Článek
Praha, červen 1972. V zákulisí Divadla za branou visí na šňůrách kostýmy pro zítřejší premiéru. Herci mají naučené repliky, scéna je nastrojená, v hledišti jsou připravené programy. Josef Topol sedí v režijní kabině — poprvé svou hru nejen napsal, ale i režíruje. Pak zazvoní telefon. Premiéra Dvou nocí s dívkou se konat nebude. A Divadlo za branou přestane existovat.
Jeden z nejproslulejších českých divadelních souborů 60. let tak končí ze dne na den – a spolu s ním i vrcholná éra dramatika, kterého komunistický režim náhle umlčel. Josef Topol patřil k nejvýraznějším českým autorům poválečného divadla. Byl dramaturgem a kmenovým autorem Divadla za branou, jež v Praze šedesátých let uvádělo odvážné inscenace a slavilo úspěchy i v zahraničí.
Jeho vlastní hry vynikaly poetickým jazykem a důrazem na morální dilemata – od vesnické tragédie Konec masopustu až po moderní drama Kočka na kolejích. Pocházel z rodiny, kde se talent dědil přes generace. Jeho otec byl básník, tchán spisovatel Karel Schulz, autor slavného románu Kámen a bolest o Michelangelovi. Josefovi synové — Jáchym a Filip — později pokračovali v rodinné tradici vlastními cestami.
Právě Kočka na kolejích v listopadu 1965 slavnostně zahajovala provoz nového divadla režiséra Otomara Krejči. Topol tehdy prožil sedm let svobodné tvorby, během nichž se jeho texty staly symbolem české dramatiky té doby. V roce 1972 ale přišel tvrdý obrat: režim nejprve zakázal uvedení jeho nejnovější hry a vzápětí Divadlo za branou zlikvidoval jako „nepohodlnou“ scénu.
Konec Divadla za branou
Divadlo za branou, které Topol spoluzakládal, patřilo k nejdůležitějším divadelním scénám pražské kulturní obrody 60. let. Krejčův soubor s Topolem jako dramaturgem uváděl progresivní světový repertoár i původní Topolovy hry. Inscenace měly mezinárodní ohlas – divadlo hostovalo na festivalech v Paříži, Londýně či Bělehradě.
V domácím prostředí se však už na konci desetiletí začal stahovat mrak cenzury. Po srpnové invazi roku 1968 sílily politické tlaky a v roce 1971 byl Otomar Krejča nucen odstoupit z vedení souboru, aby oddálil jeho zrušení. Nepomohlo to. Krejča se přesto nevzdával.
Hráli do poslední chvíle. Ale v červnu 1972 přišel výměr ministerstva kultury, proti němuž už nebylo odvolání. Komunističtí mocipáni Divadlo za branou definitivně zavřeli. Topolova připravovaná hra Dvě noci s dívkou — kterou sám režíroval — už nesměla mít premiéru. Rozkaz o zákazu přišel na poslední chvíli a pro soubor znamenal konec.
Náhlé uzavření divadla hluboce zasáhlo všechny jeho členy. Josef Topol přišel o možnost vidět své texty na jevišti. Bylo mu tehdy 37 let a patřil k vrcholu tvůrčích sil – místo další práce jej ale čekalo období nuceného mlčení. Jako dramatik, básník ani překladatel nesměl publikovat. Špičkový autor, který ještě nedávno sklízel potlesk publika i uznání kritiků, se ocitl mimo oficiální divadelní svět.
Zakázaný autor
Bezprostředně po zrušení Divadla za branou nenašel Topol žádné stálé angažmá. Nějaký čas se živil náhradními pracemi v kultuře: v letech 1974–1975 působil jako korektor v nakladatelství Vyšehrad, poté byl krátce zaměstnán v pořadatelském souboru Lyry Pragensis. Na divadelní prkna ani k literární tvorbě ho režim nepustil.
Topol se přesto svých textů nevzdával – a zároveň se nijak netajil občanským postojem. Na podzim 1977 se připojil k signatářům Charty 77. Svým podpisem pod prohlášení disidentů otevřeně vyzval komunistickou moc k dodržování základních práv a svobod. Pro normalizační režim se tím stal nepřítelem.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Topol už nemohl vykonávat ani okrajové redakční práce. Ocitl se na seznamu autorů, které státní orgány nadále nepřipustí k žádné tvůrčí činnosti. V té době měl dvě malé děti a rodinu, kterou bylo třeba živit.
Ve svých dvaačtyřiceti letech proto přijal dělnickou práci u stavebního podniku. Nastoupil jako pomocný dělník při rekonstrukci Karlova mostu v Praze. Muž, který psal poetická dramata o morálních dilematech doby, teď stál na lešení nad Vltavou s pneumatickým kladivem v rukou.
Pod ním tekla řeka, nad ním šedé pražské nebe, kolem procházeli turisté, kteří netušili, že dělník v montérkách je autor her, které se ještě nedávno hrály v Paříži a Londýně. Fyzická práce na historickém mostě byla vyčerpávající, zvláště pro člověka, který už dříve dvakrát prodělal tuberkulózu.
Plíce zjizvené nemocí se těžko vyrovnávaly s prachem a chladem na otevřeném lešení. Krátce po nástupu na stavbu navíc Josefa Topola postihla vážná nehoda. Při práci na lešení utrpěl těžký úraz, po němž musel v roce 1978 odejít do invalidního důchodu.
Za normalizace to však byl i určitý paradoxně vítaný výsledek. Invalidní důchod znamenal, že Topol už nemusel nastupovat do ponižujících zaměstnání, která mu úřady původně určily. Byl sice odstaven na okraj společnosti, ale získal aspoň trochu klidu a času. Z ticha svého bytu teď mohl pokračovat ve psaní – byť pouze takzvaně „do šuplíku“, bez naděje na oficiální vydání.
V osmdesátých letech Josef Topol dál tvořil, překládal a příležitostně publikoval pod cizími jmény. Jeho nové hry kolovaly jen v samizdatových strojopisech nebo vycházely v exilových časopisech.
Některé Topolovy překlady světových dramat dokonce přece jen spatřily světlo světa – ovšem autorsky je museli zaštítit přátelé, kteří nebyli na černé listině. Během 70. a 80. let tak jeho překladatelskou práci oficiálně podepisovali kolegové jako režisér Jan Kačer, spisovatel Zdeněk Mahler či dramaturg Jaroslav Chundela. Bez jejich krytí by se Topolovy úpravy Čechova nebo Shakespeara na česká jeviště nedostaly.
Za zdmi svého bytu Topol napsal také několik původních her, které však tehdy nikdo neinscenoval. Samizdatem prošla například hra Sbohem, Sokrate! (1977). V rukopise zůstával i Topolův starší scénář Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje. Jeho synové a blízcí přátelé si později vzpomínali, že i v těchto letech nuceného ústraní Topol denně usedal k psacímu stroji. Ze zápisků do šuplíku později vznikly také sbírky poetických textů a básní. Veřejnost se s nimi mohla seznámit až po pádu cenzury.
Zpátky na scénu
Listopad 1989 otevřel Josefu Topolovi cestu zpět do literatury a divadla. Po sedmnácti letech zákazů se znovu začaly vydávat jeho knihy a hrát jeho hry. Už v první polovině 90. let se Topolovy tituly objevily na předních českých scénách. Národní divadlo v Praze, Divadlo na Vinohradech i další soubory uvedly nové inscenace Konce masopustu, Kočky na kolejích či Slavíka k večeři.
Texty, které dříve oficiálně neexistovaly, vycházely knižně a staly se součástí kánonu moderní české dramatiky. Sám Topol se do veřejného života už příliš nezapojoval. V polistopadové éře vydal několik sbírek básní a esejů, ale novou původní hru už nenapsal. Tělo poznamenané tuberkulózou, úrazem na mostě a léty strádání si vybíralo svou daň.
Přesto se dočkal řady ocenění. V roce 1990 bylo spolu s Otomarem Krejčou symbolicky obnoveno také Divadlo za branou a Topol u toho nemohl chybět – občas se objevil v hledišti na premiérách svých kolegů a přátel. V roce 1998 mu prezident Václav Havel — mimochodem jeho generační souputník a kolega dramatik — udělil medaili Za zásluhy. O mnoho let později, na sklonku života, převzal Josef Topol také Cenu Thálie za mimořádný přínos českému divadlu.
Dva synové
V disidentském bytě, kde Josef Topol psal do šuplíku, mezitím vyrůstali dva chlapci, kteří zdědili rodinný talent — a spolu s ním i břemeno zakázaného jména. Starší Jáchym se vydal cestou literatury. Stal se jedním z nejvýraznějších českých prozaiků své generace — jeho román Sestra patří ke klíčovým dílům české prózy 90. let. Jáchym dokázal zkušenost vyrůstání v disidentské rodině přetavit v drsnou, energickou prózu.
Mladší Filip zvolil hudbu. Ještě na základní škole — bylo mu čtrnáct — založil kapelu Psí vojáci. Název si vypůjčil z knihy Malý velký muž. Brzy měl pozvánku na policejní služebnu. Kvůli věku musela být přítomna matka. StB sledovala kapelu stejně jako otce: zakázané jméno Topol přitahovalo pozornost bez ohledu na generaci.
Psí vojáci hráli v kůlnách a sklepích, protože oficiální pódia jim byla zapovězena. Filip seděl za pianem a zpíval texty, které zněly jako horečnaté sny — nejslavnější z nich, Žiletky, se stala hymnou českého undergroundu.
Po revoluci se z Psích vojáků stala kultovní kapela, Filip koncertoval po Evropě. Ale démon, který ho pronásledoval od mládí, nepolevoval. Alkohol. Operace slinivky. Další a další pokusy přestat pít, další a další návraty. Jeho otec to sledoval - dramatik, který celý život psal o morálních dilematech, a teď musel bezmocně přihlížet, jak se jeho syn rozpadá.
Poslední koncert odehrál Filip Topol 25. května 2013 v Amsterdamu. Vypadal vysílený. O necelý měsíc později, 19. června 2013, zemřel v Praze. Bylo mu 48 let.
Josef Topol přežil svého mladšího syna o dva roky. V posledních měsících života už téměř nevycházel z bytu. Rozloučit se s ním přišly na pohřeb desítky lidí — herci, režiséři, spisovatelé, přátelé z dob, kdy se v Praze ještě hrálo svobodné divadlo.
Josef Topol zemřel 15. června 2015 v Praze ve věku 80 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Topol
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/101601/etericky-zpevak-ktery-se-pral-s-demonem-alkoholismu-pred-60-lety-se-narodil-psi-vojak-filip-topol.html
https://vltava.rozhlas.cz/sezony-srdce-josefa-topola-unikatni-svedectvi-o-zivote-vyznamneho-dramatika-8171953
https://www.respekt.cz/tydenik/1997/49/zemrel-dramatik-josef-topol?srsltid=AfmBOopsYbckuB_WLy5badcIIijgzatAaCORg9PMeGJ937lfj-K9cewt
https://nazory.aktualne.cz/nazory-osobnosti/josef-topol-muz-jehoz-talent-znicila-normalizace/r~fa27e63218f611f080bfac1f6b220ee8/?lp=1
https://vltava.rozhlas.cz/josef-topol-ve-vysilani-vltavy-5033535
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/325476/zemrel-basnik-a-dramatik-josef-topol-blizky-pritel-harapese-odesel-dva-roky-po-synu-filipovi.html
https://www.databazeknih.cz/autori/josef-topol-758
https://www.irozhlas.cz/kultura_literatura/po-dlouhe-nemoci-zemrel-dramatik-josef-topol-bylo-mu-80-let_201506162123_vkourimsky
