282187946689403

https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/knihy/14-Spravedlnost_podle_dekretu.pdf

https://nos.nl/bevrijdingsjaar/bericht/2337882

https://resources.huygens.knaw.nl/vrouwenlexicon/lemmata/data/SimonsBranca