Pozval spolužačku na čtení básní. Zastřelil ji, znásilnil a stal se kanibalem. Zůstal však svobodný

Sagawa, tehdy dvaatřicetiletý doktorand literatury, pozve Renée k sobě do bytu pod záminkou společného studia básní. Ve skutečnosti má ale v hlavě zcela jiný plán – plán tak zvrácený, že mu stěží lze uvěřit. Renée nic netuší, s důvěrou přichází pomoci svému japonskému příteli s překladem poezie. Netuší, že se blíží její poslední chvíle.

Sagawa již léta posedle snil o kanibalismu. Od dětství ho děsivým způsobem fascinovaly ženy – zejména vysoké a krásné – a představoval si, jaké by to bylo ochutnat lidské maso. Už jako malý chlapec prý okukoval spolužačky a při pohledu na jejich stehna ho napadalo: „To vypadá lahodně.“ V dospělosti se jeho touhy stupňovaly.

Dokonce se jednou ve 23 letech odhodlal k činu – vloupal se v Tokiu do bytu vysoké Němky s masochistickou maskou na obličeji, připraven uříznout kus jejího těla. Žena se ale probudila a jeho útok odrazila. Sagawa byl zatčen a policii tvrdil, že šlo „jen“ o vloupání; o svých kanibalistických úmyslech pomlčel. Díky bohatství jeho otce byla záležitost zametena pod koberec – oběť stáhla obvinění výměnou za tučné odškodné. Sagawa tak vyvázl bez trestu a pokračoval ve svých zvrácených fantaziích. Ty ho nakonec zavedly až do Francie.

Na osudný večer 11. června 1981 má Sagawa vše nachystáno. Renée Harteveltová se pohodlně usadí v jeho pařížském bytě v Rue Erlanger a začne předčítat německé verše, jak ji požádal. Je k němu otočena zády a soustředí se na text. Právě v tomto okamžiku Sagawa tiše bere připravenou malorážní pušku a s roztřeseným dechem se plíží za intonující dívkou. Ozve se výstřel – Renée se bez varování kácí k zemi.

Kulka jí prorazí krk a smrt přichází téměř okamžitě. Pokojem zavládne ohlušující ticho. Šokovaný Sagawa chvilkově ztuhne; později přiznal, že v prvních vteřinách cítil lítost a dokonce ho napadlo zavolat záchranku. Pak se ale oklepal: „Počkej, nebuď hloupý. O tomhle jsi přece snil celý život a teď se to opravdu děje!“ řekl si v duchu. Od té chvíle už nemyslí na nic jiného než na naplnění svého chorobného snu.

Utrpení Renée Harteveltové tím nekončí ani po smrti. Sagawa, hnaný celoživotní zvrácenou touhou, se vrhá na bezvládné tělo. Nejdříve na nebohé dívce vykoná sexuální akt – souloží s její mrtvolou, čímž naplno projeví i své nekrofilní sklony.

Poté popadne kuchyňský nůž a pokusí se zakousnout do masa své oběti. Záhy zjišťuje, že lidskou kůži nelze jen tak prokousnout – odhazuje příborový nůž a rozrušeně vybíhá do nočních ulic Paříže koupit si pořádný řeznický nůž.

Když se vrátí, byt zaplňuje pach krve a studeného potu. Začíná děsivá hostina: Sagawa chladnokrevně rozřezává tělo své bývalé spolužačky a pustí se do pojídání jejího masa. V následujících dvou dnech postupně konzumuje části Renéeina těla – vyřezává a pojídá kousky z hýždí a stehen, ochutná ňadra i části obličeje.

Některé tkáně žvýká syrové, jiné si opéká či vaří, jako by připravoval oblíbený pokrm. S děsivou upřímností pak detailně popíše, jak například lidský tuk vypadá žlutě jako kukuřice a jakou má maso chuť – prý podobnou syrovému tuňáku. Dokonce se chlubí, že polkl intimní partie oběti, což v něm vyvolalo zvrácené potěšení. Sagawa si vše dokumentuje – pořizuje fotografie v různých fázích zohavení těla, jako by šlo o nějaký zvrácený umělecký projekt.

Pařížský byt se mezitím promění v hororovou scénu. Kolem se povalují ostatky těla, lednice je plná lidského masa a všudypřítomná krev vsakuje do podlahy. Dva dny hrůzy končí až ve chvíli, kdy se rozkládající zbytky těla začnou nepříjemně připomínat zápachem. Issei Sagawa pochopí, že je čas zahladit stopy.

Pečlivě naskládá to, co z Renée zbylo, do dvou velkých kufrů. Pod rouškou tmy si zastaví taxi a nechá se odvést k opuštěnému jezeru v bois de Boulogne na okraji Paříže. Podaří se mu odvléct těžké kufry k vodě a hodit je do pobřežních křovin. Jenže právě v tu chvíli si dvou podezřelých zavazadel všimnou náhodní běžci. Už z dálky vidí, že z kufrů vytéká krev. Neváhají a zalarmují policii. Ta dorazí v řádu minut a v lesním šeru objevuje děsivý nález – lidské ostatky v cestovních taškách.

Francouzští policisté rychle poskládají střípky hrůzného puzzle: podle nalezených dokladů totožnosti patřilo tělo Renée Harteveltové a poslední, kdo ji viděl, byl její tichý japonský spolužák. Issei Sagawa je zatčen přímo ve svém bytě bez známek odporu. Při domovní prohlídce na ně čeká doslova noční můra – v kuchyni se povalují zbytky lidského masa, některé dokonce uvařené, a krvavá spoušť jim potvrzuje, že mají co do činění s kanibalem.

Sagawa šokovaným vyšetřovatelům bez okolků přizná vše, do nejmenších detailů. S až děsivým klidem popisuje, jak svůj čin plánoval, a dokonce se podělí o své morbidní dojmy. U výslechu se nijak netají tím, co udělal – naopak, hovoří o svých zvrhlých choutkách naprosto otevřeně.

Policisty zarazí, s jakou chladnokrevnou věcností líčí například barvu tuku pod lidskou kůží či moment, kdy poprvé ochutnal syrové maso. „Chtěl jsem ji sníst, ne ji zabít,“ prohlásí mimo jiné Sagawa, „kdyby mi dovolila ukrojit a ochutnat kousek jejího těla zaživa, nemusel bych ji zabíjet.“ Taková slova vyvolávají v zkušených kriminalistech hrůzu. Před očima jim sedí drobný, zdvořile vystupující muž, který se však ukazuje být nestvůrou v lidské podobě.

Celá Francie je zprávou o „japonském kanibalovi“ zděšena. Případ Isseiho Sagawy plní přední stránky novin po celém světě. Nikdo nechápe, jak je možné, že vysokoškolsky vzdělaný syn bohaté rodiny spáchal tak ohavný zločin. Sám Sagawa nevypadá jako šílenec zmítaný halucinacemi – působí spíš přihlouple a zbaběle.

Když je fotografy veden k výslechu, skrývá tvář v dlaních, jako by se styděl. Ve skutečnosti snad lituje jen toho, že jeho „hostina“ skončila předčasně. Francouzská justice se připravuje na proces, který zřejmě vejde do dějin kriminalistiky.

Sagawa čeká ve francouzské vazbě dlouhé dva roky na soudní přelíčení. Jeho otec, zámožný podnikatel, najímá synovi schopného advokáta a dělá vše pro to, aby Issei unikl nejpřísnějšímu trestu. Soudní řízení se vleče a obhajoba nevynechá jedinou možnost, jak oddálit verdikt.

Nakonec v roce 1983 soudce Jean-Louis Bruguière šokuje veřejnost: na základě psychiatrických posudků prohlašuje Sagawu za duševně nepříčetného a nezpůsobilého stanout před soudem. Místo do vězení tak kanibal putuje do uzavřeného psychiatrického ústavu s maximální ostrahou.

Francie si oddechne – zrůda je pod zámkem a nemůže už nikomu ublížit. Případ je formálně odložen ad acta, soudní dokumenty jsou uzavřeny do trezoru a zdá se, že Issei Sagawa stráví zbytek života zapomenut za zdmi blázince.

Jenže Sagawa má jiné plány. I za mřížemi psychiatrické léčebny nezahálí – sepisuje knihu „V mlze“ (In the Fog), v níž formou románu líčí svůj vlastní zločin do znepokojivých podrobností. Příběh muže, který zavraždí krásnou ženu, znásilní její tělo a pokusí se je zkonzumovat, nenechává čtenáře na pochybách, že jde o autobiografii. Kniha vyjde v Japonsku a vyvolá senzaci.

Z Isseiho Sagawy se stává nechvalně známé jméno – „kanibal z Kóbe“, netvor, který ale uniká pozemské spravedlnosti. Právě nečekaná publicita kolem jeho osoby nakonec vede k překvapivému zvratu. Francouzské úřady, tlačené zájmem médií a snad i nechutí dál hostit tak nechvalně proslulého cizince, se rozhodnou Sagawu zbavit. V roce 1984 je z ústavu potichu propuštěn a deportován do Japonska s tím, že tam bude pokračovat jeho detence.

Japonci Sagawu po příletu nepřivítají jako ztraceného syna – čeká ho policejní eskorta rovnou do tokijské psychiatrické nemocnice. Tamější lékaři ho důkladně vyšetří a k úžasu všech se shodnou: Issei Sagawa je duševně příčetný. Žádná schizofrenie či psychóza, pouze extrémní sexuální deviace a porucha osobnosti, ale duševní chorobu v pravém slova smyslu u něj neshledali. Jinými slovy – z právního hlediska je odpovědný za své činy.

Japonské úřady by ho rády obžalovaly za vraždu Renée Harteveltové, ale narazí na neřešitelný problém: Francie odmítla poskytnout soudní spis s odůvodněním, že případ byl už uzavřen a nelze ho znovu otevírat. Bez důkazních materiálů japonským prokurátorům svážou ruce. Sagawa v rodné zemi nespáchal žádný zločin, a proto neexistuje zákonná cesta, jak ho dál držet ve vazbě či v léčebně. Veřejnost zuří, rodina oběti je zdrcena – a mezi úředníky roste panika. Mají opravdu propustit kanibala na svobodu?

Po několika týdnech právních kliček je jasno: zákon je neúprosný. 12. srpna 1986 si Issei Sagawa sbalí svých pár věcí, podepíše poslední formuláře a opouští bránu psychiatrického ústavu jako svobodný muž. Svět je v šoku. Člověk, který chladnokrevně zavraždil a zkonzumoval nevinnou dívku, nebude za svůj čin nikdy potrestán.

Francouzská strana i Japonsko si rozpačitě předávají odpovědnost, ale výsledek to nezmění – Sagawa volně chodí po tokijských ulicích. Pro většinu lidí je to naprosto nemyslitelné selhání spravedlnosti. Příběh „kanibala, který unikl trestu“ plní novinové titulky a vzbuzuje bouři pobouření i otázek. Jak mohl soud pustit vraha? Proč nebyla mezera v zákoně včas zacelena? Tyto otázky zůstanou nezodpovězeny. Issei Sagawa, vrah a kanibal, je volný.

Rozhořčení veřejnosti je obrovské. Pro většinu lidí zůstává Sagawa bestiálním vrahem, který díky byrokratickým kličkám unikl spravedlnosti. Jenže existuje i druhá stránka mince: morbidní fascinace tímto bizarním případem. Sagawa se přes noc stává kontroverzní celebritou.

Někteří Japonci – a zdaleka nejen Japonci, případ sleduje celý svět – na něj pohlížejí s perverzním zájmem jako na chodící kuriozitu. Žurnalisté, spisovatelé i filmaři se předhánějí, kdo z něj vyloudí více pikantních detailů. A Sagawa rozhodně nemlčí. Naopak, ochotně poskytuje rozhovory a své nechvalné proslulosti bohatě využívá.

K hrůze slušné společnosti si Issei Sagawa brzy vybuduje kariéru na tom, co provedl. Vydává knihy – vedle románu V mlze o vraždě Renée napíše například analýzu jiného násilného zločinu (Šónen A. o masakru dětí v Kóbe 1997). Objevuje se v televizi jako host různých talk show, kde chladným hlasem popisuje své kanibalské fantazie.

Dokonce pronikne i do odvětví, které hraničí se špatným vkusem: v roce 1992 si zahraje v pornografickém filmu s příznačným názvem Nevěrná žena: potupná pomsta. Nejde o nic menšího než exploitativní snímek plný erotiky a násilí, kde Sagawa ztvární roli zvrhlého voyeura. Publikum je v šoku – vrah a nekrofil teď vystupuje jako herec v lechtivé podívané.

A to není vše. Sagawa se dokonce vrhne na kulinářskou žurnalistiku: píše gastronomické recenze pro magazín SPA! a ironicky hodnotí pokrmy v restauracích, jako by nebylo nic divného na tom, že gurmánem je člověk, který jedl lidské maso. Pro peníze udělá cokoliv – maluje obrazy a prodává je sběratelům, fotí se s nahými modelkami. Zkrátka využívá každou příležitost, jak ze své zrůdné slávy vytěžit finanční profit.

Tato mediální pozornost je krajně kontroverzní. Mnozí veřejně protestují proti tomu, aby vrah profitoval ze svých činů. Rodina Renée Harteveltové marně volá po spravedlnosti a tiše trpí při pohledu na to, jak muž, který zabil jejich dceru, pózuje před kamerami.

Japonská společnost je rozdělená: část lidí Sagawu zatracuje a volá po tom, aby byl alespoň společensky ostrakizován, zatímco jiní – zejména milovníci senzací – hltají každý rozhovor a detail z jeho života. Sagawova tvář se stává známou. Stále však budí spíše odpor než obdiv. Je vnímán jako jakýsi „úchyl“, který sice unikl vězení, ale nikdy neunikne prokletí vlastní zvrácenosti.

Jak plynou roky, někdejší senzace začíná vyčpívat. V 90. letech ještě Sagawu zvou do televize a jeho knihy se prodávají, ale časem se veřejné mínění přece jen obrací zády. Odmítavý postoj ke „kanibalovi z Kóbe“ sílí – lidé už nechtějí podporovat jeho snahy o zviditelnění. Issei Sagawa tak sice dožije na svobodě, ale zjišťuje, že běžný život je pro něj vlastně peklem.

Nemůže sehnat práci, kamkoli nastoupí, tam ho po čase poznají a vyhodí. Údajně prošel stovkami pracovních pohovorů, ale jakmile vyšlo najevo jeho jméno, byl nežádoucí. Výstižně to shrne v jednom z mála rozhovorů, které mu ještě někdo poskytne: „Nejhorším trestem pro mě je, že musím žít jako známý vrah a kanibal. Nikdo nechce člověka jako já zaměstnat. To je můj doživotní trest.“

Sagawa se ocitá na pokraji chudoby – po smrti rodičů v roce 2005 splatí jejich dluhy, přestěhuje se do malého obecního bytu a chvíli dokonce pobírá sociální podporu. Z bývalé „celebrity“ se stává osamělý stárnoucí muž pronásledovaný svými běsy.

Ke všemu se přidávají vážné zdravotní problémy. V roce 2013 postihne Sagawu těžká mrtvice, po níž mu ochrnula část těla. Zbytek života stráví upoutaný na invalidní vozík, odkázaný na péči mladšího bratra a asistentů. Tam, kde kdysi s chutí líčil své zločiny širokému publiku, nyní trávil dny v tichosti a zapomnění.

Občas ještě zvědavý novinář zkusí požádat o rozhovor – Sagawa, žijící stále na předměstí Tokia, někdy souhlasí. Jeho kdysi skandální příběh už však většinu lidí omrzel. Nové generace znají jméno Issei Sagawa spíš jen z učebnic kriminalistiky nebo z mrazivých dokumentů o seriových vrazích.

Issei Sagawa, muž, který unikl lidskému soudu, se svému osudu stejně nevyhnul. 24. listopadu 2022 ve věku 73 let tento nechvalně proslulý kanibal zemřel v tokijské nemocnici na zápal plic. Jeho pohřeb proběhl tiše, bez zájmu veřejnosti – účastnila se jen nejbližší rodina. Zpráva o úmrtí „kanibala z Kóbe“ se sice ještě na okamžik mihla médii po celém světě, ale spíš jako morbidní připomínka dávné kauzy.

Západní tisk znovu připomněl šokující detaily Sagawova zločinu i skutečnost, že nikdy nebyl za vraždu potrestán. V Japonsku samotném vyšla jen krátká zpráva: zemřel muž, jehož jméno se stalo symbolem pro nejvyšší zrůdnost a selhání spravedlnosti zároveň. Příběh Isseiho Sagawy zůstává mementem o tom, kam až může zajít lidská posedlost a zvrácená touha – a jak tenká někdy může být hranice mezi civilizovaností a naprostým barbarstvím.

https://en.wikipedia.org/wiki/Issei_Sagawa

https://learning-history.com/issei-sagawa/

https://web.archive.org/web/20100125235315/http://www.gremolata.com/Articles/571-The-Sweetest-Taboo-An-Anthropology-of-Anthropophagy.aspx

https://web.archive.org/web/20090717083659/http://www.trutv.com/library/crime/serial_killers/weird/sagawa/1.html?sect=3

https://www.redcircleauthors.com/factbook/japans-only-convicted-cannibal-who-lives-at-large-and-now-describes-himself-as-a-food-critic-has-written-more-than-20-books/

https://culturacolectiva.com/en/history/sagawa-cannibal-rolling-stones-too-much-blood/