Článek
Dne 29. června 1974 stál Michail Baryšnikov v Torontu pod dohledem lidí, kteří ho měli vrátit zpátky do Sovětského svazu. Bylo mu šestadvacet let. V Leningradu už byl hvězdou Kirovova baletu a na Západě se o něm psalo jako o tanečníkovi, který dokáže ve vzduchu zůstat o zlomek vteřiny déle než všichni ostatní.
Jenže on nechtěl zůstat sovětskou vývozní hvězdou. Po představení se kolem něj tlačili fanoušci, lidé ze souboru i sovětští hlídači. Baryšnikov čekal na chvíli, kdy zmizí z očí. V davu se pohnul, rozběhl se k připravenému autu a odjel. Kanada mu udělila azyl. Sovětský svaz přišel o jednu ze svých největších baletních tváří. Baryšnikov získal možnost tančit to, co doma nesměl.
Společný byt v Rize
Michail Nikolajevič Baryšnikov se narodil 27. ledna 1948 v Rize. Lotyšsko bylo tehdy součástí Sovětského svazu. Rodiče byli etničtí Rusové. Otec Nikolaj byl přísný muž s armády, matka Alexandra měla ráda divadlo, operu a balet.
Rodina žila ve společném bytě. V jednom bytě bylo několik rodin, společná kuchyň, společný záchod, málo soukromí. Baryšnikov na to později vzpomínal bez sentimentu. Ukazoval dětem dům, kde vyrůstal, a mluvil o tom, že v jedné bytové jednotce žilo pět rodin.
Otec byl tvrdý a chladný. Pro synovu vášeň k baletu neměl pochopení. Matka ho naopak vodila do divadla a k lásce k tanci ho vedla. Když se v Rize seznámila s ženou, která učila balet, přihlásila k ní ihned svého syna. Baryšnikovovi bylo kolem dvanácti, když začal chodit do státní baletní školy v Rize. Byl malý, drobný, ale rychle se ukázalo, že má mimořádný talent.
Když mu bylo dvanáct, matka ho odvezla k babičce. Potom se vrátila do Rigy a v koupelně komunálního bytu se oběsila. Našel ji jeho nevlastní bratr Vladimir. Baryšnikov se později vracel k tomu, že nikdy přesně nezjistil proč. Otec o tom nechtěl mluvit. Vladimir odešel na vojnu a v domě zůstal Michail s otcem.
U příbuzných pak trávil tolik času, kolik jen mohl. Pomáhali mu také lidé kolem baletní školy. V polovině šedesátých let se dostal do Leningradu na slavnou Vaganovovu školu. Učil ho Alexandr Puškin, stejný pedagog, u kterého před ním studoval Rudolf Nurejev. Baryšnikov později říkal, že po matce byl Puškin jedním z nejdůležitějších lidí jeho raného života.
V roce 1967 nastoupil do Kirovova baletu v Leningradu, dnešního Mariinského baletu. Nebyl vysoký tanečník s dlouhými liniemi, jaké klasický balet často vyžadoval. Měl kolem 168 centimetrů. Některé role mu kvůli tomu odpírali nebo ho nechtěli stavět vedle vyšších tanečnic. Nahradil to technikou, rychlostí a přesností.
Diváci si ho všimli rychle. Kritici také. Uměl skákat vysoko, točit se čistě a zároveň přidat dostatek emocí. V Sovětském svazu měl slávu, postavení a možnost cestovat na vybraná zahraniční turné.
Právě cestování mu ukázalo, co doma nemá. V Londýně viděl západní tanečníky, moderní práci, jiné choreografy a jiné zacházení s tanečníkem. V Sovětském svazu byl balet svázaný repertoárem, dohledem a hranicemi, přes které se nesmělo. Chtěl tančit nové věci. Chtěl pracovat s lidmi, které doma viděl jen z dálky.
Toronto
V létě 1974 se dostal na turné Kirovova baletu do Kanady. Nebylo samozřejmé, že ho Sověti pustí. Věděli, že o něj má Západ zájem. Věděli také, že jiní slavní tanečníci už utekli. Na turné ho hlídali. Přesto se okolo něj začal skládat plán. V Torontu sehrál důležitou roli kritik John Fraser. Přes něj a další kontakty se Baryšnikov dostal k lidem, kteří mu mohli pomoct.
V příběhu se často zmiňuje malý papírek s telefonními čísly, schovaný tak, aby si ho sovětští dohlížitelé nevšimli. Dne 29. června už šlo o minuty. Baryšnikov se potřeboval dostat pryč od souboru dřív, než ho odvezou na letiště a zpátky do Moskvy. Využil davu fanoušků a v nastalém zmatku nastoupil do připraveného auta.
Pak se skrýval, dokud nebylo jasné, že ho Kanada nevydá zpátky. Dostal politický azyl. Byl to útěk z baletního turné, ale pro Sovětský svaz také veřejná ostuda. Neutekl neznámý tanečník. Utekl člověk, kterého mohli ukazovat jako důkaz sovětské kulturní vyspělosti.
Po útěku nezačal od nuly. Západní taneční svět už věděl, kdo je. Přesto se musel naučit žít mimo systém, který ho vychoval od dětství. Nejdřív tančil v Kanadě, potom odešel do Spojených států. V New Yorku se stal jednou z hlavních tváří American Ballet Theatre. V roce 1978 přešel na čas do New York City Ballet, kde chtěl pracovat v prostředí George Balanchina. V roce 1980 se vrátil do American Ballet Theatre jako umělecký ředitel.
Nešlo jen o lepší kariéru. V prvních letech na Západě se učil role a styly, které by mu v Sovětském svazu nedali. Pracoval s choreografy jako Twyla Tharp, Jerome Robbins nebo Mark Morris. Během krátké doby získal repertoár, za kterým do Kanady utíkal. Jeho tělo to ale stálo hodně. Kolena, záda, každodenní trénink, zranění a návraty zpět na jeviště. Na jevišti vypadal lehce. Za tím byly hodiny fyzioterapie, rozcvičení a bolesti, které se s věkem jen zvětšovaly.
Jessica Lange, Shura a Lisa
Baryšnikov se stal i celebritou mimo balet. V sedmdesátých a osmdesátých letech ho začali zvát filmaři. Ve filmu The Turning Point (Nový začátek) získal nominaci na Oscara. Později hrál ve filmu Bílé noci a po letech ho široké publikum poznalo také jako Alexandra Petrovského v seriálu Sex ve městě.
Do jeho života přišla herečka Jessica Lange. Narodila se jim dcera Aleksandra, které říkal Shura. Vztah ale nevydržel. Později se jeho partnerkou stala bývalá tanečnice Lisa Rinehart. Mají spolu tři děti: Petera, Annu Katarinu a Sofii-Luisu. Vzali se až po letech společného života.
Po útěku opakoval, že se do Sovětského svazu nechce vrátit. Poprvé se do Rigy vrátil až po rozpadu SSSR. V roce 1998 tam jel vystupovat a navštívit matčin hrob. V rozhovorech odmítal jednoduché řeči o nostalgii. Narodil se v Lotyšsku, ale jeho rodiče byli ruští přistěhovalci v zemi obsazené Sovětským svazem. Do Ruska se přestěhoval až jako teenager. Sám říkal, že v Rusku byl vždycky host.
V roce 2017 mu Lotyšsko udělilo občanství za zvláštní zásluhy. Baryšnikov už měl americké občanství, které získal v roce 1986. Najednou měl i pas země, ve které se narodil.
V roce 2005 otevřel v New Yorku Baryshnikov Arts Center. Nebylo to muzeum jeho vlastní slávy. Mělo sloužit dalším umělcům: tanečníkům, performerům, hudebníkům, lidem, kteří potřebují prostor na zkoušení a nové projekty.
To odpovídalo jeho pozdější práci. Po klasickém baletu se čím dál víc posouval k modernímu tanci, divadlu a menším projektům. Hrál v adaptacích ruských autorů, v Beckettovi, v Kafkově Proměně. Už nepotřeboval dokazovat, že vyskočí výš než ostatní.
Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 se Baryšnikov nebál ozvat. Spolu se spisovatelem Borisem Akuninem a ekonomem Sergejem Gurijevem spoluzaložil projekt True Russia na pomoc Ukrajině.
Když ruské úřady zablokovaly web projektu, napsal otevřený dopis Vladimiru Putinovi. Mluvil v něm o ruském světě strachu a o lidech, kteří se proti němu nenechají nakazit.
Zdroje:
https://www.newyorker.com/magazine/1998/01/19/profile-mikhail-baryshnikov
https://www.britannica.com/biography/Mikhail-Baryshnikov
https://www.rferl.org/a/latvia-grants-baryshnikov-citizenship-ballet/28455750.html
https://www.reuters.com/article/lifestyle/ballet-great-baryshnikov-granted-latvian-citizenship-idUSKBN17T23K/
https://baryshnikovarts.org/about-us/mikhail-baryshnikov/
https://www.kennedy-center.org/artists/b/ba-bn/mikhail-baryshnikov/
https://www.vanityfair.com/culture/2022/03/true-russia-aid-for-ukraine-mikhail-baryshnikov
https://www.rferl.org/a/true-russia-baryshnikov-putin-fear/31879687.html
