Článek
V roce 1987 si osmiletý Matthew Bettany vylezl s kamarádem na střechu nízkého tenisového pavilonu v parku na londýnském předměstí. Byla to dětská klukovina, která ale skončila tragicky: Matthew uklouzl a z výšky necelých tří metrů dopadl přímo na betonový povrch.
Utrpěná zranění byla smrtelná. Jeho starší bratr, šestnáctiletý Paul Bettany, přišel během jediného odpoledne o sourozence, který mu byl nejbližší. „Byl to konec rodinného života – život od té chvíle už nikdy nebyl stejný,“ řekl později Bettany k okamžiku, který jeho rodinu naprosto rozbil.
Rodiče se pod tíhou ztráty zhroutili a Paul s pochopitelným šokem ztratil i poslední zbytky pocitu, že svět je bezpečné místo. Ve věku, kdy se dospívající obvykle cítí neohroženi a plní plánů, se najednou ocitl v prudce narušené realitě. Smrt dítěte dokáže „vyhodit do povětří celou rodinu,“ konstatoval hořce Bettany.
Přesně to se u nich stalo. Kromě hlubokého smutku se v něm usadilo ještě těžší břemeno: pocit viny. Paul nedokázal setřást dojem, že jako starší bratr měl být tehdy u Matta a ochránit ho – a že zklamal. „Strašně mě to vnitřně ničilo. Říkal jsem si, že jsem ho měl hlídat a být u něj, ale nebyl jsem,“ přiznal po letech.
Útěk na ulici
Paul Bettany nedokázal v roce Matthewovy smrti dál vést normální život. Ještě nebyl plnoletý, ale přesto se rozhodl zmizet – nechal školy a utekl z domova. Londýn konce 80. let nabízel anonymitu i možnost někde se ztratit. V hlavním městě se Paul začal protloukat na vlastní pěst. Neměl peníze ani plán do budoucna.
„Od šestnácti do šestadvaceti jsem vůbec nemyslel na budoucnost. Neměl jsem žádný plán,“ přiznal otevřeně o svém následujícím životním období. Ačkoli později dokázal rozpoznat, že tehdy trpěl depresí, v dané chvíli prý necítil skoro nic – jen prázdnotu. Veškerou energii věnoval shánění prostředků na přežití ze dne na den.
Pochopení u známých ani kamarádů se nedovolával. Naopak, cítil se mezi svými vrstevníky náhle cizí – nesl si v sobě tíživé tajemství o tom, jak krutý život dokáže být. Dospívající kluk, kterému zemřel malý bratr, najednou nedokázal sdílet radosti a starosti svých přátel.
Odtrhl se od nich stejně jako od rodiny. Útočiště hledal na ulicích velkoměsta, kde mohl být anonymní a nemuset svoje trauma s nikým probírat. Začal také otupovat svůj žal návykovými látkami. Ve snaze zapomenout pil alkohol a sahal i po drogách. Kokain a levné víno se staly součástí jeho všedních dnů – byly snadno k dispozici a nabízely dočasné otupění bolestných vzpomínek.
Jediným legálním způsobem obživy, který měl po ruce, byla jeho kytara. Bettany od dětství trochu hrál, a tak se jako mnoho jiných ocitl mezi pouličními muzikanty. Přes den vysedával u vchodů do stanic metra, v ulicích a na náměstích, brnkal na kytaru a zpíval kolemjdoucím písničky výměnou za drobné mince v otevřeném pouzdře.
Živil se buskingem, jak se pouličnímu hraní říká – vydělal si právě tak na nejlevnější jídlo a na zaplacení nejhoršího noclehu. Občas přespával přímo venku, jindy se mu podařilo pronajmout si lůžko v té nejlacinější ubytovně. Nějaký čas přespával také potají u své sestry, která bydlela na internátu; nechala ho nocovat na zemi ve svém pokoji, když neměl kam jinam jít. Ani to však nebylo řešení na dlouho.
Zabavená kytara
Nejhůř bylo v dobách, kdy se mu nepodařilo sehnat ani pár liber na zaplacení noclehárny. V takových chvílích riskoval přespávání „na černo“ – někdy vlezl do společných prostor domů, kde přebývali známí, a ráno zase nepozorovaně zmizel. Jinde si pronajal koutek nad hospodou v levné čtvrti na severu Londýna.
Později vzpomínal, že to byla ohavná špeluňka plná švábů, kde měl jen matraci na holé podlaze. Hmyz mu v noci lezl do postele, a tak kolem sebe rozestavoval misky vody a jiné improvizované překážky, aby se aspoň trochu ubránil. Na podobných místech člověk dlouho nevydrží – Bettany ale neměl na vybranou.
Pokaždé, když sehnal pár drobných navíc, zaplatil další noc a něco k jídlu. K dokonalému zoufalství ho dohnal až moment, kdy přišel i o svůj základní pracovní nástroj. Jednoho dne za ním do malého podnájmu dorazil pronajímatel s nekompromisním požadavkem na zaplacení dlužného nájemného.
Když zjistil, že mladík u sebe žádné peníze nemá, sebral Paulovi jedinou cennější věc, kterou našel – kytaru. Bettany tak přišel o zdroj obživy i o poslední útěchu, kterou v temném období měl.
Stál před prázdným pokojem a neměl vůbec nic: žádné úspory, žádný domov, žádný plán. Neměl už ani tu kytaru, s níž by mohl zítra vyjít na ulici zahrát. Náraz reality byl tvrdý. V devatenácti letech se ocitl naprosto na dně. V té chvíli naštěstí do jeho příběhu znovu vstoupila rodina.
Paulův otec Thane Bettany se dozvěděl, v jak bezvýchodné situaci syn vězí, a přijel za ním do Londýna podat mu pomocnou ruku. Zaplatil za Paula dluh u bytného, vyzvedl jeho skromná zavazadla a odvezl ho pryč z nebezpečné spirály. Po několika letech na útěku se tak Bettany mladší vrátil domů.
Návrat domů
Život v rodném domě samozřejmě už nebyl stejný jako před tragédií, ale Paul alespoň znovu měl střechu nad hlavou a jistotu teplé postele. Rodiče, kteří mezitím zápasili se svým vlastním žalem a potížemi, mu umožnili se v klidu postavit na nohy. Bettany nastoupil jako pomocná síla do domova důchodců.
Začal se živit poctivou prací – staral se o seniory a pomáhal v pečovatelském zařízení, aby se znovu naučil běžnému dennímu režimu a vydělal si nějaké peníze. Zpočátku šlo jen o provizorní řešení. Po čase se ovšem v Paulově hlavě zrodila důležitá myšlenka: pokusit se navázat na rodinnou tradici a splnit si dětský sen o herectví.
Paulův otec Thane byl sám herec a tanečník, matka Anne divadelní pedagožka. Umělecké prostředí pro něj nebylo neznámé a v dětství dokonce uvažoval o hudební dráze. Když však nastal čas, aby si zvolil vlastní směr, zprvu na herectví vůbec nepomýšlel – po bratrově úmrtí ostatně na žádnou budoucnost nemyslel.
Teď, s odstupem několika let, se mu ale představa herecké kariéry vrátila. Podařilo se mu překonat počáteční apatii a přihlásil se na hereckou školu. Podal si přihlášku ke studiu na londýnské Drama Centre, jedné z renomovaných uměleckých akademií, a čekal, zda uspěje u talentových zkoušek.
Vyšlo to: byl přijat a získal dokonce i státní grant, který mu pomohl studium financovat. Po letech chaosu tak Bettany našel nový pevný bod. V roce 1990 nastoupil na hereckou dráhu a jeho život se začal otáčet k lepšímu.
Od ulice k filmu
Herecké vzdělání otevřelo Paulu Bettanymu dveře do světa divadla a filmu. Po absolutoriu Drama Centre v první polovině 90. let získal několik menších rolí na britských divadelních scénách a záhy také v televizi. První výraznější úspěch přišel koncem desetiletí: v roce 2000 si zahrál psychopatického gangstera ve filmu Gangster No. 1 a kritika si všimla, jak přesvědčivý mladý herec dokáže být.
O rok později už stál po boku hollywoodských hvězd v historickém velkofilmu Příběh rytíře (A Knight’s Tale, 2001), kde ztvárnil prostořekého společníka hlavního hrdiny. Z pouličního muzikanta bez domova se během necelé dekády stal profesionální herec s rostoucí reputací.
Když se pak objevil v oceňovaném snímku Čistá duše (A Beautiful Mind, 2001), setkal se při natáčení i se svou budoucí životní partnerkou, herečkou Jennifer Connellyovou. V roce 2003 se vzali a Paul Bettany tak založil svou vlastní rodinu. S Connellyovou má dnes dvě děti a vychovává i jejího staršího syna z předchozího vztahu.
Z někdejších těžko představitelných poměrů – přespávání po podlahách a hraní na kytaru za drobné – se Bettany vypracoval k mezinárodní kariéře. Ve filmu se postupně prosadil natolik, že se z rodného Londýna odstěhoval za oceán a usadil se s rodinou v New Yorku. Sám k tomu poznamenává, že rušná metropole mu svým odstupem vyhovuje: na rozdíl od Los Angeles, posedlého celebritami, mohou v New Yorku i slavnější herci žít relativně normálně.
Před kamerou Bettany ztvárnil desítky rozmanitých rolí – od mnicha Silase soupeřícího s Robertem Langdonem až po superhrdinu Visiona v sérii marvelovských blockbusterů. Namluvil také populární počítač J.A.R.V.I.S. v ironmanovských komiksových adaptacích. Získal renomé houževnatého a nenápadně všestranného herce, který na plátně hladce přechází od historických postav k akčním figurám.
Zároveň však nikdy zcela nezapomněl, odkud vzešel a co jej formovalo. S dostatečným odstupem se mu povedlo opustit také sebedestruktivní návyky, které ho provázely v nejtěžších letech. „Drogy lze možná brát rekreačně – ale ne v mém případě,“ přiznal jednou s hořkým úsměvem.
Jakmile herectví začalo naplňovat jeho život, dokázal skoncovat s pravidelným užíváním kokainu i dalších látek. Uvědomil si, že se silným smyslem pro profesní zodpovědnost se závislost neslučuje. Od té doby se Bettany soustředí už jen na práci a rodinu.
Tragická smrt malého Matthewa neopustila Paula Bettanyho ani po letech – změnila natrvalo jeho pohled na svět i na to, jak sám vychovává své děti. „Na hřišti se ze mě stává neurotický rodič. Musím v sobě krotit instinkt nejraději je obalit bublinkovou fólií a nasadit jim helmu,“ popsal s nadsázkou svou přehnanou starostlivost.
V každodenních situacích s potomky vnímá intenzivně obavu, aby i jeho rodinu znovu nepostihla podobná rána. Na druhou stranu mu prožité neštěstí přineslo i paradoxní dar: uvědomění, jak nesamozřejmé a vzácné je každé společně strávené odpoledne.
Bettany říká, že od tragédie dokáže plněji ocenit přítomný okamžik a soustředit se na dětský smích svých synů a dcery, protože život je křehký – a právě proto mimořádně cenný.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Paul_Bettany
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2012/jan/14/paul-bettany-actor-family-values
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2012/jan/22/paul-bettany-interview
https://www.wsj.com/arts-culture/how-paul-bettany-found-his-way-to-acting-11650914503
https://www.standard.co.uk/lifestyle/a-beautiful-life-6933341.html
https://www.irishexaminer.com/lifestyle/arid-30167373.html
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/tv/features/paul-bettany-interview-wandavision-very-british-scandal-b1977344.html
https://www.interviewmagazine.com/film/paul-bettany
https://people.com/celebrity/jennifer-connelly-marries-paul-bettany/
