Nejdůležitější útěk: Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler unikli z Osvětimi a zachránili statisíce lidí

Leží tiše v temnotě. Hrudník se úzkostně zvedá a klesá, ale neodvažují se ani nadechnout zhluboka. Po těle jim lezou hlodavci a ledový zápach splašků zalézá až do plic. Dva mladí muži schoulení v improvizovaném bunkru z prken a bláta čekají už třetí noc na znamení, že přišla jejich chvíle.

Tři dny nevědí, jestli venku svítá, nebo padla noc. Slyší jen vzdálené štěkání psů, občasné výkřiky a dusot okovaných bot nad svými hlavami. Každá hodina v tomhle stísněném hrobě je delší než celá věčnost. Vědí, že pokud teď vyjdou příliš brzy, čeká je jistá smrt. Proto vyčkávají – minutu po minutě, se zatajeným dechem, obklopeni svým vlastním strachem.

Je půl sedmé večer, 10. dubna 1944. Nahoře nad nimi se ozve chaotický pohyb – dusot bot se vzdaluje od jejich úkrytu a zaniká kdesi v dálce. Ještě chvíli naslouchají. Potom se na sebe podívají. Bez jediného slova začnou opatrně nadzvedávat prkna, která jim po tři dny sloužila jako střecha. Chladný vzduch je udeří do tváře. Po třech dnech v zatuchlé tmě poprvé vykouknou ven.

Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler se pomaloučku vytahují z jámy uprostřed areálu tábora. Je noc a oba teď poprvé vidí Osvětim zvenčí. Všude kolem svítí reflektory; ostré kužely světla kreslí v temnotě měkké žluté stezky.

Celé místo má najednou zvláštní, skoro tajuplnou auru, která by se mohla zdát téměř krásná ve své tiché noční scenérii. Oba muži ale moc dobře vědí, co ta strašná krása znamená. Zářící lampy ozařují vysoké ploty z ostnatého drátu a za nimi temné siluety dřevěných baráků. Tam uvnitř zůstaly desítky tisíc lidských bytostí odsouzených k smrti.

Teď však nastal jejich čas – tři dny uběhly, poplach skončil. Vrba s Wetzlerem se nadechli svobodného vzduchu a vyhoupli se z úkrytu ven. Rozhlížejí se po potemnělém táboře. Nikde ani živáčka. Jen vzdálené bzučení večerního hmyzu a šum větru v drátech. Dvě vyhublé postavy v zakrvácených hadrech teď tiše kloužou stínem podél plotu. Jsou volní.

K útěku se odhodlali poté, co dva roky na vlastní oči sledovali hrůzy vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Oba pocházeli ze Slovenska. Alfréd Wetzler byl šestadvacetiletý dělník z Trnavy, Rudolf Vrba teprve devatenáctiletý student, kterému nacistické zákony znemožnily dokončit gymnázium.

Do tábora smrti se dostali každý zvlášť v roce 1942. Tam, pod přidělenými čísly 29162 (Wetzler) a 44070 (Vrba), okusili peklo na zemi. Viděli přijíždět nekonečné vlaky plné rodin, které končily v plynových komorách. Viděli hory kufrů, šatů a bot po zavražděných, které třídili v třídírně majetku cynicky nazývané „Kanada“.

Oba mladíci si začali uvědomovat, že pokud někdo z Osvětimi uteče a podá svědectví světu, možná se podaří tu strašnou mašinérii narušit. Vrba v sobě především cítil palčivý hněv – hněv nad tím, co kolem sebe vidí.

O mnoho let později otevřeně popsal, co ho tenkrát v táboře pohánělo: „Mojí hlavní pohnutkou, když jsem byl v Osvětimi, byl hněv nad německou drzostí. Nad samozřejmostí, se kterou nejen pokládali za méněcenné ty, které zákeřně vraždili, ale i nad samozřejmostí se kterou považovali své činy za potvrzení teorie panského národa a nadčlověka. Pohybovali se mezi umírajícími lidmi špinavými od bláta, krve, moče a výkalů v bezvadně vyčištěných oblecích a naleštěných čižmách s jezdeckým bičíkem v ruce tak stoprocentně si vědomi své nadřazenosti, ta samozřejmost mě opravdu hněvala.“

Mladý vězeň živil svůj vzdor den po dni. Udržoval si naději, že jednou přijde jeho příležitost. „Žil jsem ze dne na den a hledal Achillovu patu těch nadlidí, o kterých jsem věděl, že jsou to darebáci, a ne nadlidi. Doufal jsem, že se mi ji podaří nalézt, protože by mi umožnila utéct z tábora smrti a zalarmovat svět,“ vzpomínal Rudolf Vrba.

Nebyl to ale naivní mladický vzdor – Vrba i Wetzler velmi dobře chápali rizika. Viděli, jak skončili jiní, kteří se pokusili utéct. V táboře panovalo jedno nepsané pravidlo: za pokus o útěk se platilo tím nejkrutějším způsobem, aby se odstrašili ostatní. Oba muži zažili několik takových výstrah.

„Když uprchlíka chytli živého, pověsili ho před nastoupeným táborem. Když ho našli mrtvého, tělo přivezli zpátky a vystavili ho u vstupu do tábora s cedulkou, na níž stálo: Tady jsem,“ popsali později osud nešťastníků, kteří to zkusili před nimi.

Osvětim byla považována za dokonalou pevnost smrti – střeženou, obehnanou elektrickým plotem, obklopenou dvěma okruhy strážných věží a navíc širokou nárazníkovou zónou, kterou Němci izolovali tábor od okolního světa.

Vrba s Wetzlerem ale nepatřili k těm, kdo by se vzdali předem. Jejich touha utéct a podat zprávu světu postupně dozrávala. K útěku začali spřádat plány už v druhé polovině roku 1943, když jim došlo, že nikdo jiný to asi neudělá.

V té době se v Osvětimi chystalo rozšíření tábora – vznikala nová rozsáhlá část přezdívaná Mexiko, kam se brzy měli začít valit deportovaní maďarští Židé. Staveniště v Mexiku nabízelo jisté výhody: byla tam spousta stavebního materiálu a zdaleka ne tak přísný režim jako ve staré části tábora. Právě zde se odbojově naladění vězni rozhodli připravit skrýš.

Za pomoci několika spoluvězňů z táborové ilegální odbojové organizace si pomalu a potají budovali úkryt. Vybrali si hromadu tlustých prken, na kterých usilovně pracovala skupina vězňů. Podařilo se vyhloubit pod ní jámu akorát pro dva lidi, vyztužit ji trámy a připravit prkna tak, aby je zevnitř bylo možné nadzvednout.

Trvalo jim to týdny. Po celou dobu nikdo z dozorců nic netušil – mezi anonymní hromadou dřeva a rozestavěnými baráky Mexika se ztrácela dvojice, která se každou volnou chvilku lopotila na vytoužené skrýši.

7. dubna 1944 přišla příležitost. Byly Velikonoce, čas svátků. Odpoledne kolem druhé hodiny se Wetzler s Vrbou nenápadně vytratili z pracoviště. Sledovali čas: věděli, že v půl třetí bývá v táboře velký nástup a kontrola počtu vězňů. Do té doby se museli ukrýt – jakmile by strážní zjistili, že dva muži chybějí, rozpoutá se horečné pátrání.

Plán počítal s tím, že tábor po nahlášení útěku spustí třídenní poplach: vnější strážní okruh zůstane tři dny uzavřený a nikdo nesmí dovnitř ani ven. Teprve po 72 hodinách, pokud se vězně nepodaří dopadnout, předpokládá velení, že utečenec už je daleko za hranicí, a rozkaz zní pátrání odvolat.

Právě proto se Vrba a Wetzler chystali přečkat celou tu dobu schovaní přímo v táboře – ukrytí mezi vnitřním a vnějším okruhem stráží. Byla to geniálně jednoduchá myšlenka: kde jinde se schovat před pronásledováním, než přímo „pod svícnem“, uprostřed tábora?

Ve dvě hodiny odpoledne, přesně podle plánu, skočili oba muži do připravené jámy. Spoluvězni jim rychle nastrkali shora poslední potřebné věci a pak prostor otevřený mezi prkny zamaskovali dalším dřevem. Vrba s Wetzlerem se ocitli v naprosté tmě a stísněném prostoru. Mohli jen ležet těsně vedle sebe, v odporné směsi bláta, výkalů a tlejících pilin, která na dně jámy byla. Zásobili se dopředu kusem chleba a vodou v lahvi – to muselo na tři dny stačit.

To nejtěžší však bylo vydržet potichu. Jakmile táborem zazněl alarm, stráže přivedly psy a začaly celý prostor pročesávat. Schovaní vězni slyšeli rozzuřené štěkání a dusot těžkých bot jen pár metrů od sebe. Srdce jim divoce bušila, když se k nim blížil psí štěkot – cítili, že štvané šelmy jsou jim nebezpečně blízko.

Ale i na to mysleli předem: aby psi neucítili lidský pach, vysypali vězni kolem úkrytu směs tabáku nasáklého benzínem. Štiplavý odér psy zmátl. Němečtí ovčáci pobíhali okolo úkrytu zmatení – všude páchla rozlitá nafta a ostrý tabák, a zvířecí čenichy nedokázaly nic vyslídit.

Lovci na chvíli stanuli přímo nad nimi. Schovaní muži slyšeli tlumené německé nadávky, vrčení psů i vrzání prken, jak na ně někdo šlápl. Zadrželi dech. Krev tuhla v žilách, svaly se křečovitě napjaly – stačilo jedno kýchnutí či ztěžka vydechnout a bylo by po nich. Po nekonečných minutách se však hluk znovu vzdálil.

Pachová clona zafungovala a zahnala pronásledovatele na falešnou stopu. Rozzlobení vojáci pročesávali širší okolí, zatímco uvěznění uprchlíci se krčili v jámě a modlili se, aby to vydrželi fyzicky i psychicky. A takto setrvali až do dnešního podvečera.

Tři dny uplynuly. Stráže, které 7., 8. a 9. dubna hlídkovaly ve vnějším okruhu, už přestávaly věřit, že mohou uprchlíky dopadnout. V Osvětimi platilo železné pravidlo: pokud uprchlého vězně do tří dnů nechytí, předpokládá se, že zmizel neznámo kam.

A teď opravdu přichází rozkaz, který Vrba s Wetzlerem tak napjatě očekávali: „Odvolejte hlídky!“ Poplach končí. Z podzemní skrýše slyší vězni vzdalující se kroky Němců – a pak už jen děsivé ticho, rušené bzukotem dalekého táborového provozu. Nastala noc 10. dubna. Jejich noc.

Po opatrném opuštění úkrytu se Vrba s Wetzlerem ještě chvíli drží při zemi. Plíží se venkovní částí tábora, krýt jim poskytují dlouhé stíny strážních věží, teď prázdných. Tiše přelézají poslední nízkou zábranu z ostnatého drátu, která tvoří hranici areálu Birkenau. A pak už stanou v polích a lesích polského venkova. Za zády nechávají Osvětim – peklo, kterému utekli.

Dvojice prchá jižním směrem, ke slovenským hranicím, protože tam leží jejich domov a snad i lidé ochotní pomoci. Jsou vyčerpaní, fyzicky zdecimovaní, ale uvnitř cítí opojení svobodou a odhodláním. Vědí, že teď nesmějí zahynout někde v příkopu nebo padnout do rukou nepřátel – jejich život teď má cenu svědectví, které nesou.

Prchají jen v chatrných civilních šatech, které si před útěkem sehnali přes vězně z Kanady. V baťůžku mají kousek chleba, nožík a zápalky. Nic víc. Přesto musí zdolat téměř 130 kilometrů nepřátelským územím, skrz lesy, hory a vesnice.

Vrba s Wetzlerem neztrácejí čas a postupují co nejrychleji na jih. Vyhýbají se lidem – netuší, na koho narazí. Mohou potkat dobré duše, ale stejně tak zrádce hledající odměnu. Schovávají se ve dne a postupují hlavně v noci. Mají jen ten nejhrubší orientační smysl – znají směr k hranici a hrubě tuší cestu podle hvězd či slunce. Někdy jdou po železniční trati, jindy se plíží křovisky. Počasí je nevlídné; jarní noci bývají v horách chladné. Oni však téměř nevnímají zimu a hlad. Žene je kupředu adrenalin a myšlenka na to, co musí sdělit světu.

Po dvou letech strávených za ostnatými dráty je pro ně polská krajina plná divoké krásy – svobodná a otevřená. Znovu dýchají vzduch vonící lesem, cítí vítr na tváři. Občas je někde z dálky vyleká psí štěkot nebo světla aut. Schovají se pak pod listím nebo v příkopu a trnou, aby je nezahlédla německá hlídka či kolaborantský četník.

Času nemají nazbyt: vědí, že každý den zdržení stojí tisíce životů v plynových komorách. Po několika dnech bloudění a útrap narazí na první odvážné pomocníky. V jedné polské vesničce se jich místní rolník nebojí ujmout a dá jim najíst.

Později, po překročení hranice na Slovensko, potkají dobré lidi v horských samotách, kteří je ukryjí v senících a nabídnou hrnek teplé polévky. Každý, kdo jim pomůže, přitom riskuje okamžitou popravu – přesto se několik takových našlo. Nebýt jich, možná by nedošli daleko.

Začátkem druhé poloviny dubna 1944, po bezmála dvou týdnech strastiplného putování, dorazili Alfred Wetzler a Rudolf Vrba na rodnou slovenskou půdu. Objevili se vyčerpaní, otrhaní a nemocní v okolí městečka Čadca na Kysucích, kde nakonec navázali kontakt s místními Židy.

Díky nim se dostali v bezpečí do Žiliny, většího města, kde sídlila ilegální Židovská rada. Oběma uprchlíkům se dostalo lékařského ošetření – vždyť vypadali spíše jako chodící kostry – a především prvního bezpečného útočiště.

Když však začali místním židovským předákům popisovat, co v Osvětimi zažili a proč přišli, narazili zpočátku na nedůvěru. Zprávy o plynových komorách a průmyslovém vraždění lidí zněly příliš šíleně, než aby jim všichni hned uvěřili.

Nikdo dosud nepřinesl tak detailní očité svědectví – dokonce i lidé z vedení slovenské židovské komunity zůstali v šoku. Vrba s Wetzlerem však trvali na svém a vyprávěli bez přikrášlení každičkou hrůzu, kterou viděli.

Žilinská Pracovní židovská rada se nakonec rozhodla vzít jejich svědectví velmi vážně. Už 25. a 26. dubna 1944 zorganizovala oficiální výslechy obou uprchlíků. K výslechu byli dokonce odděleni do samostatných místností – aby se potvrdilo, že si nic nevymýšlejí a na svých příbězích nejsou domluveni. Po dvě odpoledne za sebou Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler diktovali své výpovědi v místnosti židovské rady na Hollého ulici v Žilině.

Šokovaně zjišťovali, že všechna nejhorší podezření jsou pravdivá a realita v táboře smrti je ještě horší. Vrba s Wetzlerem sypali z rukávu přesná čísla transportů, počty zavražděných, detaily o plynových komorách i otřesné líčení táborového života. Neměli k ruce nic než vlastní paměť – vše, co za ty dva roky pochytali, si dokázali uložit v hlavě, s vědomím, že jednoho dne to budou potřebovat.

Jejich vzpomínky byly nesmírně podrobné a věcné. Popisovali, jak celý táborový komplex vypadá, kreslili zpaměti plánek Osvětimi-Březinky se všemi rampami, ploty, baráky a krematorii. Vylíčili přesně proces vyhlazování – od příjezdu vlaků přes selekci na rampě až po cynický rituál, kdy nahé oběti po záminkou sprchování nahnali do betonových komor a zabili plynem Cyklon B.

Popsali fungování jednotlivých krematorií. Uvedli, že v táboře stojí v té době čtyři velké plynové komory (krematoria II–V), z nichž každá může denně usmrtit a spálit až 2 000 lidí – takže celková denní „kapacita“ Osvětimi přesahuje 10 000 zavražděných. Prozradili světu dosud netušené detaily: třeba to, že Němci vedli v Osvětimi cynický evidenční systém, v němž měli Židé deportovaní z různých zemí Evropy přiřazené číselné řady podle transportů; zmínili například, že všichni slovenští Židé měli čísla od 1 do 9999, zatímco českým a moravským transportům z Terezína byla vyhrazena čísla s předponou „T“ atd.

Mrazivým detailem v jejich výpovědi bylo také povídání o tzv. rodinném táboře pro vězně z Terezína. Vrba s Wetzlerem totiž byli svědky, jak nacisté zprvu drželi pohromadě několik tisíc českých Židů deportovaných z terezínského ghetta – rodiny s dětmi umístili v Březince do zvláštních baráků a šest měsíců s nimi zacházeli o něco lépe, než bylo obvyklé.

Pak se ale v březnu 1944 stal cynický zvrat: po oněch půl roce všech 3 792 vězňů z tzv. terezínského rodinného tábora nacisté naráz v noci z 8. na 9. března zavraždili v plynových komorách. Tato událost byla v jejich výpovědi také zachycena – jakkoli se jí zpočátku zdráhal někdokoliv uvěřit pro její obludnost.

Na 32 psacích stranách vznikl dokument, jaký svět do té doby neviděl. Tato Wetzlerova a Vrbova zpráva – často se jí také říká Auschwitz Protokoly – byla vůbec prvním uceleným písemným dokumentem, který systematicky a s chladnou přesností popsal, jak funguje nacistický táborový komplex na vraždění lidí.

Dokumentoval masové zplynování lidí v průmyslovém měřítku. Odhalil děsivou bilanci, kolik už bylo zlikvidováno obětí – Vrba a Wetzler odhadli, že do jara 1944 zahynulo v Osvětimi asi 1 765 000 lidí.

Toto číslo sice poválečný výzkum upravil na nižší – kolem 1,1 milionu –, jenže je potřeba chápat, že oni dva odhadovali podle hrůz, jichž byli svědky. A ty byly nepředstavitelné. I kdyby se spletli o pár stovek tisíc, nic to nemění na tom, že měli v zásadě pravdu: Osvětim byla největší továrnou na smrt, jakou kdy svět poznal.

Žilinským zástupcům Židovské rady teď bylo jasné, že mají v rukou zásadní svědectví. Ihned po dokončení zápisu Wetzlerovy a Vrbovy zprávy se rada postarala, aby se dokument co nejrychleji dostal za hranice. Skrze odboj se opis textu začal šířit – putoval do Budapešti k vedoucím představitelům tamní židovské komunity, do Švýcarska, do neutrálních zemí i na Západ k exilovým vládám.

A Vrba s Wetzlerem mezitím museli několik dní vyčkávat v ilegalitě. Židovská rada jim zajistila falešné doklady na jména Rudolf Vrba (to bylo poprvé, co Walter Rosenberg své nové jméno použil) a Jozef Lánik (za tímto jménem se skrýval Wetzler).

Pod těmito identitami se pak hrdinové schovávali, aby byli chráněni před případným prozrazením. Samozřejmě se museli ukrývat i před pronásledováním gestapa, které po nich na Slovensku stále pátralo – ostatně nacisté zuřili, že z Osvětimi někdo utekl a nepotrestání uprchlíci na svobodě pro ně představovali nebezpečnou hrozbu.

Když Vrba s Wetzlerem dokončili svou výpověď, jejich první otázka zněla: Co teď bude se všemi těmi lidmi, které chtěli varovat? Měli na mysli především statisíce maďarských Židů, kteří měli být každým dnem deportováni do Osvětimi – právě proto přece utíkali, aby je zachránili. Slovenským židovským představitelům v Žilině proto oba mladíci kladli na srdce, že se jejich zpráva musí okamžitě dostat do Maďarska.

Vrba si později vybavoval ten rozhovor, kdy se zoufale snažil přimět své posluchače k rychlé akci: „Podal jsem jim vlastně celý příšerný obraz […]. A když jsem skončil, zopakoval jsem první slova, která jsem jim řekl: ‚Má zemřít milion Maďarů. Osvětim je na ně připravena. Když jim teď ale řeknete pravdu, vzbouří se. Nikdy nepůjdou do pecí. I vy přijdete na řadu. Teď ale udeřila hodina Maďarů. Musíte je okamžitě informovat.‘ – ‚Nedělejte si starosti,‘ uklidňovali mě. ‚S vůdci maďarských Židů jsme v denním kontaktu.‘“

Vrba s Wetzlerem věřili, že když oběti předem pochopí, co je čeká, budou se bránit a nacistům znemožní hladký průběh deportací. „Vždyť každá matka, jejíž dítě je ohroženo, zvedne láhev a praští útočníka po hlavě, i kdyby to měl být její poslední čin. A když totéž udělá sto tisíc matek, je to sto tisíc rozbitých hlav,“ vysvětloval Vrba svou logiku. Měli za to, že už samotné zveřejnění pravdy je zbraní proti nacistům.

Nacisté se totiž spoléhali na přísné utajení – obětem předem tvrdili, že jedou někam do práce na východ, takže Židé nastupovali do transportů v relativním klidu a organizovaně. Kdyby se však pravda provalila, stěží by maďarské židovské rodiny pochodovaly na shromaždiště tak pokorně. Nastal by chaos, možná povstání – a to by mohlo deportace přinejmenším zpomalit, ne-li zastavit.

Jenže dny letěly. Zatímco Vrba s Wetzlerem se v úkrytu strachovali o osud maďarských Židů, v sousedním Maďarsku už se schylovalo k nejhoršímu. Je tragickým faktem, že jejich zpráva sice byla doručena do Budapešti, ale pouze do rukou tamních židovských představitelů.

K širokým masám ohrožených lidí se na jaře 1944 žádné varování nedostalo. Vrcholní členové Židovské rady v Maďarsku měli své důvody, proč chtěli postupovat opatrně – snad doufali, že potají vyjednají s nacisty jiné řešení, či že ochrání alespoň část komunity. V praxi to ovšem znamenalo, že milion maďarských Židů nic netušil.

Koncem dubna 1944, jen pár dnů po jejich svědectví, stál mladý Rudolf Vrba na žilinském nádraží a s hrůzou pozoroval projíždějící dobytčí vagóny plné vyděšených lidí. Byl to transport maďarských Židů, mířící neomylně do Osvětimi. Vrba sevřel pěsti. Už to začalo, pomyslel si zdrceně. Viděl záblesk tváří natlačených za mřížemi vagónu a věděl přesně, co ty lidi čeká za několik hodin na rampě v Birkenau. Cítil strašnou bezmoc a zradu. Proč je nikdo nevaroval?

Skutečnou odpověď se nikdy nedozvěděl. Snad se maďarští židovští předáci báli šířit paniku; snad nevěřili spojeneckým slibům pomoci, pokud by se Židé vzbouřili; snad vsadili na vlastní vyjednávání s nacisty (jak to činil např. Rudolf Kasztner). Jisté je, že nacistická vyhlazovací mašinerie se rozběhla naplno.

Od poloviny května 1944 začaly z celého Maďarska k Osvětimi proudit jeden za druhým obří transporty. Někdy jich přijelo i pět za den. Většina deportovaných byli ničím neinformovaní lidé z maďarského venkova a malých měst; o to snáz je SS posílala rovnou do plynu. Následujících osm týdnů představovalo jednu z největších masových vražd v dějinách: do počátku července zabil Auschwitz téměř 400 000 maďarských Židů.

Zpráva Vrby a Wetzlera tedy nezabránila nejhoršímu. Do světa se však díky ní dostala pravda v plné nahotě – a té už nešlo uniknout ani zavírat před ní oči. V polovině června 1944 už jejich dokument koloval po západní Evropě a dostal se na stoly nejmocnějších mužů té doby.

Četli ji diplomaté ve Švýcarsku, na americké ambasádě v Ankaře, dostala se do rukou papeži Piu XII. i britskému premiérovi Winstonu Churchillovi. O obsahu Auschwitz Protokolů se dozvěděli i nejvyšší představitelé Spojenců – prezident USA Franklin D. Roosevelt a další státníci.

Spojenecké rozhlasové stanice (například BBC) začaly ve svém vysílání otevřeně hovořit o masovém vyvražďování Židů. Západní tisk uveřejnil první články s popisem plynových komor. A svobodný svět byl otřesen.

Jistě, byly zde i hlasy pochybovačů – ne každý hned uvěřil. I někteří diplomaté a zpravodajci zprvu kroutili hlavou, že tak „přehnaným zvěstem“ se nechce věřit. „Jejich mozky nebyly připraveny, aby vstřebaly myšlenku na masové vraždění v osvětimském měřítku,“ konstatoval později s hořkostí sám Vrba ve své knize. Nakonec však důkazy byly nepopiratelné.

Zpráva dvou utečenců spolu s dalšími informacemi přesvědčila většinu spojeneckých činitelů, že nejde o výmysly, ale o krutou realitu. Od chvíle, kdy se Vrbova a Wetzlerova Zpráva dostala do světa, už nikdo nemohl říct, že nevěděl, co znamená „konečné řešení židovské otázky“. Všechny dřívější kusé zprávy o nacistických masových vraždách, kterým mnozí nechtěli uvěřit, dostaly najednou pádné potvrzení od přímých svědků.

A co víc – zpráva skutečně přispěla ke změně dějin. Pod narůstajícím mezinárodním tlakem a naléháním spojenců se totiž stalo něco do té doby nevídaného: Horthyho maďarská vláda, dosud poslušně vydávající své Židy nacistům, se náhle zarazila. Admirál Miklós Horthy, maďarský vládce, dostal v červnu 1944 řadu apelů z nejvyšších míst.

Prezident Roosevelt naléhal, papež se hlasitě ozval, dokonce i švédský král vzkázal do Budapešti protest. Všichni žádali okamžité zastavení deportací. Horthy se ocitl pod tlakem a uvědomil si, že vyhlazování maďarských Židů začíná být pro jeho zemi politickou přítěží. 7. července 1944 Miklós Horthy nařídil zastavit veškeré deportace.

Nacisté zuřili a hrozili, ale tentokrát ustoupil – v Maďarsku zůstalo naživu přes 200 000 Židů, zejména z Budapešti, které už Němci nestihli odvézt. Vrba a Wetzler tak svým činem nepřímo zachránili možná statisíce životů.

Světová veřejnost byla nyní plně obeznámena s tím, co se v Osvětimi děje. Spojenci však řešili dilema, jak na to reagovat vojensky. Churchill i Roosevelt zvažovali možnosti – například vybombardovat samotný tábor či příjezdové železnice k němu. Nakonec se však k takovému kroku neodhodlali.

Každopádně jejich svědectví zůstane navždy zapsáno jako jedno z nejdůležitějších v celém 20. století. Stalo se základem toho, co se později nazývalo Osvětimské protokoly. Dokument získal historický význam i právní váhu: po válce byl použit například jako důkaz u norimberského procesu s nacistickými válečnými zločinci. Není divu – šlo o přímý popis z první ruky, v době, kdy většina pachatelů své zločiny popírala. To, co Vrba s Wetzlerem vykonali, tak nakonec otevřelo oči celému světu.

Slovenský režisér Peter Bebjak, který o jejich osudu natočil film Zpráva, o nich bez okolků říká: „Nazývám je hrdinové, protože je hrdinství, když ohrožujete vlastní život nejen proto, abyste se zachránili, ale i abyste varovali další, které může čekat stejný osud.“

V dubnu 1944 riskovali dva muži všechno – nejen chtěli získat svobodu pro sebe, ale jejich hlavním cílem bylo varovat ostatní. Málokdo v dějinách dokázal prokázat tak nesobeckou odvahu. Útěk Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby z osvětimského tábora patří podle historiků k nejvýznamnějším činům československých občanů v druhé světové válce.

Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba se v Žilině několik týdnů ukrývali. S novými doklady a za pomoci místních odbojářů se dočkali i dalšího vyvrcholení války. V srpnu 1944 na Slovensku vypuklo národní povstání proti nacistům – a oba se do něj s chutí zapojili. Vrba se přidal k partyzánskému oddílu v horách.

Později vzpomínal na první bojovou akci, kdy místo útěku běžel vstříc střelbě a po tváři mu tekly slzy štěstí – jaké to bylo konečně střílet proti svým utlačovatelům, ne bezmocně trpět. Wetzler se rovněž účastnil odboje v řadách bojovníků povstání. Osud jim dopřál, že oba přežili až do konce války.

Jejich společné cesty se pak ale rozešly. Rudolf Vrba, energický a odhodlaný mladík, se po osvobození ocitl v Praze. Vystudoval vysokou školu chemicko-technologickou a stal se z něj úspěšný vědec – biochemik.

Zabýval se výzkumem mozku, cukrovky, byl uznávaným kapacitou. Jeho neklidné srdce však nemělo stání: komunistický režim v Československu ho frustroval, vadil mu i nový rozmach antisemitismu.

V roce 1958 tedy Vrba emigroval na Západ. Žil dva roky v Izraeli a pak střídavě působil ve Velké Británii, v USA a nakonec zakotvil v Kanadě, kde se stal profesorem farmakologie na univerzitě v Britské Kolumbii. Kromě vědeckých publikací nikdy nepřestal šířit osvětimské svědectví.

Na Západě vydal v 60. letech paměti s příznačným názvem I Cannot Forgive (Nemohu odpustit) – v nich popsal celý svůj příběh útěku. Kniha vyšla i v českém překladu (Utekl jsem z Osvětimi, poprvé 1998). Vrba spolupracoval na několika dokumentárních filmech o holokaustu (jeho tvář můžeme vidět například v legendárním filmu Claudea Lanzmanna „Šoa“ z roku 1985). Zemřel v kanadském Vancouveru 26. března 2006, ve věku 81 let.

Alfréd Wetzler byl klidnější a skromnější povahy. Po válce zůstal v rodné Bratislavě. Zkoušel různé profese – dělal novináře, úředníka, dokonce i pracovníka cestovní kanceláře. Na rozdíl od Vrby se raději držel v ústraní. Nikdy ale úplně nepřestal šířit svoje vzpomínky: už v roce 1945 publikoval ohromující brožuru Osvětim, hrobka čtyř milionů lidí – jedno z prvních svědectví, které vyšlo tiskem hned po válce, a svým drsným obsahem šokovalo tehdejší čtenáře.

V 60. letech se Wetzler odhodlal napsat své paměti jako román. Vydal je ovšem pod pseudonymem Jozef Lánik (převzal tedy jméno své falešné identity z roku 1944). Kniha Čo Dante nevidel (1964) líčí jeho očima zážitky z tábora i napínavý útěk – je to vlastně literární verze toho, co on a Vrba podnikli.

Přesto se Wetzler nikdy nestal tak známým jako Vrba. Možná právě tím, že zůstal za železnou oponou, v komunistickém Československu, kde se o holokaustu příliš nemluvilo. Věrný svému nenápadnému stylu dožil Alfred Wetzler v tichosti. Zemřel 8. února 1988 v Bratislavě, ve věku 69 let.

Ještě před svou smrtí se dočkal jedné malé satisfakce: v 70. letech byl pozván svědčit k soudu s bývalým esesmanem obviněným z válečných zločinů. Před německým tribunálem Wetzler klidně a neochvějně popsal, co dotyčný pachatel prováděl v Osvětimi. Přispěl tím k jeho odsouzení. Bylo to naposledy, co veřejně vystoupil.

Trvalo dlouho, než svět naplno docenil hrdinství těchto dvou mužů. Doma na Slovensku byli během komunismu spíše opomíjeni – režim nevyzdvihoval „příběhy Židů“. Až po roce 1989 se jejich jména začala objevovat v historických knihách a článcích častěji. Lidé si uvědomili, jak výjimečný čin to byl.

V roce 2007 (tedy půlstoletí po válce) udělil slovenský prezident oběma hrdinům in memoriam nejvyšší státní vyznamenání – Řád Bílého dvojkříže a Kříž Milana Rastislava Štefánika I. třídy. Z vděčnosti jim také v Žilině odhalili pamětní desku. Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler se tak konečně dočkali oficiální pocty za to, co vykonali.

Jejich útěk z Osvětimi je dnes považován za nejslavnější útěk druhé světové války. Velký příběh odvahy a lidskosti – a zároveň příběh, v němž je vepsána tragédie milionů. Vrba s Wetzlerem dokázali něco nepředstavitelného: vešli dobrovolně zpátky do pekla, jen aby přinesli jeho zprávu ven. A i když mnohým už nedokázali pomoci, to, co udělali, zachránilo tisíce jiných. Jejich svědectví navždy zůstane majákem pravdy. Připomíná nám, že odvaha jednotlivce může změnit chod dějin, i kdyby jen tím, že temnotu prozáří světlem poznání.

Zdroje:

https://www.holocaust.cz/dejiny/soa/Nacionalnesocialisticke-konecne-resenkonecne-reseni-zidovske-otazky-v-evrope/pocatek-masoveho-vrazdeni/utek-rudolfa-vrby-a-alfreda-wetzlera-z-osvetimi-a-jejich-zprava-1944/

https://hlidacipes.org/utekli-z-osvetimi-a-podali-svetu-zpravu-vrazdici-masina-ale-jela-dal/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zprave-o-uteku-z-osvetimi-nejprve-svet-neveril-po-temer-80-letech-dorazila-i-do-kin-28759

https://www.denik.cz/ze_sveta/utekli-z-osvetimi-a-zachranili-dve-ste-tisic-dalsich-20140407.html

https://www.echo24.cz/a/SHvKQ/uprchli-z-osvetimi-jejich-zprava-pak-zachranila-na-200-000-zivotu

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-reziser-peter-bebjak-dotocil-film-zprava-je-o-nejslavnejsim-uteku-z-osvetimi-40283423

https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-rudolf-vrba-osvetim.A240906_125250_pred-100-lety_vov

https://temata.rozhlas.cz/informovali-svet-o-taborech-smrti-presto-nejsou-jejich-pribehy-zname-7990635

https://romea.cz/cz/domaci/vrba-a-wetzler-utekem-z-osvetimi-zachranili-na-200.000-zidu-k-pripomince-jejich-odvahy-se-letos-pripoji-romsti-studenti

https://vrbawetzler.sk/cs_CZ

https://www.vira.cz/texty/clanky/rudolf-vrba-utekl-jsem-z-osvetimi

https://www.auschwitz.org/en/museum/news/rudolf-vrba-dies-at-82-he-was-one-of-the-few-who-managed-to-escape-from-the-camp-,100.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Vrba%E2%80%93Wetzler_report

https://www.lifee.cz/historie/rudolf-vrba-a-alfred-wetzler-statecni-muzi-uprchli-z-koncentracniho-tabory-a-zachranili-statisice-zivotu_210526.html