Článek
Fürstenfeldbruck, vojenské letiště u Mnichova, 5. září 1972, krátce před jedenáctou večer. Na osvětlené ploše stojí dva vrtulníky s devíti svázanými členy izraelské výpravy a prázdný Boeing 727, návnada, ve které mělo sedět šestnáct policistů převlečených za posádku Lufthansy.
Mělo. Pár minut před přistáním vrtulníků si muži uvnitř řekli, že tahle akce je sebevražda, a letadlo bez rozkazu opustili. Když dva vůdci únosců dojdou po ploše k boeingu a najdou ho prázdný, pochopí, že je to past. Rozběhnou se zpátky a němečtí odstřelovači, kterých je na osm ozbrojených mužů pět, bez nočního vidění a bez vysílaček, zahajují palbu.
Začíná poslední dějství dne, na jehož konci bude jedenáct mrtvých členů izraelské olympijské výpravy. A svět, který se díval v přímém přenosu.
Bezstarostné hry
Mnichov 1972 měl být pravým opakem Berlína 1936. Spolková republika chtěla ukázat světu nové Německo, a tak se hry nesly v duchu okázalé lehkosti: pastelové barvy, maskot jezevčík Waldi a hlavně bezpečnostní opatření tak nenápadná, že skoro neexistovala.
Pořadatelé nechtěli, aby si svět připomínal německé uniformy a ostnatý drát. Olympijskou vesnici hlídali neozbrojení pořadatelé ve světle modrých oblecích a sportovci, kteří se v noci vraceli z města, běžně přelézali dvoumetrový plot. Nikdo si toho nevšímal.
V úterý 5. září ve 4:30 ráno přelezlo tentýž plot osm mužů v teplákových soupravách se sportovními taškami. Několik vracejících se amerických sportovců jim dokonce pomohlo tašky přehodit. Uvnitř nebyly tretry, ale samopaly Kalašnikov a granáty. Osmičlenné komando palestinské organizace Černé září zamířilo najisto: Connollystraße 31, ubytovna izraelské výpravy.
To, co se odehrálo v následujících minutách, patří k nejstatečnějším okamžikům olympijské historie, jen se o něm nemluví na stadionech. Zápasnický rozhodčí Josef Gutfreund, dvoumetrový obr, zaslechl škrábání na dveře, a když uviděl hlavně, zapřel se celou vahou do dveří a řval na spolubydlící, ať utíkají. Držel je dost dlouho na to, aby jeho kolega unikl oknem.
Trenér zápasníků Moše Weinberg se na útočníky vrhl s kuchyňským nožem, a i postřelený je pak odmítl vést k dalším izraelským sportovcům. Zavedl je schválně k místnosti zápasníků a vzpěračů, snad v naději, že siláci se ubrání. Vzpěrač Josef Romano, veterán šestidenní války, se vrhl po samopalu jednoho z útočníků. Oba muži byli zavražděni, Romanovo tělo nechali únosci ležet mezi svázanými rukojmími celé hodiny jako výstrahu. Devět mužů zůstalo v zajetí.
V 5:08 vyhodili teroristé z okna papír s požadavky: propuštění 234 vězňů z izraelských věznic a k tomu šéfů německé teroristické skupiny RAF. Termín: devět hodin ráno, pak začnou každou hodinu zabíjet rukojmí. Izraelská premiérka Golda Meirová odpověděla okamžitě a neústupně: se zabijáky se nevyjednává.
Německá strana tak mohla jen hrát o čas a ultimátum se posouvalo z devíti na poledne, na tři, na pět. Vyjednavačům se teroristé vysmáli do očí, když jim nabídli neomezené výkupné i sami sebe jako náhradní rukojmí.
Absurditě dne nasadil korunu fakt, že pár set metrů od domu hrůzy pokračovaly celé dopoledne soutěže. Diváci se opalovali na trávě, zatímco kamery přenášely záběr, který se stal ikonou epochy: postavu v kukle na balkonu Connollystraße 31. Odhaduje se, že ho sledovaly stovky milionů lidí. Hry přerušil Mezinárodní olympijský výbor až odpoledne.
Fiasko na ranveji
Německo v roce 1972 nemělo žádnou protiteroristickou jednotku; ústava po zkušenosti s nacismem zakazovala nasadit armádu uvnitř země v době míru. Krizi tak řešila bavorská policie, která na nic podobného nebyla cvičená. První pokus o osvobození, přepad bytu policisty v teplácích, museli odvolat poté, co jeho přípravy odvysílaly televize v přímém přenosu a teroristé je sledovali na obrazovce v ubytovně.
Večer únosci požadovali letadlo do Káhiry. Krizový štáb předstíral souhlas s plánem, který se rozpadal už při zrodu. Rukojmí s únosci přeletěly dva vrtulníky na letiště Fürstenfeldbruck, kde měla proběhnout záchrana. Jenže policisté v boeingu na ploše, se rozhodli plán změnit. Odstřelovačů bylo pět, ačkoli štáb už věděl, že únosců je osm.
Informace se ale k mužům na střeleckých pozicích nedostala včas. Odstřelovače vybrali podle toho, kdo o víkendech soutěžně střílí, neměli speciální pušky, noční zaměřovače ani spojení mezi sebou. Obrněné transportéry, objednané pozdě, uvízly v koloně zvědavců mířících k letišti.
Přestřelka začala před jedenáctou večer a přerývaně trvala přes hodinu. Krátce po půlnoci, když se k ploše konečně probily transportéry, únosci pochopili, že je konec. Jeden z nich skočil k prvnímu vrtulníku a střílel po svázaných rukojmích, pak dovnitř hodil granát. Druhý postřílel rukojmí ve druhém stroji. Zemřelo všech devět zbývajících rukojmí, německý policista Anton Fliegerbauer a pět z osmi teroristů. Tři byli zatčeni.
A pak přišla poslední krutost té noci. Krátce po půlnoci obletěla svět zpráva, že rukojmí jsou zachráněni; rodiny v Izraeli si padaly do náručí. Ve tři ráno předstoupil před novináře mluvčí a řekl pravdu. Legendární americký komentátor Jim McKay to divákům oznámil pár slovy, která vešla do dějin televize: „They’re all gone.“ Jsou všichni mrtví.
Hry musí pokračovat
Následující den se na olympijském stadionu konala smuteční slavnost, při níž předseda MOV Avery Brundage pronesl větu, za kterou sklidil potlesk osmdesáti tisíc lidí i trvalé opovržení: „Hry musí pokračovat.“ Soutěžilo se dál už po 34 hodinách. Izraelská výprava odletěla domů s jedenácti rakvemi.
Dohru měl Mnichov temnou a dlouhou. Tři zatčení útočníci strávili ve vazbě jen sedm týdnů: v říjnu 1972 unesli jejich komplicové letadlo Lufthansy a Německo je bez odporu vyměnilo, podle mnoha historiků s tichou úlevou, že se problému zbavilo.
Izrael odpověděl operací Boží hněv, při níž Mosad léta systematicky likvidoval strůjce masakru po celém světě. Německo po fiasku založilo elitní jednotku GSG 9, která se stala vzorem protiteroristických sil na celém světě. A vdovy a sirotci po sportovcích, v čele s Ankie Spitzerovou, ženou zavražděného šermířského trenéra, vedli s německým státem půl století dlouhý boj o pravdu a odškodnění. Omluvy a přiznání selhání se dočkali až v roce 2022, k padesátému výročí.
Na výrazné olympijské pietní uznání čekali pozůstalí desítky let. V Riu 2016 se konal oficiální pietní akt před zahájením her. Minuta ticha přímo při zahajovacím ceremoniálu přišla až v Tokiu 2020.
Zdroje:
https://www.nps.gov/articles/000/munich-massacre.htm
https://www.britannica.com/event/Munich-Massacre
https://olympics.com/ioc/news/ioc-pays-tribute-to-the-11-israeli-victims-50-years-after-the-munich-1972-attack
https://www.erinnerungsort-fuerstenfeldbruck1972.de/en/police-operation-de
https://www.erinnerungsort-fuerstenfeldbruck1972.de/en/hostages-de
https://www.erinnerungsort-fuerstenfeldbruck1972.de/en/chronology-de
https://www.npr.org/2022/09/04/1120878918/munich-olympics-massacre-50-years
https://www.dw.com/en/1972-munich-massacre-timeline/a-62973771
