Článek
„Na první pohled poznám, že to je moje dcera,“ prohlásil Libor Broža, když poprvé uviděl usměvavou desetiměsíční holčičku jménem Veronika. Ve skutečnosti ji v tu chvíli držel v náručí poprvé v životě.
Jeho biologická dcera od narození vyrůstala s jinými rodiči – a on sám s partnerkou Jaroslavou Trojanovou mezitím deset měsíců pečovali o cizí dítě, malou Nikolu. Záměna dvou novorozeňat v třebíčské porodnici obrátila životy obou rodin vzhůru nohama.
Setkání obou rodin proběhlo v ústraní, bez přístupu novinářů. Bylo to poprvé, co se manželé Broža a Trojanová setkali tváří v tvář s druhým párem, Janem a Jaroslavou Čermákovými, a poprvé, co spatřili své skutečné dcery.
„Samozřejmě jsme šťastní, zároveň se ale cítíme strašně,“ přiznala po setkání Jaroslava Trojanová. Radost, že konečně našli svou biologickou dceru, doprovázela lítost z představy, že se budou muset rozloučit s dítětem, které doposud vychovávali.
Podezření a tajný test DNA
Tomuto emotivnímu setkání v říjnu 2007 předcházela nečekaná odhalení. Libor Broža už několik měsíců cítil neklid: malá Nikola, kterou s partnerkou přivezli loni v prosinci z porodnice, mu jako by nebyla vůbec podobná. V hloubi duše ho napadlo, zda ho družka nepodvedla s jiným mužem. Podezření si nechal pro sebe.
Koncem léta 2007 se odhodlal k ráznému kroku a bez vědomí partnerky nechal provést test otcovství. Výsledek jeho tušení potvrdil: geny se neshodovaly a Broža nebyl biologickým otcem Nikoly.
Když Libor Broža sdělil tuto zprávu Jaroslavě Trojanové, způsobilo to pochopitelný šok. Trojanová popřela, že by ho někdy podvedla. Rozhodla se podstoupit test mateřství. Ani ona ale neprošla. Laboratorní analýza DNA zjistila, že také Jaroslava není s Nikolou v příbuzenském vztahu. Holčička, kterou rodiče téměř rok milovali a vychovávali, nebyla jejich.
„Jak se tohle mohlo stát?“ reagovala Trojanová v slzách. Podle vlastních slov dvě hodiny v kuse plakala; partner Libor mluvil o pocitech zoufalství a bezmoci. Oběma rodičům během chvíle došlo, co jediného může takovou situaci vysvětlit: v nemocnici jim kdosi po porodu zaměnil dítě.
Ještě téhož dne kontaktovali vedení třebíčské nemocnice a žádali, aby jim pomohlo vypátrat jejich biologické dítě. Matně si vzpomínali, že už krátce po porodu se vyskytla zvláštní nesrovnalost, kterou tehdy personál odbyl: miminko, které jim sestřičky přinesly po prvním ošetření, mělo jinou hmotnost, než jakou uváděl porodní protokol. Tehdy to porodnice vysvětlila chybně zapsaným údajem. Teď se ukazovalo, že pravý důvod byl jiný.
Pátrání po druhé rodině
Holčička Nikola i druhé děvčátko jménem Veronika se narodily v třebíčské nemocnici 9. prosince 2006, a to v rozmezí pouhých osmnácti minut. Krátce po porodu však byly obě děti neopatrností personálu vyměněny. Nemocnice tak poslala domů dva páry novopečených rodičů – každému ovšem předala cizí dítě. Zaměněné rodiny žily na Vysočině jen několik desítek kilometrů od sebe a netušily, že vychovávají dcery toho druhého.
Vedení nemocnice po oznámení od Trojanové a Broži okamžitě zahájilo vnitřní vyšetřování. Ředitel Petr Mayer prověřil dokumentaci porodnice a vytipoval všechny porodní případy, které přicházely v úvahu. Na onen prosincový den připadali čtyři novorozenci ženského pohlaví. Nemocnice proto nabídla test DNA i zbývajícím třem rodinám pro vyloučení nebo potvrzení záměny.
Brzy bylo jasno: stejnou chybu v genetické shodě jako u Nikoly vykázaly i vzorky manželů Čermákových. Jejich dcera Veronika nebyla biologicky jejich. Bylo tedy zřejmé, že dítě Trojanové a Broži vyrůstá právě u Jana a Jaroslavy Čermákových.
Ředitel Mayer zatelefonoval Čermákovým a osobně jim oznámil, co vyšetřování zjistilo. Pro druhý pár to byla naprosto nečekaná zpráva – na rozdíl od Broži a Trojanové neměli Jan a Jaroslava Čermákovi nejmenší důvod o původu své Veroniky pochybovat. Ještě o několik dní dříve žili v přesvědčení, že jejich rodinu nepotkalo nic neobvyklého.
Nyní se dozvídali, že jejich milovaná dcera není jejich pokrevní příbuzná, a že kdesi existuje jiné děvčátko, které patří právě k nim. Stejně tak pro Trojanovou s Brožou znamenala nová informace hořké potvrzení: Nikola, kolem které se točil jejich dosavadní rodinný život, ve skutečnosti patřila Čermákovým. Oběma rodinám nemocnice nabídla diskrétní schůzku, při níž se budou moci poprvé setkat a společně se připravit na nápravu omylu.
První setkání rodin
K prvnímu osobnímu setkání obou párů došlo v první polovině října 2007 na neutrální půdě. Zúčastnili se ho také odborníci – psychologové, kteří pomáhali rodinám zvládnout tuto mimořádně citlivou situaci. Broža s Trojanovou přivedli na setkání tehdy desetiměsíční Nikolu, Čermákovi přivezli Veroniku. Rodiče si navzájem ukázali dcery, které doposud znali jen zprostředkovaně.
Jakmile Libor Broža uviděl malou Veroniku, okamžitě rozpoznal své rysy. „Na tuhle holčičku žádné testy nepotřebuji, poznal bych ji na první pohled,“ prohlásil tehdy dojatě. Podobně i Čermákovým pohled na Nikolu poprvé naznačil biologickou podobu.
Setkání to bylo emocionálně náročné pro všechny zúčastněné. Rodiče si vyměnili informace o tom, jak se o děti dosud starali – jaké mléko jim chutná, jak spí, jaké mají zdravotní obtíže nebo návyky. Obě holčičky byly ještě příliš malé, aby tušily, oč se jedná. Dospělí však dobře věděli, že tímto dnem začíná pro každou rodinu složitý přerod.
„Nedokážeme ani slovy vyjádřit, jak hrozné to je,“ uvedl po schůzce Libor Broža. Jeho partnerka Jaroslava Trojanová přiznala, že si zatím vůbec nedokáže představit, že by se měla od Nikoly odloučit. „Je to moje dcera. Nemohu se na ni dívat jinak,“ řekla v rozhovoru. Druhá rodina projevila pochopení a byla ochotná s finální výměnou počkat, dokud na to Trojanová s Brožou nebudou připraveni.
Odborníci už během první schůzky doporučili, aby se vlastní „předání“ dětí uskutečnilo postupně a citlivě. Prvních pár týdnů strávily rodiny co nejvíce času spolu. Zkoušely si děti na několik hodin vyměnit, později i na několik dní, aby si obě holčičky zvykaly na nové hlasy, vůně a prostředí. Nemocnice se snažila tento proces usnadnit – například zaplatila oběma rodinám společný pobyt na horách, kam vyrazily i s dětmi a pod dohledem psychologů. Cílem bylo, aby dívky navázaly vztah i se svými biologickými rodiči a přechod nebyl náhlý.
Výměna dcer a cesta domů
Samotnou výměnu dětí se nakonec rodiny rozhodly neodkládat příliš dlouho. Po několika týdnech postupného sbližování, ještě před prvními narozeninami dívek, došlo ke dni, kdy si každý pár odvážel domů své biologické dítě. Stalo se tak za mimořádného zájmu médií.
Případ nechtěně proslavených „vyměněných holčiček“ tou dobou sledovala snad každá televize, noviny i rozhlas. Přes veškerou snahu o soukromí se obě rodiny ocitly pod drobnohledem. Novináři a fotografové čekali před budovou, kde ke směně dětí docházelo, a výsledné emotivní záběry zaplnily hlavní vysílací časy.
Po návratu domů začínal pro rodiče i děti nový, nelehký úsek života. Každá rodina si s sebou vedle vlastního miminka nesla také bolestnou vzpomínku na dítě, které musela přenechat těm druhým. Rodiče se dohodli, že chtějí zůstat v kontaktu i do budoucna, aby úplně neztratili přehled o životě té „druhé“ holčičky, kterou téměř rok vychovávali. Zároveň však bylo jasné, že každá rodina se nyní musí soustředit především na vytvoření pevné vazby se svým biologickým dítětem.
Psychologové v televizi a tisku upozorňovali, že pro obě dívky znamená takový dvojí zásah do raného dětství velkou zátěž. V prvních měsících života si vytvořily silné pouto k pečující osobě – a nyní o tuto „první maminku“ přišly. Budou se muset připoutat k nové, biologické matce, ale nikdo nedokáže říct, jaké následky si ponesou do budoucna.
Zdravotnický personál třebíčské nemocnice mezitím čelil důsledkům svého pochybení. Ředitel Mayer veřejně uznal odpovědnost nemocnice a omluvil se rodinám i veřejnosti. Okamžitě také zavedl přísnější opatření, aby k podobnému selhání již nikdy nedošlo – přestože už předtím novorozenci dostávali identifikační náramky a čísla napsaná neodstranitelným inkoustem na kůži.
Interní šetření odhalilo konkrétní viníky záměny: dvě zdravotní sestry pochybily při manipulaci s novorozenci a byly proto propuštěny. Dalších pět zaměstnanců nemocnice čekaly kázeňské postihy. Policie prověřovala, zda nedošlo ke spáchání úmyslného trestného činu, ale vyšetřování nakonec uzavřelo případ jako tragický omyl bez cizího zavinění.
Soudní dohra
Obě postižené rodiny se rozhodly domáhat satisfakce soudní cestou. Na přelomu let 2007 a 2008 již stály společně proti třebíčské nemocnici a požadovaly finanční odškodnění za způsobenou újmu. Veřejně zmiňovaly částku až deset milionů korun – zhruba jeden milion za každý měsíc, kdy nedobrovolně žily bez vlastního dítěte. Nemocnice jim zpočátku nabízela pouze 300 tisíc korun každé rodině, což rodiče označili za naprosto nedostatečné. Případ tak putoval před soud.
Hlavní líčení u Krajského soudu v Brně probíhalo počátkem roku 2009 za mimořádného zájmu médií. Soudci stáli před nelehkým úkolem: posoudit hloubku lidského utrpení a přiřknout mu peněžní hodnotu. V únoru 2009 padl rozsudek, jaký v českém zdravotnictví dosud neměl obdoby.
Soud uznal chybu nemocnice a rozhodl, že má oběma rodinám zaplatit dohromady 3,3 milionu korun jako náhradu nemajetkové újmy. Zároveň výslovně rozdělil, kolik peněz připadne jednotlivým členům obou rodin – vycházel přitom ze znaleckých posudků a psychologických vyšetření.
Nejmenší částku přiřkl soud Liboru Brožovi, jenž celou záležitost odstartoval tajným testem (podle soudu si do jisté míry dokázal představit riziko a „věděl, do čeho jde“). Jeho partnerka Jaroslava Trojanová, která opakovaně uvedla, že by snad raději o záměně nikdy nevěděla, dostala vyšší odškodné – kolem 700 tisíc korun.
Ještě o několik set tisíc více připadlo Janu a Jaroslavě Čermákovým, jejichž manželství se vlivem celé krize ocitlo v troskách. Odškodnění získaly dokonce i obě vyměněné holčičky, ač každá jinou sumu: jedna 300 tisíc, druhá polovinu této částky. V tomto případě soud přihlédl k tomu, jak stabilní a láskyplné prostředí dítě mělo před a po výměně – nepřímo tím ohodnotil, která rodina situaci zvládla lépe.
Obě rodiny verdikt přijaly. Zdůraznily ale, že žádné peníze nemohou plně vyvážit to, co prožily a co možná jejich děti teprve čeká. V době rozsudku obě dívky zdánlivě prospívaly a u svých biologických rodičů si téměř po roce zvykly. Rodiče ale přiznávali, že jejich vlastní vztahy utrpěly. Přestože se snažili držet pohromadě kvůli dětem, oba páry se ocitly na pokraji rozpadu.
Po medializaci případu se v celé zemi zvedla vlna preventivních testů otcovství – mnoho dalších rodičů si pro jistotu nechalo ověřit, zda jejich dítě je skutečně jejich. Po čase tento trend opadl.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1m%C4%9Bna_d%C4%9Bt%C3%AD_v_t%C5%99eb%C3%AD%C4%8Dsk%C3%A9_nemocnici
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/kauza-vymenenych-deti-testy-dna-prosadila-matka-libora-brozi-161373
https://english.radio.cz/baby-swap-hospital-uncovered-nine-months-later-8603462
https://pelhrimovsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pe_zamena_poprve20071004.html
https://www.lidovky.cz/domov/zamenu-deti-odhalili-diky-babicce.A081006_151223_ln_domov_bat
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-video-lepsi-by-asi-bylo-kdyby-se-na-vymenu-neprislo-tvrdi-rodice-40207472
https://www.extra.cz/uplynulo-uz-temer-15-let-od-zameny-holcicek-v-trebicske-porodnici-jak-si-divky-vedou-dnes
https://jihlavsky.denik.cz/zpravy_region/20071012zamena_mimi_broza.html
https://pelhrimovsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/zamena-deti–milionu-pro-rodiny20090131.html
