Článek
Petrohrad, noc z 29. na 30. prosince 1916. V suterénu paláce na nábřeží Mojky sedí u prostřeného stolu nejnenáviděnější muž Ruska a pojídá zákusky. Hostitel, mladý kníže Felix Jusupov, jeden z nejbohatších mužů impéria, ho podle svých pozdějších vzpomínek pozoruje s rostoucí hrůzou.
V každém z těch zákusků má být totiž tolik kyanidu draselného, že by podle lékaře, který je připravoval, měla smrt nastat během minut. Host si bere další. Zapíjí je údajně otrávenou madeirou, pochvaluje si ji a žádá, ať mu hostitel zazpívá k tomu cikánskou píseň.
Nahoře nad nimi přešlapují spiklenci a pouštějí z gramofonu dokola Yankee Doodle, aby to vypadalo, že v paláci probíhá večírek. Uplynula hodina. Grigorij Rasputin žije, usmívá se a chce další víno.
Mužik, který získal vliv u trůnu
Aby ta noc dávala smysl, je třeba pochopit, čím ten muž byl. Málo vzdělaný sedlák ze sibiřské vesnice Pokrovskoje, poutník a samozvaný svatý muž s pronikavýma očima, se v Petrohradě objevil na počátku století a dokázal nemožné. Následník trůnu, malý carevič Alexej, trpěl hemofilií a lékaři byli bezradní.
Rasputin uměl chlapcovo krvácení zastavovat, ať už sugescí, hypnózou, nebo prostě tím, že od něj odháněl doktory s jejich léky, mezi nimi i aspirinem, který mohl krvácení zhoršovat. Pro zoufalou carevnu Alexandru se stal božím poslem. A kdo měl vliv na carevnu, měl za války, kdy car Mikuláš II. odjel k armádě, nebezpečně blízko k rozhodování u trůnu.
Petrohradem kolovaly zvěsti o jeho orgiích, opilstvích a o tom, že s carevnou sdílí víc než modlitby. Jeho moc přitom stála na jedné události. Na podzim 1912 umíral carevič po vnitřním krvácení ve Spale, dvůr už nechal tisknout bulletiny připravující zemi na smrt následníka a kněz mu udělil poslední pomazání. Zoufalá Alexandra poslala Rasputinovi na Sibiř telegram.
Odpověděl obratem: „Bůh viděl tvé slzy. Maličký nezemře. Nedovolte doktorům, aby ho obtěžovali.“ Druhý den krvácení ustalo. Lékaři to nedokázali vysvětlit a carevna už nikdy nedopustila, aby na starce kdokoli sáhl. Ministři se od té chvíle v očích veřejnosti jmenovali a padali podle toho, jak se mu zalíbili.
Zatímco na frontě umíraly statisíce mužů, říši podle mínění ulice i paláců ovlivňoval špinavý mužik, kterého tajná policie sledovala na každém kroku a jejíž svodky o jeho pitkách četl celý dvůr. Nebyl to první pokus ho odstranit. Už v roce 1914 mu fanatička Chionija Gusevová vrazila na ulici nůž do břicha a vyhřezlá střeva mu museli lékaři vracet do těla. Přežil i to. Legenda o nezabitelném muži se začala rodit dávno před osudnou nocí.
Sám Rasputin svůj konec podle tradovaného dopisu cítil. Krátce před smrtí měl nadiktovat text, který zněl jako kletba: bude-li zavražděn prostými lidmi, carské rodině se nic nestane. Zabijí-li ho však šlechtici, nezůstane do dvou let naživu nikdo z carova rodu a Ruskem poteče krev.
Suterén
Spiknutí zosnoval osmadvacetiletý kníže Jusupov, manžel carovy neteře, spolu s velkoknížetem Dmitrijem Pavlovičem, carovým bratrancem, a poslancem Vladimirem Puriškevičem. Přesvědčili sami sebe, že zachraňují monarchii.
Rasputina vylákal Jusupov do paláce pod záminkou, která vypovídá o starcových slabostech: slíbil mu seznámení se svou krásnou ženou Irinou. Ta byla ve skutečnosti stovky kilometrů daleko na Krymu.
Když po hodině údajný kyanid nezabíral, Jusupovovi povolily nervy. Odešel nahoru za spiklenci, vrátil se s revolverem a zatímco se Rasputin díval na krucifix ve skříňce, střelil ho zblízka do hrudi. Stařec zařval a zhroutil se na medvědí kožešinu. Lékař Stanislav Lazovert konstatoval smrt. Spiklenci odjeli fingovat Rasputinův návrat domů a Jusupov zůstal v paláci s mrtvolou.
Pak podle vlastního líčení udělal chybu, která ho pronásledovala do konce života. Vrátil se k tělu a zatřásl jím. Rasputin otevřel oči. Podle Jusupovových vzpomínek to byl pohled ďábla: mrtvý muž se zvedl, s pěnou u úst se mu zaťal do ramene a chraptěl jeho jméno. Kníže se vytrhl a s křikem utíkal po schodech.
Rasputin, se střelou v hrudi a údajně plný jedu, se vypotácel za ním, přelezl na dvůr a klopýtal sněhem k bráně. Puriškevičovi, který vyběhl za ním, stačil ještě podle legendy zachroptět, že všechno poví carevně. Padly další výstřely. Některé minuly, další ho srazily do sněhu a poslední rána zasáhla hlavu. Jusupov pak v záchvatu hysterie mlátil do těla gumovým obuškem, dokud ho neodtrhli.
Tělo zabalili do závěsu, svázali a v mrazivé noci odvezli autem na Petrovský most, odkud ho svrhli do díry v ledu Malé Něvky. Ve spěchu a panice zapomněli přivázat závaží a na zábradlí mostu zůstala ležet Rasputinova bota, kterou tam vyšetřovatelé druhý den našli.
O dva dny později vysekali z ledu u břehu tělo. A tehdy se zrodila poslední část legendy: mrtvý měl mít zdvižené ruce s uvolněnými pouty, jako by se ještě pod ledem snažil vyprostit. Pověst okamžitě dodala, že v plicích měl vodu. Muž, kterého podle vyprávění otrávili, stříleli a umlátili, se prý nakonec utopil. Živý až do konce.
Co se té noci stalo doopravdy
Pitva, kterou provedl profesor Dmitrij Kosorotov, vyprávěla střízlivější, ale o nic méně pozoruhodný příběh. V těle podle pozdějších historických výkladů nenašel žádný důkaz otravy. Nenašel ani přesvědčivý důkaz, že by Rasputin zemřel utopením.
Buď kyanid nikdy v zákuscích nebyl, protože lékař Lazovert v poslední chvíli ztratil odvahu k vraždě a jed vyměnil za neškodný prášek, jak se později vyprávělo, nebo se vyprávění o otrávených zákuscích prostě přibarvilo. Smrtící byla až střelná rána do hlavy, vypálená zblízka.
A právě ten dodnes živí nejdivočejší teorii celé vraždy. Ránu do hlavy někteří autoři spojovali s britským revolverem Webley a s možnou účastí britských zpravodajců. V Petrohradě tehdy působil důstojník britské tajné služby Oswald Rayner, Jusupovův důvěrný přítel z Oxfordu, který s ním byl v kontaktu i v době kolem vraždy.
Británie měla motiv: obávala se, že by Rasputinův vliv mohl posílit snahy o separátní mír Ruska s Německem, který by uvolnil miliony německých vojáků pro západní frontu. Přímý důkaz chybí. Jisté je jen to, že Rayner po letech osobně překládal Jusupovovy paměti do angličtiny a před smrtí spálil své dokumenty.
Vrazi se trestu prakticky nedočkali. Car poslal Jusupova na venkovské panství a Dmitrije Pavloviče k jednotkám do Persie. Petrohradská společnost jim tleskala. Jenže odstranění starce monarchii nezachránilo, naopak. Přesně jak stálo v dopise, který byl Rasputinovi připisován.
Necelé tři měsíce po vraždě smetla únorová revoluce trůn. Rasputinovo tělo, pohřbené v Carském Selu, dali vzbouření vojáci exhumovat a spálit v lese. I tam si legenda přišla na své: tělo se prý v ohni vzepjalo a posadilo, což dav přihlížejících málem rozehnalo hrůzou. Vysvětlení je prozaické: žárem se smršťují šlachy. Ale komu bylo té noci u ohně do vědeckého vysvětlování.
V červenci 1918, rok a půl po vraždě na Mojce, postříleli bolševici v jekatěrinburském sklepě cara, carevnu i všechny jejich děti, včetně chlapce, kterému Rasputin kdysi zastavoval krvácení. Kletba, nebo prostě logika dějin, se naplnila do písmene.
Přežil paradoxně jen ten, kdo zabíjel: kníže Jusupov v pařížském exilu ještě půl století vyprávěl příběh o noci, kdy zabíjel muže, který nechtěl zemřít. A vyprávěl ho pokaždé trochu jinak, takže úplnou pravdu o poslední noci Grigorije Rasputina už nezná nikdo. Možná je to tak správně. Legendy jsou totiž hezčí.
Zdroje:
https://www.alexanderpalace.org/lostsplendor/XXIII.html
https://www.alexanderpalace.org/lostsplendor/XXIV.html
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11953134/
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/38386172/
https://www.smithsonianmag.com/history/what-really-happened-during-murder-rasputin-russia-mad-monk-180961572/
https://www.historyextra.com/period/first-world-war/did-a-british-agent-murder-rasputin/
https://www.theguardian.com/science/blog/2017/jan/13/poisoned-shot-and-beaten-why-cyanide-may-have-failed-to-kill-rasputin
https://www.alexanderpalace.org/palace/alexis-tsarevich-spala.php
