Článek
Andrea Černá se před kameru dostala dřív, než dokončila školu. Pochází z Karlových Varů a herectví původně ani neměla v plánu. Ve třinácti letech se na zkoušky Pražské konzervatoře přihlásila tak trochu z recese – hlavně proto, aby mohla navštívit kamaráda v Praze. Talent ale rozhodl za ni: přijali ji a studium zdárně zahájila.
V druhém ročníku pak Černou na školní chodbě náhodou oslovil režisér Zdeněk Troška. Hledal obsazení do nové pohádky a mladou studentku pozval na kamerové zkoušky. Andrea neměla žádné velké ambice – v konkurenci stovek uchazeček si příliš nevěřila, přesto prošla dvěma koly konkurzu a získala hlavní roli mlynářské dcery Elišky.
Natáčení Princezny ze mlejna začalo v létě 1993 a pro šestnáctiletou debutantku znamenalo okamžitý skok do velkého světa filmu. Režisér Troška později chválil, že roli zvládla výborně, i když práci štábu komplikovalo nezvykle deštivé počasí a další nečekané lapálie.
Pohádka šla do kin v roce 1994 a okamžitě se zařadila k diváckým hitům. Televize ji dodnes pravidelně reprízují a pro mnoho Čechů se stala jedním z moderních pohádkových evergreenů. Z Andrey Černé udělal snímek známou tvář – navždy spojenou s postavou usměvavé princezny z mlýna.
Sluneční brýle a diagnostický ústav
Rychlá popularita zastihla Andreu Černou v citlivém věku. Sama o sobě mluví jako o plaché introvertce, která na náhlou slávu nebyla připravená. Někteří kolemjdoucí v ní tehdy viděli jen pohádkovou princeznu a občas neváhali překročit meze slušnosti.
Mladou herečku to zaskočilo a znervózňovalo. „Nemůžu tvrdit, že bych se maskovala, ale tehdy se mi hodně rozšířil počet slunečních brýlí,“ vzpomínala s nadsázkou na svůj způsob úniku před příliš zvědavými zraky. Dokonce i obyčejné čekání ve frontě v obchodě pro ni bylo snazší, když ji lidé nepoznávali.
Záhy našla ještě jedno řešení, jak se s nevyžádanou pozorností vyrovnat – vtiskla své pohádkové postavě nový smysl. V Plzni, kam po škole nastoupila do prvního angažmá, začala docházet za dětmi do diagnostického ústavu.
Malí klienti diagnostického ústavu v ní poznávali princeznu Elišku z pohádky a ona s nimi trávila čas, vyprávěla a naslouchala. „Z princezny ze mlejna se stala kamarádka dětí, co nikoho neměly. Tím jsem si s ní vyřídila veškeré účty,“ popisuje herečka, která tak zpětně využila svou slavnou roli k dobré věci.
Dodává, že tahle zkušenost jí velmi pomohla srovnat se s popularitou – a přinesla jí i cenné vztahy. „Jsem moc ráda, že mě to potkalo. Poznala jsem spoustu báječných lidí a mám je kolem sebe dodnes,“ říká o setkávání s opuštěnými dětmi a lidmi kolem nich po letech.
Devatenáct sezon v Plzni
Zatímco pohádka dál žila svým vlastním životem a v roce 2000 se dočkala pokračování, Andrea Černá, stojící pevně nohama na zemi, rozvíjela svůj herecký talent hlavně mimo dosah celostátního mediálního zájmu. Po absolutoriu konzervatoře zamířila rovnou do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde strávila celkem devatenáct sezon.
Na tamních jevištích vystřídala přes šedesát rolí – od komediálních po vážné charakterní postavy. Z počáteční nejisté absolventky se v Plzni postupně stala respektovaná herečka. Kritika oceňovala například její energickou Kateřinu ve Shakespearově Zkrocení zlé ženy, v níž byla dokonale sehranou partnerkou Martina Stránského jako Petruccia.
Za některé výkony získala Andrea Černá nominaci na prestižní divadelní Cenu Thálie – mimo jiné za roli Máši ve Třech sestrách. „Myslím, že pochybovat jsem přestala až po nominaci na Thálii,“ přiznala v jednom rozhovoru. Právě v té chvíli jí došlo, že herectví je opravdu její cesta – a že první velký úspěch zdaleka nebyl náhodný.
Na plzeňské období dodnes vzpomíná jako na bohatá, šťastná léta. K šedesáti rolím patřily i takové, které se pro ni staly srdeční záležitostí. Zmiňuje například hru Drobečky z perníku, kde hrála dceru hlavní hrdinky po boku zkušené kolegyně Zory Kostkové.
Právě Zora „Zorinka“ Kostková jí byla hereckým vzorem a mentorkou – a postupně i něčím víc. „Do části rodiny se narodíme a další členy potkáváme cestou. A Zorinka už provždy zůstane součástí mé rodiny,“ prohlásila Černá o své starší kolegyni. Navzdory tomu, že sama zatím rodinu nezaložila, nacházela takové pevné rodinné pouto ve vztazích s lidmi kolem sebe.
Po roce 2013 ale v Plzni nastaly změny, s nimiž se Černá zcela neztotožnila. Odešel dlouholetý ředitel divadla a s ním i několik kolegů, kteří pro ni byli důležití. „Přišel čas na změnu,“ shrnula herečka jednoduše důvod, proč se nakonec rozhodla město opustit. V roce 2015 přijala nabídku pražského Divadla na Vinohradech.
Po bezmála dvaceti letech života mimo hlavní město se tak ve svých osmatřiceti letech natrvalo vrátila do Prahy. S lehkou ironií poznamenala, že se z ní nakonec stal „žižkovskej Pepík“ – usedlá Pražačka ze čtvrti Žižkov – ačkoliv původně prý v Praze žít vůbec nechtěla.
Soukromí není pro diváky
V novém angažmá se Andrea Černá rychle sžila s pražským souborem a na vinohradské scéně působí dosud. Diváci ji zde mohou vidět v řadě inscenací – od Gogolova Revizora až po komedii Nepijte tu vodu. Kromě toho hostuje i jinde, spolupracuje s rozhlasem a nezanevřela ani na film a televizi.
Příležitostné menší role na obrazovce sice už nepřekročily stín pohádkové princezny, ale přece jen připomněly, že se Černá zcela nevytratila: zahrála si například v populárním seriálu Ordinace v růžové zahradě II, kde ztvárnila osamělou maminku, nebo v rodinné sáze Velmi křehké vztahy.
Když na jaře 2019 poskytla magazínu Rodina DNES otevřený rozhovor, novinářka v úvodu poznamenala, že „pro národ zůstává pořád hlavně Eliškou z pohádky“. Ani po čtvrtstoletí ji sláva této role nepustila – a sama Černá to nijak nezatracuje. „Je samozřejmě příjemné vidět, že vaše práce má smysl,“ říká o Elišce, která jí zajistila nesmrtelnost.
Zájem veřejnosti se ale časem přesunul i mimo jeviště. Když Andrea Černá překročila čtyřicítku, bulvární rubriky začaly propírat její soukromí – nebo přesněji to, co o něm nebylo známo. Herečka se totiž nikdy nestala stálým materiálem pro společenské magazíny: na večírcích šoubyznysu se nevystavuje a rodinný život si nechává pro sebe.
Už během plzeňských let sice měla dlouhodobý partnerský vztah, ale veřejně se jím nechlubila. Nestála o lacinou publicitu a své osobní štěstí považovala za čistě osobní věc. Čas od času však některý bulvární list napsal článek s poněkud zjednodušenou a senzační tezí: že Andrea Černá zůstala „na ocet“, že žije sama jako kůl v plotě a osud jí nedopřál děti. Titulky připomínaly, že chtěla mít pět potomků, ale nemá ani jednoho.
Sama herečka na podobné fámy nereaguje – většinou je vůbec nečte. „Bulvár nečtu. Každý rozumný člověk ví, že je na něj škoda stromů,“ poznamenala ironicky. Když však dostala prostor uvést věci na pravou míru, mluvila otevřeně a věcně. Touhu po velké rodině potvrdila – už v roce 2001 ostatně médiím řekla, že by chtěla pět dětí a že už měla „dávno začít“.
O to víc ji mrzelo, jak si novináři její situaci vyložili po svém: „Většina těch, se kterými jsem mluvila, se rozhodla, že děti mít nebudu a že tím trpím,“ popsala Černá. V určité fázi dokonce obdržela nabídku vystoupit ve známém televizním cyklu Třináctá komnata, kde by mohla před kamerami svůj „životní problém“ rozebírat – tedy přijmout roli nechtěně osamělé herečky s nenaplněnou touhou po dětech.
Takovou publicitu ale odmítla. „Pokud nikde veřejně nepropírám, kdo je u mě doma, ještě to neznamená, že žiju jako kůl v plotě. Jen mi nepřijde vkusné o tom mluvit veřejně. Každý máme nárok na své soukromí,“ vysvětlila rezolutně v rozhovoru pro MF DNES. Jasně tím řekla, že své soukromí nehodlá inscenovat pro diváky ani kvůli soucitu, ani kvůli senzaci.
Faktem ovšem zůstává, že vytoužených pět dětí už Andrea Černá nejspíš nestihne – v lednu 2026 oslavila devětačtyřicáté narozeniny. Přání pěti dětí se jí tedy podle dostupných informací nenaplnilo. Ona sama se však jako nešťastná žena rozhodně neprofiluje. Naopak – stále působí energicky, pozitivně a své soukromé záležitosti si řeší v tichosti mimo reflektory.
Chalupa, básně a dvě kapely
Možná i díky vrozené hyperaktivitě se Andrea Černá nikdy nenudí. Trpí poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou (ADHD) a už dávno vypozorovala, že jí činorodost prospívá. Volný čas proto ráda zaplňuje dalšími tvůrčími projekty a koníčky. Před několika lety si pořídila starou chalupu, kterou svépomocí krok za krokem opravuje.
Fyzická práce na venkově pro ni byla vítaným odpočinkem od městského divadla. Kuriózní zvrat ale přineslo léto 2021, kdy se přes oblast jižní Moravy přehnalo tornádo – živel v Česku takřka nevídaný, který bohužel její venkovské stavení vážně poškodil. Herečka tak musela začít znovu od základů, ale nevzdala to. „Musíte se zasmát a jet dál,“ říká s nadhledem.
Kromě herectví a chalupaření se věnuje také psaní básní a hudbě. Dospívala sice v devadesátých letech, ale duší má blízko spíš k prvorepublikovým kumštýřům, kteří byli renesančními osobnostmi. Už jako náctiletá dívka si psala do šuplíku verše – a po letech se odhodlala vydat jejich sbírku.
V roce 2025 skutečně vyšla její první kniha poezie s názvem Rorýsi. K tomu navíc Černá zpívá hned ve dvou hudebních skupinách, z nichž jednu spoluzaložila už před více než dvaceti lety. Publikum ji tak může občas slyšet třeba i na pódiu bluesové či folkové scény.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrea_%C4%8Cern%C3%A1
https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/andrea-cerna-rozhovor-princezna-ze-mlejna.A190811_210654_vztahy-sex_abr
https://strednicechy.rozhlas.cz/s-princeznou-ze-mlejna-jsem-si-vyridila-vsechny-ucty-rika-o-sve-slavne-roli-9313739
https://www.divadlonavinohradech.com/soubor/Andrea-Cerna
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2022-01/rozhovor.html
https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/plzen-by-mohla-mit-radost-ze-dvou-thalii20100122.html
https://zeny.iprima.cz/jak-se-zmenila-princezna-ze-mlejna-andrea-cerna-jakou-nemoci-trpi-a-proc-nema-deti-197838
https://www.dotyk.cz/magazin/andrea-cerna-30002308.html
https://cinoherniklub.cz/ck/andrea-cerna-rorysi/
