Článek
Francouzský spisovatel Emmanuel Carrère, kterého Češi znají hlavně díky románu Limonov, začal o případu psát knihu ještě v roce, kdy se stal. „V sobotu ráno 9. ledna 1993, zatímco Jean-Claude Romand zabíjel svou ženu a děti, jsem já byl se svými na třídních schůzkách ve škole, kam chodil náš nejstarší syn Gabriel,“ zní její první věta. Kniha L'Adversaire vyšla i česky jako Protivník. Carrère v ní chtěl odpovědět na jedinou otázku: co se tomu muži honilo hlavou během všech těch let, kdy měl sedět v kanceláři. Odpověď nenašel.
Zkouška, na kterou nepřišel
Jean-Claude Romand se narodil v únoru 1954 v Lons-le-Saunier v pohoří Jura jako jediný syn lesního správce a hospodáře Aimého Romanda. Podle psycholožky Alice Millerové, která případ později rozebírala, vyrůstal v rodině, kde se nesmělo lhát a kde se od chlapce čekalo, že bude hodný a úspěšný. Maturitu složil o rok dřív a odešel do Lyonu na přípravku na lesnickou školu. Po pár týdnech ji opustil, prý kvůli šikaně. O rok později se zapsal na medicínu.
V roce 1975 měl skládat zkoušku z druhého ročníku. Ráno na ni nepřišel. Později tvrdil, že si zlomil zápěstí a nemohl psát. Doma řekl, že prošel. A tady se z banální lži začal stávat nový život. Romand se do druhého ročníku zapisoval znovu a znovu, celkem dvanáctkrát mezi lety 1975 a 1986. Chodil na přednášky a učil se. Ke zkouškám chodil jen do vstupní haly, chvíli tam postál a pak oznámil, že má hotovo. Univerzitu ani spolužáky na tom nic nezarazilo. Nepoznala to ani Florence, spolužačka z prvních let, která s ním chodila na medicínu a později se stala lékárnicí. Rodičům a později i ženě vysvětlil delší výpadek z výuky vymyšlenou rakovinou.
V roce 1980 si Florence vzal. Narodila se jim Caroline a o dva roky později Antoine. Usadili se v pronajatém domě v Prévessin-Moëns, rezidenční obci v Pays de Gex na francouzské straně hranice, odkud je to do centra Ženevy deset kilometrů. Dnes ji znají spíš fyzici, protože na jejím území leží druhý největší areál výzkumného centra CERN.
Nejdřív tvrdil, že bádá ve francouzském státním institutu pro lékařský výzkum INSERM. Později se z něj stal doktor a výzkumník Světové zdravotnické organizace, který se prý zabývá aterosklerózou a zná se s politiky. Působil skromně a vzdělaně a u večeří s lékaři dokázal vést odborné debaty. Jeden kardiolog s ním jednou celý večer probíral odborné otázky. „Vedle lidí, jako je on, si člověk připadá maličký,“ řekl pak hostiteli.
Ve skutečnosti každé ráno odjel z domu a do budovy WHO v Ženevě chodil jako obyčejný návštěvník. Sedával v knihovně, četl odborné časopisy, sbíral tiskoviny z konferenčních sálů a domů pak nosil papíry s hlavičkou organizace. Zbytek dne trávil v autě na odpočívadlech dálnic u Ženevského jezera nebo na procházkách v lese. Když měl odjet na mezinárodní kongres do Japonska nebo Ameriky, ubytoval se v hotelu u ženevského letiště. Tam studoval lékařské časopisy a průvodce po zemi, ze které se měl vrátit, a po pár dnech přijel domů. Z cest nikdy nevezl dárky ani suvenýry. Do kanceláře mu nikdo nemohl zavolat a nikdo z rodiny nikdy nepoznal jediného jeho kolegu.
Nikoho to nezneklidnilo, a právě to později lidi děsilo nejvíc. Francouzský filozof Jean Baudrillard o případu napsal, že lež takového rozsahu by nevydržela bez jakéhosi tichého spolčení okolí. „Mlčení lidí kolem něj nelze vysvětlit o nic líp než jeho vlastní mlčení. Čím hlouběji zabředal do své lsti, tím víc se ostatní stahovali do nezvídavosti,“ napsal. Romand nepotřeboval nikoho složitě klamat. Stačilo, že se nikdo nezeptal.
Peníze ve Švýcarsku
Lékař, který nevydělává, potřebuje odněkud brát peníze. Romand nejdřív vyčerpal úspory rodičů. Pak začal přesvědčovat příbuzné, že jim jako mezinárodní úředník dokáže peníze výhodně uložit ve švýcarských bankách. Svěřili mu je rodiče i rodina jeho ženy. Ve skutečnosti z nich žil a když někdo chtěl něco vrátit, zaplatil mu penězi dalšího. Podle vyšetřovatelů prodával dokonce i falešné léky proti rakovině.
Měl i poměr s rozvedenou ženou, kterou okouzlil stejně jako všechny ostatní. Svěřila mu devět set tisíc franků, tehdy zhruba čtyři a půl milionu korun. Příteli tvrdil, že sám má rakovinu a léčí ho slavný pařížský onkolog. V žádné francouzské nemocnici o tom později nenašli jediný záznam.
Jednu kapitolu nikdy nikdo neuzavřel. V říjnu 1988 chtěl Florencin otec Pierre Crolet zpátky část peněz, protože si chtěl koupit nové auto. Krátce nato spadl doma ze schodů v době, kdy byl s Romandem sám, a zemřel, aniž se probral z bezvědomí. Romand nebyl nikdy obviněn a vinu odmítá. Prokurátor ale u soudu prohlásil, že nemůže zamlčet strašnou pochybnost, se kterou Croletovi musí žít.
Na podzim 1992 se začalo všechno sypat. Peníze docházely a milenka chtěla svých devět set tisíc zpátky. Před Vánoci se předseda školní rady v Prévessinu pokoušel doktora Romanda kontaktovat, vyhledal ho v adresáři zaměstnanců WHO a nenašel. Řekl to Florence. Ta slíbila, že se manžela zeptá. Podle švýcarského deníku Le Temps si už předtím všimla, že se mu nedá dovolat do práce, a začala chtít část rodinných úspor zpátky.
Podle Carrèra se v pátek 8. ledna večer odehrál krátký rozhovor. Romand ženě řekl, že má temné myšlenky a že by mu možná mohla pomoct je zahnat. Florence odpověděla, že bude lepší o tom nemluvit. V těch dnech si vybral dva tisíce franků, půjčil si od otce malorážovou karabinu a koupil k ní tlumič a bombičky se slzným plynem. V obchodě si je nechal zabalit jako dárek.
Večeře s ministrem
V sobotu 9. ledna 1993 brzy ráno zabil v ložnici svou ženu. Pak probudil děti, nasnídali se a chvíli se spolu dívali na kreslené filmy. Potom je poslal zpátky do postýlek a obě zastřelil. Caroline bylo sedm let, Antoinovi pět. Pak uklidil, vybral poštu, zajel do města pro noviny a sedl si k televizi.
K obědu přijel za rodiči do Clairvaux-les-Lacs v Juře. Najedli se spolu a otec ho pak vzal nahoru, aby mu ukázal větrací mřížku, kterou bylo třeba spravit. Když se k ní sklonil, Romand ho zastřelil. Pak zabil i matku a nakonec jejich labradora.
Večer už byl v Paříži u bývalé milenky. Slíbil jí, že spolu pojedou na večeři k jeho příteli Bernardu Kouchnerovi, tehdejšímu ministrovi zdravotnictví, který prý bydlí u lesa nedaleko Fontainebleau. Cestou předstíral, že zabloudil, a v autě hledal papírek s ministrovým telefonem. Místo něj prý našel náhrdelník, který jí koupil jako dárek. Požádal ji, ať vystoupí a zavře oči, aby jí ho mohl připnout. Pak jí vystříkl do obličeje slzný plyn a zaútočil na ni elektrickým obuškem.
Žena ho prosila, ať přestane. Romand přestal. Odvezl ji domů a celé dvě hodiny cesty se omlouval, že ho k šílenství dohání rakovina. Vymohl si od ní slib, že nikomu nic neřekne. Pak jel zpátky do Prévessinu.
Neděli strávil doma s mrtvými. Režisérka Nicole Garcia pak celý svůj film o případu postavila kolem téhle „bílé neděle“, o které nikdo neví, co se během ní dělo, a kterou Romand nikdy nepopsal. V noci na pondělí polil benzínem podkroví, postele dětí i tělo své ženy. Převlékl se do pyžama, spolkl barbituráty, které byly deset let prošlé, a ve čtyři ráno dům zapálil. Byla to přesně chvíle, kdy ulicí projížděli popeláři. Ti oheň hned nahlásili a hasiči Romanda vytáhli živého.
V autě z půjčovny našli četníci lístek. „Banální nehoda a nespravedlnost mohou vyvolat šílenství. Odpusťte,“ stálo na něm. Romand ležel několik dní v kómatu v ženevské nemocnici a jeho okolí se ptalo, o jakou nehodu a o jakou nespravedlnost šlo. Odpovědi přicházely rychle. Dům i auto byly plné tiskovin s hlavičkou WHO, které posbíral v jejích chodbách. Světová zdravotnická organizace o žádném doktoru Romandovi nikdy neslyšela. Lyonská univerzita ho vedla jako věčného studenta druhého ročníku. Peníze rodiny i milenky byly pryč. Muž, kterého všichni obdivovali, osmnáct let nedělal vůbec nic.
Téměř němý
Proces začal 25. června 1996 před porotním soudem v Bourg-en-Bresse a trval deset dní. V sále seděl i Carrère, který Romandovi napsal do vězení už v srpnu 1993. Odpověď dostal až o dva roky později. Romand v ní psal, že doufá, že spisovatel dokáže jeho tragédii pochopit lépe než psychiatři. Sílu mu prý dodávalo hlavně to, že v hledání pravdy už není sám. Carrère se k případu několikrát vracel a zase od něj utíkal. V knize přiznal, že se před vlastními dětmi styděl za to, jak ho zajímá muž, který zabil své děti.
U soudu skoro nemluvil a své důvody nevysvětlil. Psychologové, kteří o případu později napsali knihu, ho popsali jako zločinného narcise, muže, pro kterého byl obraz v očích druhých důležitější než cokoli jiného. Psychiatři v posudku shrnuli, co se s ním stalo po zatčení. „Postavu váženého výzkumníka vystřídala neméně uspokojující postava velkého zločince na cestě k mystickému vykoupení,“ stálo v něm. Během procesu se ho ujala zbožná návštěvnice, která ho začala navštěvovat ve vězení. Druhého července 1996 dostal doživotí a dvaadvacet let bez možnosti podmínečného propuštění.
Carrère nakonec svou knihu nazval L'Adversaire, česky Protivník. „Protože je to jedno ze jmen, která Bible dává ďáblu,“ vysvětlil. Ke knize ho podle vlastních slov netáhla hrůza, ale něco, co poznával v sobě. „V každém z nás je rozpor mezi obrazem, který dává druhým, a tím, co o sobě ví, když se v noci převaluje a nemůže usnout,“ vysvětloval v rozhovoru pro L'Express. Ani jemu se ale nepodařilo dobrat se toho, kým Romand vlastně byl. „Pod falešným doktorem Romandem nebyl žádný skutečný Jean-Claude Romand,“ napsal. Podle knihy natočila v roce 2002 Nicole Garcia film s Danielem Auteuilem a volně se jím inspiroval i Laurent Cantet ve filmu L'Emploi du temps. Vlastní film o něm natočili Španělé a scenáristé amerického seriálu Zákon a pořádek podle něj napsali celou epizodu o muži, který předstírá kariéru v OSN.
Ve věznici Saint-Maur ve středu Francie byl Romand vzorným vězněm. Učil spoluvězně číst a psát a ošetřoval je. V dílně restauroval staré zvukové a filmové záznamy pro francouzský Národní audiovizuální institut a tu práci pak učil i další vězně. Dálkově vystudoval informatiku. Podle katolických návštěvníků věznic prošel náboženskou konverzí.
V roce 2015 mu skončila doba, po kterou nemohl žádat o propuštění. První žádost soud v Châteauroux v únoru 2019 zamítl. Podle něj nenabízela spravedlivou rovnováhu mezi zájmy společnosti, právy obětí a návratem odsouzeného do života. Odvolací soud v Bourges ji ale v dubnu povolil. V noci na 28. června 2019 Romand odešel z věznice. „Vyšel dnes v noci,“ oznámil novinářům jeho advokát. Původně měl nastoupit do práce v charitě Emauzy, to ale soud v prvním kole zamítl. Zamířil proto rovnou do benediktinského kláštera ve Fontgombault, který kdysi skrýval Paula Touviera, kolaboranta odsouzeného za zločiny proti lidskosti. Sedmdesát mnichů ho ubytovalo v klášterní ubytovně a Romand s nimi pracoval na polích kolem kláštera. Opustit ho směl jen na pár hodin denně.
Dva roky nosil elektronický náramek a o svých činech nesmí mluvit s novináři. Nesmí ani do tří francouzských regionů, mezi nimi do těch, kde se všechno odehrálo, a do Švýcarska, kde kdysi předstíral práci. Od roku 2022 žije v jedné vesnici v departementu Indre a podle deníku Le Parisien pobírá penzi kolem osmi set třiceti eur za práci, kterou dělal ve vězení.
Zdroje:
https://fr.wikipedia.org/wiki/Affaire_Romand
https://en.wikipedia.org/wiki/Jean-Claude_Romand
https://www.letemps.ch/monde/europe/jeanclaude-romand-libere-prison-fantomes
https://www.letemps.ch/monde/apres-26-ans-detention-faux-docteur-romand-sorti-prison
https://www.justiceinfo.net/en?p=41783
https://www.thelocal.fr/20190425/fake-doctor-who-killed-his-parents-wife
https://www.theglobeandmail.com/arts/phony-doctor-real-murder/article759992
https://worldliteraturetoday.org/blog/essay/emmanuel-carreres-dark-places-felipe-restrepo-pombo
https://complete-review.com/reviews/carreree/adverse.htm
https://orbi.uliege.be/bitstream/2268/207724/1/Article_L%E2%80%99affaire%20Jean-Claude%20Romand.pdf
https://www.deadgoodbooks.co.uk/extract-the-adversary-emmanuel-carrere/
https://voisins.cern/en/node/123
