Článek
Mylène se narodila roku 1935 do kosmopolitní rodiny s ukrajinskými, italskými i židovskými kořeny. Její otec Alfred pocházel z rodiny s aristokratickými kořeny, matka Klaudie pocházela z Ukrajiny a život rodiny poznamenaly události bouřlivého 20. století. Rodiče se setkali daleko od Evropy, v šanghajském víru exotiky, ale brzy se vrátili do Francie.
Jako malá holčička zažila Mylène druhou světovou válku. Když vypukla, otec ji odvezl z Nice do Paříže. V okupované metropoli stála šestiletá Mylène dlouhé hodiny ve frontách na jídlo s potravinovými lístky pevně sevřenými v dlani. Čekala na chléb, který byl tvrdý už hodinu po zakoupení, a v jejích očích se odrážel strach z kvílení sirén pod temnou oblohou.
Dívka hubená nedostatkem jídla a od narození šilhavá, působila mezi ostatními dětmi jinak. Ve škole ji dávali kruté přezdívky a posměšky byly na denním pořádku. Jednou k ní ze zloby přistoupila spolužačka a vylila jí na hlavu hrnek vařící kávy s mlékem. Mylène vykřikla bolestí a ponížením – dodnes jí na temeni zůstala jizva jako připomínka té krutosti.
Rodiče nebyli příliš laskaví ani vřelí a malá Mylène se často cítila osamělá. Starší nevlastní bratr žil svůj život daleko od ní a matka neprojevovala city. Otec byl sice dobrosrdečný, ale matka svým chladným odstupem udusila každý projev něhy.
Plačící holčička tak utíkala do světa vlastní fantazie. Útočiště našla v knihách, ve filmech z obecního kina i ve hře na klavír. Když si její chůva celé dny pouštěla rádio, Mylène tiše naslouchala a zpaměti se učila písničky. Hudba a sny se staly lékem na skutečnost kolem.
Po osvobození se rodina přestěhovala do města Montpellier na jihu Francie, kde Mylène poprvé spatřila koncertní křídlo a celé dny na něj cvičila. V chladných zdech tamější klášterní školy našla útočiště.
V patnácti letech se odhodlala změnit svůj osud. Každé ráno se dívala do zrcadla na své oční vady a v duši se jí hromadil vzdor. „Jestli s tím nic neuděláte, tak se raději zabiju!“ vyhrkla prý jednou v slzách před rodiči. Byla to zoufalá výhrůžka dospívající dívky – a zabrala.
Lékaři jí operovali levé oko a Mylène se poprvé přestala stydět. Když po zákroku sundala obvazy, uviděla v odrazu docela jinou dívku. Mylène se poprvé cítila krásná a silná.
První kroky ke slávě
Po návratu do Paříže v roce 1951 se Mylène plně oddala hudbě. Navštěvovala lekce u vyhlášených pianistů Marguerite Longové i Yvese Nata a snila o kariéře klavíristky. Ale dospívání s sebou přineslo nové touhy. Po úspěšné operaci očí jako by se před ní otevřel jiný svět. S rostoucím sebevědomím zatoužila zkusit něco odvážnějšího než cvičit etudy – začala pokukovat po herectví a jevišti.
Jednoho odpoledne ji na ulici zastavil neznámý muž s fotoaparátem. „Slečno, jste velice fotogenická – nechtěla byste zkusit pár snímků?“ oslovil ji prý. Mladá Mylène nejistě souhlasila. Její rodina neměla peněz nazbyt, takže vidina menšího výdělku byla lákavá. Ocitla se ve fotografickém studiu, kde pro ni připravili šaty a líčení. Před objektivem zprvu strnula nesmělostí, ruce se jí chvěly. Fotograf Henri ji ale trpělivě povzbudil.
Blesk fotoaparátu zaplápolal a mladá dívka v sobě náhle objevila novou tvář. Její první zakázka – reklama na olej značky Lesieur – z ní v očích filmařů udělala krásku, které si nešlo nevšimnout.
Henri Coste, onen pohledný fotograf, si získal její srdce. Mylène se do něj zamilovala stejně rychle jako do světa filmu, který se jí začal otevírat. Henri ji učil, jak stát před kamerou, jak nosit šaty i svůj úsměv. Za objektivem ji chválil a dodával odvahu – pro ni to byl nový druh štěstí.
V roce 1958 se za Henriho provdala a jako dva bohémové brázdili večírky pařížské umělecké scény. Mylène přijala umělecké jméno místo rodného Marie-Hélène, aby se odlišila. Zvolila si exoticky znějící „Mylène“, což byla varianta ruského jména Mylena, a s tímto jménem se zrodila nová hvězda.
Její průlomovou rolí se stala Abigail ve filmu Čarodějky ze Salemu podle scénáře Jeana-Paula Sartra, kde si zahrála po boku slavného Yvesa Montanda a Simone Signoretové. Mladá herečka stála na place vedle legend, ale nezalekla se. Vžít se do postavy vášnivé obviněné dívky pro ni nebylo obtížné – jako by do role vložila veškerý vzdor a hlad po lásce, který nasbírala v dětství.
Režisér Raymond Rouleau byl jejím výkonem uchvácen. Mylène za tuto roli získala hereckou cenu na festivalu v Karlových Varech i nominaci pro vycházející hvězdu britské filmové akademie. Psal se rok 1957 a jednadvacetiletá Mylène Demongeot vystoupala mezi filmovou elitu téměř přes noc.
Když vyšla z premiéry Čarodějek ze Salemu, oslepovaly ji záblesky fotoaparátů a davy volaly její jméno. V očích měla slzy dojetí a úžasu nad tím, jak se její sen stává skutečností. V tu chvíli pochopila, že se navždy změnil její život.
Filmová múza a sex symbol
Z Mylène se během pár let stala jedním z největších sex symbolů své generace. Její blonďatá hříva, jiskřivý pohled a zářivý úsměv zdobily filmová plátna konce 50. a začátku 60. let, ztělesňujíc ženský ideál oné doby.
Časopisy ji s oblibou přirovnávaly k Brigitte Bardotové – obě krásné plavovlásky, údajné rivalky. Mylène se však ve skrytu duše stále cítila spíše onou dívkou, která si kdysi nevěřila. O to více ji sláva těšila a překvapovala.
Na vrcholu kariéry si zahrála v celé řadě divácky oblíbených filmů různých žánrů. Byla Milady de Winter v historických Třech mušketýrech, kde za andělskou tváří skrývala chladnou intrikánku. Také se objevila jako neohrožená novinářka Helén ve filmové sérii Fantomas po boku Jeana Maraise a Louise de Funèse. Její nebojácná reportérka ve Fantomasovi si získala srdce publika a ukázala i komediální talent.
Mylène se nebála experimentovat – hrála v napínavých thrillerech, romantických komediích a dobrodružných historických snímcích. Její jméno táhlo diváky do kin napříč Evropou a producenti ji obsazovali vedle mezinárodních hvězd, jako byli David Niven, Roger Moore či Claudia Cardinale.
Přesto zůstávala nohama na zemi. Když se jí v rozhovorech ptali, zda jí nevadí nálepka blond sexbomby, jen se pousmála. „Vůbec ne, byl to dar z nebes,“ přiznala v jednom interview s jiskrou v oku. Popularita a obdiv pro ni byly sladkou odplatou za roky mindráků.
Dobře si však uvědomovala i své limity a odmítala lacinou okázalost. Například hollywoodským nabídkám se vyhýbala, protože nevěřila, že by se tam prosadila jen díky křivkám. Raději zůstala v Evropě, kde mohla hrát pestré role a být sama sebou.
Mylène Demongeot tak v 60. letech zářila jako opravdová hvězda. Každá její premiéra se měnila v událost a muži po celé Evropě ji zbožňovali. Pod obdivem veřejnosti ale Mylène začínala pociťovat i určitou prázdnotu – uvědomovala si, že skutečné štěstí možná neleží jen ve slávě. Netušila ještě, že brzy potká muže, kvůli kterému bude ochotná všechen lesk filmového světa opustit.
Osudová láska
Na place jednoho filmu roku 1966 se Mylène setkala s mužem jménem Marc Simenon. Byl to pohledný režisér a syn slavného spisovatele Georgese Simenona, a stačil jediný pohled, aby mezi nimi přeskočila jiskra.
Po dni natáčení ji Marc pozval na sklenku vína a brzy spolu trávili každou volnou chvíli. Pod pařížským nebem prochodili noci v dlouhých rozhovorech o filmu, literatuře i životě. Mylène cítila, že potkala osudového partnera – muže, pro něhož jako by byla zrozena a který byl stvořen pro ni.
Jejich láska byla impulzivní a silná. Ukončili své předchozí vztahy a do dvou let se vzali. Svatbu roku 1968 oslavili v kruhu přátel a za svědky jim stáli slavní kolegové z uměleckého světa. Mylène zářila v jednoduchých bílých šatech a Marc ji držel za ruku s dojetím v očích. Byli označováni za jeden z nejkrásnějších párů Paříže a tehdejší magazíny plnily jejich společné fotografie – usměvaví, zamilovaní, vždy bok po boku.
Z velké lásky vyplývají velké oběti. Mylène neváhala upozadit svou kariéru, aby mohla stát po boku milovaného muže. Odmítala lukrativní role, stala se Marcovou oporou a spolupracovala s ním na jeho filmových projektech jako producentka. Usadila se s ním mimo záři reflektorů, na venkovském sídle obklopeném přírodou. Po rušném životě filmové hvězdy našla zalíbení v klidnějším rytmu po Marcově boku.
Jejich společný život přinášel radostné i bláznivé okamžiky. Cestovali spolu po světě – líbánky trávili na exotických plážích, kde honili neškodného hada z bungalovu. V Paříži zas jednou museli uklidňovat lva, kterého si přítel přivedl na hotelový pokoj jako žert. Mylène se smíchem vzpomínala, že s Marcem se člověk nikdy nenudil.
Ale na společné cestě se objevily i stíny. Marc byl citlivý muž a tíha všední reality na něj někdy dopadala těžce, únik hledal na dně sklenky alkoholu. Mylène viděla, jak její milovaný manžel bojuje se svými démony závislosti, a trpělivě se mu snažila pomoci.
Jejich láska nakonec všechny zkoušky ustála. Mylène a Marc spolu strávili více než třicet let naplněných vášní, tvorbou i vzájemnou oddaností. Pro Mylène byl Marc „jejím princem“ a ona pro něj „jeho múzou“, jak často říkávali s nadsázkou přátelům. Nic je nedokázalo rozdělit – až na nevyhnutelný zásah osudu, který měl přijít o mnoho let později.
Zkoušky osudu
Začátkem října 1999 zasáhla Mylène rána osudu, která zastínila všechno předchozí. Čekala tehdy v milovaném domě na ostrově Porquerolles na manželův příjezd, když zazvonil telefon a cizí hlas jí oznámil strašlivou zprávu. Marc utrpěl při nešťastném pádu ze schodů vážné zranění a v nemocnici svým zraněním podlehl.
Mylène tomu nechtěla uvěřit – ještě včera s ním mluvila a plánovali společný víkend. Nyní stála s telefonním sluchátkem v ruce, kolem ní jen ticho a příboj moře, a svět se s ní zatočil. Její životní láska byla pryč.
Pohřeb proběhl v tichosti a Mylène se stáhla do ústraní. Po Marcově smrti zůstala sama v prázdném venkovském sídle, obklopená jen vzpomínkami a svými zvířecími společníky.
Do společnosti se vracela jen pozvolna a s bolestí v očích. Nikdy se úplně nevzpamatovala ze ztráty muže, který byl jejím druhým já. Dlouhé roky truchlila. Svůj zármutek nakonec vložila do knihy vzpomínek s příznačným názvem L’Amour fou (Šílená láska), v níž líčila nezapomenutelné momenty jejich společného života. Papíru svěřila i tu nejhlubší bolest, kterou v sobě nosila.
Když už se zdálo, že osud Mylène uštědřil dost utrpení, přišla další zkouška. V pokročilém věku onemocněla zákeřným nádorem v oblasti pobřišnice. Lékaři jí sdělili krutou diagnózu, ale ona se nevzdala. Podstoupila náročnou léčbu a po měsících chemoterapie nakonec slyšela vytoužená slova: nemoc ustoupila. Mylène se radovala z vítězství nad zákeřnou chorobou a na čas se vrátila k aktivnímu životu.
Jenže rakovina byla protivník, který se nevzdal. Nemoc se po čase vrátila a udeřila snad ještě silněji. Ve svých osmdesáti letech se tak Mylène musela znovu pustit do boje o život, tentokrát s mnohem zesláblějšími silami. Prošla si dalšími koly vyčerpávající léčby, ale choroba se neúprosně šířila.
Věděla, že svůj poslední boj už možná nevyhraje. Mylène Demongeot nakonec svůj poslední boj opravdu nevyhrála. Zemřela 1. prosince 2022 v pařížské nemocnici ve věku 87 let. Smrt přišla tiše, zbavila ji všech bolestí a zanechala po sobě hluboký zármutek mezi hereckými kolegy i fanoušky několika generací.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Myl%C3%A8ne_Demongeot
https://www.purepeople.com/article/mylene-demongeot-raconte-son-enfance-un-souvenir-epouvantable_a153591/1
https://leparatonnerre.fr/2022/04/19/entretien-avec-mylene-demongeot/
https://www.huffingtonpost.fr/culture/article/mort-de-mylene-demongeot-l-actrice-avait-70-ans_211000.html
https://www.eyeforfilm.co.uk/feature/2022-12-01-mylene-demongeot-obituary-feature-story-by-richard-mowe
https://www.programme-tv.net/news/cinema/315033-mort-mylene-demongeot-qui-etait-son-mari-marc-simenon/
https://www.journaldesfemmes.fr/people/actus/2553214-mylene-demongeot-exclusif-amour-enfants-harcelement-confidences/
https://www.journaldesfemmes.fr/people/actus/2869887-mort-mylene-demongeot-cancer-cinema-film-tournage-ville-chatelain-mayenne-hommage/
