Přežil 30 drsných zim i medvědy v aljašské pustině. Když se vrátil mezi lidi, přivezl 90 kg deníků

Dick Proenneke zůstal na štěrkovém břehu horního jezera Twin Lakes úplně sám a díval se, jak se malé hydroplánové letadlo zvedá nad vodní hladinu. Bylo 21. května 1968 a pilot Leon „Babe“ Alsworth právě zamířil zpět na jih – do civilizace, kterou sem Proennekeho dopravil.

Padesátník z Iowy zůstal uprostřed aljašské divočiny poprvé sám. Vydal se podél pobřeží ke svému budoucímu tábořišti. Na protilehlých skalnatých svazích zahlédl první známky života: malé bílé tečky znamenající stádo horských ovcí s mláďaty a také osamělého karibu, pomalu kráčejícího po planině.

Led na jezeře právě tál pod jarním sluncem a vzduch byl studený a svěží. Proenneke později poznamenal, že tohle byl první den nejzajímavějšího roku jeho života – roku, který se nakonec protáhl na třicet let.

Věděl, že nadcházející měsíce prověří veškeré jeho schopnosti: čekala ho stavba srubu, zajištění obživy na zimu a především osamělost v krajině vzdálené mnoho dní pochodu od nejbližší osady.

Ve svém deníku si tehdy položil zásadní otázku: „Obstojím ve všem, co na mě tahle divočina může seslat? […] Co teprve zima – budu také v jejím přízračném tichu a bodavém mrazu spokojený? V jedenapadesáti letech jsem se to rozhodl zjistit.“ Právě odolnost vůči kruté aljašské zimě a samotě byla klíčovou nejistotou celého podniku. Původně chtěl zkusit na Twin Lakes vydržet jeden celý rok, ale ten jediný rok se nakonec změnil v tři dekády.

Richard Louis Proenneke se narodil v roce 1916 na venkově v Iowě jako jedno ze sedmi dětí. Dospívání v období hospodářské krize ho naučilo tvrdé práci a praktické samostatnosti. Krátce se vyučil mechanikem, miloval stroje a motorky, ale zásadní zlom přinesla 2. světová válka.

Den po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 narukoval k americkému námořnictvu, kde sloužil jako lodní tesař. Skoro dva roky pracoval na Havaji, poté byl přeložen do Kalifornie. V roce 1945 během výcvikového pochodu v horách u San Franciska vážně onemocněl – revmatická horečka ho upoutala na lůžko v nemocnici na půl roku.

Když se na konci války zotavil, byl ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu. Podle jeho přítele Sama Keitha to byla právě tahle zkušenost vlastní zranitelnosti, co Dicka přimělo „zasvětit zbytek života posilování těla“ a nikdy zbytečně nehazardovat se svým zdravím.

Po válce se Proenneke vyučil mechanikem a obsluhou těžkých strojů. V té době ho ale lákal život mimo velká města. Vydal se s kamarádem cestovat po Státech: nějaký čas pracoval na sklizni v Oklahomě, pak několik měsíců na odlehlém ovčím ranči v oregonských horách. Na Aljašku zamířil poprvé v roce 1950.

Usadil se na ostrově Kodiak, kde čtrnáct let pracoval jako provozní mechanik na námořní letecké základně Chiniak a v letních sezónách si přivydělával lovem lososů. Ukázalo se, že je nesmírně zručný – brzy byl po celé Aljašce vyhlášeným opravářem strojů, který dokáže spravit takřka cokoliv. Díky dlouhým rokům v zaměstnání si také naspořil dostatek peněz, aby mohl uvažovat o předčasném „důchodu“.

V roce 1962 poprvé navštívil oblast Twin Lakes na Aljašském poloostrově. Pozval ho tam známý, pilot a veterán Raymond Carrithers s manželkou, kteří u jezera měli malou srubovou chatku. Proenneke se do zdejší nedotčené krajiny plné jezer, hor a divoké zvěře okamžitě zamiloval.

V dalších letech se na Twin Lakes vracel, kdykoliv mu to práce dovolila, a postupně v samotě zdejší přírody našel klid i odpovědi na své vnitřní otázky. Zároveň ale dál tvrdě pracoval. Koncem 60. let na Kodiaku prodělal další úraz – při práci utrpěl zranění, po kterém musel opět strávit týdny na lůžku.

Tehdy si dal Dick Proenneke definitivně slib, že tohle bylo naposledy. Už nebude čekat, až ho další nehoda nadobro připraví třeba o zrak nebo zdraví. Za cíl si stanovil uskutečnit to, o čem dlouho snil: život v divočině na vlastní pěst.

Proenneke později vysvětloval, že ho ubíjel pocit neustálé práce „jen na části něčeho většího“. Jako mechanik většinou opravoval součástky strojů nebo plnil dílčí úkoly pro zaměstnavatele – výsledky jeho snažení se rozplynuly v rámci velkého podniku či projektu.

Toužil však dotáhnout nějaké dílo od začátku do konce na vlastní účet. „Dokončit celé dílo člověka uspokojí,“ poznamenal si v zápisníku. Vnitřně dospěl k rozhodnutí, že tím dílem bude soběstačné obydlí v pustině, postavené vlastníma rukama. Místo už měl vyhlédnuté. Na podzim 1967 odletěl k Twin Lakes a začal si na břehu připravovat kmeny stromů na stavbu srubu.

Jeho přítel Ray Carrithers mu nabídl k užívání svůj starší lovecký srub poblíž vybraného místa. Proenneke se pustil do oprav této chatky a využíval ji jako provizorní přístřeší, zatímco si chystal stavební materiál a zásoby na zimu. Když pak v květnu 1968 přijel s Babem Alsworthem a další várkou nářadí, byl připraven začít novou kapitolu života jako samotář v divočině.

První léto strávil Dick Proenneke v úsilí, které by snad jiného odradilo, jemu však přinášelo hluboké uspokojení: stavěl svůj srub od základů z místních zdrojů. Na břehu jezera posbíral štěrk a kamení, vyhloubil mělké základy a začal vztyčovat roubené stěny. Kmeny okolních smrků pečlivě vybíral, kácel ruční pilou a otesával sekerou.

Vše dělal s maximální přesností – konce trámů ručně vyřezal do sedlových spojů, aby do sebe přesně zapadaly, a srub tak držel pohromadě bez jediného kovového hřebíku. Z příhodně tvarovaných plochých kamenů nasbíraných v okolí si vybudoval bytelný krb: do stěny srubu vyzdil komín a ohniště spojil hliněnou maltou, kterou míchal z jílu a popela.

Při práci využíval jen jednoduché ruční nářadí – většinu přinesl s sebou, ale některé pomůcky si dokonce sám sestrojil na místě. Například dveřní závěsy si vyřezal ze špalku smrkového dřeva, protože žádné kovové panty neměl k dispozici.

Z plechových jednolitrových konzerv od potravin vytvořil improvizované nádoby na skladování jídla, které zakopal hluboko do země pod hranici promrzání půdy. Tato jednoduchá „lednice“ udržela ovoce, brambory nebo zvěřinu v chladu a bezpečí před zvěří po celou zimu.

Veškeré zásoby, které se nevešly do tohoto sklepa, ukládal Proenneke raději mimo svůj obývací srub – postavil si dřevěný sklad na čtyřech kůlech několik metrů od chaty, aby mu na potraviny nemohli medvědi ani menší zvířecí mlsouni. Vedle srubu vybudoval ještě jednoduchý otevřený přístřešek na dřevo a nářadí. Koncem léta 1968 tak na břehu horního Twin Lake stál dokončený jednopokojový srub s oknem, kamenným krbem, palandou na spaní a verandou, ze které byl výhled na průzračné jezero a okolní hřebeny hor.

Už během stavby srubu si Dick úspěšně opatřoval obživu přímo z přírody. Lovil ryby v jezeře, občas zastřelil losa nebo karibu, aby měl maso, a sbíral lesní plody. U srubu si zřídil malou zahrádku, v níž dokázal v krátkém aljašském létě vypěstovat něco málo zeleniny – zkoušel brambory, mrkev, cibuli a dokonce i rebarboru.

Z nasbíraných borůvek a brusinek si vařil marmelády, z obilné mouky pekl chléb a lívance. Brzy se u něj projevil každodenní režim, ve kterém se střídala fyzická práce a pečování o základní potřeby s chvílemi klidu, pozorování přírody a vedením deníku. Denní zápisky si Proenneke vedl už od konce 50. let a své nové dobrodružství dokumentoval obzvlášť pečlivě.

Každý den si poznamenal počasí, teploty, úlovky i dojmy z okolní krajiny. Měl s sebou také 16mm filmovou kameru a stativ – často se sám natáčel při práci nebo zachycoval pasoucí se zvěř a proměny počasí. Předem netušil, zda jeho záběry někdy někdo uvidí, ale pokládal za smysluplné vytvořit záznam o svém způsobu života.

První zimu na Twin Lakes přivítal Dick Proenneke už ve svém hotovém srubu. V polovině listopadu 1968 zamrzla jezera první souvislou vrstvou ledu a teploty klesly k -20 °C. Proenneke si ve dne v noci udržoval oheň v kamnech, zásoby dřeva měl pečlivě nachystány.

V krutých mrazech neopouštěl okolí srubu na dlouhé výpravy – štíhlou ručně vyrobenou kánoi už uložil pod přístřešek a po zamrzlém jezeře raději nikam daleko nechodil, protože případné zranění by pro samotného muže mohlo být osudové. Sám později uznal, že absolutní odloučení od lidí není hra pro lehkovážné: musel být neustále opatrný, aby si v divočině nepřivodil vážnou újmu.

I drobnější úraz nebo podcenění mrazu by mohly mít vzhledem k odlehlosti místa fatální následky. Nesmírně cenná proto byla jeho dobrá fyzická kondice a zkušenosti získané léty života na Aljašce. Během prvního prosince stráveného o samotě zaznamenal do deníku, že mu „samota nevadí a přírodní rytmus mu plně vyhovuje“.

Dny si naplnil rutinou: dopoledne obstarat dřevo a vodu, zkontrolovat pasti a poté se věnovat drobným zlepšením ve srubu – vyráběl police, nábytek, domácí potřeby. Večer vařil prostá jídla a zapisoval události dne. Na Den díkůvzdání 1968 si dopřál skutečnou hostinu: usmažil si sobí řízky, udělal bramborovou kaši s omáčkou, zeleninový salát z posledních vlastních výpěstků a upekl čerstvé sušenky z kváskového těsta.

K tomu otevřel zásobu sušenek, kterou si šetřil od září, a z beden vydoloval poslední sklenici medu a pár marshmallow bonbonů k horké čokoládě. Po večeři si s nadsázkou poznamenal, že se cítí „nejnacpanější za dlouhou dobu“.

První rok přežil bez větších potíží. Nejtěžší období, temnou a mrazivou zimu, překonal zdráv a v dobré psychické pohodě. Během 16 měsíců nepřerušeného pobytu na Twin Lakes si ověřil, že dokáže být soběstačný i spokojený daleko od lidí. Začátkem léta 1969 nicméně usoudil, že by nebylo od věci zajet se podívat na rodinu a doplnit některé zásoby.

Po roce a čtvrt samoty tak na chvíli odletěl zpět do Spojených států, navštívil příbuzné v rodné Iowě a pořídil si další potřebné vybavení. Už na jaře 1970 byl nedočkavě zpátky u Twin Lakes, aby pokračoval tam, kde přestal. Jeho původní plán – strávit v divočině jeden rok – se v tu chvíli rozšířil na neurčito. Dick Proenneke se rozhodl zůstat natrvalo.

Ve srubu u Twin Lakes plynul rok za rokem a z Dicka Proennekeho se postupně stala téměř legendární postava aljašské divočiny. Svůj život o samotě neprožíval zcela v utajení – měl k dispozici radiostanici a udržoval nepravidelný písemný kontakt s rodinou a známými.

Pilot Babe Alsworth k němu několikrát do roka zaletěl hydroplánem s poštou a nezbytnými zásobami. Proenneke si prostřednictvím něj objednával v katalogu firmy Sears nástroje, drobné vybavení a občas i „luxusní“ potraviny jako kávu nebo cukr. I když tedy žil daleko od civilizace, úplně se nevzdal výdobytků moderní doby – spíš je využíval střídmě a účelně, jen jako doplněk k tomu, co si sám obstaral.

Na oplátku občas Babeovi předal svůj deník a natočené filmové cívky, aby je dopravil do bezpečí. Díky těmto spojkám existence „samotáře z Twin Lakes“ nezůstala tajemstvím. Už v roce 1973 vyšla kniha One Man’s Wilderness: An Alaskan Odyssey, kterou na základě Proennekeho deníků sepsal jeho přítel Sam Keith.

Kniha sice Dickův příběh přiblížila širšímu publiku a nadchla čtenáře popisem jednoduchého života v souladu s přírodou, on sám v ní ale našel drobné nepřesnosti a literární příkrasy.

Koncem 70. let se okolnosti na Aljašce změnily. Pod federální správou vznikaly nové národní parky a oblast Twin Lakes měla být zahrnuta do nově vyhlášeného Lake Clark National Park and Preserve. S tím přišla i regulace – v celé oblasti začal platit zákaz komerční těžby a přísná pravidla lovu. Proenneke díky své reputaci nemusel území opouštět, právě naopak: správa parku s ním navázala užší spolupráci.

Od roku 1974 pomáhal National Park Service jako dobrovolný pozorovatel: fotografoval přírodu, vedl podrobné záznamy o počasí a zvěři, a když bylo potřeba, hlásil pytláky nebo třeba hledal ztracené turisty. Proenneke se tak stal fakticky strážcem divočiny.

V průběhu tří desítek let zapsal na 250 sešitů deníků a zaznamenal tak jedinečnou kroniku života u Twin Lakes od konce 60. do konce 90. let. Tyto zápisky – často popisné, ale místy i překvapivě poetické – byly později s minimem úprav vydány knižně. Čtenáři tak mohou nahlédnout, jak se během let měnily Proennekeho úvahy: od praktických starostí prvních měsíců až po zamyšlené bilancování v pozdním věku.

Jaro 1998 strávil Dick Proenneke stejně jako mnohá předchozí – opravami srubu, rybařením a přípravami zahrádky na krátkou vegetační sezónu. V té době mu bylo 82 let, přesto se s vervou pouštěl do práce a podle svědků s přehledem předčil i mnohem mladší návštěvníky, kteří s ním občas vyráželi na vycházku do kopců. Jeho vitalita byla obdivuhodná, ale přesto si uvědomoval, že čas nelze zastavit.

Na sklonku roku 1999 se proto Proenneke rozhodl svůj odlehlý domov definitivně opustit. Po 30 letech života u Twin Lakes zabalil nejpotřebnější věci, pečlivě zabezpečil srub a nasedl na letadlo směřující zpět do Kalifornie. Usadil se u mladšího bratra Raymonda v městečku Hemet a poprvé po třech dekádách zase spal v běžné posteli pod střechou cihlového domu.

Ještě naposledy se Dick na Twin Lakes vrátil v létě 2000. Správa národního parku ho pozvala k natáčení obsáhlého rozhovoru, při kterém mohl zavzpomínat na svůj život „tam venku“. Prošel se znovu po známých stezkách okolo srubu, zkontroloval stav chaty a rozloučil se s místy, která pro něj tolik znamenala. Bylo mu 84 let.

V dubnu 2003 Dick Proenneke zemřel ve věku 86 let na mozkovou mrtvici. Své aljašské obydlí i veškeré pozůstalé vybavení odkázal americkému Národnímu parku. Jeho srub u Twin Lakes byl roku 2007 zapsán na Národní seznam historických míst USA a dodnes stojí otevřen návštěvníkům jako tichá připomínka jednoho výjimečného příběhu.

V depozitáři správy parku v Anchorage leží krabice popsaných sešitů, celkem přes 90 kilogramů deníků, které Dick Proenneke za život popsal.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Proenneke

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/richard-l-proenneke.htm

https://www.nps.gov/people/richard-proenneke.htm

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/proennekes-cabin.htm

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/proennekejournals.htm

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/early-years.htm

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/upload/More-One-Mans-Wilderness-Proenneke-508.pdf

https://archive.org/download/OneMansWildernessAnAlaskanOdysseyRichardProenneke/One%20Man%27s%20Wilderness_%20An%20Alaskan%20Odyssey%20-%20Richard%20Proenneke.pdf