Článek
Jenže rodinný blahobyt měl krátké trvání. Pierrovo dětství provázely rozpory a zvraty, které se neslučovaly s idylickým obrazem aristokratické rodiny. Otec Maurice, dědic starého šlechtického rodu Defays, totiž promarnil většinu rodinného jmění – prosázel obrovské sumy na dostizích a nakonec opustil Pierrovu matku Madeleine ještě před synovým narozením.
Chlapce tak vychovávala matka společně s prarodiči, kteří zastoupili roli otce. Z jedné strany tu byl dědeček Léopold Defays, zámožný podnikatel a majitel textilní továrny. Právě v jeho rozlehlém venkovském sídle s přepychovou zahradou malý Pierre strávil podstatnou část dětství.
Z druhé strany stál dědeček z matčiny strany, Argimiro Paolassini, italský přistěhovalec, který ve Francii zbohatl obchodem s mědí. Uvnitř však zůstal prostým jižanským bonvivánem milujícím hlučné rodinné obědy a mísu domácích špaget.
Pierre tak vyrůstal mezi dvěma odlišnými světy: přes týden ho řidič vozil do školy v limuzíně Rolls-Royce, víkendy pak trávil v hlučné italské domácnosti plné smíchu. Lásku a podporu nacházel u obou dědečků – přesto mezi nimi brzy vzniklo napětí.
Zatímco Argimiro viděl v nadaném vnukovi budoucího umělce a tiše mu fandil, autoritativní Léopold měl s Pierrem jiné plány. V tomto aristokratovi staré školy se zrcadlily konvence doby: herectví pro něj bylo výstředností, kterou nebylo radno trpět.
rodinné sídlo jeho předků
Pierre se musel podřizovat vůli rodiny. Dětství a ranou pubertu prožil z velké části v internátních školách, kam ho dědeček Léopold poslal ve snaze vychovat z vnuka důstojníka nebo vědce.
Drobný citlivý chlapec tam zprvu těžce zapadal. Byl mezi spolužáky z nižších vrstev, často terčem posměchu a šikany kvůli svému křehkému vzhledu a urozenému původu. Aby přežil, zvolil zvláštní strategii: stal se třídním šaškem. Když ho starší hoši zase jednou zatlačili do kouta, začal je napodobovat a šklebit se tak komicky, až se rozesmáli.
Postupně zjistil, že humorem lze často přemoci i násilí. „Neměl jsem jinou možnost – stal jsem se královým šaškem, abych přežil,“ vzpomínal po letech na drsné poměry internátu. Vtipem si získal respekt spolužáků i přízeň „silných kluků“, kteří ho pak paradoxně chránili. Ze zkušenosti se šikanou se tak zrodila první zkušenost s herectvím – role roztomilého komika, který si dovede získat publikum. Ačkoli to Pierre tehdy ještě netušil, tento způsob sebeobrany předurčil celý jeho další život.
Na sklonku dospívání mladík pochopil, že skutečnou vášní jeho srdce je herectví. Po válce se rodina přestěhovala do Paříže a Pierre zde po maturitě zkusil studovat filozofii. Přednáškové sály jej však nelákaly ani zdaleka tak jako světla kin. Znovu a znovu utíkal ze školy na filmová představení a do divadel.
V osmnácti letech zažil něco co ovlivnilo jeho budoucnost: na plátně se objevil americký komik Danny Kaye a Pierre měl pocit, jako by viděl sám sebe – pohybově nadaný smíšek s rozčepýřenými vlasy, navíc Kayovy rysy se podobaly těm jeho. Tehdy se v něm definitivně utvrdila touha stát se hercem.
Když však tento úmysl oznámil doma, nastalo zděšení. Dědeček Léopold reagoval hněvivým odmítnutím a část rodiny mladého muže ve zlém zavrhla. Pierra nepochopili a také se báli, že upadne do bídy jako prostý herec. Střet s rodinou byl nevyhnutelný – a bolestný. Teprve o mnoho let později, když své jméno spatřili na filmových plakátech, uznali příbuzní (kromě otce) jeho talent a smířili se s jeho dráhou.
Do té doby si však musel razit cestu sám. V roce 1953 se definitivně odstřihl od rodinného zázemí a vrhl se do víru pařížského divadla. Od rodiny nechtěl ani frank – to, co mu mohli dát, odmítl, aby si sám vybojoval nezávislost. Babička Paolassini však potají podpořila jeho sen: pronajala mu v Paříži malý byt a pravidelně posílala balíčky s jídlem.
Úplné začátky byly krušné. Talentovaný mladík s nesmělým úsměvem narážel na samá odmítnutí – první herecký kurz ho vůbec nepřijal s odůvodněním, že nemá dost atraktivní vzhled pro herectví Naštěstí ho posléze vzal do učení slavný pedagog Charles Dullin, který rozpoznal jeho komický potenciál. Pierre na sobě tvrdě pracoval, ale o závratné kariéře zatím nemohla být řeč.
Aby utišil rodinné výčitky, zapsal se nakonec přece jen i na praktický obor – vystudoval fyzioterapii jako „záložní povolání“. Přes den se učil masírovat a léčit těla, po nocích však dál léčil duši svou skutečnou vášní – vystupováním. V té době se také znovu nečekaně objevil jeho dávno zmizelý otec. Ne snad z touhy navázat vztah, ale aby synovi stroze sdělil, že v něm nevidí žádný talent. Pierre později přiznal, že ho otcova chladná slova hluboce zranila. Možná i ta bolest se proměnila v další motivaci ukázat, co v něm vězí.
Na prahu dospělosti tak Pierre Richard stál bez podpory rodiny, ale s velkým snem. V Paříži bral každou drobnou příležitost – hrál epizodky v divadle, obcházel konkurzy, vystupoval v televizních estrádách a varieté. Na jedno z prvních angažmá nastoupil v avantgardním divadle Jeana Vilara. Tam sice žádné velké role nedostal, ale získal aspoň stálou praxi na jevišti.
Zlom přišel v kabaretech. Aby si přivydělal na živobytí, dal se Pierre dohromady s dalším začínajícím komikem Victorem Lanouxem. Oba mladí muži byli povahově zcela odlišní, a právě z toho pramenil humor jejich společných výstupů.
Po pařížských nočních podnicích spolu sehrávali bláznivé skeče – někdy i ve třech různých kabaretech za jeden večer. Publikum brečelo smíchy, zvlášť když výrazný Lanoux na scéně vrazil plachému Pierrovi facku „na probuzení“ – jejich nejslavnější scénku tehdy znalo celé město. V první polovině 60. let se dvojice Richard–Lanoux stala senzací pařížské zábavní scény a získala si renomé mezi milovníky inteligentního humoru.
Zdálo se, že Pierre konečně našel své místo. V osobním životě také neotálel: v únoru 1960 se oženil s mladičkou tanečnicí jménem Danielle Minazzoli. Krátce nato se jim narodil první syn. Role manžela a otce Pierrovi neobyčejně slušela – a zároveň na něj kladla nový tlak. Cítil, že musí rodinu zajistit, a tak vedle náročných kabaretních nocí přes den dál studoval, dokončil diplom a stal se diplomovaným fyzioterapeutem.
Spánku ani odpočinku mnoho nepoznal, zato štěstí a vyčerpání ano. Když se mu v polovině 60. let narodil i druhý syn, jeho život se zdál naplněný – jen divadelní kariéra trochu trpěla. Paradoxně právě v té době se cesty dvou nerozlučných komiků rozešly. Úspěšný kabaretní duet se rozpadl poté, co Victor Lanoux přijal stálé angažmá ve velkém divadle a na improvizované skeče po nočních klubech už neměl čas.
Pierre to chápal, ale zůstal najednou sám. Nová rodina a dvě malé děti doma, k tomu nejistota, zda se sólově dokáže prosadit – to vše v něm vyvolalo záchvěvy pochybností. Co teď? Bude umět bavit publikum i bez parťáka?
V roce 1967 dostal Pierre Richard svou vůbec první maličkou roli ve filmu. Režisér Serge Korber ho obsadil jako komického policistu v nenápadné komedii Idiot v Paříži. Zaznamenal ho tam i jistý Yves Robert, tehdy už slavný filmař, který měl pro nové talenty cit.
Yves Robert, 1979
Roberta ten drobný rozježený komik s plachým úsměvem zaujal. O rok později se proto rozhodl dát Pierrovi další šanci – a přímo na velkém plátně. V komedii Alexandre le bienheureux (1968) mu svěřil malou roli venkovana opilého volností, v níž mohl Richard na pár minut rozehrát svůj komický pohybový talent.
Pierre cítil životní šanci a dal do toho snímku všechnu svou energii – poskakoval po poli s tak velkou ztřeštěností, až celé kino řičelo smíchy. Yves Robert byl nadšen. Okamžitě pochopil, že v tomto herci dřímá něco výjimečného. Po natáčení si vzal Pierra stranou a pronesl k němu slova, které vše změnila.
Nejsi klasický milovník jako Alain Delon, nejsi robustní charakter jako Bernard Blier. Ty nejsi nic z toho – a v tom je tvoje síla. Vynalezni sám sebe. Udělej si svůj vlastní film. Pierre Robertova slova ohromila.
Začal psát vlastní scénáře a brzy se odhodlal i k režii. V roce 1970 debutoval autorskou celovečerní komedií Roztržitý (Le Distrait), v níž ztvárnil hlavní roli popleteného reklamního agenta, který svou nepozorností převrátí firmu naruby. Byla to čistokrevná moderní groteska plná gagů a neodolatelného kouzla trapnosti – styl, který navazoval na dědictví němých komiků. Film sklidil překvapivý úspěch a mladého neznámého Pierra Richarda rázem katapultoval mezi oblíbené francouzské herce.
Rozhodl se pokračovat tímto směrem. Napsal a režíroval další bláznivé komedie Les Malheurs d’Alfred (uvedené u nás jako Život plný malérů, 1972) a Je ne sais rien, mais je dirai tout (Nevím nic, ale řeknu všechno, 1973). V nich znovu rozvíjel typ svého typického nešiky a smolaře, ale snažil se do humoru propašovat i jemný satirický podtón.
Parodoval třeba povrchnost televizní zábavy či pokrytectví zbrojařského průmyslu. Diváci však nejvíce oceňovali právě tu poezii gagů, kterou do svých filmů vkládal. Pierre Richard si uměl z vlastních trapasů vykouzlit půvab – jeho humor nebyl laciný ani hrubý, spíš hravý a tak trochu něžný.
Největší průlom nastal v roce 1972. Yves Robert totiž mezitím svého oblíbence rozhodně neopustil. Sám připravoval ztřeštěnou špionážní parodii a do hlavní role váhal mezi různými komiky. Scenárista Francis Veber ho nakonec přesvědčil, že vsadit by měl na Richarda.
v roce 1987
A tak se stalo, že Pierre dostal příležitost zazářit ve filmu Velký blondýn s černou botou. Postava roztržitého houslisty Françoise Perrina, který se nevědomky zaplete do intrik tajné služby, byla pro Richarda jako stvořená. Snímek se proměnil v senzaci. V kině se smáli diváci od Paříže po Prahu; gag s jednou černou botou, která z naprostého outsidera udělá údajného superšpióna, doslova zlidověl. Velký blondýn s černou botou přivábil jen ve Francii přes 1,4 milionu diváků a z Pierra Richarda udělal mezinárodní hvězdu první velikosti.
Ve Francii mu začali přezdívat přímo „Velký blondýn“ podle názvu filmu – a tato přezdívka mu už zůstala navždy. Jeho komika byla jiná než třeba ta De Funèsova: nepotřeboval křičet a gestikulovat, stačil jeden jeho zmatený pohled, rozpačitý úsměv a diváci se už předem bavili. V 70. letech se tak stal Pierre Richard nejpopulárnějším komikem Francie – i díky tomu, že legendární Louis de Funès tou dobou kvůli zdraví omezoval natáčení.
Úspěch „Velkého blondýna“ měl i další dozvuky: Richard smířil svou rodinu. Příbuzní, kteří jej kdysi zavrhli, najednou s úžasem viděli jeho jméno zářit v titulcích. Pyšná rodina Defays jej vzala na milost – s výjimkou marnotratného otce, který se o synovi nadále odmítal bavit. Pro samotného Pierra to byla sladká satisfakce.
A tak zatímco francouzská kritika i publikum slavily novou hvězdu komedie, za železnou oponou se rodil možná ještě trvalejší vztah. Za normalizace byly francouzské veselohry vítaným únikem z reality - zábavné, lidské a hlavně nepolitické.
Na počátku 80. let měl Pierre Richard slávu, o jaké se mu nesnilo. Doslova šel z role do role. Po úspěchu „Velkého blondýna“ následovalo volné pokračování Návrat velkého blondýna (1974) a celá řada dalších komedií, v nichž se Richardův talent mohl vyřádit.
Režisér Claude Zidi mu nabídl romantickou polohu ve filmech Hořčice mi stoupá do nosu (1974) a Náhradník (1975), kde Pierre poprvé spojil svou potrhlost s romantickou zápletkou po boku křehkých krásek typu Jane Birkinové. Sám Richard pak v komedii Jsem nesmělý, ale léčím se (1978) vystupňoval tuto polohu na maximum jako bázlivý úředníček překonávající ostych kvůli lásce.
Diváci ho milovali v rolích plachých smolařů i neodolatelných dobráků, které zahrál s takovou upřímností, že vypadaly jako život sám. Postupně se ale herec začal bát, aby neskončil jen v jednom typu postav. Toužil i po hlubším vyznění a nějakém sdělení. Od poloviny 70. let proto zkusil do některých svých filmů vnést také společensko-kritickou notu.
Nejlépe se to podařilo ve spolupráci se scenáristou Francisem Veberem. Jejich prvním počinem byl film Hračka (1976), v němž Richard poněkud potlačil rozjívenost a službou příběhu dosáhl dojímavého účinku – komedie o chudém novináři, kterého si koupí rozmazlený synek miliardáře, se změnila téměř v podobenství o moci peněz a ztrátě lidské důstojnosti. Snímek získal uznání kritiky a ukázal, že Richard dovede zahrát i vážnější tón. Stejně silný však byl v čisté komedii – a právě tu vytěžil Francis Veber na přelomu 70. a 80. let beze zbytku.
Veber obsadil Pierra postupně do tří komedií po boku Gérarda Depardieua. Vznikla tak legendární dvojice komiků. Richardův štíhlý plavovlasý nešika a Depardieuův mohutný bručoun se dokonale doplňovali.
Gérard Depardieu na festivalu v Cannes 1994
Jejich první film Kopyto (1981) – bláznivá komedie o muži, který má neuvěřitelnou smůlu – se stal celosvětovým trhákem. Následovali Otec a otec (1983), kde oba pánové hráli popletené domnělé tatínky uprchlého teenagera, a nakonec Uprchlíci (1986), laskavý příběh lupiče a jeho malé dcerky, který mnohé diváky dojal k slzám.
Ve všech třech filmech, jež i u nás patřily k nejnavštěvovanějším francouzským komediím, hrál Pierre Richard svou oblíbenou postavu – trochu podivínského dobráka s hlavou v oblacích.
Jenže žádná hvězda nezáří věčně. V polovině 80. let se Richardova vítězná jízda najednou zadrhla. Francis Veber odešel do Hollywoodu zkoušet štěstí a Pierre přišel o dvorního autora i režiséra, s nímž tvořil sehraný tým. Po Uprchlících už nikdo další společný projekt nenatočil. Richard zkusil navázat sám – režíroval ještě několik méně výrazných komedií, ale publikum už na ně tolik neslyšelo.
český plakát k filmu
Začínalo to vypadat, že jeho éra se chýlí ke konci. Bylo mu teprve něco přes padesát, ale poprvé pocítil tvůrčí prázdnotu. K tomu se přidaly otřesy v osobním životě. Manželství s Danielle, které vydrželo přes dvě desetiletí, se rozpadlo. Jeho dva synové Olivier a Christophe už dospívali a šli si vlastní cestou (oba mimochodem zdědili umělecké sklony a stali se hudebníky a herci, na což byl Pierre hrdý). Po rozvodu zůstal Richard v Paříži sám – a místo do prázdného bytu raději odcházel na nábřeží Seiny, kde si koupil starý hausbót.
Nějaký čas skutečně žil na lodi kotvící na Quai de la Concorde. Působilo to bohémsky, ale v jádru to nebylo veselé období. Kdysi plachý komik, kterého znali v každé vesnici, popíjel večer víno na palubě a přemýšlel, co dál.
Naštěstí Pierre Richard nikdy neuměl zahálet dlouho. Když nemohl točit skvělé komedie, rozhodl se zkusit něco docela jiného. Vždy ho fascinovala historie a politika – a v mládí obdivoval slavné revolucionáře. Rozhodl se proto natočit dokument o Ernesto „Che“ Guevarovi, idolu své generace. V roce 1987 s minimálním štábem procestoval Kubu a jižní Ameriku, natáčel svědectví pamětníků a sbíral materiál o Cheově odkazu.
Výsledkem byl televizní film Parlez-moi du Che (Povězte mi o Che). K Richardově úžasu snímek zhlédl i sám Fidel Castro. Kubánský vůdce byl patrně dojat, protože Pierra osobně pozval na audienci. Herec tak stanul tváří v tvář „diktátorovi“, kterého tolik mladých lidí v 60. letech nadšeně vzývalo.
Skvělé komedie z poloviny 80. let však zůstaly nepřekonány a Richard cítil, že režírování ho už samotného netěší. Možná i proto upřel svou energii zcela jiným směrem. Znovu se v něm probudily rodové geny podnikavých dědečků – a Pierre se rozhodl investovat do hmatatelného dědictví. Už v 70. letech založil vlastní filmovou produkční společnost a ukázal obchodního ducha. Koncem let osmdesátých, se porozhlížel po něčem mimo film.
A našel to náhodou během jednoho výletu do kraje Corbières na jihu Francie. V roce 1986 spatřil u města Gruissan starobylý kamenný zámeček obklopený vinicemi – a okamžitě se zamiloval. V tehdejším životním rozpoložení mu to místo poskytlo vše, co hledal: klid, staletou tradici a novou výzvu.
Château de l’Evêque, jak se panství nazývalo, koupil hned téhož roku. K majetku patřilo několik hektarů zanedbaných vinic. Pierre Richard, potomkem aristokratů a sám už světově proslulá osobnost, najednou s pokorou nazul holínky a začal se učit, jak se řeže réva a jak zraje víno. Místní sklepmistr mu ochotně předával know-how a Pierre se pustil do práce s entuziasmem sobě vlastním.
Obnovil desítky hektarů vinic a zavedl na nich tradiční postupy, dokonce i výrobu vlastních dubových sudů na zrání vína. Trvalo to řadu let, ale nakonec se mu podařilo vytvořit prosperující vinařství přímo na míru svým snům. Dnes farma Pierra Richarda zahrnuje kolem padesáti hektarů vinic a produkuje na osmdesát tisíc lahví ročně pod značkou Château Bel Évêque.
První edici vlastního vína nazval herec s úsměvem Mon Rouge Pif neboli „Můj červený frňák“ – zřejmě narážka na věčné červené nosy svých komických postav. Jednu ze svých odrůd pak pokřtil Blondus Ricardus, což nepotřebuje překlad. Vína z Château Bel Évêque si záhy vydobyla uznání odborníků a získala několik zlatých medailí na francouzských vinařských salónech.
V Česku se stal dokonce patronem jedné vyhlášené vinárny, která nese název právě Mon Rouge Pif.
víno z jeho produkce
Ačkoli se Pierre v 80. letech částečně stáhl do soukromí a vypadalo to, že film možná nadobro opustí, nakonec to nedokázal. Herectví pro něj vždy bylo vášní a těžko by bez něj žil. Ani na vinicích nezanevřel na svou první lásku – hraní. Přestal sice režírovat, ale když přišla zajímavá role, rád ji přijal.
Už koncem 80. let zkusil opustit škatulku komika a přijal dramatickou úlohu v dobrodružném filmu Mangeclous (1988), kde se objevil s krátkými hnědými vlasy a vousy jako nesympatický chamtivec. Byl to velký experiment – a diváci ho nepřijali, film propadl. Podobně dopadly i další pokusy o vážnější role. Filmový svět si nedokázal Pierrea představit jinak než jako roztomilého blázna.
Přesto se nevzdával. Toužil dokázat, že je víc než jen „pomatený francouz“, jak se někdy škodolibě říkalo. Teprve v 90. letech přišla první skutečně ceněná dramatická role – ve francouzsko-českém snímku Šachová partie (1994) ztvárnil tragikomickou postavu, která mu přinesla pochvalu kritiky.
A rok 1996 mu přinesl dokonce velké ocenění: na filmovém festivalu v Karlových Varech získal cenu pro nejlepšího herce za civilní výkon v gruzínském filmu A Chef in Love. Mnozí diváci byli překvapeni, že Pierre Richard umí být na plátně i vážný a dojímavý beze stopy humoru.
Kolem přelomu tisíciletí čekalo Pierra Richarda nečekané zmrtvýchvstání. Ozvala se televize a nabídla mu série nejrůznějších rolí. Hrál v rodinných seriálech, objevoval se v cestopisných dokumentech, v roce 2002 se dokonce znovu vrátil na Kubu – tentokrát ztvárnit samotného Robinsona Crusoe v dobrodružném tv filmu.
Zatímco v 70. letech táhl sály jako hlavní hvězda, nyní začal dostávat menší, ale výrazné vedlejší role – hrál různé excentrické staříky, svérázné dědečky či podivíny, kteří měli být jakousi poctou jeho někdejším postavám. Ve věku 75 let si dokonce znovu střihl hlavní roli v kině – v komedii Viktor (2009) si zahrál stárnoucího podvodníčka, který okouzlí mladou ženu.
Pierre Richard dnes žije střídavě v Paříži a na svém milovaném vinařském zámku. Pařížský byt v noblesní čtvrti Passy prý už skoro nevyužívá – ruch velkoměsta ho unavuje a daleko raději je v klidu mezi sudy a vinnou révou. Občas žertuje, že se z něj stal „venkovan“.
Pořád v něm jiskří ta rozpustilá klukovskost, která kdysi uhranula tolik žen po celém světě. A že jich bylo! Skutečný Pierre Richard je totiž – na rozdíl od svých filmových nesmělých smolařů – životní bohém a šarmantní donchuán, kterému nebyla cizí žádná radost. Miluje hudbu, dobré jídlo a především ženy.
v roce 2025
Jeho milostný život by vydal na samostatný román plný vášní a zvratů. Už v mládí prožil bouřlivý románek s půvabnou herečkou Michèle Mercierovou (slavnou Angelikou) – milovali se prý tak divoce, až se nakonec stejně divoce rozešli, protože Michèle se chtěla vdávat a Pierre se ještě ženit nechtěl.
K oltáři ho nakonec v 60. letech přivedla jeho první manželka Danielle Minazzoli, s níž měl dva syny a dlouho tvořili harmonický pár. Přesto i tento vztah dospěl k rozvodu; Pierre s hořkostí přiznal, že někdy je lepší odejít, i když toho druhého milujete.
Po rozvodu nezůstal sám. Po boku slavného komika se v 80. letech objevovala celá řada krásných žen – mimo jiné hvězdy jako Mireille Darcová či Jane Birkinová. Ani jedna z nich ho ale k dalšímu sňatku nepřiměla. Vážnější vztah navázal s herečkou a vizážistkou Muriel Dubrulleovou, s níž žil několik let, a podle všeho ji dokonce tajně pojal za manželku.
Pierre však své soukromí vždy pečlivě střežil – nikdy neprozradil, kdy a zda se s Muriel oženil, ani kdy se případně rozvedli Jak sám říká s úsměvem, není důležité kolikrát byl ženatý, ale kolikrát byl šťastný. A to on byl – a je – šťastný mnohokrát. V jednom rozhovoru s nadsázkou prohlásil, že už se to ani nedá spočítat.
Média si každopádně dodnes lámou hlavu, kolik vlastně měl Pierre Richard manželek: někdo tvrdí, že dvě, někdo že tři, dokonce se spekulovalo i o čtvrté. Zvláštní kapitolou je historka o údajné sňatku s marockou aristokratkou jménem Aisha Zazar. Nikdy ji nepotvrdil, ale v Paříži vlastní populární restauraci U Velbloudího kopyta s marockou kuchyní, kterou prý pořídil jako „svatební dar“ – takže kdo v.
Jisté je jen jedno: od roku 1996 stojí po jeho boku brazilská topmodelka Ceyla Lacerda, žena o třicet let mladší, která si jej získala svou krásou a inteligencí. Vzali se v polovině 90. let a jsou spolu dodnes.
Zdroje:
https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/pierre-richard-8-obrazu-ze-zivota-komika-s-obchodni-proziravosti/
https://www.extralife.cz/zahada-manzelek-pierra-richarda-dokonale-utajil-kolik-jich-vlastne-mel_27236
https://www.csfd.cz/tvurce/2010-pierre-richard/
https://fr.wikipedia.org/wiki/Pierre_Richard
https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/90313/pierre-richard-me-filmy-byly-pro-lidi-z-vychodniho-bloku-svetlem-v-temnote-a-ja-o-tom-nemel-tuseni.html
https://zlin.rozhlas.cz/diky-pratelstvi-s-pierrem-richardem-vim-ze-fanousky-vita-na-svych-vinicich-jen-8528405
https://art.ceskatelevize.cz/360/zamilovany-shakespeare-rozhovor-s-pierrem-richardem-nebo-eurovizni-soutez-mladych-hudebniku-paFPo
https://www.topky.sk/cl/100314/3050151/Zoslabnuty-Pierre-Richard–90–v-Cannes–Aj-po-30-rokoch-su-s-manzelkou-ako-hrdlicky-
https://www1.pluska.sk/soubiznis/zahranicny-soubiznis/foto-ako-dnes-vyzera-ikonicky-pierre-richard-oslavuje-jubileum-vyzera-lepsie-ako-mlada
https://www.cas.sk/prominenti/prominenti-zahranicni/roztrzity-zmatkar-pierre-richard-bol-donchuanom-aj-v-realnom-zivote-kolko-mal-vlastne-zien
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-svetove-celebrity/162500/potrhly-blondyn-je-v-praze-pierre-richard-predstavi-vino.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-serialy-filmy-kino-a-tv/728789/velky-blondyn-poprve-v-ceskem-filmu-pierre-richard-sokovany-vystrihem-az-na-zadek.html
https://www.imdb.com/name/nm0724075/
https://www.kinobox.cz/film/204059-velky-blondyn-s-cernou-botou/clanky
https://www.fdb.cz/osobnost/3502-pierre-richard
https://zivotopis.osobnosti.cz/pierre-richard.php
