Článek
Bez jediného výstřelu a bez ozbrojeného doprovodu proniká cizinec hluboko do deštného pralesa Ituri. Žije tu kočovný kmen Bambuti, jeden z tzv. afrických Pygmejů. Stezkami mezi obřími stromy se šíří zpráva, že se blíží baba wa Bambuti – v řeči svahilské „otec Pygmejů“.
V táborech lovců a sběračů to jméno znají. Bílý muž, který dokáže mluvit jejich řečí a nosí drobné dárky. Muž, jenž před lety pomáhal řešit pře mezi rodinami a zastal se slabších, když jim hrozilo bezpráví. Teď se vrací. Nechat ho projít pralesem samotného by nebylo správné – několik domorodců se k němu tiše přidává jako doprovod.
Pavel Šebesta pomalu vchází mezi chýše pokryté listím. Ve stínu obrovských kmenů vítá své hostitele přesně tak, jak se to v pralese sluší. S úsměvem a s otevřenou dlaní. Přináší tabák, sůl a několik dalších maličkostí z dálkového obchodu. Za chvíli sedí u ohniště s náčelníkem a trpělivě naslouchá novinkám, které mezitím v lese nastaly.
Na oplátku smí zůstat v táboře a pozorovat život místních lidí. Fotografuje lovecké tance, potichu zapisuje podrobnosti ke každému snímku. Krejčovským metrem měří tělesné proporce mužů, žen i dětí a do notesu pečlivě zakresluje tabulku rozměrů. Sedává večer se starci a snaží se porozumět slovům jejich písní. Pozvolna sestavuje slovníček jejich jazyka. V těchto chvílích je ve svém živlu.
„Komu po léta přívětivě svítilo tropické slunce a komu se zjevilo kouzlo oněch dálav s jejich obyvateli, toho po celý život stravuje touha po pralese, který jej volá… Touha byla silnější než rozum,“ napsal Pavel Šebesta v knize Mezi nejmenšími lidmi světa. Už po první cestě do rovníkové Afriky věděl, že se do tropického lesa bude muset vrátit. Navzdory někdejším strádáním a osamění ho volal zpět – za lidmi, které západní svět pokládal za poslední živé svědky pravěku.
Misionář ze Slezska
Pavel Jáchym Šebesta se narodil 20. března 1887 ve slezských Velkých Petrovicích. Vyrůstal v jednoduchých poměrech na venkově a už jako student gymnázia rád naslouchal lidovým písním a říkadlům. Dokonce je sbíral po okolních vesnicích a posílal do regionálních novin.
Po maturitě ho však čekala duchovní dráha. V devatenácti letech vstoupil do řádu verbistů a v koleji sv. Gabriela nedaleko Vídně vystudoval teologii. Ve čtyřiadvaceti byl vysvěcen na kněze. Na přelomu let 1911 a 1912 odjel jako misionář do portugalské východní Afriky, do oblasti dnešního Mosambiku. Ocitl se poprvé na černém kontinentu – a brzy také v centru válečných událostí.
První světová válka ho zastihla v Africe jako rakousko-uherského státního příslušníka, tedy nepřítele koloniální moci. V roce 1916 byl zatčen a internován do tábora v Portugalsku. Strávil tam osmnáct měsíců. Nedobrovolné věznění proměnil v čas studia: v lisabonských archivech pročítal staré záznamy o afrických misiích a psal si výpisky.
Po propuštění zůstal v Portugalsku ještě další rok a navštěvoval etnografické sbírky a knihovny. Přes nucenou izolaci se tak důkladně seznámil s pracemi cestovatelů a vědců, kteří před ním v Africe působili. Když se po válce vrátil do zázemí svého řádu, měl jasno, že chce v misijní práci spojit duchovní poslání s hlubším poznáním domorodých kultur.
Rakouský katolický etnolog Wilhelm Schmidt, který vedl mezinárodní časopis Anthropos, přizval mladého Šebestu ke spolupráci. Právě Schmidt, známý svými teoriemi o pravěkých kulturních okruzích, probudil v něm naplno zájem o pygmejské populace – drobné houževnaté etnikum, které mnozí badatelé považovali za „pravěké trpaslíky“.
Za nejmenšími lidmi světa
Roku 1924 vyrazil P. Šebesta na svou první samostatnou badatelskou výpravu. Zamířil do džunglí Britské Malajsie, kde žili neprávem opomíjení příbuzní afrických Pygmejů – drobní sběrači a lovci z kmenů Semang a Sakai. S minimálním zázemím a pouze s několika domorodými průvodci prošel křížem krážem vnitrozemím Malajského poloostrova.
Také tam volil stejný přístup jako později v Africe: žít přímo mezi domorodci, učit se jejich jazyk, trpělivě si získávat důvěru a zkoumat jejich každodenní život. Byl jedním z prvních Evropanů, kteří u malajských lovců sběračů zůstali delší dobu a vědecky je zdokumentovali.
V roce 1928 shrnul výsledky svého malajského výzkumu v knize, která byla vydána i v němčině a v angličtině. Už tehdy upozorňoval, že takzvaní negritové z Malajsie nejsou žádný národ žijící mimo čas – patří do současného lidstva stejně jako my. Razil argument, že i pralesní kmeny jsou plnohodnotnou součástí Homo sapiens, a ne souputníci pravěkých předků. Tehdejší populární představy o „trpasličích lidech“ coby živých fosiliích zpochybnil právě osobní zkušeností a daty z terénu.
Na sklonku 20. let obrátil svou pozornost zpět k Africe. Do tropických lesů na okraji pohoří Ruwenzori se vypravil poprvé v letech 1929-1930. Belgické koloniální úřady mu povolily vstup do odlehlých končin Konga, kam dosud nevkročila noha odborníka. Šebesta navázal kontakt s kmeny Efe a Sua a několik měsíců žil v jejich loveckých táborech v povodí řeky Ituri. Veškeré poznatky okamžitě zaznamenával.
Ke skutečně ucelenému obrazu života středoafrických Pygmejů však dospěl až díky velké expedici v letech 1934-1935. Tehdy se do Afriky vrátil s rozsáhlým plánem výzkumu, lepším vybavením a podporou svého domovského ústavu. V pralese Ituri strávil dohromady další rok a půl. Výsledkem se stal jedinečný soubor informací o fyzickém vzhledu, jazycích, zvycích i vztazích tamních „malých lidí“.
Bambutiové z Ituri – zřejmě nejmenší lidé světa výškou – mu povolili zhotovit podrobné fotografie a sádrové odlitky rukou, chodidel a obličejů. Trpělivě mu vysvětlovali význam rituálů a dokonce sehráli scény svých obřadů před objektivem, aby je mohl zdokumentovat pro vědu. Šebesta si poznamenal i jejich rodové mýty a příběhy. Krok za krokem tak vznikal unikátní etnografický materiál, jaký do té doby o Pygmejích nikdo neshromáždil.
Mýty versus realita
Ještě ve 30. letech začal Šebesta vydávat své klíčové dílo Die Bambuti-Pygmäen vom Ituri. V něm zpracoval výsledky dvou afrických výprav a doplnil je srovnáním s dalšími „pralesními národy“. Všímal si nejen odlišností, ale i překvapivých podobností mezi Pygmeji v Africe a například již zmíněnými Semangy v Asii.
Tyto skupiny od sebe dělí tisíce kilometrů, ale jejich tradiční způsob života a svým způsobem i vzezření vedly evropské badatele k domněnce, že jde o nejprimitivnější vývojovou větev lidstva. Tuto rasově motivovanou teorii o „trpasličích plemenech“ coby živoucích předcích moderního člověka dokázal Šebesta vyvrátit.
Jeho měření prokázala, že tělesná stavba Pygmejů je dokonale přizpůsobená prostředí hustého lesa, nikoli výsledkem nějaké biologické degenerace. Popsal také, jak úzce jsou iturijští Pygmejové provázáni se sousedními kmeny zemědělců. Z pralesa nevycházejí jen vzácně – naopak udržují symbiotické vztahy se svými vysokými sousedy z rodu Bantu.
Každá pygmejská rodina má „adoptivního“ patrona ve vesnici usedlíků, s nímž obchoduje: přináší lesní med či maso ulovené zvěře a výměnou získává banány, kukuřici nebo sůl. Společně s usedlými sousedy dokonce Pygmejové absolvují iniciační obřady – dospívající chlapci z pralesa chodí na obřízku ke zkušenému kmeni usedlíků a později se vracejí s novým postavením zpět do lesa. Tyto poznatky výrazně korigovaly dobový obraz Pygmejů jako osamělých „divochů“ ztracených v džungli.
Šebestovy detailní studie v Kongu i v Asii ukázaly, že i technologicky jednoduché společnosti mají bohatou kulturu a komplexní vztahy s okolním světem. Sám vědec tím překonal předsudky vlastní éry. Jako kněz-katolík původně přijel do Afriky šířit víru, ale mnohem zásadnější dědictví zanechal ve formě poznání a porozumění. Ve své době byl nepřehlédnutelnou postavou světové antropologie. V roce 1939 získal profesuru na Vídeňské univerzitě.
Návraty do pralesa
Africký prales zcela opustit nedokázal. Krátce před druhou světovou válkou ještě podnikl druhou výpravu mezi malajské Semangy a navštívil rovněž izolované negritské kmeny na Andamanských ostrovech a na Filipínách. Po válce se ovšem znovu vrátil za svými Bambuti.
V letech 1949-1950 a 1954-1955 vedl další dvě expedice do tehdejšího Belgického Konga. Tentokrát se zaměřil hlavně na zkoumání pygmejských jazyků a jejich společenského uspořádání. Při těchto cestách už byl starším mužem – táhlo mu na sedmdesát let – přesto úspěšně navázal na svou dřívější práci.
Osvědčeným způsobem sbíral desítky hodin jazykových záznamů a množství artefaktů každodenního života. Úlovky z těchto výprav pak rozšířily české muzejní sbírky: Náprstkovo muzeum v Praze získalo roku 1935 a poté znovu v 50. letech od Pavla Šebesty celkem přes tisíc předmětů, včetně zbraní, ozdob, oděvů z kůže, misek a košů, jaké používají kmeny v Ituri.
Na vlastní oči si je mohli prohlédnout i návštěvníci Hrdličkova muzea člověka v Praze, které svou expozici unikátních odlitků pygmejských rukou a hlav zřídilo právě díky Šebestovým výzkumům. Z poznatků nasbíraných v terénu postupně vzniklo rozsáhlé dílo o „lidech malého vzrůstu“ v Africe a Asii.
Kromě třísvazkové monografie o Bambuti Pygmejích sepsal Šebesta i srovnávací studie o dalších pralesních etnikách. Jeho práce se stala základem pro novodobé bádání o původních obyvatelích deštných lesů. Poslední knihu plánoval symbolicky nazvat Monomotapa – podle dávného afrického království, které v jeho představě symbolizovalo tajemství neprobádaného kontinentu.
Rukopis už nestihl dokončit. Zemřel 17. září 1967 v klášteře sv. Gabriela v Mödlingu u Vídně, kde prožil poslední léta života jako emeritní profesor. Český etnolog a misionář Pavel Šebesta dnes nestojí ve středu širšího povědomí tak jako jiný slavný rodák Aleš Hrdlička. Přesto zanechal jedinečný odkaz.
Jako jeden z prvních ukázal, že i ti zdánlivě „nejprimitivnější“ lidé mají důstojnost, historii a své místo v naší společné lidské rodině. Baba wa Bambuti, otec Pygmejů – jak mu říkali lidé v srdci Afriky – otevřel dveře k porozumění mezi civilizací a pralesem lépe než mnozí doboví státníci a koloniální úředníci. Jeho životní příběh dodnes připomíná, že skutečné poznání druhých vyrůstá z trpělivosti, pokory a ochoty naslouchat.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_J%C3%A1chym_%C5%A0ebesta
https://www.kaowarsom.be/documents/MEMOIRES_VERHANDELINGEN/Sciences_morales_politique/Hum.Sc.(IRCB)_T.II,_SCHEBESTA%20P._Bambuti-pym%C3%A4en%20vom%20Ituri_1941.pdf
https://anthropos.eu/anthropos/heritage/schebesta.php
https://publikace.nm.cz/periodicke-publikace/aotnpm/36-2/collection-of-pavel-sebesta-in-the-depository-of-the-naprstek-museum
https://muzeumcloveka.cz/cs/muzeum/stala-expozice
https://plus.rozhlas.cz/etnograf-pavel-jachym-sebesta-si-ziskal-srdce-africkych-pygmeju-z-navstev-vozil-8385530
https://mzv.gov.cz/kualalumpur/cz/nase_vztahy_s_malajsii/pavel_sebesta_otec_pygmeju.html?force_format=mobile
https://is.slu.cz/th/k5j06/FPF_BP_21_Pavel_Jachym_Sebesta__1887_-_1967__-_slezsky_antropolog_a_jeho_dilo_Pecinova_Michaela.pdf
https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/pavel-jachym-sebesta-1887-1967.pdf
https://www.kaowarsom.be/en/memoir_1
