Článek
František Vnouček vstoupil do hereckého světa už ve druhé polovině 20. let. Pocházel z Benešova u Prahy, narodil se v roce 1903 a původně začal studovat práva na Karlově univerzitě. Divadelní prkna ho však lákala víc než právnická kariéra. V Praze nastoupil jako mladý elév do Národního divadla a pohyboval se v jeho souboru už během studií.
Krátce nato odešel sbírat zkušenosti do regionálních scén – hrál v Olomouci a počátkem 30. let účinkoval také v proslulém Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Už tehdy byl v branži považován za talentovaného a všestranného herce s dobrým komediálním citem.
V roce 1932 se Vnouček rozhodl pro změnu a přijal angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Právě tam, na prestižní první scéně Slovenska, na něj čekalo osudové setkání. Roku 1934 přišla do bratislavského divadla mladá začínající herečka Nataša Gollová.
Bylo jí teprve 22 let, ale už měla za sebou skvělou průpravu – pocházela z kulturně významné rodiny, studovala jazyky, tanec i herectví. Na jevišti působila suverénně a okouzlila publikum i kolegy svým přirozeným půvabem a komediálním talentem.
Vnouček, kterému tehdy bylo třicet, patřil k jejím prvním kolegům a průvodcům v novém angažmá. Zkušený herec s vysokoškolským vzděláním a seriózním vystupováním na ni udělal dojem.
Vzájemné sympatie mladé herečky a staršího kolegy záhy přerostly v osobní vztah. Na jevišti stáli bok po boku v několika inscenacích a brzy spolu trávili čas i mimo divadlo. Kolegové Františkovi říkali přezdívkou „Rudy“ – tak ho znala i Nataša, pro niž se stal prvním vážným partnerem po návratu ze zahraničí.
Gollová se totiž krátce předtím vrátila z Paříže, kde prožila bouřlivou epizodu s francouzskou uměleckou bohémou. Vztah s klidným, vzdělaným Vnoučkem v Bratislavě pro ni znamenal nový začátek a naději na stabilní soukromý život.
Tři společné roky a tajemství, které změnilo vše
Nataša Gollová zůstala s Františkem Vnoučkem tři roky. Zpočátku tvořili harmonickou a obdivovanou dvojici. Vnouček měl v Bratislavě dobré postavení a Nataša po jeho boku získávala hereckou jistotu. Plánovali spolu budoucnost a Gollová později vzpomínala, že v jednu dobu věřila, že právě „Rudy“ je ten pravý muž pro rodinu a celý život. Jenže postupně se v jejich soužití začaly objevovat trhliny, kterým zpočátku nikdo z okolí nerozuměl.
František Vnouček totiž stále častěji utíkal od reality k alkoholu. Po večerech popíjel více, než bylo únosné, a Nataša vedle něj začínala strádat. Tehdy nikdo netušil pravý důvod jeho neklidu. I Gollová tehdy vnímala jeho pití jen jako projev bohémského rozmaru či osobní slabosti, která ji ale velmi trápila. V soukromí kvůli tomu vznikaly napjaté situace a vztah zdaleka nebyl tak idylický, jak vypadal na veřejnosti. Stále však doufala, že se vše spraví.
Kolem roku 1937 se František konečně odhodlal k zásadnímu kroku, který jejich soužití definitivně změnil. V okamžiku upřímnosti se měl Nataše svěřit s tím, co ho vnitřně sužovalo – že jeho cit k ní nemůže být naplněn tak, jak by si ona přála. Podle pozdějších vzpomínek jí přiznal, že ho přitahují muži.
Ve společnosti 30. let bylo něco takového naprosto tabu a i on sám se to dlouho zdráhal otevřeně pojmenovat. Gollová byla podle těchto svědectví první osobou, které se svěřil.
Pro mladou herečku to byl šok a současně vysvětlení mnoha předchozích problémů. Pochopila, proč se jejich intimní život nedařilo naplnit ani proč František tak často hledal útěchu ve víně a kořalce. Najednou dávaly smysl i jeho výkyvy nálad a odtažitost, které v sobě tolikrát řešila. Na druhé straně pro Vnoučka muselo být přiznání obrovskou úlevou – po letech vnitřního boje už nemusel před Natašou nic předstírat.
Oba stáli před nelehkou skutečností: jejich vztah nemohl pokračovat jako dosud. Sňatek ani rodinná budoucnost, ve kterou Nataša doufala, nepřipadaly v úvahu. Dvojice se proto rozhodla rozchodem ukončit tříleté partnerství, ovšem v tichosti a bez skandálu.
Nataša Gollová nikdy veřejně nerozebírala detaily tohoto rozchodu – ostatně o svém soukromí obecně mlčela. V dobové společnosti panovala vůči homosexualitě silná averze a pro herce představovalo vyzrazení orientace profesionální i existenční riziko. Láska, kterou k sobě ti dva chovali, se tak uzavřela spíše do podoby hlubokého přátelství.
Vnouček se s Gollovou rozešel důstojně a dál si jí vážil. Jejich cesty se však záhy definitivně rozdělily. Nataša zamířila zpět do Prahy, aby se naplno prosadila ve filmu, a František zůstal u divadelní práce stranou lesku filmových premiér. Nikdy se neoženil a jeho orientace zůstala po dlouhá desetiletí neveřejným tajemstvím, známým jen nejbližším.
Herec charakterových rolí
Po rozpadu vztahu s Gollovou se František Vnouček plně soustředil na hereckou dráhu. Z Bratislavy se vrátil do Čech a pokračoval v angažmá u renomovaných divadel. Koncem 30. let už působil převážně v Praze a brzy dostal příležitosti také před filmovou kamerou.
Poprvé si zahrál menší úlohy ve vlastenecky laděných snímcích konce 30. let – například ve válečném dramatu Zborov (1938) o legionářské bitvě první světové války. Ve stejném období začala filmová kariéra prudce stoupat i Nataše Gollové, která se stala hvězdou prvorepublikových komedií.
Před kamerou se však s Františkem Vnoučkem přece jen potkala – oba se objevili ve filmu Velká přehrada z roku 1942, byť jejich filmové osudy jinak probíhaly spíše paralelně a každý z nich mířil k jinému typu rolí.
Nejvýraznější filmovou rolí Františka Vnoučka se stala postava profesora Voříška ve školní komedii Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Tento snímek režiséra Martina Friče se v době nacistické okupace zařadil mezi divácky nejoblíbenější filmy – odlehčenou formou vyprávěl o trampotách studentů a profesorů jednoho gymnázia.
Vnouček zde po boku legendárních kolegů Jindřicha Plachty a Jaroslava Marvana ztvárnil jednoho z kantořů, přísného, ale lidsky milého profesora češtiny. Jeho elegantní vystupování a pedagogický nadhled v něm zúročily Vnoučkovu civilní serióznost, kterou měl z divadla. Diváci si postavu profesora Voříška oblíbili a Vnoučkovi tato role zajistila uznání i v kategorii filmových herců.
Během 40. let se František Vnouček objevil v řadě dalších filmů, většinou ve vedlejších a charakterových rolích. Hrál například ve filmu Rukavička či dramatu Velká přehrada, které vznikly za protektorátu, nebo v psychologickém snímku Bláhový sen.
Tyto role často odpovídaly jeho typu – působil jako seriózní gentleman, úředník nebo starší přítel hlavních hrdinů. Nebyl sice hvězdou titulních stran časopisů, ale režiséři si cenili jeho spolehlivosti a schopnosti zahrát přesvědčivě i menší postavu. Filmoví kritici té doby ho řadili mezi kvalitní charakterní herce, kteří dokážou filmu dodat věrohodnost.
Po válce Vnouček ve filmové práci pokračoval a rozšířil svůj herecký rejstřík také o vážnější úlohy. V roce 1949 se objevil v odvážném poválečném dramatu Daleká cesta, které jako jeden z prvních československých filmů zobrazovalo hrůzy nacistických koncentračních táborů a holokaustu.
Vnouček zde ztvárnil menší roli v prostředí terezínského ghetta a opět prokázal svoji schopnost zahrát uvěřitelně i krátkou scénu s velkým emocionálním nábojem. Ve filmu plném autentických obrazů války působil přirozeně, jako by čerpal z vlastní životní zkušenosti prožité okupace.
V 50. letech, v době upevňující se komunistické moci, se František Vnouček nadále objevoval na plátně. Hrál například v povídkovém filmu Touha (1958) režiséra Vojtěcha Jasného. V této poetické mozaice ze života různých lidí na moravském venkově dostal drobnou roli, která však opět odpovídala jeho důstojnému projevu.
Závěr své filmové kariéry pak Vnouček okořenil účastí v populární kriminální komedii 105 % alibi (1959). Zde si zahrál vedoucího hotelu Alfréda Batystu, jednu z podezřelých postav zapletených do pátrání po vrahovi. I v této odlehčené detektivce dokázal zaujmout – filmu dominovali mladší herci té generace, přesto Vnoučkův uhlazený a trochu tajemný hoteliér dodal příběhu potřebný charakter.
Pedagog a respektovaný kolega
Mimo filmové kamery zůstával František Vnouček především divadelním hercem tělem i duší. Po válce vystřídal několik stálých angažmá na pražských scénách. Díky svému vzdělání a letité praxi se postupně stal také pedagogem herectví. Koncem 50. let už předával zkušenosti nastupující generaci – vyučoval na dramatických kurzech a pomáhal vést mladé adepty hereckého umění.
Studenti na něj vzpomínali jako na precizního a laskavého učitele. Uměl být náročný na detail a disciplínu, což pramenilo z jeho vlastní průpravy u Národního divadla za první republiky, ale zároveň měl pochopení pro různorodé talenty a nestavěl se před mladé kolegy jako nedotknutelná autorita. V hereckých kruzích byl obecně oblíbený – jako kolega, který nemá hvězdné manýry a je vždy připraven poradit.
Jeho soukromí zůstávalo i v této etapě života nenápadné. Po rozchodu s Natašou Gollovou už nikdy nevstoupil do manželství ani nebyl veřejně spojován s žádnou partnerkou. Svou pravou náklonnost k mužům musel nadále skrývat. V 50. letech komunistický režim homosexualitu oficiálně neuznával a společenské předsudky přetrvávaly.
Vnouček proto žil spíše uzavřeně, veškerou energii věnoval práci a divadlu. Na veřejnosti vystupoval stále jako seriózní starý mládenec a svými rolemi i učením naplňoval život, který si zvolil. Navenek se tak mohl zdát zcela smířený a spokojený. Jeho někdejší osobní dilema zůstalo skryto pod povrchem – v poválečné éře o něm vědělo jen několik přátel z branže a samotná Gollová, která jeho tajemství důsledně chránila.
František Vnouček stál před kamerou naposledy na sklonku 50. let. Jeho úplně posledním filmem se stal snímek Všude žijí lidé (1960), sociálně laděný příběh z vesnického prostředí, kde si zahrál roli venkovského učitele Jirsy. Svou hereckou dráhu tak symbolicky zakončil opět jako pedagogická postava – podobně jako kdysi na začátku filmové kariéry hrával kantory a profesory.
Krátce po dokončení tohoto filmu však postihla Františka Vnoučka náhlá zdravotní komplikace. Dne 24. června 1960 zemřel v Praze ve věku pouhých 56 let. Přesná příčina jeho předčasného skonu nebyla veřejně rozebírána. V hereckých kruzích se mluvilo o dlouhodobém vyčerpání a možných následcích dřívějšího nezřízeného života.
Veřejnost v nekrolozích ocenila Vnoučkovy umělecké zásluhy, aniž tušila cokoliv o jeho soukromém boji. Až s odstupem let vyšlo najevo, jak nelehký úděl vlastně nesl. Nový trestní zákon z roku 1961 nabyl účinnosti 1. ledna 1962 a homosexuální styk mezi dospělými přestal být v Československu trestným činem.
Nataša Gollová přežila svého někdejšího partnera o bezmála tři desetiletí. Do konce života už nenalezla trvalé osobní štěstí, po němž toužila. Po válce byla kvůli protektorátním kontaktům a vztahům profesně odstrčena a několik let nedostávala výrazné filmové role. Až v 50. a 60. letech se mohla na plátna vrátit ve vedlejších rolích, ale její zlatá éra byla pryč.
Později se provdala za divadelníka Karla Konstantina, manželství jí však trvalé štěstí nepřineslo a děti neměla. Poslední roky strávila osamělá v domově důchodců a trápila se závislostí na alkoholu. Zemřela v říjnu 1988, ve věku 76 let, skoro zapomenuta.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/127328/frantisek-vnoucek
https://www.csfd.cz/tvurce/22960-frantisek-vnoucek/prehled/
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/572299/natasa-gollova-kdo-byli-jeji-osudovi-muzi-a-proc-ji-neprinesli-stesti.html
https://www.super.cz/clanek/celebrity-tri-roky-se-s-nim-ve-vztahu-trapila-krasna-natasa-gollova-profesor-z-cesty-do-hlubin-studakovy-duse-byl-ale-homosexual-707409
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-frantisek-vnoucek-k-nemuz-mela-blizko-natasa-gollova-byl-mistrem-herecke-drobnokresby-40264296
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/36491/natasa-gollova
https://www.csfd.cz/tvurce/1166-natasa-gollova/prehled/
https://plus.rozhlas.cz/homosexualita-nebyla-za-socialismu-trestna-spolehalo-se-na-lidove-soudy-a-ty-8608654
