Hlavní obsah

Snubní prstýnek ukryla pod jazykem a prošla s ním 6 tábory smrti. Zdenka Fantlová se dožila 100 let

Foto: By McNidder & Grace??, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/194102115

V Terezíně jí milý vyrobil z kousku cínu snubní prstýnek a slíbil, že si ji po válce najde. Zdenka Fantlová ho v Osvětimi ukryla před esesáky pod jazykem a prošla s ním šesti tábory. Teprve na seznamech přeživších zjistila, že už ho nikdy nepotká.

Článek

V říjnu 1944 zastavil na rampě v Osvětimi-Březince vlak z Terezína. Dvaadvacetiletá Zdenka Fantlová z Rokycan strávila v dobytčím vagonu dvacet devět hodin a vedle ní se tiskla mladší nevlastní sestra Lydie a macecha, o které Zdenka vždycky mluvila jako o matce. Ve vzduchu bylo cítit, že někde něco hoří, ale žádnou z vyděšených žen ani nenapadlo, co by to mohlo být.

Na rampě stál muž v uniformě a jen lehkým pohybem ruky posílal lidi na jednu nebo na druhou stranu. Jmenoval se Josef Mengele. Matka šla doleva, Zdenka doprava a v poslední chvíli k sobě strhla i Lydii. „Levá strana znamenala okamžitou smrt, pravá, že možná vydržíte o něco déle. Bylo lepší být mladý než starý, zdravý než nemocný a svobodný než ženatý s rodinou,“ vzpomínala po letech na přednášce v anglickém Poole.

Pak přišlo ponížení, na které se nedá připravit. Ženy se musely svléknout donaha, oholili jim hlavy a hnali je jako ovce kolem esesáků, kteří u nich hledali cokoli cenného. U sebe nesměly mít nic, žádný šperk, žádnou fotku a už vůbec ne prstýnek. Jenže Zdenka měla poklad, kterého se nechtěla vzdát za nic na světě: obyčejný cínový kroužek, který jí v Terezíně dal její milý.

A tak si ho strčila pod jazyk. „Byla to ruská ruleta. Dívka přede mnou udělala totéž a našli ho. Odvedli ji a ta už byla ztracená. Řekla jsem si, že teď sázím všechno. Prstýnek zahodit nemůžu, ztratila bych pevnou půdu pod nohama. Síla, kterou potřebuju, je přece v něm,“ vyprávěla v rozhovoru pro Radio Prague. Esesák jí zrovna prohrabával vlasy, když do místnosti vešel jeho nadřízený a začal řvát, ať sebou všichni hodí. Voják ji tak jen kopancem vystrčil ven a do pusy jí už nikdo nenahlédl!

Prstýnek s vyrytým nápisem „Arno 13.6.1942“ přežil. A s ním i Zdenka, která ho pak nosila Osvětimí, pracovním táborem v Kurzbachu, pochodem smrti do Gross-Rosenu, Mauthausenem i Bergen-Belsenem. Celou tu dobu ji držela nad vodou jediná myšlenka: až válka skončí, Arno si ji najde, přesně jak jí slíbil. Vůbec netušila, že muž, kvůli kterému riskuje život, je už přes dva roky mrtvý. „Kdybych to tehdy věděla, nebyla bych tu dnes,“ přiznala mnohem později. „Byla to neuvěřitelná osobnost. Její pozoruhodné a jedinečné svědectví uchvátilo každého, kdo měl tu čest ji slyšet,“ řekla po její smrti v roce 2022 šéfka britské organizace Holocaust Educational Trust Karen Pollocková.

Sekaná od řezníka a písnička z kina

Zdenka se narodila 28. března 1922 v Blatné, ale dětství prožila v Rokycanech kousek od Plzně. Tatínek Arnošt Fantl obchodoval s kovy, rodině se dařilo a i když byli Fantlovi Židé, náboženství pro ně mnoho neznamenalo. V Rokycanech ostatně nebyla ani synagoga, jen modlitebna, a malá Zdenka milovala vepřovou sekanou od místního řezníka (což by jí nejeden rabín asi pořádně vyčinil). Jenže rodinu už tehdy pronásledovala tragédie. Babička z matčiny strany si v depresi vzala život a Zdenčina maminka Betty zůstala v osmnácti sirotkem. Sama pak žila jen o deset let déle, zemřela na nemoc v osmadvaceti, když byly Zdence tři a půl roku. Tatínek se znovu oženil a druhá žena mu porodila dceru Lydii.

Dospívající Zdenka byla blázen do amerických filmů a jednou uslyšela píseň You Are My Lucky Star (Jsi moje šťastná hvězda). Byla tak unešená, že se rozhodla naučit jazyk, ve kterém se zpívá. „Učila jsem se tu písničku slovo od slova a vůbec jsem netušila, co vlastně zpívám. A to mi zachránilo život,“ říkala s úsměvem. Jak, to se dozvíme za chvíli, protože tahle písnička z kina hraje v jejím příběhu hlavní roli!

Ráno 15. března 1939 zavolal tatínek šestnáctiletou Zdenku k oknu. Rokycany projížděla kolona německých motocyklů a vojáci v ocelových přilbách mířili na Prahu. „Dveře se začaly zavírat,“ popsala pak to, co přišlo: nové zákony, nové zákazy a nakonec i vyhazov z gymnázia. „Spolužáci říkali: To je přece nesmysl, uvidíš, oni si to rozmyslí. Nesmysl to byl, ale nerozmysleli si to. A já byla venku,“ vzpomínala. Macecha chtěla, ať teď sedí doma a štupuje ponožky, to ale Zdenku vůbec nelákalo. Přemluvila otce, ať ji pustí na rok do Prahy do anglického institutu při British Council. Když už nemůže studovat, ať se aspoň pořádně naučí anglicky!

Pak přišla rána, kterou nečekal nikdo. Tatínka udal soused, protože doma poslouchal zakázané vysílání BBC a projevy Jana Masaryka z Londýna. Nebyl to tedy žádný proněmecký fanatik, ale obyčejný člověk ze stejné ulice (a takových se tehdy bohužel našlo víc). Pro Arnošta Fantla si přišlo gestapo a jeho dcera ho už nikdy neviděla. Než ho odvedli, stihl jí prý ještě zopakovat svou oblíbenou větu, kterou si pak Zdenka nesla celou válkou a podle níž jednou pojmenuje i svou knihu: Klid je síla.

Sklep v Terezíně

Zdenka byla tou dobou zamilovaná až po uši. Jejího milého Arna odvezli v lednu 1942 do Terezína a pár dní nato dostala povolávací lístek i ona s rodinou. A teď pozor, protože to dnes zní neuvěřitelně: Zdenka se do ghetta skoro těšila, protože tam na ni čekal Arno! A opravdu ho tam našla. V pevnosti postavené pro pět tisíc lidí se mačkalo přes padesát tisíc vězňů, a zamilovaní si přesto našli skrytý sklep. „Vběhli jsme dovnitř, zavřeli za sebou dveře a samozřejmě… všechno. Cokoli si představíte, ano!“ smála se Zdenka ještě jako stará dáma, když o tom vyprávěla dokumentaristovi BBC Simonu Broughtonovi.

Štěstí ale netrvalo dlouho. Po atentátu na Reinharda Heydricha z 27. května 1942 se protektorátem přehnala vlna teroru známá hlavně kvůli Lidicím a Ležákům, a pomstu pocítil i Terezín. Na východ z něj odjel trestní transport a Arno v něm byl. Den předtím vyrobil Zdence z kousku cínu prstýnek, do kterého vyryl své jméno a datum. „Tohle je náš zásnubní prsten. Bude tě chránit. A jestli oba přežijeme, po válce si tě najdu,“ řekl jí podle jejích slov. Druhý den byl pryč a Zdenka už ho nikdy neviděla, přesto pevně věřila, že ho jednou zase obejme. Tahle víra jí vydržela celé další tři roky.

Zdenku přidělili do kuchyně, kde vedle ní u kotle míchal polévku pozdější šéfdirigent České filharmonie Karel Ančerl. A právě u výdeje jídla se jí stala příhoda, která všechno změnila. „Stála jsem tam s naběračkou v ruce, když se ke mně najednou otočil bledý mladík se smutným výrazem Pierota a povídá: Promiňte, slečno, umíte plakat?“ vyprávěla. Zdenka zaraženě přikývla a mladík, uznávaný herec a autor satirických her Josef Lustig, jí na místě nabídl roli ve svém novém kabaretu. Brzy hrála i u Karla Švenka, kterého sama přirovnávala k českému Chaplinovi a který napsal terezínský pochod se slovy „Na troskách ghetta budeme se smát“.

Jednu noc si pamatovala do konce života. Po představení v Drážďanských kasárnách k ní přistoupil hezký mladý skladatel a klavírista Gideon Klein a požádal ji, ať ještě neodchází, že jí něco zahraje. Usedl ke křídlu na prázdném jevišti a v pološeru spustil Chopinovu Revoluční etudu. „Seděla jsem tam jako očarovaná a říkala si: Kde to jsem? Jsem sama v kasárnách ve tmě a tenhle muž hraje jen pro mě. Bylo to neskutečné,“ vyprávěla Broughtonovi.

„Dva a půl roku v Terezíně uběhly skoro šťastně, promiňte mi to. Jen Němci věděli, že jsme odsouzení k smrti. Mysleli si: Ať si zpívají a hrají, úsměv je stejně brzy přejde. Tak jsme si vesele tančili pod šibenicí,“ řekla pro Radio Prague. Šibenice přitom byla blízko. Denně tu umíralo kolem dvou set lidí a starým lidem, které odváželi transporty na východ, nacisté namlouvali, že jedou do lázní. Ti si pak do kufrů pečlivě balili večerní šaty.

Na podzim 1944 se Terezín začal vyprazdňovat. Nejdřív odvezli mladé muže, prý na práci, a mezi nimi i Zdenčina staršího bratra. O týden později, 17. října 1944, nastoupily do dobytčáků i ženy. Po té hrozné prohlídce v Osvětimi, při které zachránila svůj prstýnek, hodili nahé a oholené Zdence místo vězeňských hadrů něco naprosto bizarního: zelené večerní šaty s perlami a flitry kolem krku, které patřily nějaké zavražděné ženě. A v těch šatech pak chodila šest měsíců! Nejdřív v Osvětimi, potom v Kurzbachu v Horním Slezsku, kde musela kopat zákopy, a nakonec na pochodu smrti do Gross-Rosenu a dál do rakouského Mauthausenu.

„Kolem nohou máte neviditelný kruh. Díváte se jen, kam šlápnout, kde jsou stráže, kde je voda a kde bude další příděl chleba. O nic jiného se nestaráte,“ popsala, jak se v táborech přežívalo. To nejdůležitější ale měla pořád u sebe. „Musíte vědět, proč chcete přežít. Byla jsem zamilovaná holka a v tom byla moje síla. Chtěla jsem znovu vidět Arna a vzít si ho. Ten kousek kovu se stal mým zachráncem,“ řekla publiku v Poole.

A pak se stala věc, která zní jako z filmu. 19. února 1945 vezl transport vězenkyně z Mauthausenu do Německa a vlak zastavil v Rokycanech, přímo ve Zdenčině rodném městě! V přeplněném vagonu vedle nemocné sestry našla kousek papíru a tužku a napsala vzkaz: „Pozdrav z vlaku z Mauthausenu do Německa. Máme se dobře. O ostatní rodině nevíme nic, kdy se uvidíme? Pozdrav, Zdenka.“ Adresovala ho Alfredu Fischerovi, který dřív pracoval ve firmě jejích rodičů, složila ho na malý čtvereček a vyhodila z okna do sněhu.

Našel ho železničář a přes kolegu se lístek dostal k Fischerovým. Fischer už byl v Terezíně, ale doma zůstala jeho manželka, která nebyla Židovka, a dvě dcery. Ty vzkaz z vlaku schovaly a nakonec ho svěřily příbuzné, která ho na dlouhá léta uložila do krabice na památky. Kde lístek skončil, se Zdenka dozvěděla až o šedesát let později.

„Do rána budu mrtvá“

V únoru 1945 dorazily sestry do Bergen-Belsenu v severním Německu, který se v posledních měsících války proměnil v obrovskou umírárnu. Dozorkyně tu chodily s bičem zastrčeným v holínkách a Zdenka se je snažila co nejvíc obcházet. „Jenom jednou mne vytáhla z řady vedoucí SS dozorkyně Irma Graese, kterou po válce odsoudili k smrti,“ napsala později. Řeč je o Irmě Grese, jedné z nejobávanějších žen Třetí říše, kterou Britové v prosinci 1945 popravili ve dvaadvaceti letech. Táborem se pak prohnal tyfus a krátce po příjezdu podlehla i Lydie, bylo jí šestnáct nebo sedmnáct let (zdroje se tu rozcházejí). „Nemohla jsem ji zachránit,“ řekla Zdenka jen.

15. dubna 1945 vstoupila do tábora britská armáda. Vojáci našli kolem třinácti tisíc nepohřbených mrtvých a pustili se nejdřív do jejich odklízení, takže mnoho z těch, kdo nacisty přežili, v následujících dnech ještě zemřelo. Zdenka ležela s tyfem v místnosti mezi hromadami těl a asi dvanáct dní po příchodu Britů se doplazila ke stanovišti Červeného kříže. Jenže tamní voják ji poslal zpátky do bloku, ať počká, až na ni přijde řada.

A teď přišla chvíle, kvůli které se Zdenka kdysi učila zpívat Freda Astaira. Klidně, anglicky, mu řekla: „Vím naprosto jistě, že když se vrátím do svého bloku, do rána budu mrtvá.“ Ať pro ni zítra přijde, nebo ať ji rovnou zastřelí! Voják porušil pravidla a dostal ji ven. „Rozhodnutí naučit se o pět let dřív anglicky mi zachránilo život,“ říkala pak. Jeho jméno se nikdy nedozvěděla, jen si myslela, že to byl student medicíny. Svou knihu později věnovala „neznámému příslušníkovi britské armády, který mi svou lidskostí zachránil život v Bergen-Belsenu v dubnu 1945“.

Švédský Červený kříž odvezl Zdenku na zotavenou do Švédska. Ležela v nemocnici a přicházely tam seznamy přeživších. „Nebyl tam nikdo. Ani jeden. A já si poprvé uvědomila, kde jsem byla a co jsem přežila. A co teď? Jsem tady sama, nahá, bez prostředků a bez domova. Nechtěla jsem žít,“ svěřila se. Pak se dozvídala pravdu o rodině. Tatínek se nevrátil, macecha zemřela hned po příjezdu do Osvětimi a bratr se pokusil utéct z tábora někde ve Slezsku, chytili ho a zastřelili pár týdnů před koncem války. Celkem přišla o víc než šestatřicet příbuzných.

A pak se dozvěděla i o Arnovi. Trestní transport z Terezína podle ní zamířil do polských Trawniků a tam muže seřadili a postříleli z kulometů. Prstýnek, který pašovala pod jazykem, jí tedy dal muž, který nežil už v roce 1942. Přesto začala znovu stavět život, jak sama říkala, „jako podlahu z malých oblázků, kousek po kousku“. Pracovala v továrně na sušenky, potom na československém velvyslanectví, a když jí nevyšel nový vztah, nenechala se zahořknout.

Hvězda z Melbourne

V roce 1949 odjela Zdenka na druhý konec světa, do australského Melbourne. A tam, na ulici, náhodou potkala Hanu Pravdovou, se kterou kdysi hrála v terezínské Esther! Spolu s jejím manželem, hercem Georgem Pravdou, založily divadelní soubor Tana a hrály Dostojevského, Strindberga i Tennessee Williamse. „Hráli jsme hlavně cizí hry, takže nikomu nevadil náš český přízvuk!“ smála se. Za roli sicilské vesničanky ve Williamsově Tetované růži dostala cenu a sama s nadsázkou tvrdila, že ji navrhli dokonce na Oscara.

V roce 1950 se vdala za Charlese Ehrlicha, německého Žida, a narodila se jim dcera Kate. V roce 1969 manžela jeho firma přeložila na dva roky do Londýna, a z těch dvou let nakonec byl zbytek života. Charles zemřel v roce 1996.

Domů do Rokycan se Zdenka vypravila až po pádu komunismu, protože dřív jí to nepřipadalo bezpečné. Tam ji obklopili spolužáci, které neviděla od ledna 1942, a ptali se: „Proč jsi přežila jenom ty? Jaký byl život v táboře?“ Na tak jednoduché otázky se neodpovídalo snadno, a tak začala psát. V roce 1996 jí vyšla kniha Klid je síla, řek' tatínek, kterou pak přeložili do němčiny, angličtiny i italštiny.

O Vánocích 2004 přijela do Rokycan zase a jeden z místních jí řekl, že zná někoho, kdo má věc, která jí asi patří. Byla to Eva Bejčková, nejmladší dcera Alfreda Fischera, která lístek z vlaku svěřila do úschovy znalci místní židovské historie Pavlu Schwarzovi. „Když jsem ho otevřela, bylo to, jako bych držela něco z onoho světa. Bylo to strašidelné,“ popsala ten okamžik. Teprve při čtení vlastních slov pochopila, jak moc si tehdy ve vlaku nedovolila přiznat pravdu. „Tohle překrucování reality mě drželo naživu,“ řekla. Lístek nedala do Židovského muzea v Praze, protože „to není moje město“, ale starostovi Rokycan, a dnes je k vidění v místním muzeu!

Při slavnostním předání se postavily stovky lidí a tleskaly. „Plakala jsem,“ přiznala. Ze Zdenčina města zahynulo v nacistických táborech sedmašedesát Židů a vrátilo se jich jen třináct. Starosta ji tehdy nazval opravdovou vlastenkou, která zůstane Češkou navždy, i když skoro celý život prožila v cizině.

A jaká byla v pokročilém věku? Úžasná! Do posilovny chodila do šestaosmdesáti, v osmdesáti třech se vracela z lyžovačky („na běžky půjdu, až budu starší“) a před každou fotkou si pečlivě nanesla rtěnku, konturovací tužku i lesk. Holokaust s černým humorem nazývala „obdobím, kdy jsem cestovala zadarmo“ a v roce 2014 dokonce odmítla pozvání premiéra Davida Camerona, protože už slíbila přednášku. Předat lidem trochu moudrosti jí přišlo důležitější! Zemřela 14. listopadu 2022 v Londýně, osm měsíců po svých stých narozeninách. „Prožila jsem pět životů, a to by myslím stačilo každému,“ říkávala. Na domě v Rokycanech, kde žila, dnes visí pamětní deska.

Zdroje:
https://english.radio.cz/zdenka-fantlova-part-1-8612946
https://english.radio.cz/zdenka-fantlova-part-2-8612708
https://holocaustmusic.ort.org/places/theresienstadt/zdenka-fantlova/
https://www.thejc.com/news/obituary-zdenka-fantlova-owns2zyy
https://www.thejc.com/news/auschwitz-survivor-and-holocaust-educator-zdenka-fantlova-dies-at-100-ud8o2ct3
https://www.het.org.uk/news-and-events/1150-zdenka-fantlova-1922-2022
https://www.irishtimes.com/culture/the-girl-who-survived-belsen-1.657690
https://www.jta.org/archive/around-the-jewish-world-holocaust-survivors-rescued-note-reminds-town-of-victims-humanity
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-v-kempenu-sedmapadesat-let-pote-251953
https://ihu.unisinos.br/categorias/575649-memoria-do-holocausto-a-mulher-que-viveu-seis-vezes
https://www.dorsetview.co.uk/?p=17547
https://www.defiantrequiem.org/survivor-stories/zdenka-fantlova-ehrlich1922-2022
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdenka_Fantlová

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz