Tublatanka: Příběh o vzestupu, pádech a přátelství, ale taky skvělých muzikantech a famózní hudbě

Zvuk telefonu probudil Maťa Ďurindu do chladného březnového rána roku 2016. Zpráva na druhém konci drátu zněla neskutečně: Juraj „Ďuro“ Černý – jeho spoluhráč, spoluzakladatel kapely a dávný přítel – v noci náhle zemřel ve věku pouhých 54 let.

Ďurinda nikdy nepomyslel na to, že by něco takového mohlo přijít tak brzy; zpráva ho zcela zničila. Nemohl zastavit pláč – ztratil člověka, kterého považoval za bratra. V myšlenkách se mu vynořily společné roky: divoké koncerty, nekonečné jízdy po dálnicích, chvíle slávy i pády na dno.

Právě skončila jedna kapitola příběhu Tublatanky – slovenské rockové legendy, která ve svém osudu spojila velkolepé triumfy i bolestné ztráty.

Ještě před tím, než Tublatanka plnila sportovní haly k prasknutí, začínala v úplné tichosti. Psal se rok 1982, Bratislava. Mladý Martin „Maťo“ Ďurinda, dvacetiletý student farmacie s hlavou plnou rockových riffů, hledal spoluhráče do kapely.

Náhoda ho svedla dohromady s Jurajem Černým – budoucím bubeníkem – v zapadlé vinárně U Velkých Františkánů v centru města. Společný známý, zpěvák přezdívaný Temeraf, je tam seznámil u sklenky vína.

Oba zjistili, že sdílejí stejnou vášeň pro hardrockové velikány – Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd, Thin Lizzy a další. Ta noc byla osudová: dva nadšení muzikanti si plácli, že založí kapelu, která přinese západní energii do šedé socialistické reality.

První zkoušky probíhaly v neobvyklém prostředí – v ředitelně gymnázia. Juraj „Ďuro“ Černý vzal do ruky paličky a Maťo Ďurinda kytaru; přizvali také baskytaristu Mariana Grexu, jehož otec ono gymnázium vedl.

První písničky „Dajte mi na to liek“ a „Šlabikár“ rozezvučely školní místnost a Ďurinda okamžitě vycítil, že našel bubeníka podle svých představ. Ďuro Černý byl talent od Boha – hrál lehce, s obrovskou chutí a překvapivou silou úderu, přestože paradoxně téměř necvičil.

„Bicí musí trpět,“ říkával a do blan bubnů pral tak mocně, až je často protrhával. Chuť, vášeň, dravost – tím vším byla zkoušející trojice prodchnutá od prvních dnů.

Ke dvojici zakladatelů se záhy připojil baskytarista Pavol „Paľo“ Horváth, čímž vznikla původní sestava Tublatanky: Maťo Ďurinda (zpěv, kytara), Palo Horváth (baskytara, vokály) a Ďuro (Juraj) Černý (bicí). Název kapely vymysleli originálně: „Tublatanka“ je odvozenina jména zlého opičáka Tublata z knih o Tarzanovi.

Mladí rockeři tak získali jméno neotřelé jako jejich hudba. Odlišit se chtěli i vizuálně – v počátečních letech vystupovali v nápaditých kostýmech, když na pódia oblékali lidové slovenské kroje pobité cvočky. Už tím dávali najevo, že tradiční chtějí míchat s rebelantským.

Bratislavská klubová scéna osmdesátých let začala o Tublatance brzy šuškat. Trio Ďurinda–Horváth–Černý na koncertech sršelo energií, kterou tehdejší publikum znalo spíš z pašovaných desek zahraničních kapel.

V socialistickém Československu nebylo jednoduché prorazit s rockem – oficiální kultura držela opratě pevně v rukou. Ale Tublatanka dostala šanci. V roce 1982 se zúčastnila festivalu amatérských skupin Mladá vlna v bratislavském PKO, pořádaného Richardem Müllerem, a její výkon zaujal natolik, že jediná slovenská státní gramofirma Opus nabídla kapele smlouvu.

Debutové album Tublatanka vyšlo v roce 1985. K překvapení všech se prodalo na 100 000 nosičů – číslo, které katapultovalo kapelu mezi největší domácí hvězdy. Jejich melodický hard rock s hity jako „Dnes“ si získal srdce mladé generace, která prahla po autentické muzikantské výpovědi.

Následující deska Skúsime to cez vesmír měla původně vyjít už v roce 1986, ale narazila na zeď cenzury. Komunističtí dohlížitelé nad kulturou její vydání pozdrželi – možná jim vadila příliš „západní“ energie či texty k zamyšlení.

Místo alba tak aspoň vyšel singl s písněmi „Skúsime to cez vesmír“ a „Dnes“ a na rockové kompilaci vyšla skladba „Judáš“, která svou symbolikou tak trochu testovala hranice režimu. Plnohodnotné druhé album vyšlo až v roce 1987 a předčilo úspěch debutu – publikum hladovělo po každé notě.

Třetí řadovka Žeravé znamenie osudu (1988) už zněla tvrději, ovlivněná vlnou heavy metalu druhé poloviny 80. let, a prodalo se jí kolem čtvrt milionu kopií. Rockoví fanoušci v ČSSR konečně měli svou domácí megakapelu.

Tublatanka vyprodávala turné po celém Československu. V listopadu 1988 dokonce vystupovala v moskevských Lužnikách před 15 tisíci diváky – pro tři kluky z Bratislavy zážitek jak z jiného světa. O půl roku později zahráli v Praze na stadiónu Evžena Rošického pro 20 tisíc lidí a sklidili nadšené ohlasy i v zahraničním tisku. Za železnou oponou se zrodily rockové hvězdy první velikosti.

Jenže koncem roku 1989 se svět kolem nich začal otřásat v základech. Listopadová Sametová revoluce v Československu vynesla do ulic statisíce lidí toužících po svobodě – a Tublatanka byla u toho.

Kapela neváhala a hned v prvních dnech demonstrací zapůjčila svou kompletní zvukovou aparaturu na bratislavské náměstí SNP, aby hlas revoluce bylo dobře slyšet. Jejich píseň „Pravda víťazí“ (Pravda vítězí) – původně vydaná o rok dříve – se rázem stala jednou z hymen přelomových dní svobody.

Po boku legendární „Modlitby pro Martu“ Marty Kubišové či protestsongu „Sľúbili sme si lásku“ od Ivana Hoffmana získala Tublatanka nezastupitelné místo v paměti těch dnů. Tublatanka hrála nejen pro zábavu; v klíčový moment dějin dodala lidem kuráž svými riffy a pravdivým refrénem.

Euforie z nabyté svobody se promítla i do tvorby Tublatanky. V 90. letech kapela ještě v původní sestavě vydala dvě studiová alba – Nebo – peklo – raj (1990) a Volanie divočiny (1992). Tvrdá kytara Maťa Ďurindy a hlas Paľa Horvátha šly stále naplno.

Horváthův vysoký vokál zdobil například hit „Prométheus“, v němž právě on převzal hlavní pěvecký part. Tublatanka si užívala status rockové stálice a zkoušela nové věci.

K textům na Volanie divočiny přizvali kamaráda z punkové scény, který si říkal Whisky – býval road manažerem Tublatanky a později proslul jako zpěvák kapely Slobodná Európa. Spojení tvrdého rocku a syrových textů od člověka z undergroundu ukazovalo odvahu kapely experimentovat i v nových poměrech.

Jenže pod zdánlivě hladkým povrchem se začínaly objevovat trhliny. Po deseti letech stoupání vzhůru přišel první otřes: baskytarista Pavol Horváth se rozhodl kapelu opustit.

Stalo se tak náhle, krátce po koncertě v německém Karlsruhe v roce 1993. Důvody Horváthova odchodu nebyly veřejně dramatizovány – snad únava z nekonečného kolotoče, snad odlišné představy o další cestě.

Pro zbylé dva kolegy to však byl šok: původní trojice se rozpadla. Horváth zanechal v Tublatance nesmazatelnou stopu – kromě hry na basu byl i výrazným doprovodným zpěvákem a jeho hlas dodával mnoha skladbám sílu.

Po odchodu v roce 1993 se na dlouhé roky stáhl z velkých pódií, až se teprve po čtvrt století znovu vynořil s vlastním projektem Živá Voda. Mezitím se však Tublatanka musela popasovat s vlastním přežitím.

Ďurinda a Černý nezabalili ani na chvíli kytaru do futrálu. Ještě koncem roku 1993 vydali – už jen ve dvou – netradiční album Poďme bratia do Betlehema, kolekci rockových verzí vánočních koled.

Ďurinda kvůli tomu nahrál nejen kytarové party, ale i basu, zatímco Černý usedl za bicí – dva staří přátelé se semkli, aby dokázali, že to zvládnou i bez parťáka. Deska symbolicky vyšla v čase Vánoc, svátků zrození a naděje.

A naděje bylo zapotřebí víc než dost, protože na obzoru se kupily další mraky.

Ďuro Černý, srdce kapely, totiž začal svádět svůj vnitřní boj. Od roku 1994 trpěl vážnými zdravotními problémy – lékaři mu diagnostikovali syndrom dráždivého tračníku, vleklé onemocnění střev provázené krutými bolestmi.

Zoufalý bubeník hledal úlevu, kde se dalo. Nakonec sáhl po droze, která otupila fyzickou bolest, ale způsobila jinou: stal se závislým na heroinu. Zprvu to tajil, ale postupně přestával zvládat koncerty i nahrávání.

Rozhodl se odejít z Tublatanky a podstoupit léčbu závislosti. Pro Maťa Ďurindu to byla drtivá rána: během tří let přišel o oba své nejbližší spoluhráče.

Tublatanka, donedávna vládce pódií, se ocitla na pokraji zániku – zbyl jediný původní člen, odhodlaný nevzdat se.

Ďurinda tehdy udělal něco nevídaného: podal si inzerát v novinách, že Tublatanka hledá nové muzikanty. Jeden by čekal, že legendární kapela si nové členy prostě vybere, ale on šel pokorně cestou konkurzů pro neznámé hráče.

Zpočátku to nevypadalo úspěšně – najít adekvátní náhradu za tak výrazné osobnosti nebylo snadné. Nakonec měl Maťo přece jen šťastnou ruku.

Podařilo se mu přivést dva nové členy, kteří vdechli Tublatance druhý život: zkušeného rockera Jozefa „Doda“ Dubána a mladého energického basáka Juraje „Ďura“ Topora.

Dodo Dubán už něco zažil – proslavil se jako kytarista a zpěvák kapely Money Factor, s níž měl hit „Vráť trochu lásky medzi nás“ – a nyní se stal druhým hlasem i kytarou Tublatanky. Juraj Topor, dravý baskytarista, zaplnil mezeru po Horváthovi.

Tublatanka byla znovu kompletní, byť zcela proměněná.

Nová sestava nelenila. Už v roce 1995 vydala příznačně pojmenované album Znovuzrodenie (Znovuzrození). A aby těch návratů nebylo málo – ke kapele se při nahrávání připojil i uzdravený Juraj Černý, toužící znovu usednout za bicí.

Po dvou letech tak spolu ve studiu opět stáli Maťo, Ďuro Černý a noví členové Dodo s Toporem. Energie Tublatanky byla zpět.

Nové skladby měly poněkud popovější ráz než dřívější tvorba, přesto fanoušky potěšily – kapela dokázala, že se umí přizpůsobit novým trendům, aniž by ztratila své poznávací znamení: silné melodie a poctivé kytarové riffy.

Tublatanka dokonce zkusila štěstí na mezinárodním poli: v roce 1994 reprezentovala Slovensko na Velké ceně Eurovize v irském Dublinu.

S písní „Nekonečná pieseň“ se však v konkurenci popových hvězd umístila až na 17. místě z 25 účastníků. Domů se vrátila bez vavřínů, ale zkušenost to byla cenná – kapela si uvědomila, že její síla leží hlavně v domácím publiku a rodném jazyce.

Radost z obnovené sestavy bohužel netrvala dlouho. V dubnu 1994, po jednom úspěšném koncertě v USA, postihly Juraje Černého opět zdravotní komplikace a rozhodl se odejít z kapely definitivně.

Jeho místo zaujal mladý bubeník Martin Uherčík, který s Tublatankou dohrál zbytek 90. let. Pro Ďurindu to byl smutný, ale nutný krok – Ďuro Černý se loučil podruhé a naposledy.

Od té chvíle Tublatanka pokračovala bez jediného zakládajícího člena na palubě kromě frontmana Maťa.

Druhá polovina 90. let přinesla rockovým kapelám útlum – do módy přišla taneční hudba a elektronika, kytary na čas ustoupily do pozadí. Tublatanka však hrála dál, i když spíš na letních festivalech a klubových pódiích než ve vyprodaných arénách.

Vydali dvojici výběrových alb Najväčšie hity s podtituly Pravda víťazí a Ja sa vrátim! (1996) – jako by tím chtěli připomenout nejen fanouškům, ale i sobě, že pravda nakonec zvítězí a oni sami se vrátí na výsluní.

Byla to léta tiché práce a trpělivosti, během nichž se kapela učila fungovat v nových poměrech a složení.

Zlom přišel s přelomem milénia. Poptávka po rockových legendách se vrátila – a Tublatanka byla připravena. V létě 2000 dokonce vyrazila přes oceán, aby zahrála na česko-slovenském rockovém festivalu v Chicagu společně s Pražským Výběrem, Olympicem a dalšími.

Setkání s krajany v USA bylo pro kapelu silný moment: po letech skromnějších poměrů opět pocítili velkou podporu fanoušků, navíc na netušených místech. Koncem téhož roku vyšla studiová deska Pánska jazda (2000) – první album Tublatanky po pěti letech, plné nové energie.

Maťo Ďurinda na něj napsal většinu textů, jako by potřeboval ze sebe dostat všechny bolestné i krásné zážitky předchozí dekády. Kapela tehdy hrála ve složení: Maťo Ďurinda (zpěv, kytara), Juraj Topor (baskytara) a Peter Schlosser (bicí).

Chvíli to vypadalo, že Tublatanka našla stabilitu a klid na tvorbu. Jenže osud měl připraven další krutý zásah, tentokrát obzvlášť tragický.

25. duben 2003 vešel do historie kapely černým písmem. Ten den měla Tublatanka křtít novou výběrovou desku Zlatá Tublatanka – 20 rockov a večer odehrát slavnostní koncert.

Kytarista Jozef „Dodo“ Dubán však nedorazil na domluvenou zkoušku. Pár desítek minut před polednem poslal spoluhráčům SMS, že už vyráží z domu – pak ale udělal zoufalý krok.

Sužován těžkými depresemi po bolestném rozchodu s přítelkyní vyskočil z okna svého bratislavského bytu v sedmém patře. Osmatřicetiletý hudebník svým zraněním při převozu do nemocnice podlehl.

Zpráva o sebevraždě Doda Dubána šokovala Ďurindu i celé fanouškovské okolí. Nikdo nečekal, že by Dodo sáhl k tak zoufalému řešení – byť bylo známo, že poslední dobou procházel těžkou osobní krizí.

„Věděli jsme, že Dodo má osobní problémy, ale nikdy nás nenapadlo, že to bude řešit tímto způsobem,“ hlesl zdrcený Maťo Ďurinda. Kapela se Dodovi snažila pomoci překonat deprese po rozchodu, vedli s ním dlouhé rozhovory a povzbuzovali ho.

O to větší bolest teď cítili – ztratili přítele i spoluhráče, se kterým strávili deset let na pódiích i cestách. Pro Ďurindu to byla rána i osobně: byl to on, kdo kdysi Doda seznámil s onou dívkou, která se stala osudovou láskou i ranou v muzikantově životě.

Tublatanka stála před nejtěžším rozhodnutím: má smysl pokračovat? Okamžitě zrušili nadcházející koncerty – s výjimkou pár akcí, které pořadatelé nechtěli odložit ani přes tragédii.

Ďurinda se ocitl v podobné situaci jako před lety, když zůstal sám bez parťáků. Tehdy to nevzdal – a nevzdal to ani teď. „Udělám všechno pro to, aby Tublatanka nezemřela,“ prohlásil odhodlaně frontman, přestože sám ještě zcela nevěděl, jak bude budoucnost kapely vypadat.

Rozhodl se nepřibírat náhradu za Doda – kapela se měla vrátit ke svým kořenům jako trio. Věděl, že ve třech hráli dříve a dokážou to znovu. Snad to byla i forma úcty: Dodo Dubán zůstane nenahraditelný, a tak vedle něj nikdo nový nepřijde.

Roky po Dodově tragickém skonu byly ve znamení tiché obnovy. Tublatanka coby trio nabrala dech a pomalu se vracela na pódia.

V roce 2005 vydala album Patriot, na které Maťo Ďurinda zařadil emotivní skladbu „Pieseň pre Doda (Šlabikár VIII.)“ – dojemnou hudební poklonu zesnulému příteli. O rok později potěšili fanoušky další vánoční deskou Vianočný deň (2006).

A pak, jako by symbolicky uzavřeli kruh, přišlo v roce 2010 album Svet v ohrození (Svět v ohrožení) – odkazující názvem k neklidné době, ale možná i k jejich vlastním prožitkům na hraně života a smrti.

Mezitím se v ústraní odvíjel i osud člověka, který stál u zrodu celé legendy: Juraje Černého. Po odchodu z Tublatanky v 90. letech se dokázal zbavit své drogové závislosti na heroinu a postupně se vrátil k hudbě.

Od roku 2002 znovu bubnoval, tentokrát v punkrockové skupině Slobodná Európa. I tam o něm věděli, že bojuje s nemocí, a byli připraveni mu v případě potíží zajistit záskok.

Ďuro (Juraj) však hrál statečně až do posledních chvil – muzika byla jeho život a nevzdal se jí. Jeho osobní život poznamenala další tragédie: milovaná manželka Ľuba mu onemocněla rakovinou a během pár let zemřela, navíc bezdětní – rána, z níž se nikdy zcela nevzpamatoval.

Na sklonku února 2016 však Juraje Černého zradilo zdraví definitivně – po prasknutí střeva a komplikacích při operaci zemřel v nemocnici v Maďarsku, kde trávil podzim života. Slovenská i česká rocková scéna tak přišla o legendárního bubeníka a Maťo Ďurinda o přítele z mládí.

Když se tu smutnou zprávu dozvěděl, plakal jako malý kluk. V hlavě se mu honily vzpomínky na první setkání ve vinárně, na první zkoušku v ředitelně, na stovky společných koncertů…

A také představa, že kdyby osud dopřál, možná si spolu ještě jednou mohli zahrát na jednom pódiu. Krátce před Ďurovou smrtí si totiž členové původní sestavy (podle Ďurindových vzpomínek) pohrávali s myšlenkou jednorázového reunion turné – fanoušci si to léta přáli a oni sami cítili, že by to mohlo být krásné uzavření kruhu.

Bohužel, už k tomu nedošlo. Osud zamíchal kartami jinak.

Navzdory všem ranám osudu Tublatanka nikdy definitivně nezanikla. Maťo Ďurinda, nezdolný lídr s hlasem, který ani čas neobrousil, ji vede dodnes. Současnou sestavu tvoří spolu s ním baskytarista Juraj Topor a bubeník Peter Schlosser – dvě opory, s nimiž kapela přešla do nové éry.

Společně udržují ducha Tublatanky při životě na koncertních pódiích i ve studiu. Fanoušků neubývá, ba naopak – na jejich vystoupeních dnes potkáte vedle pamětníků 80. let i jejich děti a vnoučata.

Stali se vícegenerační záležitostí. „Mnozí z našich nejmladších fanoušků jsou děti těch, kteří při nás stáli od začátku,“ uvědomuje si Maťo Ďurinda, když vidí rodiny pod pódiem zpívat refrény spolu s kapelou.

Roku 2022 oslavila Tublatanka neuvěřitelných 40 let na scéně – výročí, kterého se v takové formě dožije málokterá rocková kapela. Ďurinda s Toporem a Schlosserem vyrazili na jubilejní turné po celém Slovensku, aby poděkovali věrným fanouškům za podporu.

Turné nazvané příhodně „40 rockov – Dobrí priatelia“ (40 roků – Dobří přátelé) připomnělo, že vztah kapely a publika je vlastně jedno obrovské přátelství trvající dekády. Zazněly všechny velké hity – „Dnes“, „Skúsime to cez vesmír“, „Láska, drž ma nad hladinou“, „Pravda víťazí“.

Písně nezestárly, protože v sobě nesou autentickou emoci a poctivý kus života svých autorů. Při závěrečné „Pravda víťazí“ mnohým v publiku běhal mráz po zádech, stejně jako v oněch revolučních dnech roku 1989.

Tublatanka se také vrátila k nové tvorbě. Po dlouhých třinácti letech vydala v roce 2023 album Uprostřed chaosu, na kterém dokazuje, že stále má co říct.

Skladby reflektují současný svět plný nejistot – ale z Tublatanky zní místo rezignace spíše odhodlání a víra. Víra, že rock'n'roll srdcem hraný přečká každou bouři.

Maťo Ďurinda mezitím zestárl do role rockového patriarchy – daleko od někdejší pověsti rockera bohéma je to dnes vyzrálý muž, který otevřeně říká, že namísto hesla „sex, drogy a rock'n'roll“ si nakonec zvolil rodinu a klidný osobní život.

Oženil se s dlouholetou partnerkou Mirkou a stal se otcem dcery Barborky. Přesto je na pódiu stále oním živlem, kterého publikum miluje – dává do zpěvu i kytary veškerou vášeň.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tublatanka

https://www.ireport.cz/clanky/rozhovory/martin-durinda-tublatanka-duro-cerny-bral-drogy-proto-aby-tlumil-bolesti-sveho-nemocneho-streva

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-dubanova-sebevrazda-sokovala-tublatanku-256385

https://www.ireport.cz/clanky/rozhovory/clanky/news/zemrel-juraj-cerny-zakladajici-clen-tublatanky

https://musicgate.cz/clanek/legendarni-tublatanka-oslavi-vyroci-na-hudebni-scene-na-40-rockov-dobri-priatelia-tour/5689/?fMISTO=8

https://pribehheavymetalu.cz/btublatanka.htm

https://www.tublatanka.sk/historia-tublatanky/