Hlavní obsah
Lidé a společnost

Nepil, nekouřil a jezdil na kole. Tichý předák Václav Mrázek zabil 7 lidí, chytil ho zraněný horník

Foto: skica, chatgpt.com

Znali ho jako tichého dělníka, který nepil, nekouřil a jezdil na kole. Ve skutečnosti šest let střílel z kola po dívkách a policie mezitím prověřila pětadvacet tisíc lidí. Nakonec ho chytil horník, který si v dole poranil ruku a vyfáral dřív.

Článek

Kdo má rád staré československé detektivky, určitě zná film Vrah skrývá tvář z roku 1966. Major Kalaš v podání Rudolfa Hrušínského a jeho parťák kapitán Varga, kterého hrál Radoslav Brzobohatý, v něm pátrají po vrahovi v kopcích Českého ráje, a klíčem k celému případu je dávné znásilnění mladé dívky. Režisér Petr Schulhoff chtěl, aby to bylo co nejvěrohodnější, a tak Brzobohatého poslal na zkušenou ke skutečným kriminalistům. „Abych získal větší přehled, zajistili mě, že jsem několik nocí trávil s pražskou mordpartou a absolvoval s nimi celé jejich služby a výjezdy,“ vzpomínal později herec.

Tvrďák Brzobohatý to nesl hodně těžko. „Každý den jezdit k takovým ošklivostem, mrtvolám, otřesným případům, to člověka poznamená. Nedělalo mi to vůbec dobře,“ přiznal. Ve filmu si mimochodem zahrál i slavný psychiatr Miroslav Plzák, a to z docela úsměvného důvodu (režisér byl jeho pacientem, Plzák mu sháněl drahé léky ze zahraničí, a protože Schulhoff neměl na zaplacení, obsadil ho aspoň do své detektivky). Jenže úsměv přejde každého, kdo ví, čím se filmaři volně inspirovali. Skutečný případ, ze kterého vycházeli, se odehrál o deset let dřív na Chomutovsku a byl mnohem horší než cokoli, co se v šedesátých letech smělo ukázat v kině.

Kluk z vagonu, který chtěl nosit zbraň

Václav Mrázek se narodil 22. října 1925 ve Svinařově u Kladna jako jedno z dvanácti dětí. Rodina byla tak chudá, že nějaký čas bydlela ve vyřazeném železničním vagonu, a čtyři sourozenci v dětství zemřeli. Vychodil jen pět tříd obecné školy. Krást se naučil doma, a to s požehnáním rodičů, protože otec ho prý dokonce nutil, aby krádežím učil i mladší sourozence. Nejvěrnějším komplicem mu byl bratr Karel a první podmínku dostal Václav už v šestnácti.

Moc toužil být policistou nebo vojákem, jenže byl na to malý a slabý. Tak se aspoň v roce 1946 přihlásil jako ozbrojený doprovod vlaků, které vozily americkou humanitární pomoc do Rumunska a Bulharska. Co tam zažil, by stačilo na celou knihu. Vojáci pomoc rozkrádali a měnili ji za cokoli včetně sexu, a z jedoucího vlaku si prý pro zábavu stříleli na všechno živé. Malému Mrázkovi poprvé v životě dodávala pistole v ruce pocit, že je někdo. Později se k těmhle vzpomínkám vracel a začal číst sadistické brakové sešity, které kolovaly mezi vojáky.

Po vojně a po osmnácti měsících za další krádež nastoupil v únoru 1951 do chomutovských válcoven trub a choval se tak spořádaně, že to dotáhl až na předáka. Nepil, nekouřil a nehrál karty. Jeho jedinými koníčky byly fotbal, hokej a projížďky na kole po okolí. Ženy, se kterými chodil, o něm říkaly, že je slaboch a hrozný skrblík, a to je asi to nejhorší, co o něm tehdy kdo věděl. Měl několik dětí a velkou část té doby žil se stálou družkou, jako úplně obyčejný chlap od vedle. Mezi jeho příbuznými byli dokonce dva příslušníci Veřejné bezpečnosti.

Pasačka u Ohře a dva zázraky

V srpnu 1951 pásla patnáctiletá Hana Chloubová u obce Drahonice krávy, když ji neznámý muž ubil klackem. Tělo našel večer její vlastní otec. Tuhle vraždu policie celé roky nespojovala s tím, co mělo přijít, a Mrázek se k ní přiznal až po zatčení. Za necelý měsíc, 16. září, zastřelil na cestě mezi Jirkovem a Kyjicemi dvaatřicetiletou Bronislavu Pajúrkovou. Po letech vypověděl, že když viděl osamělou ženu, začala ho strašně bolet hlava: „Nervy mi silně pracovaly a v tom jsem musel vystřelit.“

Výstřely v tichém večeru ho ale vylekaly, a tak příště vzal nůž. A tehdy se staly dva malé zázraky. Annu Šestákovou zachránilo, že se ostří zarazilo o čelist, a zoufalým výkřikem si přivolala pomoc od nejbližšího domu. Erna Meinlová přežila osmnáct bodných ran, protože útočník neměl dost síly. Mělké rány, malá postava a tenký hlas útočníka dokonce přivedly kriminalisty na myšlenku, že by to mohla být žárlivá žena. Na drobného předáka z válcoven pořád nikdo nepomyslel.

1. června 1952 se v hospodě v Hořenci kousek od Chomutova tančilo. Mrázek se chvíli díval oknem dovnitř na veselé dívky, pak před hospodou ukradl kolo a začal kroužit po okolních cestách. Krátce před půlnocí potkal mladou Elenu, která šla domů ze zábavy, a když ji míjel, vystřelil. Kulka prošla jen límcem a vlasy, Elena se lekla a předklonila se, a druhá kulka jí prolétla kabátem na zádech. „Pořád jsem si myslela, že si někdo dělá hloupou legraci s poplašňákem. Co blbneš? povídám mu. A on po mně střelil potřetí. Ale zase mi přálo štěstí. Rána nevyšla, něco se mu stalo s pistolí,“ vyprávěla po letech. „Řekl mi skoro vlídně: Tak upaluj, ty krávo! A zmizel.“

Elena došla domů a šla spát. Necelou hodinu nato potkal Mrázek na silnici u Přečápel šestnáctiletou Marii Dvořákovou, která čekala, až se pro ni vrátí kamarád na motorce, a zastřelil ji jedinou ranou. Odtáhl ji do pole a na tělo jí pak pečlivě srovnal střevíčky, které nesla v ruce. Mezitím začalo pršet a vrah odjel na kole křížem krážem po okolních vesnicích domů. Ráno Elena uviděla na kabátě dvě díry od kulek. „Najednou mi došlo, že to nebyl poplašňák!“ Vrátila se na místo, kde na ni muž střílel, uviděla rýhy, jako by někdo táhl něco přes škarpu do vojtěšky, a sama našla mrtvou dívku. Za odměnu ji pak prý policie několik týdnů držela ve vazbě. Vraha popsala slovy, která si kriminalisté dlouho opakovali: „Byl takový malý, chuďoučký, celý v černém. Nic na něm nebylo světlého.“

Balistici pak zjistili, že Marii i Bronislavu zastřelila stejná pistole značky Walther. Kriminalisté poprvé věděli, že v okolí Chomutova řádí jeden člověk. Měli jeho popis, věděli, že nosí boty číslo 42, a začali prověřovat úchyly, násilníky i každého, kdo mohl mít doma nelegální pistoli. Pachatel přitom v jejich kartotékách byl, jenže v jiném šuplíku. Byl evidovaný za krádeže, a to králíků, slepic, dámského prádla a vajec.

Akce Bronislava

V dalších dvou letech útočil Mrázek na malé holčičky, nejmladší z nich bylo pouhých šest let. Některé znásilnil, jiné škrtil, ale nezabíjel je, protože to podle vlastních slov považoval za zbytečné. Jindy se mu dvě dívky vracející z kina v Kralupech u Chomutova vyhnuly jen díky tomu, že si včas všimly muže, který přehradil polní cestu kolem a čekal. Utekly zpátky k nádraží, a když se pak za cizincem vydalo několik chlapů, našli na cestě už jen stopy galoší. 14. července 1954 zastřelil u lesních jezírek u Černic šestnáctiletou studentku Jiřinu Helmichovou, která šla na rande, jenže přišla pozdě a kluk už na ni nečekal. Mrázek ji minul na kole, pak sesedl a zavolal na ni, a když se otočila, vystřelil.

Tentokrát se vzbouřil celý kraj. Poprvé v dějinách československé kriminalistiky vznikla zvláštní vyšetřovací skupina, složená z místních a specialistů z Prahy, a dostala jméno akce Bronislava podle první zastřelené. Prověřili celkem asi 25 tisíc lidí, zabavili hromadu zbraní, zatkli několik hledaných zločinců, jenže toho pravého ne. Major František Švandrlík na to vzpomínal s hořkým humorem: „Měli jsme pod palcem všechny sexuální devianty v kraji. Jenomže ten hlavní nám unikal! Zajistili jsme spoustu zbraní, nemálo waltrovek, ale žádná nebyla ta správná. Některé pistole jsem vozil na motocyklu do Prahy. Mám od té doby na trase Chomutov–Praha osobní časový rekord.“

Proč jim tak dlouho unikal? Místa činu se často ohledávala pozdě a bez psa, o DNA nikdo neměl ani tušení a pohraničí bylo plné nových lidí, kteří sem po válce přišli za lepším živobytím. A hlavně, Mrázek byl pořád ten slušný tichý chlapík, kterého nikdo nepodezíral. Je dost možné, že o postupu pátrání věděl víc, než by bylo zdrávo, protože se kamarádil s lidmi od policie.

Milenci od Březence

Večer 9. srpna 1955 šel Mrázek pěšky po silnici mezi Chomutovem a Březencem a před sebou uviděl zamilovaný pár, devatenáctiletou Libuši Dufkovou a šestadvacetiletého Karla Trlifaje. U výslechu pak popsal, co ho popadlo: „To mě najednou pojala taková závist, že se mají tak rádi, kdežto já jsem ztratil dívku, kterou jsem měl rád, a neudržel jsem se.“ Karla zastřelil třemi ranami. Libuše padla vedle něj, chvíli předstírala smrt, a když si myslela, že vrah odešel, vyskočila a dala se do běhu. Dostala ránu do zad. Ráno ji našel cyklista, který jel náhodou kolem, a Karlovo tělo kriminalisté objevili kousek od ní v příkopu, zaházené trávou. Byla to v pořadí šestá oběť, a pořád o vrahovi nikdo nic nevěděl.

Mrázek pak pochopil, že se kolem něj stahuje síť, a odstěhoval se zpátky na Kladensko, kde začal pracovat jako lázeňský na dole Nejedlý v Libušíně. Staral se o šatny a sprchy horníků. Z chomutovských seznamů lidí, které bylo třeba prověřit, ho prý dostala obyčejná úřednická chyba, a tak se o něj kriminalisté dál nezajímali. Za šatnáře se ale moc nevydělávalo, a tak kradl ještě víc než dřív. Občas sáhl i do kapes horníkům.

V noci 9. listopadu 1956 se Mrázek vloupal do domu svého spolupracovníka z dolu, horníka Ladislava Berana. Věděl, že má Beran noční směnu, a ve vsi se povídalo, že mají s ženou něco našetřeno. V ložnici se ale probudila Beranova šestapadesátiletá manželka Alžběta, poznala ho a vykřikla jeho jméno. Ubil ji sekerou, kterou předtím našel na dvoře a chtěl s ní jen páčit zásuvky. Na vedlejší posteli spala desetiletá vnučka a všechno viděla. „Měli jsme svědka, který průběh celé vraždy viděl! Probudil ji výkřik a viděla, jak nějaký muž udeřil babičku několikrát sekerou do hlavy,“ vzpomínal později podplukovník Vaněček. Mrázek si přes obličej uvázal kapesník a donutil ji, aby mu pomohla hledat peníze. Našli asi šestnáct stovek z pokladny místních hasičů. Rodinné úspory, schované v kuchyni v bandasce, dívka neznala.

Při odchodu se ještě vrátil a dítě znásilnil. Policisté pak holčičku našli, jak se drží těla mrtvé babičky. Popsala jim „malého, slabého pána, který měl zlé oči“, jenže to mohl být kdokoli. Kromě peněz z domu zmizelo ložní prádlo a jedna úplně obyčejná věc, ruční strojek na stříhání vlasů. Nikdo tehdy netušil, že právě tahle drobnost pošle vraha na šibenici.

Horník se zraněnou rukou

17. března 1957 se jeden horník na dole Nejedlý zranil na ruce a vyfáral dřív, než měl. Když vešel do šatny, uviděl Mrázka, jak prohrabává kapsy pověšených šatů. V šatnách se kradlo často, horník ho chytil, a přestože ho Mrázek úpěnlivě prosil, ať ho pustí, zavolal Veřejnou bezpečnost. Při domovní prohlídce policisté zírali. „Snad všechno v bytě bylo kradené, včetně těch nejobyčejnějších domácích potřeb,“ vzpomínal vyšetřovatel Karel Kamiš. A mezi tím vším ležel i stříhací strojek ukradený v domě zavražděné Beranové.

Teprve teď začali hledat pistoli. „Dlouho nám to trvalo, už jsme nevěděli, kde hledat. Tak jsem si představil velikost pistole a koukal kolem sebe, kam by se zbraň dala schovat. Až mi oči padly na ten ponk,“ vyprávěl Kamiš. Walther byl ve sklepě, v duté noze dřevěného ponku, a v rouře od topení u stropu našli i hodinky zastřelené Pajúrkové. Mezi kradenými věcmi byla i bambusová hůl, sedmdesát kilo jablek, ubrus nebo láhev naložených vajec, tedy spousta věcí, které vůbec k ničemu nepotřeboval.

Mrázek čtyři dny přiznával jen krádeže a nic neřekl ani spoluvězni v cele, který byl ve skutečnosti nasazený informátor. Pak mu ukázali výsledek balistické zkoušky. Rozplakal se a během noci přiznal všech sedm vražd. Vyšetřovatele zaskočilo, jak přesně si i po letech pamatoval každý detail, a s jakým ledovým klidem o všem mluvil. A přitom, jak sám tvrdil, nesnášel pohled na krev. Kriminalisté ho pak podezírali ještě ze tří dalších vražd žen ze severních Čech z roku 1951, kvůli kterým běžela akce Erika. K těm se ale nepřiznal, a u dvou z nich ho později jako pachatele vyloučili.

Byl přesvědčený, že dostane nanejvýš deset let. Že v Československu platí trest smrti, prý vůbec netušil. Soudilo se nezvykle rychle. Lidový soud v Chomutově ho 9. listopadu 1957, přesně rok po vraždě Alžběty Beranové, odsoudil k smrti oběšením, a když to Mrázek uslyšel, padl v soudní síni na kolena a prosil o život. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek o necelý měsíc později potvrdil. Prokázali mu sedm vražd, čtyři pokusy o vraždu a čtrnáct případů pohlavního zneužití dětí a celkem byl obviněný ze 127 trestných činů. Bratr Karel dostal za společné krádeže dvanáct let. Václava Mrázka oběsili 29. prosince 1957 v pankrácké věznici, ještě týž den mu sejmuli posmrtnou masku a druhý den ho zpopelnili v Motole.

Dům ve Wolkerově ulici v Chomutově, kde bydlel, šel v roce 1983 k zemi. Případ ale nezmizel. Kromě filmu s Hrušínským ho připomněl dokumentární cyklus Hrdelní zločiny.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Mrázek
https://dvojka.rozhlas.cz/vrah-prijizdi-na-kole-pripad-nejvetsiho-masoveho-vraha-u-nas-6942820
https://www.serialkillers.cz/vaclav-mrazek
https://cool.iprima.cz/novinky/vrah-skryva-tvar-radek-brzobohaty-policie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vrah_skrývá_tvář

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz