Článek
Nelidský skřek se rozléhá útrobami malého letadla na letišti v Cincinnati. Fred a Cindy Warmbierovi strnule stojí na prahu kabiny – právě nastoupili na palubu ambulantního speciálu, který po 17 měsících přivezl jejich ztraceného syna domů. Zvuk, který je paralyzoval, vychází z nosítek uprostřed letounu.
Leží na nich třiadvacetiletý mladík s vyholenou hlavou a hadičkou výživové sondy trčící z nosu. Tělo má připoutané řemeny, škube sebou v mimovolných křečích a z hrdla se mu dere „nelidský, hrdelní křik“.
Oči má otevřené, ale nevidí – Otto Warmbier je slepý a hluchý, nereaguje na své rodiče ani na nikoho kolem. Když se k němu zděšený otec skloní, všimne si, že synovy zuby jsou podivně pokřivené – jako by mu někdo kleštěmi přerovnal celou spodní řadu.
Matka s dcerou se zděsí a vybíhají z letadla, neschopné v tu chvíli pohledu na Ottovo zubožené tělo. Cindy Warmbierová později přizná, že na takový obraz nebyla žádná rodina připravena. Když se s manželem vzchopí a vrátí se k nosítkům, vezme syna za ruku.
Otto se domů vrátil těžce poškozený a zřejmě již bez naděje. O šest dní později, 19. června 2017 ve 14:20, Otto Warmbier obklopen rodinou zemřel.
Chlapec s velkým srdcem
Ještě o pár let dříve přitom Otto zářil životem. Narodil se 12. prosince 1994 a vyrůstal v klidném městečku Wyoming ve státě Ohio. Byl nejstarším ze tří dětí a doma ho vedli k hodnotám vzdělání, empatie a zvídavosti. „Otto měl největší srdce ze všech, které jsem poznala. Nikdy jsem ho neviděla ve špatné náladě,“ vzpomíná jeho středoškolská učitelka angličtiny Danica White.
Na veřejné Wyoming High School patřil k nejlepším žákům – stal se druhým nejlepším studentem ročníku. Byl také kapitánem fotbalového týmu, aktivním členem studentského spolku a pro svou přátelskou povahu se těšil oblibě napříč celou školou. Dokonce byl zvolen králem školního plesu, přesto zůstával skromný a pozorný ke všem kolem.
Spolužáci si dodnes pamatují drobné scény, které dokreslují Ottovu osobnost. Na obědě si bez váhání přisedl k dětem ze speciální třídy, všechny oslovoval jménem a nadšeně se s nimi bavil o sportu a hudbě jako s nejlepšími přáteli, vzpomíná spolužačka Sallee Ann Ruibal.
Nebylo v tom nic hraného – Otto byl zkrátka takový, bezprostředně laskavý ke komukoli. Měl charisma, pohledného kluka s věčně usměvavou tváří, a zároveň hlubokou vnímavost k pocitům druhých. Ve třetí třídě jednou v hodině tělocviku omylem trefil míčem do hlavy spolužačku. Když upadla, rozplakal se - ne proto, že by čekal trest, ale protože ji upřímně nechtěl zranit. Celou dobu pak dobrovolně čekal před ošetřovnou, jen aby se jí mohl znovu omluvit.
Doma Warmbierovi vedli děti k objevování světa. Otto miloval poznávat nové věci a kultury. Už jako náctiletý hodně cestoval – navštívil Evropu, Izrael, Kubu či Ekvádor. Po střední škole zamířil v roce 2013 na University of Virginia, kde studoval dvojitý obor ekonomie a obchod a vedlejší specializaci udržitelnost.
Byl aktivní v kampusové židovské komunitě Hillel a členem bratrstva Theta Chi. Kamarádi ho znali jako chytrého, zábavného a přátelského mladého muže, který „miloval život“ a nikdy nepřestal být zvědavý. „Chtěl být kamarádem pro každého a pořád se učit něco nového,“ popsala jej jeho přítelkyně Alex Vagonis prostřednictvím společné známé.
Otto zkrátka působil jako člověk, který má před sebou zářnou budoucnost. Na jaře 2015 byl vybrán na zahraniční studijní pobyt v Hongkongu, kam se chystal odjet počátkem roku 2016. Než však zahájil semestr v Asii, rozhodl se ještě využít prázdninovou pauzu k jednomu neobvyklému výletu – lákala ho tajuplná Severní Korea.
Cesta do země, kam se nejezdí
„Byl zvědavý na jejich kulturu… Chtěl poznat obyčejné lidi v Severní Koreji,“ vysvětloval později Ottoův otec důvody, které syna vedly k riskantní cestě. Zprávy o totalitním režimu Kimů samozřejmě znal, ale věřil, že jako turista v organizované skupině bude v bezpečí.
Zájezd si objednal u cestovní kanceláře Young Pioneer Tours, která se specializovala na dobrodružné výpravy pro mladé cestovatele s motto „Destinace, kam by se vaší mámě ani trochu nelíbilo, že jedete“.
Paradoxně právě bezpečnost americkým účastníkům firma garantovala – podle Freda Warmbiera prezentovali zájezd do KLDR jako zcela bezpečný i pro občany USA.
Koncem prosince 2015 odletěl Otto do Pekingu, odkud měla skupina pokračovat do Pchjongjangu. Spolubydlícím mu byl britský dobrodruh Danny Gratton, se kterým se Otto seznámil už v Číně a spřátelil se během letu do Koreje.
Připadali si jako účastníci netradičního novoročního dobrodružství. V Pchjongjangu na Silvestra společně popíjeli pivo a v noci oslavovali příchod roku 2016 na Kim Ir-senově náměstí spolu s místními.
Otto, nejmladší z výpravy jedenácti západních turistů, si užíval jedinečnou zkušenost. Teprve druhý den pobytu, na Nový rok, se výprava vrátila do hotelu Yanggakdo. V časných ranních hodinách – kolem druhé ráno 1. ledna – se podle severokorejských úřadů odehrál incident, který změnil celý Ottův osud.
V tomto hotelu určeném pro cizince údajně Otto vnikl do personální části patra a pokusil se ukrást ze zdi propagandistický plakát s heslem „Ozbrojme se patriotismem Kim Čong-ila!“. Pro Severokorejce představuje krádež či poškození předmětu se jménem vůdce závažný zločin proti státu.
Zda se Otto skutečně pokusil plakát odcizit, dodnes není jasné – byl jediným obviněným a žádný přímý důkaz nikdy nebyl zveřejněn. Gratton, který s ním trávil celé dny, nic takového nepozoroval: „Nemyslím, že by ho vůbec napadlo udělat něco takového. Otto byl nesmírně slušný kluk,“ řekl později.
Ať už k incidentu došlo či nikoli, severokorejský režim pojal podezření, že mladý Američan spáchal „nepřátelský čin“ vůči státu.
Poslední úsměv v Pchjongjangu
Zájezd pokračoval podle plánu až do svého závěru. Teprve 2. ledna 2016 na letišti v Pchjongjangu, těsně před odletem, zasáhla bezpečnost. Zatímco ostatní turisté procházeli pasovou kontrolou, přišli k Ottovi dva uniformovaní muži. Beze slova jej chytili za rameno a vyzvali, aby je následoval do přilehlé místnosti.
Danny Gratton byl v tu chvíli jediným dalším cizincem nablízku. Nechápal, o co jde – pomyslel si, že možná o nějakou formalitu nebo drobné obtěžování Američana, jaké se v KLDR může stát. Snažil se odlehčit situaci a s nervózním úsměvem na Otto zamával: „Tak tohle je naposledy, co tě vidíme!“ zavolal za ním v žertu.
Netušil, jak mrazivě pravdivá jeho slova budou. „Byl to skutečně poslední okamžik, kdy jsem Otto viděl,“ vzpomíná Gratton. „Otto nekladl odpor. Nevypadal ani vyděšeně – jen tak napůl se usmíval. To byl jeho poslední úsměv.“
Zbytek skupiny musel nastoupit do letadla a odletět do Pekingu bez něj. Průvodkyně ještě na palubě obdržela telefonát od kolegy z Pchjongjangu, který zůstal s Ottem na letišti. Zpráva zněla zvláštně: Otto prý náhle onemocněl, stěžuje si na silnou bolest hlavy a nemůže odcestovat.
Gratton později vypověděl, že Otto předtím nevykazoval žádné známky nevolnosti – naopak vypadal zcela zdráv. Zdá se, že severokorejské úřady se tímto způsobem snažily utajit fakt, že zadržely amerického studenta.
Až o dvacet dní později Pchjongjang oficiálně potvrdil, že Otto Warmbiera zadržuje pro podezření z „nepřátelských akcí proti republice“. Domů do USA vzkázali rodičům pouze strohou zprávu, že jejich syn je v pořádku a čeká na soud.
Slzy před soudem
Následujících šest týdnů Otto zůstával v přísné izolaci a nikdo zvenčí ho nesměl kontaktovat. Teprve koncem února 2016 byl předveden před kamery, aby se veřejně „přiznal“ ke svému zločinu. Na tiskové konferenci 29. února v Pchjongjangu seděl před mikrofony bledý mladík v šedém saku.
Se slzami v očích přečetl z připraveného prohlášení omluvu „každému jednotlivému z milionů Korejců“ za svůj čin a prosil za odpuštění. V emotivním, zjevně secvičeném monologu také prohlásil, že si přeje, „aby americká vláda už nikdy v budoucnu nemanipulovala lidmi, jako jsem já, k páchání zločinů proti cizím zemím“.
Posluchačům v sále muselo být jasné, že slova nejsou Ottova. Celé „přiznání“ působilo jako absurdní divadlo studené války: podle scénáře režimu Warmbier ještě uvedl, že plakát chtěl ukrást na popud metodistické církve ze svého rodného města a tajného spolku na univerzitě, k němuž chtěl patřit – prý výměnou za ojeté auto v hodnotě 10 000 dolarů.
Tyto bizarní detaily západní média označila za fantaskní a nepravděpodobné, očividně vyfabulované vyšetřovateli. Mnozí dříve zadržení cizinci v KLDR ostatně po návratu domů svá přiznání odvolali s tím, že byla vynucená pod hrozbou násilí. V Ottově případě se už pravdu nikdy nedozvíme – po propuštění upadl do stavu, v němž už nemohl promluvit.
Soud s Warmbierem proběhl v polovině března 2016. Trval pouhou hodinu. Verdikt zněl v souladu s očekáváním: 15 let nucených prací v pracovním táboře za pokus o podvracení režimu.
Cindy a Fred Warmbierovi doma v Ohiu sledovali rozsudek se zlomeným srdcem. Věřili však, že jejich syn trest v nějaké formě přežije – byť těžko představitelných 15 let v brutalitě severokorejského lágru. Netušili, že v tu chvíli už Otto žádné utrpení nevnímá.
Rok a půl pekla
Po vynesení rozsudku jako by se po Ottovi slehla zem. Zmizel kdesi v systému věznic a táborů, kam cizince běžně nepouštějí. Po dobu více než 15 měsíců nedostali od syna jeho otec s matkou jedinou zprávu. Teprve v červnu 2017 přišel z Pchjongjangu šokující vzkaz: Otto Warmbier je v kómatu.
Přesto Kimův režim náhle projevil vstřícnost – souhlasil, že mladíka z „humanitárních důvodů“ propustí. Snad chtěli předejít nejhoršímu skandálu, kdyby jim americký student zemřel pod rukama. Rodičům se mezitím zhroutil svět.
„Dozvěděli jsme se to teprve před týdnem,“ líčil Fred Warmbier, jak až na samém konci zjistili, v jakém stavu jejich syn je. Vláda USA promptně vyslala do KLDR speciální letadlo. Dne 13. června 2017 v noci přistál Otto Warmbier na letišti v Cincinnati – živý, ale ne přítomný.
Američtí lékaři později zjistili, že utrpěl rozsáhlé poškození mozku v důsledku dlouhodobé zástavy srdce nebo dechu. Severokorejci tvrdili, že hned po procesu v březnu 2016 dostal Otto botulismus a upadl do kómatu po požití uspávací pilulky.
Vyšetření ale neprokázala žádné stopy botulinu ani známky poranění lebky či zlomenin, které by nasvědčovaly mučení. Měl však četné jizvy – například dlouhou, hlubokou jizvu na noze. A také jeho zuby svědčily o možném násilí.
Američtí odborníci usoudili, že se mozek ocitl bez kyslíku na delší dobu – možná vinou surového týrání, nebo neodborného podání sedativ či jiných látek. Co přesně se Ottovi ve vězení stalo, zůstává záhadou, kterou si severokorejský režim nechal pro sebe.
Jisté je jen to, že ho v bezvědomí udržovali naživu uměle přes rok, aniž by to světu sdělili. „Drželi ho jako válečného zajatce a brutálně s ním zacházeli,“ prohlásil Fred Warmbier.
Domů už se nevrátil
V rodném Wyomingu v Ohiu se zatím celá komunita semkla na podporu Warmbierových. Městečko s necelými devíti tisíci obyvateli zaplavily modro-bílé stužky – barvy místní školy – uvázané na stromech a sloupech na znamení naděje. Když pak 15. června 2017 Warmbierovi projížděli hlavní třídou z tiskové konference, sousedé a spolužáci lemovali chodníky a z prstů jim ukazovali písmeno W jako výraz sounáležitosti.
Otec Fred se téhož dne objevil před novináři v košili s kravatou a světlém saku – stejném, jaké měl Otto na sobě během vynucené sebekritiky v Pchjongjangu. „Neexistuje omluva pro to, co Severní Korea Ottovi provedla,“ zlobil se před kamerami.
Pak se mu zlomil hlas. „Otto, miluji tě a jsem tak šťastný, že jsi doma. Jsi úžasný kluk,“ vzkázal svému bezvládnému synovi, jako by ho slyšel. „Moje rodina během téhle noční můry držela pohromadě.“
Přesto naděje, že se Otto probere, pohasínala. V péči lékařů sice dýchal sám a vnímal základní reflexy, ale nereagoval na podněty ani nejevil žádné známky vědomí. Po pár dnech doma dostal navíc vysokou horečku a jeho stav se dále zhoršoval. „Poslali nám ho domů, protože věděli, že umírá,“ řekla hořce Cindy Warmbierová. Dne 19. června odpoledne Otto ve fakultní nemocnici v Cincinnati zemřel.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Warmbier
https://people.com/human-interest/otto-warmbier-friends-teachers-speak-out/
https://www.postindependent.com/news/ruibal-column-my-high-school-classmate-otto-warmbier-charming-and-deeply-caring/
https://www.theguardian.com/world/2017/sep/26/otto-warmbier-north-korea-us-parents
https://abcnews.go.com/US/otto-warmbier-blind-deaf-returned-us-parents/story?id=50099791
https://www.washingtonpost.com/news/josh-rogin/wp/2017/06/15/otto-warmbiers-north-korea-roommate-speaks-out/
https://www.fox19.com/story/35671732/watch-live-doctors-parents-provide-update-on-cincinnati-man-freed-by-north-korea/
