Článek
Bylo léto 1993 a natáčela se černá komedie Šest vražd stačí, maminko! . Kathleen Turnerová se ten den marně snažila obout připravené lodičky pro jednu ze scén – její nohy přes noc otekly natolik, že se do žádných bot nevešly.
Následující měsíce přinesly znepokojivé příznaky: tuhnoucí šíje, bolestivé klouby na rukou i nohou, ubývající sílu. Oslnivá herečka, která ještě před pár lety snadno tančila na podpatcích a sbírala filmová ocenění, najednou sotva vyšla schody.
Lékaři nakonec odhalili autoimunitní revmatoidní artritidu – nemoc, jež Turnerovou ve 39 letech začala upoutávat doma v bolesti a podle prognóz ji mohla doživotně připoutat na vozík.
„Řekli mi, že zbytek života strávím na vozíku,“ vzpomínala herečka po letech, „jenže to se psal rok 1993 a od té doby jsem toho stihla tolik, že si dnes říkám: jděte k čertu.“
Turnerová se odmítla vzdát. Kariéru však musela přibrzdit. Z rolí energických hrdinek se stáhla do méně nápadných úloh a soukromě začala svádět nekonečný boj s bolestí. Na veřejnosti o svém stavu pomlčela – pro Hollywood té doby jako by vážná diagnóza byla horší nálepka než pověst problémové hvězdy.
První dějství příběhu Kathleen Turnerové přitom do té doby vypadalo jako splněný sen: v pouhých sedmadvaceti letech se stala přes noc filmovou senzací a symbolem smyslnosti 80. let. Ve druhém dějství ji tělo zradilo v nejméně vhodnou chvíli. A ona se rozhodla, že to třetí si napíše podle sebe.
Bikiny v bahně
Ještě než v roce 1981 vstoupila do kin průlomová role v žáru letní noci, okusila Kathleen Turnerová odvrácenou tvář Hollywoodu. Jako začínající herečka se vydala na kamerové zkoušky a jeden z prvních scénářů, který před ní producenti rozložili, počítal s lacinou podívanou: ženským zápasem v bahně.
Dva roky po absolutoriu herectví tak Turnerová stála v Los Angeles před komisí, která od ní žádala jediné – aby oblékla bikiny a sklouzla do úlohy bojující „královny krásy z Missouri“. Nebyla to nabídka, kvůli které se vzdala rodinného zázemí a vyrazila dobývat filmovou metropoli.
Odešla proto z placu do zákulisí a vymyslela malou vzpouru: kolem těla si přes oblečení omotala pruh papíru utrženého z toaletní roličky a výrazným písmem na něj napsala „Miss Missouri“. S provizorní šerpou přes rameno se vrátila před komisí – a dala tak bez jediného slova najevo, co si o takové roli myslí.
Konkurz opustila a později s úlevou vzpomínala, že se téhle lekci může zasmát. Hollywood si ale její rezolutní postoj zapamatoval. Už při dalším vyjednávání o práci si Turnerová vymínila právo schvalovat scénáře.
Debutovat ve filmu odmítla jen jako ozdoba – chtěla hrát role, které dají smysl i jí samotné. Nakonec nemusela čekat dlouho: režisér Lawrence Kasdan jí svěřil úlohu osudové ženy Matty ve svém thrilleru V žáru těla (1981).
Stačila jediná výrazná role, aby se z neznámé absolventky herectví stala přes noc hvězda. Snímek plný žhavých jižanských nocí nasadil Turnerové image nebezpečně přitažlivé femme fatale. Její hluboký, zastřený hlas a sebejistý projev uchvátily diváky i kritiky.
Po uvedení V žáru těla se z ní rázem stala jedna z nejvyhledávanějších mladých hereček. Turnerová však nechtěla ustrnout v poloze svůdných žen. V následujících letech záměrně střídala žánry a typy postav.
Už v roce 1983 přijala výrazně komediální roli po boku Stevea Martina v bláznivé parodii Muž se dvěma mozky, kde shazovala právě stereotyp smyslné mrchy. O rok později zazářila v dobrodružné komedii Honba za diamantem (1984) jako nesmělá spisovatelka vržená do divoké akční honičky.
Film z ní spolu s kolegou Michaelem Douglasem udělal miláčky publika a vynesl jí první Zlatý glóbus. Hvězdná dvojice pak své jiskření zopakovala i v pokračování Honba za klenotem Nilu (1985) a v hořké komedii Válka Roseových (1989).
Za hlavní roli v nostalgickém dramatu Peggy Sue se vdává (1986), kde hrála ženu vracející se v čase do školních let, si vysloužila nominaci na Oscara. V animovaném trháku Falešná hra s králíkem Rogerem (1988) propůjčila svůdný hlas kreslené divě Jessice Rabbitové.
S každým dalším filmem dávala najevo, že se nenechá zařadit do jediné škatulky.
Hádky o scénáře
Pro Hollywood byla Turnerová 80. let odvážná, cílevědomá hvězda – a ne každý na to byl připraven. Když se jí nelíbil scénář, dokázala dělat problémy i u roztočeného filmu.
Po megahitu Honba za diamantem se zdráhala natáčet druhý díl, pokud se výrazně neupraví plytká zápletka. Smlouvu měla podepsanou předem, a studio dokonce pohrozilo žalobou na 25 milionů dolarů, aby ji donutilo v pokračování hrát.
Turnerová nakonec roli v Honbě za klenotem Nilu vzala, ale jen poté, co si s Michaelem Douglasem – hlavním hercem i producentem filmu – vynutila úpravy scénáře. Kompromisně dotočili snesitelnou verzi, která prošla kiny se solidním úspěchem.
Zdaleka ne všichni kolegové však takovou neústupnost chápali. Odmlouvat režisérům nebo producentům bylo zkrátka neobvyklé – zvlášť u mladé herečky.
Turnerová na sebe narazila například s excentrickým britským tvůrcem Kenem Russellem, když po ní požadoval odvážnou obnaženou scénu ve filmu Zločiny z vášně (Crimes of Passion, 1984). Ani tehdy neuhnula a stála si za svým: nahotu odmítla.
Postupně si proto vysloužila pověst „problematické“, jak se v branži říká. „Když žena přesně ví, co chce, považují to za chlapskou vlastnost a hned je nálepka na světě,“ komentovala to po letech s tím, že stačí mluvit s kýmkoli, kdo s ní skutečně pracoval – od nich prý nic takového neuslyší.
Sama sebe nikdy nepovažovala za rebelku bez příčiny. Přiznává však, že v jádru ji motivoval hněv: vadilo jí přehlížení žen v branži, dvojí standardy a pokrytectví mocných mužů.
„Už v osmdesátých letech jsem v rozhovorech řešila rovné platy nebo právo žen rozhodovat o vlastním těle. Po třiceti letech říkám totéž, což člověka snadno otráví,“ konstatovala rezignovaně.
Nemoc, kterou tajila
Na počátku 90. let patřila Kathleen Turnerová mezi nejvýraznější herečky své generace. O to krutější byl úder, který přišel právě ve chvíli, kdy profesionálně nemusela nikomu nic dokazovat.
Diagnóza revmatoidní artritidy znamenala pro pohybově založenou herečku obrovský otřes. „Došlo mi, jak všechno považuji za samozřejmé – třeba že se můžu volně hýbat a dělat si se svým tělem, co chci. Když jsem o tu možnost přišla, byla to krize identity: kdo vlastně jsem, když tohle nemůžu?“ popsala své tehdejší pocity.
Artritida zasáhla Turnerovou v plné síle: bolesti kloubů, otoky a ztuhlost těla byly tak silné, že se stěží oblékala a pohybovala. Z aktivní ženy se stával člověk závislý na pomoci druhých.
S nemocí přišly i agresivní léčebné dávky steroidů a léků na bolest, které sice pomáhaly zmírnit záněty, ale měly vedlejší účinky. Turnerová během krátké doby přibrala na váze a veřejnost si změny nemohla nevšimnout.
Bývalý sexsymbol jako by před očima ztrácel svůj ikonický půvab a bulvární tisk nešetřil jízlivostmi. V novinách se spekulovalo, jakými „drogami nebo alkoholem se to ničí“, vzpomínala herečka na nepříjemnou pozornost médií.
Situaci tehdy ztěžovala i neznalost: autoimunitní choroby byly méně probádané a revmatoidní artritida působila záhadně. „Mít nejasnou nemoc bylo v očích filmového průmyslu daleko horší, než kdybych byla známá alkoholička. Pěkné poměry, že?“ poznamenala hořce.
Namísto pochopení tak přišla studená sprcha: kdysi obdivovaná hvězda byla teď propírána jako osoba se skrytými problémy. Turnerová se rozhodla nechat veřejnost při domněnkách.
„Radši jsem mlčela a nechala je myslet si, co chtěli,“ řekla otevřeně. Obávala se, že by otevřeným přiznáním nemoci přišla o poslední pracovní šance – ve filmových studiích byli ochotní tolerovat leccos, ale herečku s „mysteriózní“ diagnózou by se prý najímat zdráhali.
Nezájem a soucit byly to poslední, o co stála. Mlčení mělo svou cenu. Média i kolegové si absenci vysvětlení vyložili po svém. Ustupující hvězda, která najednou téměř zmizela z titulních rolí, pro ně byla další z řady těch, kdo neunesli slávu.
Začalo se šuškat, že za jejími potížemi je závislost na alkoholu. Turnerová tuhle pověst dlouho nevyvracela, a proto se na ní usadila jako nepříjemná nálepka.
Pravda byla složitější: bolestmi vyčerpaná herečka skutečně hledala útěchu ve skleničce – ne však z neřesti, ale z čistého zoufalství. „Říkala jsem si, že léky na bolest brát nebudu, jsou návykové. Místo toho jsem klidně vypila druhou, třetí vodku,“ přiznala sebekriticky.
V soukromí začala pít pravidelně, i když při práci zůstávala profesionálem a alkoholu se vyhýbala. V nitru ale věděla, že tak dál nemůže.
„Bylo to strašně pošetilé. Uzavřela jsem se před světem – a ubíjelo mi to celé dny, které jsem mohla trávit s dcerou a manželem,“ řekla po letech.
Radikální zlom nastal roku 2002. Po téměř deseti letech skrývání a sebeničení se Turnerová rozhodla vyhledat odbornou pomoc. Ve svých osmačtyřiceti letech nastoupila na několik týdnů do léčebného programu, kde se potkala s lidmi, jejichž příběhy jí otevřely oči.
Byli mezi nimi například lékaři, kteří v opilosti zavinili smrt pacienta. „Říkala jsem si: tohle nejsem já. Nejsem alkoholička, ale alkohol zneužívám,“ bilancovala.
Naordinovala si proto přísnou abstinenci a nejhorší návyk dokázala překonat. „Dala jsem si pauzu na pár let – a od té doby už nikdy nepila tak jako dřív,“ prohlásila hrdě.
Zároveň s tím se podařilo dostat pod kontrolu i samotnou artritidu. Nové léčebné postupy na přelomu tisíciletí dokázaly zmírnit chronické záněty v těle natolik, že ubývalo bolestivých atak a přicházely první náznaky remise.
Turnerová, která už se pomalu smiřovala s invalidním vozíkem, najednou měla šanci znovu se hýbat, hrát – a žít.
Návrat na jeviště
Zatímco filmové kamery si našly jiné mladší tváře, Turnerová svou tvůrčí energii přesunula na divadelní prkna. Roku 2000 přijala nabídku z londýnského West Endu, aby ztvárnila slavnou Mrs. Robinsonovou v jevištní adaptaci Absolventa.
Předloha o zralé svůdkyni, která svede čerstvého absolventa, byla příhodně provokativní i pro ni samotnou: Turnerová v té době překročila čtyřicítku a poprvé měla hrát na divadle hlavní roli.
Navíc ji čekala odvážná scéna, při níž její postava odhodí ručník a ukáže se před publikem nahá – byť jen v krátkém záblesku. Herečka už ale neměla co ztratit. Když nastal den premiéry, suverénně vstoupila na jeviště a roli odehrála podle svého. Londýnské publikum jí aplaudovalo vestoje.
V novinách vyšly pochvalné recenze a Absolvent se stal jedním z divadelních taháků roku. Turnerová dostávala dopisy od žen v publiku, které jí děkovaly: některé napsaly, že po letech studu ze svého těla se díky ní odhodlaly svléknout před manželem bez obav.
Někdejší filmová diva tak možná neplánovaně dodala kuráž i jiným, a to tím, že přestala skrývat své vlastní tělo.
Od návratu na divadlo se Turnerová už role nebála. Následující roky strávila střídavě v rodném New Yorku a na zájezdech po Spojených státech a Británii.
Hrála v klasických amerických dramatech – v roce 2005 ztvárnila Martu ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové? na Broadwayi a za výkon získala nominaci na prestižní cenu Tony.
Zaujal ji i kontroverzní současný repertoár: nastudovala monodrama Rok magického myšlení podle předlohy Joan Didionové, v němž zúročila i vlastní zkušenosti se ztrátou rodičů.
Sama se pustila do režie a také vytvořila autobiograficky laděný kabaretní pořad nazvaný Finding My Voice (Hledám svůj hlas), se kterým vystupovala po USA.
Jednoho koníčku se však nevzdala – čas od času kývla i na filmovou či seriálovou roli, pokud ji něčím pobavila. Fanoušci sitcomu Přátelé si ji například pamatují jako ráznou drag queen vystupující pod jménem Helena Handbasket.
V populárním seriálu z přelomu tisíciletí ztvárnila rodiče jedné z hlavních postav a získala si mladší publikum odlehčenou parodií na vlastní image.
V roce 2009 se blýskla v seriálu Californication jako prostořeká agentka Sue Colliniová, která neváhá šokovat okolí sexuálními narážkami – i tady s nadhledem využila svůj pověstný chraplavý hlas a smysl pro sebeironii.
A po boku svého dávného hereckého partnera Michaela Douglase se znovu objevila v roce 2021 v netflixovém seriálu Metoda Kominsky. Tentokrát ztvárnili stárnoucí rozvedený pár, který se po letech potkává – a jejich přátelské jiskření na dálku potvrdilo, že mezi Turnerovou a Douglasem zůstalo skutečné celoživotní pouto.
Kathleen Turnerová už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Po všech výzvách, které jí život a kariéra připravily, zůstala věrná sama sobě: říká otevřeně, co si myslí, bere role, které ji zajímají, a bojuje za hodnoty, kterým věří.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/film/2023/jan/09/ill-never-drink-like-that-again-kathleen-turner-on-booze-health-and-falling-in-love-with-michael-douglas
https://www.theguardian.com/stage/2016/oct/04/kathleen-turner-interview-year-of-magical-thinking-washington
https://www.latimes.com/entertainment-arts/awards/story/2021-06-01/kathleen-turner-michael-douglas-kominsky-method
https://vhsrevival.com/2020/09/14/the-weight-of-gold-jewel-of-the-niles-toxic-production/
https://www.vanityfair.com/hollywood/2021/05/kathleen-turner-little-gold-men-interview
https://www.biography.com/actors/kathleen-turner
https://www.broadway.com/buzz/stars/kathleen-turner/profile/
https://www.imdb.com/name/nm0000678/
