Článek
Kjúšú, 15. srpna 1945. Z vojenského letiště Óita na jihu Japonska se v podvečer zvedá formace jedenácti letounů. Válka fakticky skončila – císař Hirohito po poledni rozhlasem oznámil přijetí kapitulace. Přesto teď několik japonských strojů míří nad moře s úmyslem zaútočit na nepřítele.
Na zadním sedadle jednoho z bombardérů Yokosuka D4Y Suisei sedí pětapadesátiletý vysoce postavený důstojník, viceadmirál Matome Ugaki. Zatímco někteří jiní japonští velitelé v posledních týdnech války odmítali posílat další mladé piloty na sebevražedné akce, Ugaki se rozhodl vykonat ještě jeden útok osobně – navzdory konci bojů a všem protestům svých podřízených.
Krátce před startem si sňal z uniformy označení hodnosti, k šedozelené kombinéze si vzal jen samurajský meč, který kdysi dostal darem od admirála Jamamota. Pózuje s posádkou před letounem na poslední fotografii. Poté stroj roluje a zvedá se do vzduchu.
Od lodí k sebevražedným letounům
Viceadmirál Ugaki nebyl žádný fanatický mladík, ale ostřílený námořní stratég. Za tři a půl roku války prošel klíčovými operacemi japonského císařského námořnictva. Býval náčelníkem štábu Spojeného loďstva pod legendárním admirálem Isorokem Jamamotem. V dubnu 1943 dokonce seděl s Jamamotem v leteckém konvoji nad Pacifikem, který Američané v rámci operace Vengeance přepadli.
Jamamotův letoun se zřítil do džungle a slavný admirál zahynul. Bombardér s Ugakim byl zasažen a spadl z oblohy do moře. Ugaki tentokrát přežil – zraněný, ale odhodlaný dál sloužit císaři. V říjnu 1944 velel eskadře bitevních lodí v jedné z největších námořních bitev historie u filipínského Leyte. Japonské námořnictvo tam utrpělo drtivou porážku a ztratilo i své poslední velké lodě. Po tomto debaklu už velení došlo, že zbylými konvenčními silami nedokáže postup Spojenců zastavit. Na frontě i v zázemí rostlo odhodlání vsadit na krajní taktiku sebevražedných útoků.
První piloti–dobrovolníci zaútočili na americké loďstvo už koncem října 1944 na Filipínách. Pod patronátem viceadmirála Takidžiróa Ónišiho tak vznikly Speciální útočné jednotky, známé jako kamikaze. Zpočátku šlo o ojedinělý experiment, jenže zoufalá situace brzy proměnila taktiku sebevražedných náletů v systém.
V únoru 1945 byl Matome Ugaki povolán zpět do Japonska a čekal na něj neobvyklý úkol: převzít velení 5. letecké flotily se základnami na ostrově Kjúšú. Tato flotila byla ve skutečnosti vyčleněna jako „síla sebevražedného letectva“. Po decimující bitvě u Leyte už japonské námořnictvo nemělo téměř žádné letadlové lodě ani moderní stíhačky. Zbyla ale spousta mladých pilotů s minimálním výcvikem a stovky letadel, které japonský průmysl ještě dokázal vyrobit.
Zbraní poslední naděje se měli stát právě tito piloti – odhodlaní (či přinucení) vyměnit svůj život za možnost způsobit nepříteli alespoň jednorázovou ztrátu. Viceadmirál Ugaki byl pro velení ideální volba. Jako námořní důstojník staré školy věřil v bushidó, přetvořené vojenskou vládou v přikázání položit život za císaře. Ugaki v tomto duchu sloužil celý život – a teď měl takovou smrt organizovat jako svou denní rutinu.
Kamikaze nad Okinawou
Na jaře 1945 se oblastí nejtvrdších bojů stal japonský ostrov Okinawa. Z Kjúšú – nejjižnějšího z hlavních japonských ostrovů – to bylo k Okinawě jen pár set kilometrů. Ugakiho 5. letecká flotila se proto ocitla v první linii obrany. V dubnu 1945 spustili Japonci sérii masivních útoků na americké invazní loďstvo u Okinawy. Vrcholily vlnami kamikaze během bitvy o Okinawu.
Letouny naplněné výbušninami startovaly den co den z leteckých základen na Kjúšú a na dalších ostrovech. Mladí piloti – často sotva dvacetiletí chlapci – před misí psali poslední dopisy rodičům, připínali si na čelo bílé pásky s vyobrazeným sluncem a při obřadu vypili symbolický pohár sake. Poté se oblékli do speciální bílé kombinézy (bílé jako barva pohřebního rubáše) a odstartovali vstříc vlastní smrti.
Letadlová loď USS Bunker Hill po dvou zásazích kamikaze 11. května 1945
K cíli – plavidlu americké flotily – dokázal proklouznout asi jen každý pátý letoun. Ti, kterým se podařilo prorazit hustou protiletadlovou palbou, se střemhlav vrhli na nepřátelské paluby. Každý „úspěch“ takového útoku ale stál život pilota i ztrátu letadla. Některé lodě se podařilo zapálit nebo potopit, mnoho dalších amerických plavidel však vydrželo jen s poškozením.
V japonské armádní terminologii se těmto útokům říkalo speciální útoky – neboli „tokkótai“. Ve skutečnosti to byla pomalá katastrofa: za tři měsíce nasadili téměř patnáct set takových strojů a Američané přesto Okinawu dobyli.
Viceadmirál Ugaki sledoval dění z velitelského bunkru na Kjúšú. Každý den přijímal hlášení o dalších ztracených strojích a posádkách. Dobře věděl, že jeho jednotky nedokážou postup Spojenců zvrátit. Přesto plnil rozkazy a posílal do vzduchu další a další jednosměrné lety – v souladu s příkazy shora i vlastním přesvědčením o cti padnout za císařství. Ugaki si vedl i podrobný válečný deník, kam zapisoval své úvahy a pocity.
Na stránkách toho deníku se mísí tvrdá realita válečných zpráv s překvapivě lyrickými momenty. Viceadmirál byl vzdělaný, sečtělý muž a někdejší profesor námořní akademie. Každý svůj zápis v deníku začínal neutrální zmínkou o počasí, tak jak to námořníci dělají.
Občas pak zaznamenal i krátké poetické postřehy z přírody – třeba smutek nad tím, že „na jaře opadaly poslední sakury“. Tato intimní lyrika ostře kontrastovala s krvavou skutečností kolem. Při jarní ofenzívě u Okinawy se Ugakiho piloti doslova rozpouštěli v ohnivých explozích a on sám slyšel dunění amerických bomb dopadajících na japonská města.
V květnu 1945 už i těm nejvyšším japonským generálům začínalo být jasné, že válka je prohraná. Americké bombardéry B-29 mezitím systematicky ničily Tokio, Ósaku a další průmyslová centra. Ugaki ale stále organizoval letecké síly k poslední obraně. Na jižním Kjúšú se ukrývaly v lesích a maskovaných skladech ještě stovky letounů, schraňované pro očekávanou invazi Američanů na domácí japonské ostrovy.
Vojenské vedení chystalo plán rozhodující obrany nazvaný Operace Kecugó: až se spojenecké armády začnou vyloďovat v Kjúšú, vyletí proti nim během několika hodin tisíce letounů a sebevražedných člunů a roztrhají invazní flotilu na kusy.
Ve skutečnosti byl tento plán jen fantazií – Japonsku docházelo palivo, kvalifikovaní piloti i funkční stroje. I tak se ale na rozkaz z Tokia vše připravovalo k poslední krvavé bitvě. Viceadmirál Ugaki osobně navštěvoval týlové základny, prověřoval hlášení a ujišťoval se, že „speciální útoky“ budou pokračovat, dokud bude třeba.
Když rozkaz nepřichází
Srpen 1945 ovšem přinesl zcela jiný druh otřesu. Nejprve nové ničivé zbraně – atomové bomby – proměnily 6. a 9. srpna města Hirošimu a Nagasaki v pohřebiště. Hned poté vtrhla do války proti Japonsku také sovětská armáda. Císař Hirohito a jeho poradci dospěli k závěru, že další ozbrojený odpor už nemá smysl.
V pamětním rozhlasovém projevu, nahraném 14. srpna, Hirohito vyzval národ, aby „snášel nesnesitelné“ a přijal konec války. Druhý den – 15. srpna 1945 – byl tento císařův hlas poprvé odvysílán do éteru. Viceadmirál Ugaki poslouchal v bunkru pozorně každé slovo. „Válka skončila porážkou“ – zaznělo jasně z úst samotného božského císaře. Politicky tím bylo jasné, že válka skončila. Konkrétní rozkazy k příměří se však k jednotkám šířily postupně.
Ugaki ještě téhož dne odpoledne udělal do deníku poslední záznam. Poznamenal si, že dosud nepřišel žádný oficiální rozkaz k příměří. A také připsal, že vinu za neúspěch všech svých statečných letců nese jedině on sám. Viceadmirál cítil, že nedokázal splnit svou povinnost ochránit Japonsko. Spojenecké námořnictvo i letectvo přes veškeré oběti dorazily až k japonským břehům.
Teď chtěl Ugaki svým mužům ukázat, že jejich oběti nebyly marné – a že velitel je ochoten sdílet jejich osud. Ihned po císařově projevu proto zorganizoval svůj poslední útok. Navzdory nelibosti okolí sestavil na základně Óita skupinu jedenácti letounů Suisei (spojenci jim přezdívali Judy). Viceadmirál obsadil místo v zadní kabině letounu, kde měl sedět mladý radista Akijoši Endó. Když už nemohl Japonsku vybojovat vítězství, rozhodl se aspoň zemřít se ctí starého samuraje.
Kolegové i přátelé se mu to v poslední chvíli snažili rozmluvit. Štábní důstojníci naléhali, že je povinen dodržet císařův rozkaz a zachovat si život. On je však ignoroval. K jednomu z bombardérů do zadní kabiny nastoupil kolem 17:00 osobně – jako radista a pozorovatel.
Poslední let admirála Ugakiho
Za soumraku 15. srpna 1945 zamířila skupina japonských letadel od Kjúšú na jihozápad, směrem k souostroví Rjúkjú a Okinawě. Viceadmirál Ugaki nesl na své misi symbolické břímě: vina velitele, zklamání válečného veterána a možná i špetka zoufalé naděje, že jediným hrdinským činem odvrátí potupu kapitulace. Jeho letoun se držel ve formaci, praporčík Endó odvysílal do rádia několik krátkých zpráv.
V poslední, zaznamenané v 19:24, hlásil: „Začínáme útok,“ a oznámil zahájení střemhlavého letu na zpozorovanou americkou loď. Byla to poslední zpráva, jakou od nich Japonci zachytili – a patrně jedna z posledních bojových relací celé války v Pacifiku.
Situace před Okinawou však už nebyla stejná jako před pár týdny. Americké jednotky sice kapitulaci Japonska plně nevěřily, přesto většina z nich přerušila aktivní boje. Vojáci na menších předsunutých ostrovech v okolí Okinawy odpočívali. Na ostrůvku Iheyajima severně od Okinawy v tu chvíli posádka americké vyloďovací lodi LST vykládala zásoby a po dlouhých měsících si dopřávala klidný večer – dokonce jim z palubního rozhlasu proudil jazz.
Když se ale kolem osmé hodiny ozval zvuk leteckých motorů, ze zvyku zbystřili. Nad ostrov totiž vlétlo sedm nebo osm japonských letadel. Američané prý nejdřív mávali rukama a vyhazovali vzhůru prázdné plechovky od piva na pozdrav – v domnění, že by to snad mohli být spojenečtí piloti. Omyl je stál pár vteřin: z kabin letadel se vzápětí ozvala dávka z palubních kulometů. Protiletadlové kanóny začaly pálit a japonské letouny rychle mizely v plamenech.
Ráno 16. srpna už bylo jasno po válce i po boji. Američtí námořníci, kteří na ostrově hlídkovali, našli na pláži otočený a ohořelý vrak japonského letounu. Uvnitř ležela tři těla – dva muži v kombinézách posádky a jeden v tmavozelené důstojnické uniformě. Měl rozdrcenou lebku a utrženou paži. Vedle něj spočíval krátký samurajský meč.
Krátce po této události spáchal rituální sebevraždu i „otec kamikaze“ Takidžiró Óniši, který stál roku 1944 u zrodu speciálních útoků. Ve svém dopise na rozloučenou se omluvil duchům svých pilotů i jejich rodinám a poprosil mladé Japonce, aby už nikdy lehkovážně neobětovali životy a raději sloužili budování míru.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Matome_Ugaki
https://historynet.com/the-last-kamikaze/
https://archive.org/details/fadingvictorydia0000ugak
https://pacificwrecks.com/people/veterans/ugaki/index.html
https://pacificwrecks.com/aircraft/d4y/ugaki.html
https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-018/h-018-2.html
https://www.usni.org/magazines/naval-history-magazine/2020/october/countering-kamikaze
https://www.britannica.com/topic/kamikaze
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/zfanatizovani-sebevrazi-pilotum-kamikadze-se-umirat-nechtelo-132713
