Hlavní obsah

András Tamás se po 53 letech vrátil z ruského blázince a netušil kdo je. Sestra ho poznala podle uší

Foto: By Random photos 1989 - Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/129211618

budapešťský ústav pro duševně choré, kam ho po příletu odvezli

V srpnu 2000 přistál v Budapešti vyděšený stařec na vozíku, kterého půl století drželi v ruském ústavu, protože nikdo nerozuměl jeho maďarštině. Nevěděl, jak se jmenuje a jeho nevlastní sestra ho nakonec poznala v televizi podle uší a zátylku.

Článek

V pátek 11. srpna 2000 krátce po desáté večer čekal na budapešťském letišti Ferihegy obrovský dav. Novináři, fotografové, bývalí váleční zajatci, zvědavci a lidé, kteří se sami přihlásili jako příbuzní. Když z letadla vyvezli na vozíku pětasedmdesátiletého muže s jednou nohou, rozpoutalo se peklo. Fotografové a kameramani se přes sebe drali, aby měli co nejbližší záběr na vyděšeného starce, a doprovod ho jen s námahou dostal do sanitky. Když mu jeden z průvodců řekl, že jsou doma v Budapešti, nereagoval. Zeptal se jen: „Kdy mi vrátíte nohu?“ V papírech, které si přivezl, stálo jméno András Tamás. Jak se ve skutečnosti jmenuje, nevěděl nikdo, ani on sám.

Spal na mrtvých

Podle ruských dokumentů se dostal 1. ledna 1945 do zajateckého tábora číslo 157. Při převozu mezi tábory strávil jedenadvacet dní v nacpaném dobytčím vagonu, kde jeho spolubojovníci umírali, a spal na jejich tělech. Podle plukovníka maďarského ministerstva obrany Lászla Erdőse k jeho zhroucení přispěla právě tahle zkušenost. V zajatecké nemocnici se mu podle dokumentů v roce 1947 „zatemnila mysl“, vyškrtli ho z evidence zajatců, a proto se nevrátil domů s ostatními. Skončil v psychiatrické léčebně v Kotelniči v Kirovské oblasti, víc než devět set kilometrů na východ od Moskvy, s diagnózou psychoneuróza.

Rusky se naučil jen pár slov a jeho maďarštinu tam považovali za nesrozumitelné drmolení. V roce 1997 mu kvůli ucpaným cévám amputovali nohu. Maďarštinu v jeho řeči nakonec poznal slovenský lékař Karol Moravčík, který maďarsky mluvil, a v prosinci 1999 o „muži, který neumí žádný jazyk kromě maďarštiny,“ natočila reportáž ruská televize. V Kotelniči strávil padesát tři let.

Ze šesti set tisíc Maďarů, které Sověti během války a po ní odvlekli, zemřel každý třetí na zimu, nemoci a hlad. Poslední hromadné návraty proběhly v roce 1954. Z letiště ho odvezli do budapešťského Národního psychiatrického a neurologického ústavu, který vedl András Veér. Ten pak veřejně vytkl, že posledního z nich nepřišel na Ferihegy přivítat ani jeden oficiální představitel republiky.

Foto: By Random photos 1989 - Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/129907232

Národní psychiatrický a neurologický ústav v Budapešti, foto z roku 1989

V ústavu dostal místo na čtyřlůžkovém pokoji se spolubydlícím, pětatřicetiletým mladíkem, který ho podle ošetřovatelů přivítal s radostí. Lékaři zjistili, že dvacet let nedostal žádné léky na krevní oběh, a začali mu chystat nové zuby i protézu. Mluvčí ministerstva zahraničí novinářům řekl, že „psychiatricky nemocný není“ a trpí jen hospitalizačním syndromem, tedy následky půl století za zdmi ústavu. Na jméno Tamás nereagoval. Na oslovení „András bácsi“, tedy něco jako strejda Ondra, ale slyšel spolehlivě. Každý den se ptal, kdy mu vrátí nohu, a ministr sociálních věcí slíbil, že dostane tu nejlepší protézu, jaká existuje.

Starý muž na vozíku se mezitím stal celonárodní senzací. Ministr zemědělství József Torgyán ho navštívil, potřásl mu rukou a daroval mu dva dluhopisy v hodnotě sto tisíc forintů, aby mu „osladil podvečer života“. Novinářům pak prohlásil, že András Tamás symbolizuje osud Maďarů žijících na odtržených územích. Opatrovníkem se stal advokát György Bárándy, který lidi prosil, ať neposílají obnošené šaty, ale peníze na účet. Kvůli důchodu dvacet tisíc forintů měsíčně potřeboval občanský průkaz, a k tomu podpis. Jenže když ho požádali, ať něco podepíše, nápadně znervózněl.

Jako příbuzní se hlásily desítky rodin. Už před příletem tvrdilo osm lidí, že je to jejich ztracený syn, bratr nebo strýc, a on na letišti nepoznal nikoho z nich. Jedna rodina byla přesvědčená, že je to jejich Bálint Nemes, on ale řekl, že to jméno nezná, stejně jako to, pod kterým ho vedli Rusové. Podle Guardianu se o něj nakonec přihlásilo dvaaosmdesát rodin. Lékaři a vojenská komise se rozhodli, že rodinu nebudou hledat podle přihlášek, ale podle toho, co si sám vybaví.

Fotka za pět pengő

Úkolu se ujal plukovník Erdős, který mu dělal něco jako tlumočníka. Starý muž neměl zuby a mluvil staromódní maďarštinou, do které se mu pletla ruská slova. Myšlenky mu přeskakovaly: chvíli mluvil o kostele, pak o tom, jak pomáhal stavět nějakou budovu, a vzápětí o hřmění děl. Když přišla řeč na peníze, počítal v pengő, předválečné maďarské měně, a pořád se vracel k nějaké „fotce za pět pengő“, možná snímku v nové uniformě, než odešel na frontu. Vyprávěl o kasárnách v Nyíregyháze a o čtyřspřežích, a pátrání zjistilo, že ve městě ve třicátých letech opravdu sloužili dělostřelci s koňskými potahy. Často mluvil o tom, jak kul koně důstojníkům jezdectva, a sedělo to s tím, co o něm tušili: že se vyučil kovářem.

Když mu z vojenského muzea půjčili čepici maďarského vojína, nasazoval si ji pořád dokola, ale pak ji odložil: „Tahle není moje, chybí na ní odznak.“ Jaký odznak, to už z něj nikdo nedostal, i když by to pomohlo najít jeho pluk. Když mu řekli, že mu pustí filmy o válce, odsunul si židli až úplně dozadu do místnosti a pak byl zklamaný, jak malé jsou na televizi obrázky. Myslel si totiž, že jde do kina s velkým plátnem, jaké si pamatoval z mládí.

Erdős mu jednou přinesl láhev švestkové pálenky z kraje, kde se narodil. Starý muž k ní přičichl a uznale zavtipkoval: „Ne jako ta cizí břečka, co jste mi dali minule.“ Ošetřovatelé mu totiž týden předtím, protože pořád mluvil o alkoholu, nalili skleničku whisky.

Kousek po kousku si vzpoměl, ve které vsi se učil kovářem, kde se narodil, kam chodil do školy, a nakonec i jméno svého učitele, Sándora Benkő. Stopa vedla do takzvaného „světa keřů“ kolem Nyíregyházy na severovýchodě Maďarska, kde má každá usedlost v názvu slovo bokor, tedy keř. Nakonec do Sulyánbokoru, osady se zhruba čtyřiceti statky asi šestnáct kilometrů od města. Rodina, která tam žila, se přitom mezi desítkami přihlášených vůbec neobjevila.

V sobotu 16. září ho odvezli do Sulyánbokoru. Čekal tam vysloužilý zemědělec János Toma a jeho sestra Anna. Když ho Sověti zajali, bylo Jánosovi sedm a Anně rok. „V místnosti plakali všichni, i já,“ řekl Erdős, když starý muž oba sourozence objal. „Vypadá přesně jako náš zesnulý otec,“ řekla Anna. Pak ho odvezli do školy, kde se sešel s bývalými spolužáky, a ti si vzpomněli, že byl velmi dobrý žák. Podle dokumentů, které rodina schovávala, úřady kdysi příbuzným oznámily, že András na frontě zešílel. Poprvé od návratu si toho dne zapálil cigaretu. Už nebyl Tamás, jak ho vedly sovětské záznamy, ale András Toma. „Jsme si jistí, že je náš, ale víc neřekneme, dokud to testy neprokážou,“ řekl opatrně János. Testy DNA příbuznost později potvrdily.

Anna, provdaná Gabulyová, Andrásova nevlastní sestra po otci, přitom tušila, kdo to je, už od srpna. Viděla v televizních zprávách přílet na Ferihegy a jeho vyděšené oči, které mrkaly do světel kamer. „Projelo mnou to jako blesk. Ty uši, ten zátylek, přesně jako táta,“ řekla o rok později reportérovi agentury AP. Týdny se trápila, jestli se má přihlásit. Manžel, který se taky jmenoval András, jí to rozmlouval: „Chceš ze sebe udělat blázna? Hlásí se o něj šest set rodin a on bude zrovna tvůj bratr?“

Topůrko z jalovce

V listopadu 2000 ho z Budapešti přivezli ke Gabulyovým do Nyíregyházy. Nechtěl tam zůstat. „První večer jsme ho vykoupali a uložili do postele. Pak jsme se s manželem na sebe podívali a oba jsme si mysleli: Jak tohle přežijeme?“ vzpomínala Anna. Každé ráno seděl na posteli s vojenskou čepicí naraženou na hlavě a s kabátem přetaženým přes pyžamo, nechtěl mluvit a nesnesl dotek. „Když jsem ho chtěla pohladit po ruce, řekl: Nesahej na mě!“ Mlčky posnídal a řekl: „Pojďme.“ Anna mu odpověděla, že není kam jít, že tady je doma. „Brečela jsem a brečela a říkala si: Bože, jak tohle skončí?“

Zlom přišel po několika týdnech. Z jalovcové větve vyřezal nové topůrko a poprvé sám promluvil: „Dejte mi své špatné nářadí a já ho opravím.“ Od té doby podle Anny neměli s ničím problém. Nad jedním nástrojem dokázal sedět i tři dny, dokud nebyl přesně takový, jaký měl být. Pak začal zalévat květiny a loupat zeleninu pro pětičlennou rodinu, do které začal počítal i sebe.

Když za ním v říjnu 2001 přijel reportér AP, byl to jiný člověk. Přibral, a oči, které se rok předtím na letišti vyděšeně dívaly do světel, se teď návštěvě dívaly klidně do tváře. Seděl na vozíku nad zahradou plnou mečíků a trubačů, odplivl si do záhonu a prohlásil, že Hitler a maďarský regent Miklós Horthy nestojí ani za dýmku tabáku. Hned nato dodal: „Sem s palačinkama! Už je dvanáct!“

Ministerstvo obrany ho mezitím povýšilo na nadrotmistra, protože ho z armády nikdy nikdo nepropustil, a vyplatilo mu tři miliony forintů. Nedávno poprvé napsal celé své jméno, a tím podle sestry poprvé uznal, že je András Toma. Když se ho ale někdo zeptal, jak se jmenuje, odpovídal „Irsai“. Možná podle řeky, kterou kdysi přešel a jejímž jménem se chtěl před vězniteli skrýt. Jen když se ho reportér zeptal, kdo ho v Rusku holil, úsměv mu zmizel. „Čarodějnice s ocelovými zuby,“ řekl. „Kopala do mě na záchodě.“

Na začátku března 2004 ho postihla těžká mozková příhoda a ochrnul na polovinu těla. Zemřel 30. března 2004 v Nyíregyháze ve věku sedmdesáti osmi let a pohřbili ho s vojenskými poctami. Sestra Anna se o něj starala až do konce.

Zdroje:
https://index.hu/belfold/tamashadi/
https://index.hu/belfold/tamasfollow/
https://index.hu/belfold/tamasfollow2/
https://index.hu/belfold/tamasa2/
https://index.hu/belfold/tandras/
https://index.hu/belfold/toma/
https://www.theguardian.com/world/2000/sep/19/1
http://web.archive.org/web/20091027171548/http://geocities.com/thedivine_comedy/stories_oct/pow.html
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-v-madarsku-zemrel-posledni-zajatec-z-2-svetove-valky-286134
https://www.xataka.com.br/diversos/ultimo-prisioneiro-da-2-guerra-dado-como-morto-em-1954-ele-foi-encontrado-vivo-e-preso-em-uma-instituica-psiquiatrica-46-anos-depois-uma-simples-confusa
https://en.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A1s_Toma

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz