Prezident Egypta Anvar Sádát dostal Nobelovku za mír s Izraelem. Zabili ho při oslavě vlastní vojáci

Káhira, úterý 6. října 1981, krátce po poledni. Vojenská přehlídka běží podle plánu. Prezident Anvar Sádát sedí na čestné tribuně, vedle něj viceprezident Husní Mubárak, ministři, generálové, diplomaté a zahraniční hosté. Je teplo, obloha je čistá a nad městem se chvílemi nese zvuk letadel. Egypt si připomíná osm let od chvíle, kdy jeho vojáci překročili Suezský průplav a prolomili izraelskou obrannou linii na Sinaji.

Pro Sádáta to není obyčejný svátek. Říjnová válka roku 1973 je jeho politický oltář. Den, k němuž se vrací pokaždé, když potřebuje připomenout, že není jen muž z prezidentského paláce, ale voják a vůdce, který po hanbě roku 1967 vrátil Egyptu sebeúctu.

Pak před tribunou zpomalí vojenský vůz.

V prvních vteřinách to pořád ještě vypadá jako součást programu. Jeden z důstojníků vystoupí, další muži seskakují za ním. Sádát se podle pozdějších svědectví zvedne, jako by chtěl pozdrav opětovat. Jenže z vozu nepřichází čestné gesto. Přicházejí granáty a dávky ze samopalů.

Během několika desítek vteřin se státní oslavy promění v paniku. Lidé na tribuně padají k zemi, ochranka se vzpamatovává pozdě, televizní přenos mizí z obrazovek a místo slavnostního obrazu pouští egyptská televize hudbu a recitaci z Koránu. Prezident je těžce zraněný. Do nemocnice ho odvážejí v bezvědomí. Za necelé dvě hodiny je mrtvý.

Na první pohled je to jednoduchý příběh. Islamističtí radikálové zabili prezidenta, protože uzavřel mír s Izraelem. Tak se atentát na Sádáta často vypráví. Není to nepravda. Jen je to příliš velké zjednodušení.

Anvar Sádát nebyl jen muž, který si podal ruku s Menachemem Beginem a stál vedle Jimmyho Cartera v Camp Davidu. Byl také důstojník, spiklenec z časů protimonarchistického hnutí a jeden z mužů revoluce roku 1952, která v Egyptě smetla krále Farúka. Po smrti Gamála Abd an-Násira v roce 1970 se dostal do čela země, o níž si mnozí mysleli, že ji bude řídit jen dočasně a pod dohledem silnějších lidí.

Jenže Sádát měl talent, který jeho protivníci podcenili. Uměl riskovat. Uměl použít gesto. Uměl počkat, udeřit a pak nechat ostatní vysvětlovat, co se vlastně stalo.

První velkou zkouškou byla válka roku 1973. Egypt byl tehdy stále poznamenaný porážkou z června 1967. Izrael držel Sinaj, egyptská armáda nesla stigma neschopnosti a Násirův panarabský sen měl v sobě trhlinu, kterou už nešlo zakrýt plamenným projevem. Když egyptská vojska 6. října 1973 překročila Suezský průplav, nebyl to jen vojenský manévr. Byla to operace národní cti.

Válka neskončila jednoduchým vítězstvím. Izrael se vzpamatoval, fronta se obrátila a vojenský výsledek byl složitější, než jak ho později líčila káhirská propaganda. Jenže politicky Sádát dosáhl svého. Egypt znovu stál jako stát, který dokáže bojovat. Armáda získala čest, prezident legitimitu a společnost příběh, který po ponížení z roku 1967 zoufale potřebovala.

Od té chvíle byl Sádát hrdinou. A právě v tom je první tvrdý detail celého atentátu. Nezabili ho v den mírové smlouvy. Nezabili ho při výročí cesty do Jeruzaléma. Zabili ho při oslavě války, z níž čerpal právo na mír.

Sádát po roce 1973 pochopil něco, co mnoho jeho kritiků odmítalo vidět. Samotná válka Egyptu Sinaj nevrátí. Pokud má země získat zpět území, otevřít se americké pomoci a vystoupit z nekonečné mobilizace, musí přijít diplomatický zlom.

V listopadu 1977 proto udělal věc, která v arabském světě působila skoro nemyslitelně. Odletěl do Jeruzaléma. Vystoupil před izraelským parlamentem a oznámil, že je připraven jednat s nepřítelem, kterého egyptská politika roky popisovala jako existenční hrozbu.

Na Západě to vypadalo jako čin státníka. V části arabského světa jako zrada. Sádát přerušil starý konsensus, podle něhož se s Izraelem nejedná odděleně a už vůbec ne za cenu, že největší arabská země vystoupí z jednotné fronty. V roce 1978 přišly dohody z Camp Davidu, v roce 1979 mírová smlouva s Izraelem a postupný návrat Sinaje Egyptu.

Byl to obrovský politický triumf. Sádát s Beginem získali Nobelovu cenu míru. Egypt se posunul k USA. Prezident se stal v očích západního světa mužem odvahy, který dokázal překročit staré nepřátelství.

Doma a v regionu ale napětí rostlo. Egypt byl izolován v arabském světě, přišel o část prestiže a Sádátovo rozhodnutí se stalo darem pro všechny, kteří ho chtěli vykreslit jako vládce zaprodaného Americe a Izraeli. Islamisté v něm viděli ještě něco víc: prezidenta muslimské země, který se smiřuje se židovským státem a opírá sekulární režim o cizí moc.

Jenže Egypt v roce 1981 netrpěl jen kvůli Izraeli. Sádátova vláda měla doma i jiné praskliny. Hospodářské potíže, sociální napětí, frustrace z nerovností a pocit, že prezident mluví stále víc k Washingtonu a stále méně ke Káhiře, postupně rozmělňovaly legitimitu, kterou mu dala říjnová válka.

Sádát navíc roky hrál nebezpečnou vnitropolitickou hru. Proti levici, nasseristům a starým aparátům zčásti toleroval islamistické proudy, protože mu připadaly jako užitečná protiváha. Jenže síly, které měly pomáhat brzdit jedny odpůrce, se mezitím staly odpůrci samy. Na univerzitách, v mešitách i uvnitř části armády sílil radikální jazyk, podle něhož Egypt nepotřebuje prezidenta s americkými spojenci, ale islámský stát.

Z těchto kruhů vyrůstal i egyptský Islámský džihád. Nebyla to jedna masová organizace se sjezdy a transparenty, ale síť radikálních buněk, osobních vazeb a ideologických textů. Důležitou postavou byl Muhammad Abd al-Salam Faraj, muž, který dával politické nenávisti náboženský slovník. Praktickou tváří atentátu se stal poručík Chálid al-Islambúlí.

Sádát na rostoucí odpor reagoval v září 1981 způsobem, který měl ukázat sílu. Ve skutečnosti ukázal úzkost. Nařídil masové zatýkání. Za mříže putovalo více než 1 500 lidí napříč opozicí: islamisté, koptští představitelé, intelektuálové, novináři, profesoři i další kritici režimu. Zásah byl tak široký, že se v něm ztratila hranice mezi bezpečnostní operací a politickým záchvatem.

Dobové západní zpravodajství řešilo, zda prezident nepřehnal reakci a neničí si tím obraz arabského vůdce, který měl být otevřenější než ostatní. V egyptském podzemí byl výklad jednodušší. Sádát už nebyl jen mužem míru s Izraelem. Byl vládcem, který vězní vlastní zemi. Zářijové zatýkání atentátu nezabránilo. Minulo lidi, kteří ho dokázali provést.

Na tribuně 6. října seděl Anvar Sádát jako muž dvou protichůdných událostí. Jedna z něj dělala hrdinu války, druhá zrádce míru.

Vedle něj seděl Husní Mubárak, viceprezident a bývalý velitel letectva. Neměl Sádátovu teatrálnost ani jeho velká gesta. Byl opatrnější, tišší a mnohem méně okouzlující pro světové novináře. Právě on ale atentát přežil a o několik dní později převzal zemi.

Na druhé straně stál Chálid al-Islambúlí, důstojník egyptské armády, který dokázal do státní oslavy dostat smrtící chvilku. Jeho význam není jen v tom, že střílel. Je v tom, že přišel zevnitř systému. Z uniformy, kterou stát považoval za vlastní.

Za ideologickým rámcem stál Muhammad Abd al-Salam Faraj a okruh egyptského Islámského džihádu. V jejich pojetí nebyl Sádát legitimní muslimský vládce, ale odpadlík. Mír s Izraelem, sekulární režim, věznění odpůrců a spojenectví s USA se slily do jednoho rozsudku.

A daleko za hranicemi Egypta stáli Carter a Begin, muži z amerického Camp Davidu. Nebyli u atentátu, ale bez jejich dohody by Sádátův domácí příběh vypadal jinak. Carter do jednání vložil svou prezidentskou autoritu. Begin přijal mír s největší arabskou zemí. Sádát za to získal Sinaj, Nobelovu cenu a místo v učebnicích. Zároveň tím ztratil ochranu starého arabského světa.

Bezpečnost přehlídky byla považována za mimořádně silnou. Právě proto mohl být útok tak ničivý. Vnější nebezpečí se čekalo z davu, z okolí, od lidí mimo ceremoniál. Útočníci ale byli uvnitř samotného ceremoniálu. Vojenský vůz, uniformy, průvod, rytmus přehlídky. Všechno to vypadalo jako součást slávy.

Když vozidlo dorazilo před tribunu, Chálid al-Islambúlí donutil řidiče zastavit. Útočníci seskočili ven. Hodili granáty. Pak střelba z automatických zbraní. První okamžiky byly zmatené i proto, že scéna pořád ještě připomínala inscenaci. Přehlídky jsou plné gest, výstupů, salv a přesně načasovaných pohybů. Tady se to jen o několik vteřin později změnila v jatka.

Sádát podle rozšířeného líčení nejdřív nepochopil, že jde o atentát. Místo aby zalehl, zvedl se na pozdrav. Útok trval jen krátce, ale stačil. Vedle Sádáta byli zabiti nebo smrtelně zraněni další lidé z tribuny, desítky osob utrpěly zranění.

Kolem Sádátovy smrti se později objevily nepřesnosti. Jedna z nich mluví o desítkách kulek v těle. Dobové lékařské zprávy jsou střízlivější a zároveň dost strašné samy o sobě.

Prezident byl převezen do vojenské nemocnice v bezvědomí. Oficiální lékařský bulletin popisoval několik těžkých poranění hrudníku, krku a paže, zlomeninu levé kyčle, vnitřní krvácení a rozsáhlé poškození levé plíce i velkých cév. Lékaři se pokoušeli obnovit činnost srdce a zastavit krvácení. Marně.

Atentátníci nechtěli jen zabít jednoho člověka. Chtěli otřást režimem. Ve stejných dnech se v Horním Egyptě, zejména v Asjútu, objevily další násilné akce spojené s islamisty. Představa byla zřejmá: smrt prezidenta může spustit větší vzpouru. Nespustila.

Egyptský stát se zachvěl, ale nespadl. Bezprostřední odpovědí bylo obnovení kontroly, výjimečný stav, zatýkání, procesy a popravy některých hlavních pachatelů v roce 1982. Místo islamistické revoluce přišel Husní Mubárak.

To je druhý velký výsledek atentátu. Vrazi chtěli ukončit režim, který považovali za odpadlický. Ve skutečnosti pomohli zrodit jeho pevnější a méně teatrální podobu. Mubárak nebyl Sádát. Neměl jeho sklon k historickému divadlu, nešel za velkými gesty a netoužil tak okázale ohromovat svět. Zato měl cit pro přežití aparátu.

Od 14. října 1981 stál v čele Egypta muž, který měl zemi vést téměř třicet let. Nouzové zákony, bezpečnostní stát, opatrná zahraniční politika a dlouhá autoritářská stabilita se staly odpovědí na atentát. Z pohledu islamistů to byla porážka. Sádát padl, ale systém se neotevřel. Ba naopak.

O několik dní později byl Sádát pohřben u pomníku Neznámého vojína, nedaleko místa, kde byl zastřelen. Okolí tribun ještě neslo stopy po střelbě a rozbitém skle.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Anwar_Sadat

https://www.britannica.com/biography/Anwar-Sadat

https://www.britannica.com/place/Egypt/The-Sadat-regime

https://www.britannica.com/topic/Egyptian-Islamic-Jihad

https://www.britannica.com/event/Camp-David-Accords

https://www.nobelprize.org/prizes/peace/1978/al-sadat/facts/

https://www.upi.com/Archives/1981/10/06/Anwar-Sadat-assassinated/7987171420281/

https://www.upi.com/Archives/1981/10/07/Official-medical-bulletin-on-cause-of-Sadats-death/5516371275200/

https://www.upi.com/Archives/1981/10/09/Sadat-burial-340-feet-from-assassination-spot/5836371448000/

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1981/09/07/sadats-mass-crackdown-raises-issue-of-overreaction/06cac028-1313-49bd-be6d-aef3d13ca45f/