Článek
Jaroslavu Zajícovi je dnes skoro osmdesát a žije v Ostravě. Ve vzpomínkách na mladšího bratra se mu pořád vrací jedna věc. „Nikdy jsme to nepřijali, nemohli jsme a bylo nám strašně líto, že jsme to nemohli bratrovi rozmluvit,“ řekl v únoru 2024, k pětapadesátému výročí tragické události. Když ho předtím v roce 2015 reportér České televize požádal, aby čin bratra zhodnotil, odpověděl: „Byl to extrémní protest proti extrémní životní situaci.“ A jeho vzpomínky, které natočil pro Paměť národa, jsou uvedené větou: „Skláním se před obětí mého bratra, ale smířit se s tím nedokážu.“
Studenti u dveří
Zajícovi bydleli ve Vítkově na Opavsku v domě, kde měl otec malou drogerii. Do KSČ vstoupil na začátku padesátých let, když mu obchod znárodnili. Matka Marta učila matematiku, fyziku, chemii a biologii na textilním učilišti a chodila do kostela, kvůli čemuž ji ve škole šikanovali. Měli tři děti. Nejstarší Jaroslav se narodil v roce 1947, Jan, kterému doma říkali Jenda, o tři roky později a nejmladší byla Marta. Na podzim 1968 nastoupil Jaroslav do prvního ročníku Vysoké školy báňské v Ostravě, zatímco Jan studoval železniční průmyslovku v Šumperku, kde od srpna stála sovětská posádka.
Mezi pohřbem Jana Palacha a koncem února ho Jaroslav viděl asi dvakrát. Bratr byl podle něj smutný a pohublý. O tom, že v lednu držel v Praze hladovku pod Národním muzeem, řekl rodičům až po čtrnácti dnech. Matce prý jednou naznačil, že by se měl upálit ještě někdo další, a ona mu to rozmlouvala. „Rozhodně od něho nikdo z rodiny neslyšel, že chce Palacha následovat,“ říká Jaroslav. Sourozencům podle něj neřekl nic.
V úterý 25. února 1969, v den jednadvacátého výročí komunistického převratu, odjel Jan ranním vlakem ze Šumperka do Prahy. Krátce po půl druhé odpoledne se v průjezdu domu číslo 39 na Václavském náměstí, mezi hotely Jalta a Evropa, polil benzínovým čističem skvrn a zapálil se. Na náměstí už nevyběhl a zemřel na schodech domu. Druhý den ráno zazvonili u Zajícových ve Vítkově zástupci vysokoškolských a středoškolských studentů a řekli rodičům, co se stalo. Po nich přišli policisté s úředním oznámením a se žádostí, aby rodina tělo identifikovala.
Doporučili nám pohřeb doma
Matka na cestu neměla sílu, a tak s otcem do Prahy jel jednadvacetiletý Jaroslav. „Byla to pro naši rodinu nepředstavitelná hrůza. Doprovázel jsem otce do Ústavu soudního lékařství v Praze na identifikaci,“ vzpomínal. Předtím je ještě vyslýchali kriminalisté a ukázali jim protokol i Janův dopis na rozloučenou. Psal v něm rodičům a sourozencům: „Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje.“ A na konci: „Nenechte ze mne udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte. Honza.“
Jan si v dopise přál pohřeb v Praze. Kriminalisté ale podle Jaroslava řešili hlavně to, aby se tam nekonal. „Opakovali, že trvat na tom by bylo zbytečné, protože státní moc rozhodla to nepovolit,“ vzpomínal Jaroslav. Úřady se bály, že by se opakovalo to, co se dělo o měsíc dřív na Palachově pohřbu, kdy Prahou prošly desetitisíce lidí. „Byli jsme v hrozném psychickém stavu, neměli jsme sílu ani odvahu odporovat a souhlasili jsme s pohřbem ve Vítkově.“
Rakev s Janovým tělem vystavili ve vítkovské škole a čestnou stráž u ní drželi jeho spolužáci. Studenti šumperské průmyslovky mezitím ve vestibulu školy vybírali peníze na pohřeb a do vstupní haly napsali pietní vzkaz. V neděli 2. března 1969 rakev odnesli do kostela Nanebevzetí Panny Marie a pak na městský hřbitov. Průvodem šlo podle odhadů kolem osmi tisíc lidí. „Nepamatuji si, že by se ve Vítkově někdy shromáždilo více lidí,“ řekla po letech Janova spolužačka Marie Adámková. Promluvili zástupci studentů i místních úřadů a strany. Rodina byla v šoku a zájem novinářů ji podle Jaroslava spíš zatěžoval.
Trest režimu pak dopadl na celou rodinu. Marta Zajícová přišla o místo dva roky před důchodem. Ve škole jí to zdůvodnili větou, kterou si rodina pamatuje doslova: „Když neuměla vychovat vlastního syna, není v zájmu socialistické společnosti, aby vychovávala ostatní děti.“ Pak stála za pultem v někdější manželově drogerii a syn říká, že jí kontakt s lidmi nakonec pomohl. Dopisovala si s matkou Jana Palacha Libuší, s níž ji pojilo stejné neštěstí. Otec chtěl ze strany vystoupit sám. „Soudruzi mu řekli, že to neexistuje, a vyloučili ho,“ popsal Jaroslav.
Nejmladší Marta chodila v roce 1969 ještě na základní školu. Později odmaturovala na vítkovském gymnáziu s vyznamenáním a přihlásila se na medicínu. Kádrové nedoporučení jí ale zavřelo dveře všech vysokých škol v republice. Pracovala ve výdejně léků v Raškovicích, neúspěšně zkoušela farmacii v Bratislavě a nakonec ji vzali na ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské. Jaroslav si ještě v roce 1969 pověsil na koleji v Ostravě-Porubě anglickou vlajku, dostal za to veřejnou důtku před fakultní disciplinární komisí a později se škola přela i o jeho červený diplom. Estébáci rodinu opakovaně vyslýchali a dům hlídali. Někteří sousedé přestali rodiče zdravit.
Hlídaný hrob
Na hrob na vítkovském hřbitově se sjížděli lidé odjinud, nejvíc každého 25. února a 21. srpna, v den výročí okupace. Příslušníci Státní bezpečnosti proto v tyto dny hřbitov hlídali a v kamenosochařství u hřbitova měli kameru. „Mnohé lidi, kteří přijeli vlakem, vraceli zpátky, anebo je odvezli daleko za město. Někteří se vraceli a přelezli plot uzamčeného hřbitova,“ popsal Jaroslav. „Estébáci vždycky obklíčili celý Vítkov,“ vzpomínala Marie Adámková. Přesto do Vítkova jezdili chartisté jako Tomáš Hradílek nebo Miroslav Tyl.
Sochař Olbram Zoubek navrhl na hrob reliéf. Když s ním otec přišel na okresní stavební úřad v Opavě, řekli mu, že je „provokativní a plný jinotajů“, a povolení nedali. Na hrobě tak dvacet let stál jen pískovcový kvádr. Zoubkův reliéf osadili až v únoru 1990.

Nejvíc Jaroslava dodnes trápí něco, co se rodina dozvěděla až po pohřbu. „Největším překvapením pro nás bylo, že poměrně hodně lidí vědělo, co chystá. Věděli to kamarádi, spolužáci, a dokonce i jeden nebo dva učitelé. Dodnes nedokážu pochopit, jak je možné, že o tom nikdo neřekl rodičům. Jak to mohli nechat být?“ Kdyby to tušili, udělali by prý všechno, aby ho zastavili.
Jan se ve výzvě, kterou si připravil, nazval pochodní číslo dvě. Tak se mu říká dodnes, i když podle historika Petra Blažka nebyl druhý. Už 20. ledna 1969 večer se na Dukelském náměstí v Plzni zapálil pětadvacetiletý dělník z pivovaru Josef Hlavatý a v nemocnici řekl, že to udělal kvůli Rusům. Zemřel 25. ledna, šest dní po Palachovi. Během tří měsíců se podle Blažka v Československu pokusilo o sebeupálení kolem třiceti lidí.
Jaroslav Zajíc vystudoval strojní fakultu, sedm let pracoval ve výzkumu ve Vítkovických železárnách a později se stal generálním ředitelem Vagonky Studénka. V roce 1991 dostal jeho bratr in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka, ve Vítkově se každý rok uděluje Cena Jana Zajíce a na šumperské průmyslovce visí Zoubkova pamětní deska. Kdyby mohl, bratrovi by to rozmluvil. „Samozřejmě, ano,“ řekl České televizi, protože formu a sílu toho protestu nesdílel.
Komunisté se podle něj snažili bratrovo jméno vymazat z historie i z paměti, ale nepodařilo se jim to. Na konci osmdesátých let se v Praze scházely tisíce mladých lidí, kteří vyrůstali v tvrdé normalizaci a bez přístupu k informacím, a přesto jména Palach a Zajíc dobře znali. „To bylo pro mě největší překvapení a probuzení. A tehdy jsem si řekl, že to možná nebylo marné.“
Zdroje:
https://www.memoryofnations.eu/cs/zajic-jaroslav-20190304-0
https://www.memoryofnations.eu/en/zajic-jaroslav-1947
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/jaroslav-zajic-bratrovi-bych-upaleni-rozmlouval-slo-o-extremni-protest-135322
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-mozna-to-nebylo-marne-mini-o-55-let-starem-protestu-bratr-jana-zajice-40461899
https://www.novinky.cz/clanek/historie-jan-zajic-nebyl-pochodni-cislo-2-bylo-jich-vic-40457439
https://janpalach.cz/en/default/zive-pochodne/zajic
https://janpalach.cz/en/default/zive-pochodne/hlavaty
https://www.denik.cz/cesko/jan-zajic25022017/
https://english.radio.cz/node/8809421





