Podvodník, který prodal Eiffelovku a napálil Caponeho. Zradila ho vlastní milenka

A ve 20. letech minulého století oslňoval svět svými neuvěřitelnými triky. Obelstil důvěřivé boháče, vymámil peníze i z obávaného mafiánského bosse Al Caponeho a zaplavil Ameriku falešnými bankovkami za desítky milionů dolarů. Jeho příběh plný drzosti gradoval honičkou s policií, spektakulárním útěkem z vězení a končí za zdmi nechvalně proslulé věznice Alcatraz.

Viktor Lustig se narodil 4. ledna 1890 v malém městečku Hostinné na severu Čech (tehdy součást Rakousko-Uherska). Už od mládí vynikal inteligencí a jazykovým talentem – údajně plynně hovořil pěti či šesti jazyky. Jako pohledný a charismatický mladík pochopil, že šarm a výřečnost mu mohou otevřít dveře do světa bohatství. V Paříži okusil hazardní hry a drobné podvody už v teenagerském věku. Právě tam si vysloužil i památnou jizvu na levé tváři – suvenýr od žárlivého soka, jehož přítelkyni okouzlil.

Brzy se začal vydávat za aristokrata – osvojil si uhlazené způsoby a používal falešné tituly jako hrabě či baron. Tato maska mu výborně posloužila při prvních podvodech. Transatlantické parníky plné bohatých a naivních lidí mířících za lepším životem byly pro mladého Lustiga ideálním lovištěm. Na zaoceánských lodích okouzloval spolucestující, často jako samozvaný broadwayský producent shánějící investory do smyšleného divadelního projektu.

Uměl si získat důvěru – trpělivě naslouchal, lichotil a mistrovsky pozoroval lidské slabosti. Drobné triky s kartami a kulečníkem, falešné sázky i prodej falešných „vzácných“ dokumentů od slavných osobností – to vše patřilo do jeho raného repertoáru.

Když po první světové válce nastal ve světě konjunkturální „zlatý věk“ a peníze začaly mezi lidmi zběsile proudit, Lustig neváhal svůj talent rozšířit do Spojených států. V roce 1920 odjel do Ameriky a pokračoval v podvodech na nové půdě. Rychle se dostal do hledáčku detektivů ve velkých městech – kvůli nápadné jizvě mu američtí vyšetřovatelé přezdívali „Scarred“ (Zjizvený). Navzdory tomu měl neuvěřitelnou schopnost unikat spravedlnosti. Jeden agent tajné služby o něm později napsal, že Lustig byl „nedostižný jako obláček cigaretového kouře a okouzlující jako sen mladé dívky“.

Na počátku 20. let přišel Lustig s jedním ze svých nejslavnějších triků – tzv. „rumunskou krabičkou“. Šlo o zdánlivě zázračný stroj na tisknutí bankovek. Byl to elegantně vyhlížející dřevěný box s pákami a štěrbinami, do kterého stačilo vložit pravou bankovku a čistý papír. Po šesti hodinách měla krabička „vyrobit“ duplikát bankovky díky tajemnému vědeckému procesu.

Lustig svůj vynález předváděl důvěřivým zájemcům s velkým divadelním talentem. Nechal je vsunout například stodolarovou bankovku dovnitř stroje spolu s prázdnými papíry a pak společně dlouhé hodiny čekal na zázrak. Ve skutečnosti měl uvnitř přístroje předem ukryté pravé bankovky.

Když po trpělivém čekání stroj konečně „vyplivl“ čerstvě vytištěnou stodolarovku, ohromený kupec ji mohl zanést do banky na ověření – samozřejmě byla pravá. Nadšený „investor“ neváhal a kouzelnou krabici od Lustiga koupil, často za astronomickou cenu. Tehdejší tisk uváděl, že Lustig si za tenhle přístroj běžně účtoval přes 30 000 dolarů – částku, za kterou by se dal pořídit menší dům.

Podvedení kupci ovšem záhy zjistili krutou pravdu. Rumunská krabička dokázala zázračně „vyrobit“ jen dvě bankovky – právě ty, které do ní podvodník předem nastražil. Po vytištění dvou pravých stodolarovek začal stroj chrlit už jen prázdné papíry, a to i kdyby do něj nešťastný majitel ládoval další a další bankovky.

Oněch dvanáct hodin, které uplynuly, než podvedení lidé prohlédli podvod, Lustigovi bohatě stačilo k tomu, aby i s penězi dávno zmizel neznámo kam. Nebylo v lidských silách ho vypátrat – geniální hochštapler už mezitím mohl působit na druhém konci země nebo za oceánem a hledat další oběť.

Pověst „kouzelného strojku na peníze“ se rozkřikla a Lustig ho prodal mnohokrát v Evropě i Americe. Je doloženo, že jednu takovou bedničku vnutil dokonce jistému šerifovi v Texasu. Když šerif po čase pochopil, že naletěl, rozzuřeně se vydal podvodníka pronásledovat až do Chicaga. Jenže i tentokrát Viktor Lustig zapůsobil svým osobním kouzlem: vmanévroval šerifa do další lsti.

Se smutným výrazem ho přesvědčil, že stroj určitě funguje, a aby prý dokázal svou dobrou vůli, vyplatil šerifovi tučné „odškodné“ v hotovosti. Uklidněný šerif Lustiga propustil – a teprve následně zjistil, že bankovky, které od podvodníka dostal, jsou velmi povedené padělky! Touto drzou fintou sice Lustig opět unikl spravedlnosti, ale rozséval falešné peníze, čehož si začaly všímat americké úřady. Brzy ale měl vymyslet podvod ještě mnohem větší…

Na jaře roku 1925 přicestoval Viktor Lustig do Paříže s novým nápadem na „kšeft“, který vejde do dějin. Francie se tehdy vzpamatovávala z válečných útrap a slavná Eiffelova věž – postavená roku 1889 původně jen jako dočasná atrakce k Světové výstavě – začala mnohým připadat zbytečná a ošuntělá. Veřejnost žehrala na vysoké náklady údržby obří ocelové konstrukce, která vyžadovala tuny nového nátěru. V novinách se dokonce objevily úvahy, že by snad ikonická dominanta Paříže měla být kvůli nákladům demontována. Pro většinu lidí možná jen spekulace – ale pro Lustiga inspirace k podvodu nevídaných rozměrů.

Lustig si nejprve opatřil falešné úřední papíry s hlavičkou vlády. Potom se ubytoval v luxusním hotelu Hôtel de Crillon na Place de la Concorde a rozeslal dopisy několika vybraným pařížským obchodníkům s kovovým šrotem. V dopisech stálo oficiálně znějící pozvání na důvěrnou schůzku, kde se má projednat tajný vládní projekt. Když se nic netušící zájemci shromáždili v nákladně zařízeném hotelovém salonku, přivítal je elegantní muž vystupující jako zástupce generálního ředitele ministerstva pošt a telegrafů Francie. Byl jím samozřejmě Viktor Lustig osobně, v roli důstojného státního úředníka.

Za zavřenými dveřmi Lustig skálopevným hlasem prohlásil, že francouzská vláda se rozhodla odprodat Eiffelovu věž do šrotu. Odůvodnil to přesvědčivě: „Kvůli konstrukčním vadám, extrémně vysokým nákladům na opravy a jistým politickým problémům, které nemohu blíže rozebírat, se stala demolice Eiffelovy věže nevyhnutelnou,“ sdělil ohromeným obchodníkům. Zdůraznil, že jde o přísné tajemství, protože definitivní rozhodnutí by ve vlastenecky naladěné Francii vyvolalo poprask.

Stát prý proto zvolil diskrétní soukromé výběrové řízení mezi úzkou skupinou prověřených zájemců. Vítěz tendru získá právo věž rozebrat a odvézt jako šrot. Lustig se tvářil úředně a věrohodně – vždyť sypal z rukávu i fakta o tom, kolik tun železa slavná věž obsahuje a jak se nehodí do panoramatu historické Paříže. Omámení obchodníci seděli a ani nedutali. Tahle šílená nabídka zněla překvapivě uvěřitelně v době, kdy památka neměla zdaleka tak posvátný status jako dnes.

Samotné „výběrové řízení“ byla ovšem další Lustigova past. Tvrdil, že oslovil více firem a jen jedna může zakázku získat. Všichni proto začali horlivě soutěžit – a přesně o to šlo. Lustig pozorně sledoval, kdo z nich se chytí na udičku nejvíc. Podle některých svědectví si dokonce dopředu zorganizoval malé divadlo: část „zájemců“ v místnosti byli nastrčení komplicové, kteří předstírali nadšení, aby vyprovokovali skutečné obchodníky k větší horlivosti.

Brzy Lustig identifikoval ideální oběť: jistého André Poissona, menšího obchodníka s kovy, který se toužil prosadit v pařížském byznysu. Poisson byl nabíd koupení Eiffelovky doslova posedlý. Viděl v tom životní šanci – získal by najednou obrovské množství železa a věřil, že si tak vydobude renomé v branži. Přesně takového zoufalce Lustig potřeboval.

Po skončení schůzky Lustig tajně kontaktoval Poissona zvlášť. Naznačil mu, že jako státní úředník nemá právě velký plat a je ochoten za jistou osobní odměnu přimhouřit oko, aby zakázku dostal právě on. Jinými slovy si řekl o úplatek – a tím vlastně dokonale vyvrátil všechny Poissonovy poslední pochybnosti.

Vždyť korupce ve státní správě byla tehdy na denním pořádku, proč by tahle věc nemohla být pravda? Dychtivý Poisson nakonec Lustigovi vyplatil nejen požadovaný tučný úplatek, ale i částku za samotný „odkup“ Eiffelovy věže. V balících bankovek mu předal v přepočtu řádově miliony franků. Spokojený Lustig převzal peníze, tvářil se úřednicky vážně – a jakmile to bylo možné, i s výnosem bleskově opustil Francii. Zamířil vlakem do Vídně a po Eiffelovce či důvěřivém obchodníkovi se slehla zem.

Trik vyšel dokonale. Podvedený podnikatel Poisson zůstal v šoku, ale případu se z obavy před ostudou neodvážil dát publicitu. Co by si pomysleli kolegové a celá Paříž, kdyby vyšlo najevo, že skočil na lep tak absurdní lži? Raději mlčel a smutně se smířil s prodělanými penězi. A právě na to Lustig spoléhal. Z bezpečí zahraničí nenápadně sledoval francouzský tisk, a když se po několika týdnech neobjevila o falešném prodeji Eiffelovky ani zmínka, dospěl k drzému rozhodnutí: zkusí to celé ještě jednou!

O pár měsíců později se Lustig vrátil do Paříže a rozjel prodej Eiffelovy věže podruhé. Scénář byl stejný: padělané dokumenty, okázalé jednání v hotelu, tajemství a sliby hromady železa. I tentokrát se mu podařilo najít důvěřivce, který byl ochoten zaplatit.

Jenže po pouhých několika dnech se druhý pokus zadrhl – jeden z potenciálních kupců pojal podezření a uvědomil policii. Když Lustig zjistil, že se o něj začaly zajímat francouzské úřady, neztrácel čas. Narychlo se vypařil z Evropy pryč dřív, než po něm zaklapla klec. Jeho dalším útočištěm se měly stát opět Spojené státy.

Po svém pařížském dobrodružství s Eiffelovkou se Viktor Lustig usadil ve Spojených státech natrvalo. Amerika koncem 20. let skýtala mnoho příležitostí a Lustig zde rozjel několik nových podvodů. Mimo jiné se pohyboval v kruzích kolem známých gangsterů v době prohibice. A právě tehdy se odhodlal k kousku, který hraničil s šílenstvím – rozhodl se napálit samotného Al Caponeho, obávaného šéfa mafiánů v Chicagu.

Věděl, že pokud by gangsterský boss prohlédl lest, zaplatí za to životem. Proto zvolil opatrnou taktiku: Caponemu nenabídl žádný přímý podvod, ale sehrál před ním promyšlenou psychologickou hru. Představil se mu jako seriózní obchodník a požádal ho o investici 50 000 dolarů do jakéhosi fantastického obchodu, který „jistě přinese dvojnásobné zisky“.

Capone, zvyklý investovat do pochybných kšeftů, souhlasil a obrovskou sumu Lustigovi svěřil. Lustig poté nic nepodnikal – peníze schoval do sejfu a dva měsíce nechal Capona čekat. Poté s teatrálním smutkem za obávaným mafiánem přišel a oznámil mu, že „dohoda bohužel zkrachovala a on přišel o všechny peníze“. Capone se nebezpečně zamračil… ale Lustig pokračoval ve své šarádě: otevřel sejf a veškerých $50 000 vrátil zpět mafiánovi s omluvami, že obchod nevyšel. Tvrdil, že tím pádem sám zůstal na mizině a nemá z čeho žít.

Al Capone, známý paranoik, nevěřil svým očím – čekal podvod, podraz nebo lest, ale tady mu tenhle „obchodníček“ po dvou měsících přinesl jeho peníze do posledního centu zpátky! To se Caponovi v gangsterském světě nestávalo. Imponovalo mu, že Lustig nezkusil peníze zpronevěřit, a nabyl dojmu, že má před sebou vzácně poctivého muže. Aby mu „pomohl v těžké situaci“, rozhodl se Capone udělat gestu: „Jsi dobrý chlap, tady máš aspoň něco na přilepšenou,“ řekl zřejmě.

Vytáhl balík a věnoval Lustigovi $5 000 v hotovosti – jako odškodné za zmařený obchod. Přesně na tenhle moment Lustig čekal. Poděkoval, peníze shrábl a s úlevou co nejrychleji zmizel z Caponeho dosahu. Svůj plán splnil: mistrovsky obehrál největšího gangstera Ameriky, aniž by mu Capone musel dávat cokoliv násilím. Capone zůstal spokojený (své peníze dostal zpět a ještě si myslel, že pomohl příteli v nouzi), zatímco Lustig vydělal snadno pěkných 5 tisíc dolarů a hlavně – uchránil si život. Tato historka kolovala po podsvětí i v tisku a jen upevnila Lustigovu legendu nedostižného podvodníka s andělskou tváří.

Koncem 20. let se Viktor Lustig v Americe pustil ještě do riskantnější hry – rozsáhlého padělatelského podniku. Drobné triky a jednorázové podvody mu byly málo; hodlal tisknout peníze ve velkém. Dal dohromady malý tým: chemik a rytec Tom Shaw a jistý William Watts vyrobili vysoce kvalitní štočky a desky pro tisk amerických bankovek.

Lustig mezitím budoval distribuční síť falešných peněz, aniž by lidé v ní tušili, kdo je hlavou operace. Od roku 1930 se z Lustiga stal velkopadělatel – v tajné dílně se tiskly hlavně falešné stodolarovky, nejvyšší tehdejší bankovky. Lustig věděl, že právě stovky banky kontrolují nejpřísněji, a o to víc chtěl dokázat, že jeho padělky jsou dokonalé.

Dařilo se to náramně: falešné bankovky byly tak kvalitní, že je nepoznali ani pokladníci v bankách. Podle pamětníků to byly „super bankovky“ své éry – bankovky označované v podsvětí jako „Lustigovy peníze“. Tiskaři chrlili stovky tisíc falešných dolarů a Lustigova síť je vypouštěla do oběhu po celých USA. Odhady později hovořily o tom, že Lustigův gang dostal do oběhu bankovky v hodnotě až 130 milionů dolarů – obrovskou sumu, která už mohla otřást důvěrou v americkou ekonomiku.

Tento „byznys“ však nakonec znamenal Lustigův pád. Americká tajná služba Secret Service, která má boj s padělateli v popisu práce, nemohla tak masivní falešnou emisi přehlédnout. Rozjela se rozsáhlá pátrací akce a nastal mnohaletý boj nervů mezi geniálním podvodníkem a agenty zákona.

Lustig mezitím dále měnil identity jako chameleon – cestoval po státech s kufrem plným převleků, paruk a falešných dokladů. Když bylo třeba, dokázal se v hotelu převléci za poslíčka nebo za průvodčího a nepozorovaně zmizet před nosem detektivů, i s vlastními zavazadly. Byl nepolapitelný a dráždil federální agenty svou drzostí. Ti však měli jasno: „Dostat hraběte“ (jak Lustigovi přezdívali pro jeho vystupování) se pro ně stalo otázkou cti.

Dlouho se zdálo, že Viktor Lustig má na své straně nepřekonatelné štěstí. Jenže v jeho životě se objevila slabina – mladá milenka, kvůli níž začal zanedbávat svou dlouholetou americkou přítelkyni. A právě podvedená milenka Billie May se nakonec rozhodla pomstít. V květnu 1935 z čiré zlosti anonymně udala Lustiga federálním agentům a poskytla jim indicie, které potřebovali.

Dne 10. května 1935 Lustig nic netušíc kráčel po jedné newyorské ulici, když tu náhle ucítil na rameni ruku a uslyšel: „Ruce vzhůru!“ Kolem stáli muži se zbraněmi – agenti tajné služby vedení Peterem Rubanem, který na Lustigově dopadení pracoval roky. Klec spadla. Slavný podvodník byl zatčen a obviněn z padělání a dalších zločinů. Policisté při prohlídce našli u Lustiga klíč od skříňky na nádraží Times Square – a v ní se ukrývalo $51 000 v padělaných bankovkách a rytiny na tisk peněz. Důkazy byly nezvratné.

Ani teď ale Viktor Lustig nesložil všechny zbraně. Před procesem byl držen v newyorské vazební věznici známé jako „The Tombs“ (Hrobka), odkud se ještě odhodlal k fantastickému útěku. Na oko si stěžoval na zdravotní potíže, a když ho strážci ponechali o samotě, podařilo se mu přeřezat mříže v okně cely. Z prostěradel spletl provizorní lano a v noci slézal z věžnice dolů po fasádě.

Podle dobových zpráv ho při riskantním úniku zpozorovali na ulici chodci – Lustig ale nezpanikařil. Zamával kolemjdoucím hadrem a předstíral, že je jen myč oken, který pracuje na budově. V jednu chvíli se dokonce zavěšený na provaze zdvořile uklonil překvapeným kolemjdoucím, aby odstranil jejich podezření. A pak zmizel ve tmě. Povedlo se – nejstřeženější vězení New Yorku bylo zesměšněno, slavný podvodník byl pryč.

V cele zanechal jen výsměšný vzkaz: úryvek z Hugoových Bídníků, pojednávající o tom, že zákon netvoří Bůh a že i vězeň má mít naději na nápravu. Lustig tím jako by říkal, že na spravedlnost nevěří a utíká po svém. Jeho svoboda však netrvala dlouho. Spustila se obrovská honička – noviny psaly o „lovu na krále podvodníků“.

Po 27 dnech, v září 1935, byl Lustig znovu dopaden v Pittsburghu. Federalové ho vystopovali až do tohoto města, kde jej nakonec dostihli po automobilové honičce. Když agenti vytlačili prchající vůz ze silnice a obklíčili ho se zbraněmi v ruce, Lustig údajně jen s ironickým úsměvem rozpřáhl ruce a klidně pronesl: „Tak pánové, tady mě máte.“

Tentokrát už nebylo úniku. V listopadu 1935 stanul Viktor Lustig před soudem v New Yorku. Věděl, že důkazy jsou jasné, a tak se nakonec přiznal. Soudce ho označil za člověka, který „jako by vydával vlastní peníze v konkurenci s americkou vládou“. Lustig, přezdívaný tiskem „Kníže podvodníků“, si vyslechl rozsudek: 20 let vězení za padělání a další delikty (patnáct let za padělání plus pět navíc za útěk). Při vynášení rozsudku se u soudu sešla celá řada agentů, kterým tenhle mazaný zločinec léta unikal. Jeden z nich mu prý tehdy složil nechtěný kompliment: „Pane hrabě, vy jste nejprohnanější muž, jaký kdy žil.“

Někdejší světák Viktor Lustig se tak ocitl tam, kde končívali nejhorší zločinci té doby – ve federální věznici na ostrově Alcatraz v Kalifornii. Jako notorický útěkář a padělatel putoval do nejpřísněji střeženého zařízení. Při nástupu ho dozorci důkladně prohledali, polili ledovou vodou a zavřeli do cely mezi vrahy a gangstery.

Paradoxem osudu se jedním z jeho spoluvězňů stal i slavný Al Capone, kterého Lustig kdysi připravil o peníze – tentokrát však byli oba na jedné lodi jako trestanci. Caponemu už ovšem vězení zlomilo zdraví, takže žádná vendeta nehrozila. Z „hraběte“ Lustiga se stal vězeň číslo 300. V papírech věznice byl veden pod svým oblíbeným falešným jménem Robert Miller, takže i za mřížemi si podržel alespoň špetku své mystifikace o skutečné identitě.

Viktor Lustig si v Alcatrazu odpykal něco přes 11 let. Stárnul a trpěl podlomeným zdravím. Všechny pokusy o odvolání či zkrácení trestu byly marné – úřady nezapomněly, jak dlouho si z nich tropil žerty. Na podzim 1946 u něj propukla tuberkulóza, která byla tehdy smrtelnou chorobou. Přesunuli ho proto do lékařského vězeňského centra ve Springfieldu ve státě Missouri.

Tam Viktor Lustig, „král podvodníků“, 9. března 1947 onemocněl těžkým zápalem plic. O dva dny později – 11. března 1947 – ve věku 57 let zemřel. Na jeho úmrtním listu stálo jako povolání skromné „prodejní učeň“ a „padělatel“. Tak neslavně skončil život muže, který chtěl obelstít celý svět.

Zdroje:

https://plus.rozhlas.cz/slavni-hochstapleri-nakupovali-na-co-nemeli-a-prodavali-co-jim-nepatrilo-9445253/2

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/dvakrat-chtel-prodat-eiffelovku-o-ceskem-podvodnikovi-se-chysta-film-v-americke-koprodukci-348098

https://www.smithsonianmag.com/history/man-who-sold-eiffel-tower-twice-180958370/

https://en.wikipedia.org/wiki/Victor_Lustig