Otakar Batlička: dobroduh z Vinohrad, jehož knížky kluci milovali. A člen odboje, popravený nacisty

Bylo ráno 14. října 1941. Chodbami Petschkova paláce v Praze se rozléhal křik a dusot okovaných bot. Čtyři příslušníci gestapa vyvlekli z cely bezvládné tělo muže, který kdysi býval plný života a odvahy. Spisovatel a radioamatér Otakar Batlička ztratil vědomí pod rukama Oskara Fleischera – „Řezníka“, proslulého surovostí při výsleších.

Než Batličku odvezli do terezínské Malé pevnosti, stačil přátelům propašovat poslední zoufalý vzkaz: „Postarej se o Martu!“. Myslel na svou milovanou ženu, zatímco kolem něj se stahovala mračna. Osm dní nato – 13. února 1942 – nacisté Batličku potají zavraždili v Mauthausenu injekcí fenolu přímo do srdce.

Malý Otakar se narodil roku 1895 na pražských Vinohradech do rodiny plynárenského úředníka. Maminka Božena brzy zemřela a otec Antonín byl přísný muž – na synovu zvídavost a divokost často reagoval jen káráním. Otakara ale škola nebavila. Raději poletoval venku s kamarády ze svého klukovského gangu, který si říkal „Tarantule–slíďák“.

Jejich specialitou bylo střílet prakem kozí bobky z vyšehradských hradeb na vltavské voraře – rošťárna, kvůli níž nad nimi visel stín polepšovny. Jenže energický chlapec měl svůj vlastní plán. Poprvé utekl z domova ve dvanácti. Podruhé to zkusil v šestnácti letech – a tentokrát už mířil za oceán.

O pár týdnů později přišel z Argentiny stručný lístek: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota.“ Tak začala legenda o českém klukovi, který se nebál pustit do světa. Skutečnost však byla střízlivější.

V prosinci 1911 si Batlička skutečně vyřídil pas, ale zanedlouho ho chytili v Německu při pokusu propašovat se na lodi do Ameriky. Eskorta ho odvedla zpátky k otci – a u soudu vyvázl jen s tříměsíční podmínkou. Svou lásku ke vzdáleným obzorům však stejně nezapřel.

Roku 1913 se Otakar sebral znovu: odešel do Drážďan, přidal se k poutnímu cirkusu Sarassani a s ním došel až do přístavu Hamburk. Tam se konečně nalodil jako plavčík na loď mířící do Jižní Ameriky. Bylo mu teprve osmnáct, když se na obzoru objevily břehy Brazílie.

Na nové pevnině ho čekaly pralesy, vedro a hlad. Neuměl ani slovo španělsky či portugalsky a živil se, jak se dalo – manuální prací v přístavech, jako nosič zavazadel, později i hledač zlata.

Přidal se dokonce k výpravě do nitra brazilského státu Mato Grosso, kde spatřil nedotčenou amazonskou džungli a poznal život domorodých indiánů. Tyto zážitky si vryl hluboko do paměti. Netušil, že se mu jednou budou hodit – až bude o svých dobrodružstvích vyprávět českým klukům v časopisech.

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, Batlička právě pobýval v Buenos Aires. Jako občan Rakouska-Uherska by měl narukovat, ovšem myšlenka bojovat za císaře v zákopu ho nelákala. Místo toho vstoupil v lednu 1915 na palubu norské lodi Olaf.

Netušil, že pod neutrální vlajkou pašuje do Německa strategické suroviny – měď a ledek. Britské námořnictvo loď odhalilo a v Severním moři nemilosrdně poslalo ke dnu. Devatenáctiletý Otakar se ocitl ve vodách mrazivých jako smrt. Zachránilo ho až štěstí – patřil k hrstce trosečníků, které Britové vylovili z ledových vln.

Zbytek války strávil v internaci na ostrově Man a po propuštění se potloukal po Londýně. Na konci roku 1917 nakonec vstoupil do britské armády, u 30. pěšího praporu Middlesexského pluku. Přísná vojna mu však „nevoněla“ – po pár týdnech ho chytili při pokusu o dezerci.

Domů do nově vzniklého Československa se Batlička vrátil až koncem roku 1919 jako pětadvacetiletý světoběžník. Za šest let na cestách údajně procestoval kus světa – Jižní i Severní Ameriku, Afriku i Indii. Mluvil plynně anglicky, francouzsky i španělsky. Některé zdroje mu připisovaly dokonce znalost severských jazyků, ruštiny či domorodého jazyka guaraní.

Přesto po návratu do vlasti tvrdě narazil. Chyběla mu maturita a ani jeho kázní pošramocená historie mu na serióznosti nepřidala. Skvěle jezdil na koni a střílel, ale živobytí se tím vydělat nedalo. Zkoušel kdeco: nabízel se policii jako informátor, vyráběl čisticí prostředky, pojišťoval domácí mazlíčky.

Krátce pracoval jako překladatel pro YMCA, otevřel si v Praze vlastní školu boxu, kde sám působil jako trenér Přiživoval se jako komparzista v němých filmech. Dokonce i na závodech motocyklů se objevil – noviny roku 1924 zmiňují jistého „Ot. Batličku z Nuslí na stroji DKW“, který málem vyhrál plzeňský závod, než mu před cílem došel benzín.

Vyprávěl o sobě neuvěřitelné historky. Že prý v Londýně obchodoval se známkami a dostal do ruky Modrý Mauricius. Že v kanadské divočině jezdil na hřbetech obřích želv. Kde končí pravda a začíná legenda? Dovedl prý trefit letící minci nebo zasáhnout terč za zády, jen podle obrazu v zrcátku. „Víš, to byla často otázka života a smrti,“ prohodil skromně, když se ho ptali, kde se to naučil.

Právě jeho mistrovská muška mu přivedla do života osudovou lásku. Jednoho jarního dne roku 1920 Otakar u okna čistil svou malorážku, když vtom zahlédl na ulici krásnou tmavovlásku. Musel ji oslovit – hned.

V náhlém popudu zvedl zbraň a střelil dívce do podpatku u boty (jiná verze legendy dokonce tvrdí, že do klobouku). Vyděšená kráska strnula šokem. Batlička k ní přispěchal s kanonádou omluv a vysvětlení – a slečna Marta Špačková, úřednice Červeného kříže, se kupodivu dala obměkčit.

Neortodoxní strategie námluv zabrala. O několik týdnů později, 29. dubna 1920, se čtyřiadvacetiletá Marta za Otakara provdala.

Svatba jako by zkrotila Batličkův neklid. Po letech bouřlivého života se usadil a začal „sekat dobrotu“. Nastoupil jako úředník u dopravní společnosti United American Lines a snažil se vést spořádaný rodinný život.

Skutečný klid ale přišel až o něco později. Roku 1927 získal stálé místo u pražských Elektrických podniků – začínal jako výhybkář, pak jezdil s tramvají a nakonec povýšil do kanceláře. Ze světoběžníka se stal spořádaný městský úředník. Klidný denní režim mu kupodivu vyhovoval. Večer totiž mohl žít svým druhým životem – ve vysněných dálkách fantazie.

Ve volných chvílích sedával Batlička v malé dřevěné kůlně na dvoře, obklopen sluchátky, cívkami a anténami. Tam, v éteru, znovu procestovával svět. Na jedné pražské výstavě propadl kouzlu radiotelegrafie a roku 1929 si sestavil první vysílací stanici.

Zprvu vysílal „načerno“, ale v březnu 1932 složil zkoušky a legálně získal koncesi radioamatéra – volací značku OK1CB. U rádia trávil téměř každý večer.

Díky svým jazykovým schopnostem navázal spojení s kolegy na všech obydlených kontinentech a brzy získal prestižní certifikát WAC za komunikaci napříč celým světem.

Organizoval také kurzy telegrafie pro mládež. Vymýšlel nové vynálezy: sestavil přenosné krátkovlnné vysílačky pro záchranné akce v dolech a navrhl i systém hlášení zastávek v tramvajích pomocí mikrofonu u řidiče a reproduktorů ve voze. Byla to doba nadějí, pokroku a technických snů. Ta doba však netrvala dlouho.

Na sklonku 30. let Batlička překvapil sám sebe ještě jednou – a opět dobyl celý svět, tentokrát však svět dětský. Náhodou se dostal k psaní povídek pro mládež a jeho autentické, syrové příběhy plné odvahy se staly senzací.

Odpovědný redaktor časopisu Mladý hlasatel Karel Bureš tehdy hledal nové dobrodružné čtení a známí mu doporučili „jakéhosi Batličku, který procestoval svět a umí poutavě vyprávět“. Batlička – tehdy už prošedivělý, mírně obézní muž s tetováním na předloktí – přinesl do redakce několik vlastních povídek.

Byly stylisticky neumělé a hemžily se pravopisnými chybami. Přesto měly nepopiratelné kouzlo: fantastický spád, dobré pointy a punc opravdovosti. Bureš měl šťastnou ruku – v Batličkovi objevil talent vypravěče, který čerpal z vlastních zážitků i z vyprávění lidí, jež po cestách potkal.

Čtenáři hltali každé slovo. Během necelých tří let (1938–1941) napsal Batlička téměř 150 dobrodružných povídek. Většinu z nich otiskl Mladý hlasatel po boku příběhů Jaroslava Foglara.

Jeho hrdinové – nebojácní cestovatelé, piloti, zápasníci se šelmami – inspirovali celou generaci českých kluků. Když nacisté v květnu 1941 populární časopis zakázali, mnozí čtenáři to oplakali.

Už od počátku okupace v roce 1939 začal Otakar Batlička pomáhat domácímu odboji. Jako zkušený radiotelegrafista se stal členem odbojové skupiny Obrana národa – Východ, vedené bývalým leteckým majorem Josefem Jedličkou. Pod krycím jménem „Svoboda“ udržoval vysílačkou v Praze spojení se sovětskou vojenskou rozvědkou v Moskvě.

Od léta 1941 navíc rádia skupiny zprostředkovávala kontakty na plukovníka Františka Moravce, který vedl zpravodajské operace exilové vlády v Londýně. Odbojová činnost byla nesmírně nebezpečná – a právě rádiové spojky patřily k nejohroženějším.

Když se Reinhard Heydrich stal zastupujícím říšským protektorem, gestapo začalo české vlastence systematicky lovit. Dohledat odbojáře v seznamech bývalých československých důstojníků nebylo těžké. Na podzim 1941 přišla zatýkací smršť: stovky mužů a žen skončily v mučírnách gestapa. Ráno 14. října 1941 si přišli i pro Otakara Batličku.

Před očima jeho zděšené ženy Marty ho odvleklo komando do nechvalně proslulého Petschkova paláce. Zde ho krutě vyslýchal vyhlášený sadista Fleischer, až Batlička upadl do bezvědomí.

Krátce poté byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně. Tam se mu podařilo předat známým stručný lístek pro manželku: „Postarej se o Martu!“. Více slov už nepotřeboval – v té prosté větě bylo vše.

Otakar tušil, že svou ženu už nikdy neuvidí, a chtěl pro ni jediné: aby přežila. Za pár měsíců, 6. února 1942, byl Batlička spolu s dalšími čtyřmi stovkami českých vězňů transportován do koncentračního tábora Mauthausen. Tento tábor byl ve skutečnosti továrnou na smrt – vězni byli hubeni nelidskou prací v lomu nebo přímo popravováni.

Otakar zde strávil pouhých osm dní. V pátek 13. února 1942 byl i se svými druhy z Jedličkovy skupiny potají zavražděn táborovým lékařem Eduardem Krebsbachem, který vězňům píchal do srdce smrtící injekce benzínu či fenolu.

Po hrdinově smrti zůstaly v Praze jen prázdné místo a příběhy, které vyprávěl. Nacisté se postarali, aby jeho jméno upadlo v zapomnění. Po válce žila Marta Batličková tiše v ústraní – a celých 24 let trvalo, než se někdo odvážil připomenout světu Batličkovy knihy a zásluhy.

Tím „objevitelem“ byl v polovině 60. let student a badatel Petr Sadecký, fascinovaný starými dobrodružnými ilustracemi. S vdoviným svolením nechal přepracovat Batličkovy povídky a vydal je znovu – kniha Na vlně 57 metrů měla obrovský úspěch a následovala další vydání zapomenutých příběhů.

Sadecký ale kolem Batličkova osudu zároveň vytvořil hustou síť mystifikací. Aby zvýšil atraktivitu „zapomenutého génia“, vymyslel o Batličkově mládí ohromující legendy – a dokonce je propašoval i do doslovů knih a novinových článků.

Dodnes tak není zcela jasné, co z Batličkova životopisu je pravda a co pouhá fáma. Ale záleží na tom? I kdyby Otakar Batlička nikdy ve skutečnosti neulovil anakondu nebo nesurfoval na želvím krunýři, podstatné je něco jiného. Když šlo do tuhého, neváhal se zapojit do odboje – a nakonec za svobodu své země položil to nejcennější.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_Batli%C4%8Dka

https://www.novinky.cz/clanek/muzi-dobrodruh-otakar-batlicka-zavrazden-nacisty-injekci-do-srdce-40433506

https://www.reflex.cz/clanek/causy/63159/otakar-batlicka-neuveritelny-zivotni-pribeh-legendy-cimrmanovskeho-razeni-skoncil-smrtici-injekci.html

https://www.koktejl.cz/zajimavosti/otakar-batlicka-bajna-legenda-ktera-skoncila-na-podlaze-nacistickeho-bunkru/

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/04/PD_1_19_s91-99.pdf