Článek
„Skončíš tak, že budeš čistit kravám vocasy.“ Slova dopadají mezi otcem a synem s mrazivou vážností. Sedmnáctiletý Petr Šabach ani nemrkne. Otec, kariérní důstojník československé armády, svírá čelist. Jeho oblíbená předpověď synovy budoucnosti visí ve vzduchu jako těžký dým. Petr mlčí. Uvnitř něj to ale vře.
Nevzpírá se. Empatická zdrženlivost – tu se doma naučil dávno. Mladý Šabach ví, že hádat se s plukovníkem znamená přilévat olej do ohně. Místo toho jen sklopí oči a v duchu utíká daleko odsud. Do jiného léta, jiného světa. Pár týdnů předtím totiž stál na londýnském chodníku a zíral na červený dvoupatrový autobus.
Svoboda chutnala po teplém pivu a zněla kytarovými riffy kapely The Kinks, které slyšel z otevřeného okna pubu. V té chvíli Petr zapomněl na všechno doma. Na vojenskou kázeň i na otcův nesmlouvavý hlas. Proto se z prázdnin v Británii vrátil o měsíc později, než měl. A teď za to pyká – vyloučili ho ze školy, otec zuří.
Bylo mu sedmnáct, když poprvé poznal, jaké to je dýchat volně. Londýn 1969, to léto vzdoru. Přemýšlel dokonce, jestli v cizině nezůstat nadobro. Nakonec se vrátil – kvůli rodině, kamarádům, snad i z obav, co by s ním samotným bylo ve velkém světě.
Gymnázium ho nepřijalo zpět. Petr proto dokončil střední knihovnickou školu jako externista a odmaturoval v roce 1974. Táta u toho nebyl, rodičovské poslání dávno vzdal – nebo možná jen neuměl synovi porozumět.
Otec Šabach, zapálený komunista v uniformě, nechápal dlouhovlasého kluka ve vlastní domácnosti. Generační propast se otevřela naplno v srpnu 1968. Když do ulic vtrhly sovětské tanky, sedmnáctiletý Petr se chtěl přidat k davu protestujících. Otec mu to rozmlouval s odkazem na disciplínu a povinnost.
Možná z obavy, možná z loajality k režimu – v synových očích to však byla zrada ideálů Pražského jara. Pochopil, že autority mohou selhat. A že smysl má věřit spíš v příběhy obyčejných lidí než ve fráze mocných.
Sběratel příběhů v čase normalizace
Následující roky zastihly Petra v šedi normalizace. Na vysokou školu ho přijali jen dálkově – vystudoval teorii kultury při zaměstnání. Vojnu absolvoval krátce poté; dva povinné roky v zeleném přežil bez vyznamenání, ale i bez úhony. Do komunistické strany nevstoupil, což si předsevzal jako životní zásadu. Menší kompromisy ale dělat musel: formálně se přidal k odborům ROH, „menšímu zlu“, aby vůbec mohl pracovat.
Režim dusil všechen talent, který nechtěl sloužit propagandě. A tak mladý Šabach střídal podřadné práce – byl technickým redaktorem, metodikem v kulturním domě, dokonce nočním hlídačem v pražském klášteře. Tahle místa mu mnoho slávy nepřinesla. Zato mu dala něco cenného: čas a materiál na psaní.
Každou volnou chvíli si čmáral poznámky do sešitů. Po nocích na vrátnici sledoval, kdo jde kolem, a v duchu si o kolemjdoucích vymýšlel historky. V zapadlých kancelářích pozoroval malé útržky života – úsměvy, nadávky, rozpaky. A po večerech vysedával v hospodě Na Slamníku se sklenicí piva, naslouchal kamarádům, starým dejvickým štamgastům.
Ti všichni byli studnicí příběhů. Petr působil nenápadně, ale o to bystřeji svět kolem sebe vnímal. Později otevřeně přiznal: „Nejsem nic jiného než zloděj nejrůznějších příhod, které se snažím domýšlet“. Tohle tiché sbírání střípků reality se mu stalo spisovatelskou školou.
V květnu 1975 sebral odvahu a poslal jednu svou povídku do novin. Vyšla v Mladé frontě a Petr Šabach poprvé ucítil hřejivý plamínek satisfakce. Zanedlouho tiskl příběhy i v časopisech Práce či Tvorba. Jeho povídky byly krátké, úderné, zábavné i teskné zároveň – jako by v nich šeptal hlas hospodského vypravěče.
Šabach psal o věcech, které znal: o drobných radostech a strastech lidí z pražské periferie, o rodinných nedorozuměních, o přátelství a hořkosladkých komediích života. Vždycky říkal, že velké dějiny ho nezajímají, že chce prostě „pobavit pár lidí a nestydět se při tom“. Jenže právě tím – humorem a obyčejností – dokázal zachytit ducha doby možná víc než mnozí chronikáři.
Laskavý figurkář života
Petr si vzpomínky na dětství a mládí schoval hluboko do srdce. Když v polovině 80. let nastal čas, vytáhl je na světlo. Knižně debutoval v roce 1986 povídkovou sbírkou Jak potopit Austrálii. Pro režim to byl neškodný titul – apolitické vyprávění o partě kluků posedlých rokenrolem v 50. letech.
Cenzory nerušil, a tak kniha v nákladu pár tisíc výtisků prošla téměř bez povšimnutí. Pro autora však znamenala zásadní průlom. Otevřela mu dveře k dalšímu psaní a seznámila ho s lidmi, kteří o pár let později změnili nejen jeho život, ale i český film.
Když v roce 1989 padla totalita, Šabachovy příběhy rázem objevily celé zástupy nových čtenářů. Devadesátá léta přála humoru, nostalgii a pravdivým výpovědím o minulosti – a přesně to jeho knihy nabízely.
Od devadesátek se Petr Šabach stal jedním z nejvydávanějších českých autorů. Jeho útlé novelky (Hovno hoří, Babičky, Opilé banány aj.) si lidé oblíbili. Každodenní jazyk, obyčejní hrdinové, trpký smích a špetka sentimentu – to byl rukopis, který si čtenáři zamilovali.
Kritika o něm psala jako o „laskavém figurkáři“, který s nadhledem a soucitem vodí své postavičky běžnými situacemi, aby v nich odhalil jádro života uprostřed banality.
Sám Šabach věděl, odkud jeho tón pramení: z autobiografie. Většina jeho próz byla založena na vlastních zážitcích a vzpomínkách. Hrdinové mívají jeho rysy – jsou to nenápadní snílci, kteří se nehrbí před mocí a zároveň se dokáží pousmát vlastní malosti.
Nejsou to žádní velcí rebelové, spíš antihrdinové s dobrým srdcem. Petr k nim přistupuje milosrdně: nikomu se nevysmívá, slabosti svých postav odhaluje jemně a s pochopením. Tak trochu jako by psal o svých sousedech, přátelích – a možná i o svém přísném otci, kdyby se na něj dokázal podívat jinýma očima.
Pelíšky, Pupendo a generační katarze
„Z téhle věty jde na mě hrůza pořád… pár slov obsáhne celou dobu.“ Tak popsal Šabach atmosféru za normalizace – tu větu „Měl držet hubu“, jíž prý lidé odbývali zprávy o zatčených odpůrcích režimu. Banální zloba ukrytá v obyčejných lidech ho děsila možná víc než otevřené násilí moci.
Právě takové drobné momenty dokázal vtělit do svých příběhů. A možná i proto jeho knihy přitahovaly filmaře, kteří chtěli novým generacím přiblížit nedávnou minulost bez patosu a přece pravdivě.
Už v roce 1993 natočil mladý režisér Jan Hřebejk muzikál Šakalí léta podle jedné Šabachovy povídky. Na plátně ožila parta dejvických kluků bouřících se v rytmu rock’n’rollu proti autoritám – přesně tak, jak to Petr zažil jako dítě koncem 50. let. Film sklidil úspěch a odstartoval plodnou spolupráci.
Následovaly Pelíšky (1999). Hořká komedie zasazená do předvečera sovětské invaze v roce 1968 se záhy stala kultovní. Scenárista Petr Jarchovský si pro ni vypůjčil několik scén z Šabachovy knihy Hovno hoří – třeba dojemně groteskní hádku o nerozbitné skleničce z NDR či střet ohledně krabičky od sirek z USA.
Rodinné příběhy dvou odlišných domácností v Pelíškách na pozadí dějinné krize rozesmály i rozplakaly celé Česko. Šabachův laskavý humor a vzpomínky zde našly masové publikum. Film se stal jedním z nejoblíbenějších u nás vůbec. A co víc – zajistil spisovateli popularitu a odbyt všech dalších knížek.
Najednou už Petr nemusel chodit do práce. Opustil místo galerijního referenta a stal se spisovatelem z povolání. Napsal další novely, které opět mířily na plátna kin: Pupendo vykreslilo absurdity 80. let, Občanský průkaz připomněl rebelii puberty v šedé normalizaci, U mě dobrý vyprávěl o přátelství starých podvodníčků.
Všechny snímky točili Hřebejk s Jarchovským (až na Občanský průkaz, který režíroval Ondřej Trojan) – Šabachovi duševní spřízněnci. Z Petra se v té době stal fenomén.
Učitel a zastupitel
Mladší kolegové spisovatelé ho obdivovali. Ne snad pro literární velikášství – Šabach byl naopak ztělesněním skromnosti a klidu. Byl „milý, hodný, laskavý člověk,“ vzpomínají přátelé. Když začal po roce 2000 vyučovat tvůrčí psaní na soukromé Literární akademii, jeho semináře byly vždy plné. Studenti ho zbožňovali.
Nejen pro zábavné historky, kterými prokládal výklad, ale i pro praktické lekce do života. „Chybí vám fyzická práce, žijete v nerovnováze,“ káral je dobrosrdečně. Nutil budoucí spisovatele občas odložit pero a jít třeba nasekat dříví – aby neztratili spojení s realitou. Nechtěl zkrátka, aby se utápěli v chimérách. Příběhy podle něj musí vycházet ze skutečného života, jinak nezasáhnou.
Sám už v té době žádné ambice neměl. Sláva ho nezměnila. Od dvou let žil v Dejvicích, a od pětadvaceti, kdy se oženil, dokonce ve stejném bytě. Jeho žena Anna, povoláním lékařka, stála po jeho boku po celý život. Vychovali spolu syna Jana. Jan se stal uznávaným grafickým designérem.
Možná i díky ní ustál všechny osobní bouře. Nepodlehl démonům alkoholu, ačkoli hospodský život miloval - nezasáhly ho skandály ani tvůrčí závist. Klidně si po léta udržoval své tempo: kniha každý druhý rok, k tomu pár besed, občas rozhovor. A hodně ticha na práci a přemýšlení.
Přesto ještě dokázal překvapit. V roce 2014, ve svých 62 letech, se Petr – známý tím, že nekomentuje politiku – rozhodl kandidovat v komunálních volbách. Jako nestraník na kandidátce STAN (Starostové a nezávislí) byl zvolen do zastupitelstva Prahy 6.
Vadilo mu, jak se mění jeho milované Dejvice, čtvrť, kterou proslavil ve svých knihách. Nechtěl přihlížet nečinně. „Chodím na zastupitelstva a vidím kus jinýho světa,“ poznamenal s ironickým úsměvem. Ten svět úředních jednání ho nelákal, ale cítil povinnost aspoň malinko přispět k chodu obce.
V září 2017 zasáhla jeho blízké smutná zpráva. Petr Šabach zemřel po krátké vážné nemoci ve věku 66 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_%C5%A0abach
https://www.lidovky.cz/relax/lide/skoncis-tak-ze-budes-cistit-kravam-vocasy-vestil-mi-otec-vzpominal-sabach.A170918_103505_lide_ele
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/petr-sabach-maslem-dolu/
https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/praha-petr-sabach-park_1809171342_kro
https://www.reflex.cz/clanek/causy/88074/petr-sabach-chybi-vam-fyzicka-prace-zijete-v-nerovnovaze-rikaval-studentum-tvurciho-psani.html
https://oldwww.knihovnauk.cz/dat/bib/aut/00137-medailon.pdf
https://www.pravopisne.cz/autori/petr-sabach/
https://www.reflex.cz/clanek/causy/88074/petr-sabach-chybi-vam-fyzicka-prace-zijete-v-nerovnovaze-rikaval-studentum-tvurciho-psani.html
