Článek
Na place filmu Rocco a jeho bratři leží mladá žena v prachu a její obličej se křiví bolestí. Postava jménem Nadia v podání Annie Girardotové ve slavné scéně z roku 1960 právě čelí brutálnímu útoku: milenec ji znásilní a bodá nožem. Záběry byly tak násilné, že italská cenzura později nařídila jejich vyřazení z filmu.
Pro dvacetidevítiletou francouzskou herečku to však byl průlom – snímek Rocco a jeho bratři ji katapultoval k mezinárodnímu úspěchu. A paradoxně přímo na tomto viscontiovském natáčení poznala i muže, který poznamenal její život.
Útočníka v oné klíčové scéně hrál italský herec Renato Salvatori. Mimo kameru mezi ním a Girardotovou přeskočila jiskra. Oba herci se do sebe přesto zamilovali a v roce 1962 se vzali. Jejich dcera Giulia se narodila několik měsíců poté v Římě.
Manželství mladičké hvězdy s pohledným Italem vypadalo zpočátku jako filmová romance – Girardotová kvůli lásce zvažovala přesídlení do Říma a zahraniční společnou kariéru. Realita však byla trpčí. Podle pozdějších publicistických zdrojů se Salvatori projevil podobně hrubě jako jeho filmová role. Prudký, žárlivý muž měl Annie ubližovat a navíc ji opakovaně podvádět.
Po šesti letech od svatby se herečka sbalila, i s malou dcerou od něj utekla zpátky do Paříže a k manželovi se už nevrátila. Formálně se však nikdy nerozvedli. Renato Salvatori, právně stále jejím mužem, zemřel v roce 1988 – dávno poté, co se jejich cesty rozešly. Girardotová se už znovu nevdala.
První hlubokou jizvu na duši dokázala přebít prací. Konec 60. let zastihl Annie Girardotovou ve strmé profesionální křivce vzhůru. Už roku 1965 získala Volpiho pohár na festivalu v Benátkách za roli v dramatu Tři pokoje na Manhattanu. V témže období si jí oblíbil progresivní režisér Claude Lelouch, který ji obsadil hned do několika svých filmů.
Poprvé ji nechal výrazně zazářit v melodramatu Žít pro život (1967) po boku Yvese Montanda, kde Girardotová ztvárnila podváděnou manželku reportéra. Spolupráce s Lelouchem přerostla i do milostného poměru v soukromí a otevřela herečce další éru triumfů.
Když koncem 60. let od popularity ustupovaly starší ikony typu Jeanne Moreauové či Brigitte Bardotové, právě Annie Girardotová se stala novou ženskou hvězdou francouzského filmu.
Tvář silných žen
V 70. letech patřila Girardotová k nejobsazovanějším a divácky nejoblíbenějším herečkám ve Francii. Ztělesňovala moderní energické hrdinky, často v profesích tehdy považovaných za „mužské“. Na plátně byla přesvědčivou soudkyní, lékařkou, policejní inspektorkou i nezávislou taxikářkou. Nosila krátce střižené vlasy a minimum líčidel, mluvila charakteristicky sytým hlasem a rychlým tempem.
Dobový magazín Le Cinéma français trefně poznamenal, že má všední tvář, „jakou můžete potkat v pařížském metru nebo samoobsluze“. Právě civilnost a nepřikrášlenost se stala součástí jejího kouzla – přitom ale nijak neumenšovala vášeň, temperament ani ženskost jejích postav. Girardotová v sobě na plátně dokázala spojit odhodlanou emancipovanost se smyslností, což dokonale vystihovalo ducha tehdejší doby. Není divu, že ve statistikách návštěvnosti francouzských kin neměla ve své generaci konkurenci.
Měla i komediální talent a nebála se zdánlivě lehčích žánrů. Režisér Philippe de Broca ji například dvakrát spojil s populárním kolegou Philippem Noiretem – třeba ve veselohrách Stará panna (1972) a Něžné kuře (Tendre poulet, 1977), kde si jako svérázná policejní komisařka začíná románek s profesorem řečtiny.
Girardotová a Noiret působili jako sehraná dvojice i v dalších filmech a publikum si je zamilovalo. Ještě slavnější komedii natočila Girardotová s legendárním Louisem de Funèsem. Ve snímku Jeden hot a druhý čehý (1978) si zahrála přímou energickou manželku venkovského starosty. Film se stal kasovním hitem i v Československu.
Zatímco v kinech bodovala v komediích, paralelně přijímala i dramatické úlohy žen vystavených tlaku společnosti. Výrazný ohlas měl kinofilm Zemřít na lásku (1971) podle skutečného případu učitelky odsouzené za vztah se studentem – Girardotová v hlavní roli předvedla sugestivní proměnu od zamilované ženy po zlomenou oběť honu na čarodějnice.
Vrcholnou dramatickou rolí dekády pak byla titulní postava ve filmu Docteur Françoise Gailland (1976). V tomto komorním snímku ztvárnila lékařku, která sama onemocní rakovinou, a s civilní přesvědčivostí ukázala její statečný boj s nemocí i pochybnostmi. Za výkon v roli doktorky Françoise Gaillandové získala v roce 1977 Césara, nejvýznamnější francouzské filmové ocenění, pro nejlepší herečku. Byl to první César v historii udělený Girardotové – a zároveň symbolické potvrzení, že „obyčejná“ tvář všedních žen kraluje francouzskému filmu.
Pád až na dno
Na konci 70. let se ocitala na absolutním vrcholu popularity. V druhé polovině 70. let patřila k nejlépe placeným a divácky nejsilnějším herečkám ve Francii a její jméno plnilo kina. Jenže s přibývajícím věkem nastal zlom. Osmdesátá léta byla pro Annie Girardotovou krutá. Zájem filmařů o ni postupně uvadal – přednost dostávaly mladší tváře nebo hvězdy jiného typu.
Její generace hereček řešila nástup středního věku různě: například Catherine Deneuveová se stylizovala do elegantních zralých žen, zatímco Brigitte Bardotová film úplně opustila. Girardotová, známá svou civilností, se ocitla ve složité pozici.
Osobní život navíc přinesl další otřesy. Po rozchodu s manželem Salvatorim vystřídala herečka několik partnerů a ani tyto vztahy nebyly idylické. Počátkem 70. let krátce žila se zpěvákem Jacquesem Brelem a poté s režisérem Lelouchem. Nejdelší partnerství navázala s hercem Bernardem Fressonem, avšak podle pozdějších vzpomínek a publicistických zdrojů Fresson trpěl výbuchy hněvu a i tento vztah provázelo násilí.
V roce 1980 Girardotová spojila život s o čtrnáct let mladším režisérem Bobem Decoutem, který ji strhl do odvážného projektu – a do velkého neštěstí. Společně připravili nákladnou revuální show v pařížském sále Casino de Paris, jež měla spojit hereččiny zkušenosti s filmem, hudbou i tancem. Premiéra se konala roku 1982 a výsledkem byl propadák.
Kritikové nešetřili posměchem a diváci se nehrnuli. Finanční ztráty byly zničující. Představení se muselo po krátké době zrušit a Girardotová, která do něj vložila vše, zůstala s prázdnýma rukama.
Neúspěch revue uspíšil celkový ústup ze slávy. V polovině 80. let se Annie Girardotová ocitla bez stálé práce, ve vleklé depresi a s rostoucími dluhy. Média, která ji před dekádou oslavovala, si všímala spíše jejích osobních trablů – bulvár psal o hereččiných psychických potížích a Decoutových problémech s drogami.
Sama Girardotová později hořce přiznala, že po roce 1982 „zašla ve svém zoufalství opravdu daleko“ a zažila období, kdy zůstala téměř bez prostředků. Občas přijala menší roli ve filmu nebo televizi, ale z předních příček žebříčků zmizela nadlouho. Zdálo se, že se zapomnělo, jak velkou hvězdou ještě nedávno byla.
„Ještě nejsem úplně mrtvá“
Comeback přišel až po třinácti letech. V roce 1995 nabídnul Claude Lelouch Girardotové zajímavou vedlejší roli v ambiciózní fresce Bídníci 20. století. Byla to volná moderní variace na Hugův román, kde herečka ztvárnila drsnou venkovanku Thénardierovou. Lelouch tak své někdejší múze symbolicky podal pomocnou ruku a rozhodnutí obsadit ji se mu vyplatilo.
Film Bídníci sklidil několik cen a Girardotová za svůj výkon získala počátkem roku 1996 Césara pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Při vyhlašování cen na pódiu stanula drobná 64letá žena, která se viditelně třásla dojetím. V očích měla slzy – vlastně plakal celý sál pařížského divadla Champs-Élysées. Girardotová si po dlouhé době znovu připadala na vrcholu a přímo na mikrofon upřímně promluvila o svém návratu:
„Nevím, jestli jsem chyběla francouzskému filmu zrovna já, ale mně francouzský film chyběl – šíleně… zoufale… bolestně. Vaše uznání, vaše láska mi dávají pomyšlení, že možná, opravdu jen možná, ještě nejsem úplně mrtvá,“ pronesla ke kolegům v sále plačtivým, ale pevným hlasem a dočkala se bouřlivých ovací. Tato emotivní řeč obletěla druhý den média a připomněla všem, jak důležité místo kdysi Girardotová ve francouzské kultuře zaujímala.
Herečka pak skutečně znovu ožila i po pracovní stránce. Koncem 90. let přijímala další nabídky a často si vybírala role, které se jejímu věku vymykaly od očekávání. Režisér Michael Haneke ji například obsadil jako manipulativní panovačnou matku ve filmu Pianistka (2001) vedle Isabelle Huppertové.
Girardotová v této záporné úloze odhodila poslední zbytky marnivosti a s nelítostnou autenticitou ztvárnila stárnoucí ženu, která psychicky ničí vlastní dceru – a vysloužila si za to svého třetího Césara (tentokrát pro nejlepší herečku ve vedlejší roli). V divadle se opět vrátila k monodramatu Madame Marguerite, za nějž získala prestižní Molièrovu cenu. Po pětašedesátce tak vstoupila do nečekaně plodné závěrečné etapy kariéry, v níž ale zároveň číhalo nenápadné nebezpečí.
Kolem roku 2004 si blízcí všimli, že s Annie Girardotovou není něco v pořádku. Zpočátku nenápadné potíže s pamětí se zhoršovaly. Herečka, která se celý život učila desítky stran textu, najednou zapomínala jména kolegů a pletla si detaily z natáčení. Po konzultaci s lékaři rodina veřejně oznámila, že Girardotová trpí počáteční fází Alzheimerovy choroby.
Sama Girardotová se ještě pokusila naposledy pracovně zabrat: přijala drobné role ve filmech (Utajený a další) a režisérka Jane Birkinová ji v roce 2007 obsadila do svého snímku Krabice. Během tohoto natáčení už ale kolegové museli herečce často napovídat text a pomáhat jí na place s elementární orientací. Krátce poté Girardotová film i veřejný život definitivně opustila.
Poslední roky trávila v péči rodiny a v odborném zařízení v Paříži, kde se s ní léčila i její starší, stejně nemocná sestra. Zapomínání se prohlubovalo den za dnem. Nejprve v paměti vybledly názvy filmů a divadel, kde účinkovala, potom jména přátel a konečně i vzpomínky na vlastní úspěchy.
„Ty filmy, co jsem natočila… nepamatuju si je,“ přiznala tiše v jednom z dokumentů, který o ní v té době vznikl. Když se na obrazovce objevily ukázky z mládí, nepoznávala sama sebe.
Annie Girardotová zemřela 28. února 2011 v Paříži ve věku 79 let. Příčinou úmrtí byly komplikace spojené s Alzheimerovou chorobou, kvůli níž byla už delší dobu upoutána na lůžko.
Zdroje:
https://www.lejdd.fr/Culture/Malade-d-Alzheimer-Annie-Girardot-s-est-eteinte-275931-3236657
https://www.theguardian.com/film/2011/mar/01/annie-girardot-obituary
https://www.bfi.org.uk/sight-and-sound/news/annie-girardot-1931-2011
https://www.allocine.fr/article/fichearticle_gen_carticle=18602027.html
https://www.allocine.fr/personne/fichepersonne_gen_cpersonne=1145.html
https://www.kinotip2.cz/clanky/rocco-a-jeho-bratri-1960-manzel-annie-girardot-se-projevil-nasilnicky-ve-filmu-i-v-zivote-20200524-392.html
https://www.csfd.cz/tvurce/2425-annie-girardot/prehled/
https://fr.wikipedia.org/wiki/Annie_Girardot
