Článek
Harald Reinl se narodil 9. července 1908 v Bad Ischlu v tehdejším Rakousku-Uhersku a jeho život mohl vypadat úplně jinak. Vystudoval práva na univerzitě v Innsbrucku a v roce 1938 získal doktorát. Mnohem víc než soudní síně ho ale od mládí přitahovaly hory. Byl výborným lyžařem, v roce 1931 se stal akademickým mistrem světa a dostal se i do rakouské lyžařské reprezentace. Právě lyže mu nakonec otevřely dveře k filmu.
Už v roce 1930 si ho všiml slavný režisér horských filmů Arnold Fanck a angažoval ho jako dubléra Leni Riefenstahlové. Reinl tak poznával filmový svět doslova za pochodu – na sněhu, mezi kamerami, lany a horskými štáby, kde se nedalo nic předstírat. Později pracoval jako asistent režie a během války také spolupracoval s Riefenstahlovou na jejím dlouho vznikajícím filmu Tiefland. Jeho prvním celovečerním režijním filmem se v roce 1949 stal příznačně horský Bergkristall.
Reinl nikdy nepatřil k filmařům, kteří by po nocích debatovali v kavárnách o hranicích kinematografického jazyka. Rozuměl něčemu jinému: divákům. Uměl natočit napětí, romantiku, nádhernou přírodu, honičku i padoucha tak, aby člověk v kině zapomněl na hodinky. Edgar Wallace, doktor Mabuse, Jerry Cotton, dobrodružné filmy – Reinl se stal jedním z nejspolehlivějších řemeslníků poválečné západoněmecké kinematografie. Pak přišel Karel May. A s ním nesmrtelnost.
Šestnáctiletá Karin
Ještě před Vinnetouem vstoupila do Reinlova života dívka, která se měla stát nejen jeho hereckou múzou, ale také manželkou. Jmenovala se Käthe Rose Derr, pocházela z Wiesbadenu, učila se balet a herectví a původně prý snila spíš o práci módní návrhářky. Jako dospívající dívka začala statovat u filmu a režisér Arthur Maria Rabenalt ji doporučil Haraldu Reinlovi.
Ten jí v roce 1954 dal malou mluvenou roli ve filmu Rosen-Resli. Její replika nebyla zrovna shakespearovská: „Nebeské, paní šéfová, prostě nebeské!“ Pro šestnáctiletou začínající herečku ale znamenala vstup do profesionálního filmu. Ještě téhož roku se z Käthe Rose Derr stala Karin Dorová – a zároveň paní Reinlová. Režisér byl téměř o třicet let starší. Podle pozdějších vzpomínek dokonce mladá nevěsta při svatbě uváděla vyšší věk, aby se sňatek obešel bez komplikací.
V roce 1955 se jim narodil syn Andreas a Karin se rychle měnila z neznámé dívky v jednu z nejvýraznějších německých filmových tváří své generace. Reinl ji obsazoval opakovaně. Hrála nevinné dívky v ohrožení, krásné ženy, kolem kterých se stahovala smyčka kriminální zápletky, i hrdinky dobrodružných filmů. Manželé spolu strávili čtrnáct let a jejich soukromý i profesní život se dlouho téměř nedal oddělit.
Pak přišla role, kterou dodnes znají i diváci, kteří jméno Karin Dorové nikdy neslyšeli. Ribanna.
Když producent Horst Wendlandt rozjel na počátku šedesátých let filmové adaptace Karla Maye, Reinl dostal do rukou látku, která dokonale odpovídala jeho naturelu. Divoká příroda, hrdinové, padouši, přátelství na život a na smrt, koně, pušky a velká gesta. Poklad na Stříbrném jezeře z roku 1962 se stal obrovským úspěchem a z Pierra Brice a Lexe Barkera udělal evropské ikony.
Následoval Vinnetou, poté Vinnetou – Rudý gentleman a nakonec Vinnetou – Poslední výstřel. Jugoslávská krajina se v Reinlově podání proměnila v americký Západ tak přesvědčivě, že celé generace českých a německých diváků později hledaly „Vinnetouovy skály“ u řeky Zrmanji a Plitvických jezer. Reinl byl ve svém živlu. Filmportal ho dodnes označuje za jednoho z komerčně nejúspěšnějších režisérů poválečného německého žánrového filmu.
A v druhém Vinnetouovi z roku 1964 se objevila také Karin Dorová jako překrásná Ribanna. Náčelník Apačů zachrání Ribannu před medvědem a začne doufat, že by po jejím boku mohl najít osobní štěstí. Politika a snaha o mír však nakonec přivedou dívku k bílému důstojníkovi Merrilovi.
Karin byla tehdy na vrcholu. V roce 1967 se objevila po boku Seana Conneryho jako Helga Brandtová v bondovce Žiješ jenom dvakrát. O dva roky později ji Alfred Hitchcock obsadil do svého thrilleru Topaz. Manželství s Reinlem však skončilo už v roce 1968. Za nimi zůstalo čtrnáct společných let, syn Andreas a dlouhá řada filmů.
Žena z Východu
Reinl se mezitím blížil k sedmdesátce. Klasické dobrodružné filmy pomalu ztrácely někdejší sílu, ale on stále točil. V roce 1970 se jeho dokument podle knih Ericha von Dänikena Erinnerungen an die Zukunft dokonce dostal až k nominaci na Oscara. Jeho svět se však měnil a velká éra Vinnetoua, Wallaceových kriminálek a plných německých kin už se nevracela.
Do Reinlova soukromí vstoupila další herečka. Daniela Maria Delis. Byla československého původu, ale kolem jejího raného života vzniklo později tolik nepřesností, že je těžké oddělit skutečnost od opakovaných legend. Jisté je, že v západoněmeckém filmu působila už na konci šedesátých let. V mimořádně úspěšné komedii Hurra, die Schule brennt! z roku 1969 se objevila jako jedna ze studentek.
Film s Peterem Alexanderem a dětskou hvězdou Heintjem tehdy přilákal do kin miliony diváků a získal Zlaté plátno. Později Daniela hrála také v televizním filmu Love-In a epizodě populárního seriálu Salto mortale. Velká hvězda se z ní ale nestala.
S Reinlem se v polovině sedmdesátých let sblížili a v roce 1976 se vzali. V té době už režisér stále více utíkal od německého filmového provozu a dvojice se usadila na Tenerife, na okraji Puerto de la Cruz.
Tenerife nabízelo přesně to, co stárnoucí režisér zřejmě hledal. Slunce, oceán a anonymitu. Podle pozdějšího pátrání místního listu Diario de Avisos dokonce většina veřejnosti na Kanárských ostrovech netušila, že muž, který natočil některé z nejslavnějších evropských dobrodružných filmů šedesátých let, žije už přibližně deset let právě v Puerto de la Cruz.
Filmu se Reinl úplně nevzdal. Jeho poslední kinorežií se v roce 1982 stala dobrodružná komedie Im Dschungel ist der Teufel los. Natáčelo se šedesát dní v Jižní Africe a na Seychelách, rozpočet činil kolem sedmi milionů marek a v hlavní roli se objevil Jim Mitchum, syn Roberta Mitchuma. Kritiky byly nemilosrdné.
Jeden dobový filmový almanach si stěžoval, že snímku chybí fantazie a jeho gagy jsou tak staré, až je z toho člověku smutno. Pro muže, který o dvacet let dříve plnil kina Vinnetouem, to nebyl právě triumfální odchod. V roce 1985 o něm ještě vznikl televizní dokument příznačně nazvaný Harald Reinl – Kino ohne Probleme. O rok později bylo všechno jinak. Problém nebyl ve filmu. Byl doma.
Ráda se napila
Jedna věc se ale v dobových i biografických pramenech opakuje znovu a znovu. Daniela měla vážný problém s alkoholem. Filmportal ji popisuje také jako psychicky nemocnou. Místní Diario de Avisos, který se k případu po letech vrátil prostřednictvím dobových novinových archivů, píše o domácnosti poznamenané alkoholismem a vztahu, který se v posledních letech stále více komplikoval.
Dům, kde spolu žili, stál v Las Adelfas v Puerto de la Cruz. Bílé domy, teplý vzduch Kanárských ostrovů, palmy a Atlantik nedaleko. Právě tam přišel 9. říjen 1986.
Byl čtvrtek. Co přesně zaznělo mezi manželi před útokem, dnes nevíme. Nemáme spolehlivý přepis jejich poslední hádky, nevíme, kdo ji začal, ani jak dlouho trvala. Jisté je, že mezi Haralda Reinla a Danielu Marii Delis vstoupil nůž.
Daniela svého manžela během hádky několikrát bodla. Některé německé biografické zdroje uvádějí, že zaútočila zezadu. Místní kanárský tisk později při rekonstrukci případu napsal, že ran bylo několik, ale pouze jedna byla smrtelná. Zasáhla Reinlovu plíci.
Dva dny po vraždě přinesl stručnou zprávu také španělský deník El País. Osmasedmdesátiletý rakouský režisér podle něj zemřel ve čtvrtek večer v domě v Puerto de la Cruz na následky bodného poranění plíce. Policie zadržela jeho manželku jako podezřelou z vraždy.
Danielu policie zadržela. A tady přichází překvapivá část celého příběhu. Přestože Reinlova smrt vyvolala v německy mluvících zemích značný zájem, další osud jeho manželky není známý.
V roce 1965 natočil Harald Reinl jednu z nejslavnějších filmových smrtí německé kinematografie. Na konci Vinnetoua – Posledního výstřelu skočí apačský náčelník před kulku určenou Old Shatterhandovi. Umírá v náručí svého bílého bratra, zatímco hudba Martina Böttchera vytahuje z publika poslední zbytky slz.
Generace diváků ten konec oplakávaly. Pierre Brice přitom samozřejmě vstal ze země, smyl ze sebe filmovou krev a odešel z natáčení.
Harald Reinl o jednadvacet let později takové štěstí neměl.
Zdroje:
https://www.filmportal.de/person/harald-reinl_3adce4ff1fb64866a43a021bfe48c770
https://www.filmportal.de/en/person/harald-reinl_efc0caa3d9d903c1e03053d50b372d46
https://www.filmportal.de/person/karin-dor_a98497d7a06c42afbb94ec25ce859c8f
https://www.filmportal.de/en/movie/winnetou-ii_ea43d4a6e7025006e03053d50b37753d
https://www.filmportal.de/en/node/26331/gallery
https://www.deutsche-biographie.de/gnd124332161.html
https://www.deutsche-biographie.de/sfz105149.html
https://elpais.com/diario/1986/10/11/espana/529369210_850215.html
https://www.deutsche-digitale-bibliothek.de/item/PX7D7JJHN3YPXK36KKQYDKSBIHYFBROT
