Článek
V lednu 1992 se na parkovišti před ústředím CIA v Langley objevil nový bílý Jaguar XJ. Luxusní vůz za desítky tisíc dolarů patřil Aldrichi Amesovi, dlouholetému důstojníkovi odboru kontrašpionáže pro Sovětský svaz. Kolegové v Langley věděli, že Amesův úřední plat kolem 70 tisíc dolarů ročně by na takový automobil nestačil.
Když si už pár let předtím pořídil první jaguar, omlouval to penězi od manželčiny bohaté rodiny z Kolumbie. Teď měl dokonce druhý vůz stejné značky během tří let. Přestože bezpečnostní odbor CIA na podezřelé bohatnutí upozornil, žádná důkladná prověrka neproběhla.
Ames dál každý den projížděl branami Langley s drahou limuzínou – a nikdo netušil, že za jeho náhlým blahobytem stojí peníze od sovětské tajné služby.
Nabídka pro KGB
Aldrich Hazen Ames nastoupil k CIA už v 60. letech jako syn zaměstnance agentury. Na počátku 80. let prošel několika zahraničními štacemi a následně zakotvil ve vysoce citlivé pozici v Langley: v oddělení, které mělo na starost odhalování sovětských špionů a ochranu amerických informátorů v komunistickém bloku.
V roce 1985 se však sám rozhodl začít pracovat pro nepřítele. Dne 16. dubna 1985 si zařídil schůzku s osobou z sovětského velvyslanectví ve Washingtonu a přímo nabídl KGB spolupráci. Podle vyšetřovatelů předal Sovětům seznam několika svých tajných spolupracovníků – důstojníků KGB, kteří tajně pracovali pro CIA.
Výměnou požadoval 50 tisíc dolarů v hotovosti. Ve skutečnosti tak KGB dostala jména svých vlastních dvojitých agentů, které Ames označil za americké špiony. Sověti brzy jeho nabídku přijali a už 17. května 1985 mu předali první odměnu. Při obědě v hotelu Mayflower předal sovětský diplomat Amesovi papírovou tašku, zdánlivě plnou nezávadných materiálů.
Uvnitř tašky však bylo schovaných 50 000 dolarů v stodolarových bankovkách. Ames ten den doma uložil balík peněz do skříně a manželce Rosario zalhal, že jde o bezúročnou půjčku od starého přítele.
Odstartoval tím zradu, která neměla v americké historii obdoby. Sovětská rozvědka zjistila, že uvnitř CIA našla ochotného informátora s přístupem k těm nejcitlivějším tajemstvím. O měsíc později, v červnu 1985, se Ames sešel s důstojníkem KGB v Bogotě a předal mu další balík informací o operacích CIA a FBI namířených proti SSSR.
Bylo zřejmé, že pro KGB představuje cenný úlovek. Koncem roku 1985 se Ames setkal s vysokým představitelem KGB z Moskvy a ten ho instruoval, jak pokračovat v kontaktu i během jeho budoucích zahraničních působení. Když byl Ames v letech 1986–1988 přeložen na rezidenturu CIA v Římě, spojení se Sověty nepřerušil.
Scházel se tam s dalšími sovětskými důstojníky a předával jim data o amerických operacích. Koncem mise v Itálii mu přišlo z Moskvy stručné zhodnocení: během čtyř let od jeho nabídky už mu KGB vyplatila 1,88 milionu dolarů. A hlavně – Ames dostal instrukce, jak se bezpečně spojit s ruskými agenty po návratu do Washingtonu.
Likvidace americké sítě v Moskvě
Už několik měsíců po začátku Amesovy spolupráce s KGB se v Moskvě začaly dít znepokojivé věci. Sovětská kontrarozvědka od léta 1985 postupně zatýkala lidi, o kterých CIA věděla, že tajně spolupracují s Západem. Během dvou let zmizela většina amerických zdrojů v řadách KGB, GRU i sovětské armády.
V říjnu 1986 například zatkli vysoce postaveného důstojníka vojenské rozvědky generála Dmitrije Poljakova, který dvě desetiletí předával Američanům cenné informace. Krátce poté byl v Moskvě odhalen a popraven plukovník Valerij Martynov – důstojník KGB, kterého k tajné spolupráci získal přímo FBI.
Stejný osud potkal i Sergeje Motorina, jenž také patřil k tajným zdrojům ve vedení KGB. Tehdejší šéf CIA William Casey začal tušit, že ve vlastních řadách může působit nepřátelský agent. Americká kontrarozvědka ale zpočátku připisovala ztrátu informátorů jiným událostem – například zradě bývalého důstojníka CIA Edwarda Lee Howarda, který v roce 1985 utekl do Moskvy, nebo aktivitám špionů z východního bloku.
Definitivní rozsah škod se ukázal až později. Aldrich Ames během let Sovětům předal seznam každého jednotlivého agenta, kterého CIA nasadila v Sovětském svazu. Výsledkem byla likvidace celé americké špionážní sítě na území SSSR.
Moskva díky tomu od konce 80. let přesně věděla, na koho se zaměřit – a Spojené státy ztratily zdroj informací zevnitř sovětského vedení právě v době, kdy se rozpadal komunistický blok a otřásalo se celé politické uspořádání v Moskvě.
CIA tehdy stála před obtížnou otázkou: pronikl k nám „krtek“, nebo měli Sověti jen štěstí? Koncem roku 1986 vznikl malý tým, který měl tajemné úniky analyzovat. Důkazy ale dlouho chyběly. Ames dál předával Sovětům jména a informace o každé americké operaci, o níž věděl.
Jeho postavení v centru dění mu zaručovalo přístup téměř ke všemu, co CIA proti Sovětům podnikala. Ještě v roce 1991, při pokusu o puč proti prezidentu Gorbačovovi, neměla americká vláda k dispozici žádného informátora v kremelském prostředí – musela se spoléhat na odposlechy hovorů pučistů, protože agenti v terénu už neexistovali.
Teprve počátkem 90. let, po pádu železné opony, dokázala americká rozvědka připustit, že katastrofální ztráty v polovině 80. let patrně způsobila dlouhodobá zrada zevnitř.
Miliony za tajemství
Motivem Aldriche Amese nebyla ideologie, ale peníze. Osobně netíhl ke komunismu a sám později tvrdil, že „špionážní války jsou jen vedlejší představení, které reálně neohrožuje zásadní zájmy žádné země“. V polovině 80. let ale řešil akutní finanční potíže. Rozváděl se s první manželkou, která si odnesla podstatnou část společného majetku, a zároveň plánoval nový život s Maríou del Rosario Casasovou, pracovnicí kolumbijské ambasády v Mexiku.
Byl zamilovaný a okouzlený jejím životním stylem. Krátce po svatbě v srpnu 1985 Ames zjistil, že nároky nové rodiny výrazně převyšují jeho příjmy. Rosario utrácela velké částky – za oblečení, šperky, drahé telefonáty do Jižní Ameriky – a Amesovi rostly dluhy. Nabídka KGB tak přišla v momentě, kdy potřeboval peníze okamžitě a v hotovosti. Sověti mu ochotně vyhověli.
Už za první předaná jména inkasoval 50 tisíc dolarů a odměny rychle pokračovaly. Za pouhých několik roků, do konce roku 1989, dostal od Moskvy bezmála 2 miliony dolarů. A Sověti přislíbili mnohem víc: na utajených účtech pro něj schraňovali další platby, které měl dostat, pokud by spolupráce trvala nebo kdyby se rozhodl k nim uprchnout.
Podle pozdějších vyšetřování si Ames tímto „přivýdělkem“ přišel v součtu na přibližně 4,6 milionu dolarů. Většinu peněz obratem utratil nebo ukryl. Část posílal na účty příbuzných své nové ženy v Kolumbii, odkud se mu pak prostředky vracely „očištěné“ od podezřelého původu. Zbytek investoval do vylepšení vlastního životního standardu.
V říjnu 1989 Ames s Rosario koupili prostorný rodinný dům ve čtvrti Arlington nedaleko Washingtonu – v hotovosti a za cenu 540 000 $. Dům vybavili luxusním nábytkem a uměleckými předměty. Rosario nosila značkové oblečení a šperky, její šatník zaplnily desítky kabelek a stovky párů bot.
Ames investoval do akcií, platil manželce drahé studium na Georgetown University, nakoupil dva vozy značky Jaguar a bez povšimnutí vyrovnal staré dluhy. Žil nápadně nad poměry, ale dokázal své okolí uklidnit smyšleným vysvětlením. Tvrdil, že finance pocházejí od bohatých příbuzných jeho ženy. A protože část peněz skutečně protekla přes kolumbijské účty, působilo to věrohodně.
S odstupem vyšlo najevo, jak snadno Ames obcházel interní kontrolu CIA. Peníze v hotovosti ukládal na různé účty pod částkou 10 000 dolarů, aby neupozornil na podezřelé transakce. Každoroční finanční přiznání vyplňoval neúplně nebo uváděl smyšlené zdroje příjmů a nikdo je důsledně neprověřoval.
Rutinní prověrku na detektoru lži v roce 1986 absolvoval bez podezření – údajně se na ni připravil podle instrukcí KGB. Další povinnou prověrku pak dokázal léta odkládat. V průběhu let 1985–1991 Ames předal Sovětům stovky tajných dokumentů, fotografií a hlášení.
Podle záznamů plnil i konkrétní „nákupní seznam“ informací, které po něm Moskva požadovala. Nešlo jen o odhalování agentů – například odevzdal KGB cenné materiály o amerických špionážních satelitech a způsobech odposlechu, detailní přehledy operací CIA i citlivé analýzy, které CIA vypracovala o vlastních lidech.
V Moskvě pro něj dokonce nachystali „odměnu za věrnost“ – přislíbenou výsluhu v podobě srubu na břehu jezera, kdyby se rozhodl dožít stáří v Rusku.
Varovné signály
Amesova špionáž zůstávala dlouho skrytá také proto, že jeho nadřízení v CIA přehlíželi nebo podcenili důležité indicie. Už v polovině 80. let někteří kolegové upozorňovali na Amesovy porušované předpisy – například že navázal vztah s cizinkou (Rosario) a neoznámil to bezpečnostnímu oddělení.
Tento prohřešek byl sice zpětně nahlášen a Ames nebyl potrestán, ale naznačil jeho lehkovážnost. Ještě nápadnější pak byly proměny v Amesově životním stylu po roce 1985. V tajném interním hlášení z prosince 1990 pracovníci CIA analyzovali Amesovy finance a upozorňovali na kupu hotovosti, kterou manželé Amesovi disponují.
Evidence zachycovala dříve nesmyslně drahé útraty: vedle luxusního domu a automobilů také účty za nábytek, elektroniku nebo záclony na zakázku. Rosario se známým dokonce smála, že neví, do které části vily dát nové drahé závěsy – místa měla dost a peníze evidentně také. Přes to všechno trvalo ještě déle než dva roky, než se velení CIA odhodlalo k razantní akci.
Zpětně se ukázalo, že bez zásahu jiné agentury by Ames možná unikal dál. V květnu 1993 CIA předala celý případ FBI. Už nebylo pochyb, že v řadách amerických tajných služeb působí špion s přístupem k nejcitlivějším datům. FBI sestavila specializovaný tým a nasadila na Amesovu rodinu kombinaci sledovacích technik.
Ve dne v noci jej agenti sledovali, odposlouchávali telefon i dům a zároveň detailně zkoumali finanční operace na bankovních účtech. Právě analýza majetkových poměrů přinesla brzy důkaz, že Ames nemohl zbohatnout legálně. V polovině října 1993 si agenti všimli nenápadného znamení na poštovní schránce u silnice poblíž Amesova domu.
Bílá křída – signál, kterým Ames domlouval schůzky se svým ruským řídícím důstojníkem. FBI nechala znamení být a vyčkala. Krátce nato Ames vycestoval na služební cestu do Kolumbie, kam se shodou okolností vydal i jeho ruský kontakt. V Bogotě už oba muže sledoval tým amerických agentů. Bylo jasné, že podezření je správné.
Zatykač v Arlingtonu
Na začátku roku 1994 se vyšetřovatelé rozhodli zakročit. Ames v únoru chystal cestu do Moskvy v rámci své práce v CIA a panovala obava, že kdyby do Ruska odletěl, už by se nemusel vrátit. V pondělí 21. února 1994 brzy ráno proto před jeho domem v Arlingtonu postavilo několik vozů s agenty FBI.
Ve chvíli, kdy Ames vyjel svým jaguarem z příjezdové cesty, ho neoznačené auto zablokovalo a agenti ho na místě zatkli. Současně jiný tým zadržel uvnitř domu i Rosario Amesovou. V ten moment skončila jedna z nejzávažnějších špionážních epizod studené války – a začal sčítat její dopad.
Aldrich Ames byl obviněn z konspirace a špionáže ve prospěch SSSR a Ruska. Případ šokoval veřejnost i politiky: CIA oznámila, že Ames kompromitoval přes stovku tajných operací a prozradil identity více než deseti lidí, kteří pracovali pro Spojené státy. Nejméně deset z nich bylo popraveno, další zmizeli v sovětských věznicích.
Spojené státy zuřily – krátce po odhalení vyhostily nejvýše postaveného ruského špiona z velvyslanectví ve Washingtonu a v narušeném procesu spolupráce s Moskvou se objevil mrazivý odstup. Amesovi samotnému umožnily úřady vyhnout se trestu smrti výměnou za plnou spolupráci.
Ames se v dubnu 1994 před soudem přiznal ke všem bodům obžaloby, včetně porušení daňových zákonů kvůli zatajeným příjmům. V dopise soudu vyjádřil „hluboký pocit studu a viny“ a přiznal, že jeho „zradu motivovala ta nejnižší pohnutka“ – peníze.
Zároveň ale tvrdil, že si nemyslí, že by svým činem „významně poškodil zájmy USA“ nebo „významně pomohl“ Moskvě. Naznačoval, že v jeho očích šlo jen o cynický obchod, v němž podle něj žádná strana výrazně neztrácí.
Soud však jeho činy posoudil jasně: v dubnu 1994 byl Aldrich Ames odsouzen na doživotí bez možnosti propuštění. Jeho manželka Rosario, která se na schovávání peněz a krytí bohatství podílela, vyvázla s trestem necelých pěti a půl let vězení. Manželé přišli o veškerý majetek – zabavené peníze americká vláda použila ve fondu na odškodnění obětí zločinů.
Ames ve vězení strávil zbytek svého života. Během dlouhých rozhovorů s vyšetřovateli podrobně popsal, jak předával citlivé informace Moskvě a jak pomáhal KGB rozklíčovat americké špionážní metody. Zůstal ve federální věznici až do 5. ledna 2026, kdy ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel.
Zdroje:
https://www.fbi.gov/history/famous-cases/aldrich-ames
https://www.intelligence.senate.gov/wp-content/uploads/2024/08/sites-default-filesations-10390.pdf
https://oig.justice.gov/sites/default/files/archive/special/s0710/index.htm
https://www.cia.gov/readingroom/docs/unclassified%20abstract%20of%20%5B14299875%5D.pdf
https://www.newsweek.com/what-damage-was-done-186212
https://www.newsweek.com/how-ames-fooled-cia-188710
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1994/11/02/100-spy-operations-betrayed-by-ames/0468814c-472e-4faf-916c-d579ff596bc9/
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1994/04/29/ames-pleads-guilty-to-spying-gets-life-term/2396f940-37c8-48e5-acb9-0f43f77a42e5/
https://apnews.com/article/aldrich-ames-spy-soviet-obit-2511e4b9d56dbcd825982e83d4c71f71
https://www.theguardian.com/us-news/2026/jan/06/aldrich-ames-cia-agent-dead
https://www.britannica.com/biography/Aldrich-Ames
