Hlavní obsah

„Nic nebolí jako tohle!“ Estébáci bili Helenu Šidákovou do chodidel, ona nezradila a dostala 20 let

Foto: ilustrační skica v chatgpt.com

Útěk na Západ jim okazil pláč patnáctiměsíčního syna. O pár týdnů později ji estébáci svázali na stole a tloukli do chodidel, aby řekla, kde se skrývá manžel. Ona to opravdu nevěděla, a i kdyby to věděla, mlčela by. Na svého muže pak čekala 14 let.

Článek

Na Velký pátek 15. dubna 1949 bylo ve Starém Kníně u Dobříše ticho jako před svátky. Třiadvacetiletá Helena Šidáková tu se svým patnáctiměsíčním synkem Zdeňkem přebývala u známých a kousek od nich se schovával i její muž, Zdeněk Šidák, kterého hledala celá Státní bezpečnost.

Estébáci nejdřív zatkli místního kostelníka, který Zdeňka ukrýval, a pak si přijeli pro něj samotného. Jenže Zdeněk měl připravenou únikovou cestu za humna do polí a zmizel jim. Rozzuření estébáci obrátili dům vzhůru nohama a nakonec odvezli aspoň Helenu a jednu z kostelníkových dcer. Helenu přitom museli odtrhnout od plačícího synka. Když auto projíždělo nedalekým lesem, zahlédla za stromem schovaného manžela. Řekla si, že se jí nemůže nic stát, vždyť nic neprovedla.

Odvezli ji do Prahy, do Bartolomějské ulice, kde sídlila Státní bezpečnost. „Odtáhli mě dolů do takový místnosti bez oken, stůl, tři židle a jinak nic. Tam dva chlapi za mnou přišli a začali vyslýchat. Kde je můj muž? Já jsem říkala, že o něm nic nevím, že byl pryč a že jsem ho od tý doby neviděla. A abych nekecala, že oni už o něm leccos vědí. Furt jenom: Kde je?“ vzpomínala o třiašedesát let později. Estébáci jí nevěřili a začali ji bít do obličeje a tahat za vlasy.

„Tak mě tam tak trošku ztřískali, že mě nahoru museli odnýst, protože jsem nemohla na nohy. Oni mě položili na stůl, svázali mně ruce a nohy a třískali mě do chodidel. A to by nikdo nevěřil, co je to za strašnou bolest. Nic nebolí jako tohle. A já jak jsem sebou házela, tak jsem z toho stolu blbě spadla. A protože jsem se neměla čeho chytit, ruce jsem měla svázaný, nohy svázaný, tak jsem spadla blbě a vyrazila jsem si plotýnku,“ popsala klidným hlasem dvěma školákům, kteří s ní v roce 2012 natáčeli rozhovor pro Paměť národa. „Tímto končil můj první výslech.“

Helena opravdu nevěděla, kam manžel utekl. A estébáky by stejně nepřivedla na stopu, ani kdyby to věděla. Zaplatila za to šesti lety ve vězení a tím, že svého jediného syna několik let viděla jen přes drátěné pletivo.

Dcera krejčího z Národního divadla

Helena se narodila 6. května 1925 v Praze. Její tatínek pracoval jako krejčí v Národním divadle, a protože divadlo mělo v létě prázdniny, trávila rodina skoro každé léto na venkově ve Starém Kníně. Pro pražské děti to tehdy nebylo vůbec běžné a Helena na to vzpomínala s láskou celý život, stejně jako na dvě sezony u skautů. Kdo by tehdy řekl, že si ji právě v tomhle klidném městečku plném dětských vzpomínek jednou odvezou estébáci? Chtěla být učitelkou, jenže nacisté učitelský ústav zavřeli, a tak skončila na obchodní akademii v Resslově ulici. Jednoho červnového dne roku 1942 jí cestu do školy zatarasili po zuby ozbrojení esesáci. Teprve později se dozvěděla, že v kostele svatých Cyrila a Metoděje o kus dál právě bojovali parašutisté, kteří zabili Heydricha.

Po válce, v srpnu 1945, uspěla v konkurzu do Československého rozhlasu. A tam potkala svou osudovou lásku, technika Zdeňka Šidáka, který si při práci doplňoval vzdělání na ČVUT. Měl za sebou pohnutou válku. Na totálním nasazení ve Vídni se zapojil do zpravodajského odboje, nacistům utekl a v květnu 1945 bojoval v Pražském povstání. Po válce vstoupil do KSČ, podle rodinného vyprávění na pokyn kolegů z odboje, kteří chtěli vědět, co se v té partaji děje. Pak se ale zamiloval a chtěl založit rodinu, a tak stranickou legitimaci ještě před únorem 1948 vrátil. V březnu 1947 se vzali a v prosinci se jim narodil syn Zdeněk.

Po komunistickém převratu přišel Zdeněk okamžitě o práci v rozhlasu a z vysoké školy ho vyhodili těsně před poslední závěrečnou zkouškou. Přátelé ze zpravodajské skupiny ho varovali, že mu hrozí nebezpečí a že nesmí váhat ani den. K tomu dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojnu na Slovensko. Helena se ale s několikatýdenním miminkem na nebezpečnou cestu přes hranice vydat nechtěla. Dohodli se proto, že Zdeněk uteče sám, najde bezpečnou cestu a pak se pro ně vrátí. Útěk se povedl a rodina to odnesla „jen“ zapečetěným bytem.

Zdeněk se z exilu opravdu vrátil, a to jako agent chodec. Tak říkala Státní bezpečnost emigrantům, které v uprchlických táborech naverbovaly západní zpravodajské služby a posílaly je zpátky přes hranici (podle anglické verze záznamu Paměti národa ho naverbovala americká rozvědka). Sami si říkali kurýři nebo kopečkáři. Většinou prošli jen povrchním školením, zhruba polovinu jich StB dopadla a přes dvacet jich skončilo na popravišti. Komunistická propaganda z nich pak v roce 1959 udělala padouchy ve slavném filmu Král Šumavy.

Pět žen a jedno dítě u hranice

Zdeněk měl za úkol převést na Západ nejen svou rodinu, ale i další tři ženy. Irena Vlachová měla v Německu snoubence, Růžena Lieblová utíkala za otcem a Libuše Horáčková za manželem. Heleně trvalo skoro měsíc, než je všechny našla a přesvědčila, že jí můžou věřit. Na konci února 1949 dorazila skupina do Aše, jenže všude ležel sníh, ve kterém by jejich stopy viděl každý. Dohodli se, že to zkusí znovu za čas. Vyděšená Libuše Horáčková se vrátila domů do Brna a tam ji zatkli. „Věděli všechno. Kdo nám pomáhal, znala sice jen křestní jména, ale také místa, kde jsme se scházeli. Někdo mi pak říkal, že se z toho naprosto pomátla,“ vzpomínala Helena.

Druhý pokus přišel zjara. „Půjdete rovnou, tam přijdete k takovýmu lesíčku a hned za tím je hranice,“ řekl ženám nad ránem převáděč, který se později ukázal jako ne zrovna spolehlivý. Helena nesla v náručí patnáctiměsíčního syna a pro jistotu mu předtím dala slabý prášek na spaní. Nepomohlo to. „Ten kluk začal strašně brečet. On spal, ale ječel jako siréna. A ono to bylo slyšet a já: To není možný, kluku, buď zticha! My jsme ho nedokázali utišit. Najednou se rozsvítilo světlo a normální vébák,“ vyprávěla. „To tam ještě nebyla stráž, ta komunistická, to byli normální esenbáci,“ dodala k tomu.

A teď to nejlepší. Příslušník Veřejné bezpečnosti byl podle ní k ženám až dojemně laskavý a ukazoval dozadu. „Tam je bába, která slyšela ten pláč, ona je dojička krav, chodí tam dřív, ona to viděla, ona by to shodila, je to komunistka jako Brno. Kdyby tady nebyla, tak já bych vás odved,“ řekl jim. Kvůli horlivé dojičce nakonec celou skupinu zadržel a poslal do věznice v Klatovech.

Tam se stalo něco, na co Helena nikdy nezapomněla. Roční dítě ve věznici vyvolalo pozdvižení a večer, když se zvonilo k spánku, se v sousedních celách otevřela okna. „Ne jeden člověk, ale dva nebo tři začali zpívat Princi můj maličký spi od Mozarta. A to jsem teda brečela jako blázen. To všichni zpívali. A pak nám posílali v balíčku ovoce, bábovku nebo cukroví po těch dozorcích. Tam byli strašně hodný lidi!“ vzpomínala. Druhý den ji se synem pustili domů. Psal se začátek roku 1949 a „železná pěst dělnické třídy“ ještě neudeřila naplno. „Pak už to dopadlo blbě,“ dodala Helena. To nejhorší mělo přijít na Velikonoce.

Po tom prvním výslechu, po kterém ji museli odnést nahoru, skončila Helena na samotce na Pankráci. Vyslýchající estébáky neznala jménem. Jen o jednom věděla, že se jmenuje Borek. „Všichni mu říkali Doktore, i když neuměl pomalu ani psát,“ poznamenala s ironií, kterou si zachovala i v šestaosmdesáti letech. A to byl ten, kdo měl v rukou její osud.

Zdeněk se mezitím ukrýval v Jizerských horách u paní Doležalové. Jednoho dne pro něj přijeli estébáci. Seděl schovaný na půdě a slyšel, co se dole děje. Paní Doležalovou svázali, přitáhli stoličku, přes trám přehodili provaz s hákem a oznámili jí, že ji na místě oběsí, jestli neřekne, kde je agent. Mlčela. Zdeněk to ale nevydržel, slezl z půdy a dobrovolně se jim vzdal. Ani on nedokázal nechat trpět někoho, kdo ho chránil!

„Tak tady toho syčáka máš!“

Po čase estébáci připravili Heleně zvláštní divadlo. Vezli ji autem a vedle ní seděl muž zabalený do deky. „Jak jsem tam seděla, tak jsem si říkala: V tý dece je určitě můj muž, to je určitě Zdeněk,“ vzpomínala. V Bartolomějské ji Doktor zavřel do skříně a odešel. „Klepala jsem se hrůzou a říkala si: To bude zlý. Asi za čtvrt hodinky mně otevřel, já jsem vylezla ven a samozřejmě můj muž tam stál, v podivným stavu.“ Bylo jasné, že i on si u výslechů užil své.

„Tak tady toho syčáka máš! Jsme ti říkali, že ho dostaneme. Tak se možná uvidíte naposled, tak se na něj podívej, jak vypadá,“ křičeli na ni. Směli si dokonce podat ruku. „A teď říkal: Tak se přece vybrečte! A my jsme byli jak zarytý, já neuronila ani slzu, on taky ne,“ popisovala Helena. Mluvit o tom, co se s nimi dělo, nesměli. „O čem můžeš mluvit? Jenom říct: Jak se máš… Snad to nějak dopadne,“ vzpomínala. Zdeněk se jen zeptal, jestli neví něco o synovi. O malého Zdeňka se naštěstí postarali Helenini rodiče, protože Zdeňkovy rodiče komunisté taky zavřeli.

Soud pak poslal Zdeňka Šidáka na doživotí a Helenu na dvacet let. Za to, že nezradila vlastního manžela.

Helena prošla ženskými věznicemi v Novém Jičíně a v Pardubicích. Čas od času ji směli navštívit rodiče a někdy s sebou přivezli i malého Zdeňka. Jak taková návštěva vypadala? „Měli jsme mezi sebou drátěný pletivo, pak metr prostoru a pak zábradlí. My jsme byli od sebe daleko, ani jsme si nemohli podat ruce. On se vždycky chytil tý sítě a furt na mě mluvil a povídal mi, jak jeli vlakem,“ vzpomínala. A pak padla otázka, která jí lámala srdce: „Maminko, kdy už přijdeš domů? Vždyť já jsem hodnej a poslouchám!“

Jednou jí synek nadšeně oznámil, že chodí do školky a naučil se tam básničku. „Já ti tu básničku povím: Dědeček a babička / ujídají z chlebíčka / až budou v nebíčku / bude více chlebíčků,“ odříkal přes pletivo. Babičce tekly slzy a Helena se jen nevěřícně ptala, jestli je tohle opravdu učí ve školce. Dozorce začal řvát, že návštěvu přeruší. Tentokrát to ještě neudělal.

Podruhé už ano. Malý Zdeněk spustil křik, že s babičkou nikam nepůjde. „Babi, já s tebou nepůjdu, já tady budu u maminky, já nechci odejít!“ opakoval. „Tak přerušili návštěvu, protože holky, který měly návštěvu se mnou, taky začaly brečet, poněvadž to trhalo srdce,“ vyprávěla Helena. Maminka pak chlapce domlouvala: „Nic tam neříkej, jenom hezky mluv, vidíš, jak to dopadlo.“ Jak má malé dítě pochopit, že jeho máma sedí za mřížemi, protože si vybrala lásku k tátovi.

Svobodu jí po šesti letech přinesla amnestie, kterou v roce 1955 vyhlásil prezident Antonín Zápotocký pro vězněné matky. Propuštění přišlo tak narychlo, že s ním nikdo nepočítal. „Odvezli nás na nádraží a my jsme si neuměli koupit jízdenky, protože jsme neměli peníze. Tak nám dali pár korun a ten, co nás tam vezl, tak nám koupil jízdenky. A lidi, celý Pardubice, to viděli. My jsme neměli ani civil, ten jsme museli před rokem poslat domů. Tak nám koupili nějaký pracovní pláště, aby to nebylo vidět, ale ono to bylo ještě horší,“ vzpomínala.

Lidé na nádraží okamžitě poznali, kdo jsou. A pak se stal malý zázrak. „Byli úžasní, strčili nám nějakej pytlíček nebo peníze. A dělali to tak báječně, že ti, co nás hlídali, to ani nepostřehli. Nebo na nás mávali,“ líčila Helena. Pak je strčili do vlaku a jely domů.

Doma ale nebylo vše v pořádku. Zdeněk dál seděl a Helena ho směla jednou navštívit v Ruzyni. Pak od něj přišel dopis, který ji zasáhl jako blesk z čistého nebe. Psal jí, ať na něj zapomene a že souhlasí s rozvodem, protože jí nechce zkazit život. Helena mu odepsala, že k tomu souhlas nikdy nedá a že na něj bude věrně čekat. A čekala. Ještě osm let!

V roce 1963 se jednoho dne vrátila z práce domů a tam seděl Zdeněk s jejich patnáctiletým synem na klíně. Po čtrnácti letech odloučení se zmohla jen na tři slova: „Co tady děláš?“

Manželství, které rozdělilo vězení na celých čtrnáct let, vydrželo. Šidákovým se pak narodil druhý syn Martin, o sedmnáct let mladší než jeho bratr, a v rodinném albu je fotka s popiskem Konečně společné Vánoce. Zdeněk našel práci, oba se dožili pádu komunismu, jenže radost netrvala dlouho. V létě 1990 zemřel na mozkovou příhodu, bylo mu čtyřiašedesát. Helena ho přežila o devětadvacet let a zemřela v srpnu 2019 ve věku čtyřiadevadesáti let. Rozloučit se s ní přišli lidé do baziliky svaté Markéty v Břevnově.

Že její příběh nezmizel, je zásluha dvou kluků ze Základní školy Chmelnice, Jakuba Součka a Daniela Dally Villy, kteří ji v roce 2012 přišli s mikrofonem vyzpovídat pro projekt Příběhy našich sousedů. Dvě hodiny a jedenáct minut vyprávěla klidným hlasem o tom, jak ji mlátili do chodidel, jak jí v klatovské věznici zpívali Mozarta a jak jí syn přes drátěné pletivo recitoval básničku o chlebíčku.

Stálo to za šest let ve vězení a za dětství syna, které prožil bez ní? Na to si musí odpovědět každý sám. Helena Šidáková měla jasno už ve chvíli, kdy ležela svázaná na stole v Bartolomějské.

Zdroje:

https://www.pametnaroda.cz/cs/sidakova-helena-1925
https://www.pametnaroda.cz/cs/sidakova-helena-20120417-0
https://www.memoryofnations.eu/en/sidakova-helena-1925
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/618213/utek-z-ceskoslovenska-vyzradil-plac-syna-helena-zazila-brutalni-muceni-manzela-neprozradila-nezlomna-zemrela-ve-veku-94-let.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Agent_chodec

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz