Článek
V roce 1980 stál Juraj Kukura před kamerou ve filmu Trhák a zpíval píseň Nech brouka žít. Vedle něj byla Hana Zagorová a kolem nich společnost Zdeňka Podskalského, Svěráka, Smoljaka, Matušky, Kratochvílové, Korna a dalších lidí, kteří z té filmové taškařice udělali dodnes milovanou komedii.
Kukura tam hrál šarmantního Pavla Lenského, jednoho z mužů, kteří se v příběhu motají kolem učitelky Elišky.
Když roli dostal, radost mu vydržela jen do chvíle, než zjistil, že bude muset zpívat. O sobě říkal, že hudební sluch nemá. Zdeněk Podskalský ho ale přemluvil. Kukura nakonec píseň nazpíval a z Nech brouka žít se stala jedna z věcí, kterou si lidé z Trháku pamatují dodnes.
Pro české diváky zůstal dlouho právě tímhle mužem z Trháku. Vysoký, výrazný, s hlasem, který působil jinak než většina tehdejších filmových idolů. Jenže v době Trháku už měl za sebou úplně jinou kariéru než jen komediální roli po boku popové hvězdy.
Měl za sebou Vláčila, Jakubiska, slovenské divadlo, západní nabídky a také první závist.
Ukrytá maminka
Juraj Kukura se narodil 15. března 1947 v Prešově. Rodiče pracovali jako úředníci a po válce se rodina přesunula do Bratislavy. Jeho matka měla židovský původ a za války ji podle pozdějších vzpomínek otec ukrýval. Věděl, že tím riskuje vlastní život. Příbuzní z matčiny strany skončili v Treblince.
Studoval stavební průmyslovku v Bratislavě. Měl problém s výslovností písmene r a styděl se recitovat. K filmu se dostal náhodou. V devatenácti letech ho režisér Ivan Balaďa obsadil do jedné z hlavních rolí ve filmu Tri gaštanové kone podle Margity Figuli.
Kukura byl ještě student průmyslovky, ale filmování ho vtáhlo. Po maturitě chvíli zkoušel práci v redakci časopisu Film a divadlo. Když měl udělat rozhovor s polskou herečkou, nedopadlo to podle jeho představ.
Budova Vysoké školy múzických umění byla blízko. Přihlásil se na přijímačky a vzali ho. Herectví vystudoval u Jozefa Budského. Už během školy hrál v Divadle na korze, později na Nové scéně a od roku 1976 ve Slovenském národním divadle.
Na jevišti dostával role z klasiky i moderní dramatiky. Hrál Čechova, Gogola, Molièra, Shakespeara, později i Oidipa nebo Jaga. Film ho brzy vytáhl i mimo Slovensko.
U Juraje Jakubiska se objevil ve Zbehoch a pútnikoch. Hrál ve filmu Alaina Robbe-Grilleta Eden a potom, v Herzově Devátém srdci i v Krejčíkově Božské Emě. U Františka Vláčila dostal roli Ondřeje Barana ve Stínech horkého léta.
Kukura hrál sedláka na horské samotě v poválečných Beskydech, kam vtrhnou ozbrojení banderovci. Jeho postava musí chránit ženu a děti, dělat kompromisy, mlčet, čekat a nakonec bojovat. Film získal v roce 1978 Křišťálový glóbus v Karlových Varech a Kukura Cenu za mužský herecký výkon.
Stal se jedním z nejobsazovanějších herců své generace. Jenže měl vlastnost, která se v normalizačním Československu špatně odpouštěla. Díval se za hranice.
Kukura jezdil do Mnichova, rozdával fotografie a hledal práci. Nečekal, až ho někdo z produkce objeví doma. Sám později říkal, že v době, kdy si ostatní stavěli chaty, on jezdil do Německa a snažil se dostat dál.
Získával role v zahraničí, hostoval v mnichovském Kammerspiele, později v Bonnu, Basileji i Hamburku. Z Československa mohl tehdy vyjet jen člověk, kterému režim dovolil cestovat. Kukura cestoval, točil a vracel se. Některým kolegům to vadilo.
Vzpomínal na chvíli, kdy v roce 1983 natáčel v západním Německu film Divoká padesátá a produkce mu půjčila auto. Jel navštívit kolegy ze Slovenského národního divadla, kteří hostovali v NDR. Když vešel do sálu, kde seděli u jídla, nikdo se mu nepodíval do očí.
On stál ve dveřích, oni sklopili hlavy k talířům. Když odešel, hovor v místnosti se znovu rozběhl.
Pomluvy
V té době se kolem něj začaly šířit řeči, že v Německu točí pornografii. Podle jeho pozdějších vzpomínek se to spojovalo hlavně s filmem Divoká padesátá německého režiséra Petera Zadeka. Z filmu se měly vystřihnout záběry, které se potom používaly proti němu.
Herec, který měl doma úspěch a zároveň se pohyboval na Západě, se dal snadno vykreslit jako člověk, který se „tam venku“ zaprodal. Kukura se k tomu po letech stavěl spíš ironicky. Říkal, že i špatné fámy ho držely v povědomí lidí. V době, kdy se šířily, mu ale pomáhaly zavírat dveře.
Rok 1984 začal jako další pracovní cesta. Kukura odjel s manželkou Taťanou a malým synem Philippem do zahraničí kvůli natáčení seriálu Via Mala. Točilo se v Rakousku a Německu. Natáčení se protáhlo kvůli počasí a jemu vypršela výjezdní doložka.
Podle jeho pozdějších vzpomínek mu bylo nejprve slíbeno, že se povolení prodlouží. Místo nových dokladů mu přišel doporučený dopis. Nebylo v něm povolení zůstat na place a dokončit práci. Bylo v něm soudní rozhodnutí.
V Československu byl v nepřítomnosti odsouzen za nedovolené opuštění republiky. Některé zdroje uvádějí tři roky, jiné tři a půl roku vězení. Součástí trestu bylo zabavení majetku.
Kukura se domů vrátit nemohl. Pokud by překročil hranice, čekalo ho vězení. V zahraničí s ním byla manželka a pětiletý syn, což v té chvíli rozhodlo o tom, že rodina zůstala pohromadě. Doma ale zůstaly věci, které už nikdy nedostali zpět.
Dům. Majetek. Rodinné fotografie. Kukura později říkal, že se ocitl venku jen s oblečením, které měl u sebe. Neodešel podle vlastního plánu jako člověk, který si sbalí kufry, uzavře byt a začne nový život. Stát mu prostě zavřel cestu zpátky a doma mu mezitím všechno zabavil.
Nový život v Německu
První měsíce v Německu nebyly ideální začátek západní kariéry. Rodina neměla zázemí. Přespávali u známých a kolegů.
V roce 1985 dostal angažmá v Schauspielhaus Hamburg. Znamenalo to několik let práce a pravidelný příjem. Současně to znamenalo, že musel na německém jevišti obstát vedle herců, pro které byla němčina mateřštinou.
Učil se Shakespeara v jazyce, který nebyl jeho. Později přiznával, že často ani přesně nerozuměl všemu, co na jevišti říká. Musel se opřít o rytmus, paměť a herecký instinkt.
V Hamburku se postupně prosadil. Hrál v divadle, v televizi i ve filmech. Spolupracoval s Peterem Zadekem a dalšími režiséry. Objevil se v německých seriálech, v Tatortu, v televizních filmech i v britském seriálu Traffik, který získal ceny BAFTA a Emmy a později inspiroval slavný film Stevena Soderbergha Traffic.
Když mu zemřela matka, nemohl přijet na pohřeb. Po listopadu 1989 se mohl vrátit. Na Slovensku a v Česku začal znovu hrát. Objevil se ve filmech Juraje Jakubiska, v českých i slovenských televizních projektech a vracel se také na divadelní jeviště. V Německu ale nepřestal pracovat.
Od roku 2003 do roku 2025 vedl bratislavské Divadlo Aréna. Pod jeho vedením se z něj stala scéna, která se nevyhýbala politickým a společenským tématům. Hrál tam například v inscenacích Koza alebo Kto je Sylvia?, Rodinná slávnosť nebo Komunizmus. Za roli Martina v Koze získal cenu Dosky.
Kukura zůstal člověkem, který dokáže vyvolávat silné reakce. Někteří ho popisují jako tvrdého, nepohodlného a náročného. Jiní jako herce, který nedělá věci napůl. V jeho kariéře se tyhle dvě věci často potkávaly: talent a konflikt.
Do toho patří i jeho soukromý život. S manželkou Taťanou zůstali spolu přes všechno, co se kolem nich dělo. Zvláštní detail jejich vztahu je vykání. Začali si vykat v době, kdy jejich vztah teprve vznikal a ona byla ještě vdaná. Forma, která měla původně držet odstup navenek, jim zůstala i po letech manželství. Kukura opakuje, že domov má tam, kde je jeho žena.
Jejich syn Philipp se narodil v Bratislavě v roce 1978. Do Německa se dostal jako malé dítě kvůli situaci, kterou si nevybral. V Hamburku začal chodit do školy a později zamířil na Oxford.
Vystudoval chemii na St Hugh’s College v Oxfordu, doktorát získal na Kalifornské univerzitě v Berkeley, pracoval na ETH v Curychu a po návratu do Oxfordu se stal tutorial fellow na Exeter College.
V roce 2016 byl jmenován profesorem chemie. Věnuje se metodám založeným na rozptylu světla a podílel se na rozvoji hmotnostní fotometrie, která umožňuje měřit jednotlivé biomolekuly.
Spoluzaložil také firmu Refeyn, která tuto technologii dostává z akademického výzkumu do praxe. Získal řadu ocenění, včetně Blavatnik Award, Wolfson Research Merit Award a v roce 2025 byl zvolen členem Royal Society.
Juraj Kukura o synovi nerad mluví příliš dlouho. V jednom rozhovoru s úsměvem vyprávěl, že když známému líčil Philippovy úspěchy, dostal odpověď, že to jen dokazuje, že to nemůže být jeho syn.
Zdroje:
https://www.divadloarena.sk/cms/juraj-kukura
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/9694/juraj-kukura
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397275/trhak
https://dvojka.rozhlas.cz/nech-brouka-zit-slavne-komedii-je-40-let-v-toboganu-ji-oslavili-kukura-zagorova-8430815
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/rozhovor-juraj-kukura-nemecko-komuniste-porno-pomluvy-magazin-dnes.A180328_122025_lidicky_zar
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397148/stiny-horkeho-leta
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/219562210800028/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/herec-juraj-kukura-nemecko-hamburk-inspektor-max-divadlo-emigrace.A221214_143547_divadlo_dyn
https://spravy.stvr.sk/2025/06/juraj-kukura-konci-ako-riaditel-divadla-arena-kraj-sa-odvolava-na-manazerske-problemy-a-stratu-dovery/
https://www.chem.ox.ac.uk/people/phillip-kukura
