Článek
Středa 21. března 1945, Haarlem. U mostu na severním okraji města stojí německá kontrola. Nizozemsko má za sebou hladovou zimu, v níž lidé jedli tulipánové cibulky, a na jihu už stojí spojenecká vojska. K závoře přijíždí na kole mladá žena. Černé vlasy, brýle, v brašnách na kole balík novin. Vojáci ji zastaví. Noviny se jmenují De Waarheid, Pravda, a jsou ilegální. Pak se podívají do kabelky. Leží v ní pistole ráže 9 milimetrů.
Vojáci zatím nevědí, koho drží. Před sebou mají čtyřiadvacetiletou bývalou studentku práv, která už skoro dva roky střílí kolaboranty a německé konfidenty. Nacisté ji mají na seznamu nejhledanějších osob. Neznají její jméno, jen popis. Svědci útoků mluvili pokaždé o jednom: o dívce s rudými vlasy. Ty teď měla načerno. Jenže vlasy rostou. A ty její rostly zrzavé odmalička, k velké nelibosti spolužáků.
Zrzka z Haarlemu
Jannetje Johanna Schaftová se narodila 16. září 1920 v Haarlemu. Otec Pieter byl učitel na obecné škole a s matkou Aafje patřili k socialistům. U stolu se doma mluvilo o politice a spravedlnosti. Ve škole se malé Jo posmívali kvůli zrzavým vlasům a pihám. Když jí bylo sedm, zemřela na záškrt její dvanáctiletá sestra Annie. Rodiče pak jedinou zbylou dceru úzkostlivě chránili. Jo chtěla studovat práva a jednou hájit lidská práva.
V roce 1938 začala studovat na Amsterodamské univerzitě. Spřátelila se se dvěma spolužačkami, Sonjou Frenkovou a Philine Polakovou. Obě byly Židovky. Když v květnu 1940 Německo Nizozemsko obsadilo, začaly se pro ně den po dni utahovat smyčky protižidovských nařízení. Jo se poprvé vzepřela okupantům kvůli nim. V roce 1942 ukradla v šatně plaveckého bazénu dva občanské průkazy a jeden ze spolužáků je kamarádkám přepsal. Byla to její první ilegální akce.
Na jaře 1943 přišli okupanti s novým nařízením. Každý student, který chtěl dál studovat, musel podepsat prohlášení věrnosti. Slíbit, že nebude dělat nic proti Říši ani proti německé armádě. Zhruba osm z deseti studentů podpis odmítlo. Mezi nimi i Jo Schaftová. Se studiem tím skončila. Vrátila se k rodičům do Haarlemu a vzala s sebou Sonju a Philine, které se musely skrývat. Schovávaly se u Schaftových. Rodiče, kteří po smrti starší dcery tolik dbali na bezpečí té mladší, teď kvůli ní riskovali všechno.
Jo chtěla dělat víc. Přes známé se dostala do odbojové skupiny Raad van Verzet, Rada odporu, která měla blízko ke komunistům. Mohla nosit zprávy jako jiné dívky. Nechtěla. Chtěla zbraň. V odboji ji nejdřív prověřili. Dostala za úkol zastřelit muže, o kterém jí řekli, že pracuje pro německou bezpečnostní službu. Namířila a stiskla spoušť. Pistole jen cvakla. Muž byl ve skutečnosti Frans van der Wiel, velitel haarlemské skupiny. Zkouška ukázala, že vystřelí. Prošla.
Tři dívky
V odboji poznala dvě sestry, Truus a Freddie Oversteegenovy. Když válka začala, bylo Truus šestnáct a Freddie čtrnáct. Všechny tři se staly nejbližšími přítelkyněmi a spolupracovnicemi. Holky na kolech nikomu nebyly podezřelé. Vozily zbraně, zprávy a falešné doklady, sledovaly cíle a střílely. Sestry Oversteegenovy prý lákaly opilé Němce a kolaboranty z barů na procházky do lesa, odkud se už nevrátili. Truus později mluvila o zhoubných nádorech ve společnosti, které bylo nutné vyříznout jako chirurg. „Jiné řešení nebylo. To je krutost války.“
Hannie se před akcemi malovala. Kamarádce to vysvětlila jednou větou. „Umřu čistá a krásná.“ Jeden úkol ale odmítla. Měla pomoct unést děti nacistického úředníka. Kdyby se akce nepovedla, musely by je zabít. To udělat nechtěla. Zabíjela muže, které odboj označil za zrádce a konfidenty, kteří posílali lidi na smrt. Děti ne.
Dvacátého prvního června 1944 vyrazila Hannie s odbojářem Janem Bonekampem do Zaandamu. Cílem byl policejní kapitán Ragut, kolaborant, který udal mnoho lidí. Střelila ho. Raněný Ragut ale ještě stačil vystřelit a zasáhl Bonekampa do břicha. Bonekamp se dostal jen o kus dál. V nemocniční cele se o něj staraly sestry, které se prý vydávaly za odbojářky. Byly to ve skutečnosti příznivkyně nizozemských nacistů. Umírající Bonekamp jim prozradil několik adres. Mezi nimi i adresu Schaftových.
Gestapo si přišlo pro Hannie domů, ale nenašlo ji. Vzalo si místo ní rodiče. Odvezlo je jako rukojmí do koncentračního tábora Vught. Hannie se chtěla vzdát, aby je pustili. Přátelé ji přemluvili, ať to nedělá. Učitel a jeho žena strávili v táboře devět měsíců. Jejich dcera mezitím zmizela. Kadeřník jí obarvil zrzavé vlasy načerno, dostala brýle s obyčejným sklem a doklady na jméno Johanna Elderkampová. Odteď byla Hannie.
Kořínky
Hannie pokračovala. V zimě 1944 pomáhala odvézt pět beden munice ze základny německého námořnictva v IJmuidenu. Prvního března 1945 zastřelila s Truus v Haarlemu policistu Zirkzeeho, člena nizozemské nacistické strany. O dva týdny později postřelily kadeřníka Langendijka, který donášel Němcům. Přežil. Jednou je při útěku pronásledovala vojenská policie. Vběhly do kavárny.
Pak do kavárny vešel německý důstojník. Truus mu prý skočila kolem krku. „Ahoj, Heinzi, pojď sem!“ Otravovala ho tak dlouho, dokud vojáci venku neodešli. Holky zase vyhrály. Nizozemsko mezitím hladovělo a na jihu země už byli spojenci. Válka se chýlila ke konci. Odboj chystal osvobození a Hannie vozila po Haarlemu noviny a zbraně. Šest dní po útoku na Langendijka se rozjela na kole k mostu na severním okraji města.
Z haarlemské věznice ji ještě tu noc převezli do Amsterdamu. Jméno odmítala prozradit. Pak se někdo podíval na její vlasy. U kořínků prosvítala zrzavá. Podle všeho ji poznala bývalá spolupracovnice z odboje Anna Wijnhoffová. Dívka s rudými vlasy byla v jejich rukou. Následovaly dny a noci výslechů, mučení a vazba. Hannie se nakonec přiznala k atentátům, které spáchala. Údajně tím zachránila rukojmí, které Němci zadrželi kvůli útokům. Žádnou adresu ani jméno ale neprozradila.
Bylo jí čtyřiadvacet. Za okny věznice se rozpadala Třetí říše. Hitler byl zavřený v bunkru v Berlíně, Rudá armáda stála na Odře a Spojenci postupovali Nizozemskem. Němečtí velitelé v okupované části země navíc vyjednávali s nizozemským odbojem. Podle dohody se už neměly konat popravy. Šéf amsterdamského gestapa Willy Lages ale pro Hannie Schaftovou udělal výjimku. Vydal rozkaz výslovně.
Dívka s rudými vlasy
V úterý 17. dubna 1945 ji odvezli k moři, do dun u Overveenu. Na tom místě za okupace popravili a pohřbili stovky odbojářů. Doprovázeli ji dva muži: Němec Mattheus Schmitz a nizozemský esesák Maarten Kuiper, bývalý policista. Vedli ji po písečné cestě k pláži. Schmitz šel za ní. Zvedl zbraň a vystřelil jí zblízka zezadu do hlavy. Kulka ji jen škrábla. Pak Kuiper vypálil dávku ze samopalu. Zahrabali ji v dunách.
Přátelé se o její smrti dozvěděli až o den později. V seznamu vězňů její jméno přeškrtli. Do osvobození Nizozemska zbývalo osmnáct dní.
Nizozemsko bylo osvobozeno 5. května 1945. Po válce vyzvedli těla popravených z hromadných hrobů v dunách. Mezi nimi bylo i tělo Hannie. Dvacátého sedmého listopadu 1945 ji pohřbili na Čestném hřbitově v Bloemendaalu se státními poctami. Mezi 421 pohřbenými je jedinou ženou. Na náhrobku má dvě slova: Zij diende. Sloužila. Maarten Kuiper dostal trest smrti a 30. srpna 1948 ho popravili. Willy Lages byl k smrti odsouzen také, trest mu ale zmírnili. V roce 1966 ho ze zdravotních důvodů propustili.
Pak se z Hannie stal problém. Komunistická strana z ní udělala svůj symbol a pořádala u hrobu vzpomínkové akce. V roce 1951, uprostřed studené války, je vláda zakázala. Když se přesto vydalo k hrobu přes deset tisíc lidí, čekaly na ně stovky policistů, vojáci a čtyři tanky. Dívku, kterou zastřelili nacisté, teď střežily tanky před vlastními lidmi.
V roce 1981 natočil režisér Ben Verbong film Dívka s rudými vlasy. Hannie v něm hrála Renée Soutendijková a film ji připoměl celé zemi. O rok později odhalila princezna Juliana v haarlemském Kenauparku její sochu. Vytesala ji Truus Oversteegenová, která se po válce věnovala sochařství. Život bez nejbližší kamarádky už pro ni nikdy nebyl stejný. Poslední neděli v listopadu si Hannie Schaftovou Nizozemsko připomíná dodnes.
Zdroje:
https://hannieschaft.nl/biografie/
https://www.tracesofwar.com/articles/2920/Hannie-Schaft.htm
https://www.nytimes.com/2023/07/07/obituaries/hannie-schaft-overlooked.html
https://www.greenleft.org.au/2020/1261/culture/three-dutch-heroines-who-fought-nazis
https://socialhistory.org/bwsa/biografie/schaft
https://meitotmei.nl/de-vele-mythes-rond-hannie-schaft/
https://www.museum.nl/en/verzetsmuseum-amsterdam/showpiece/de-bril-van-hannie-schaft
https://en.wikipedia.org/wiki/Hannie_Schaft
