Hlavní obsah

Letecký den na Ukrajině v roce 2002 skončil katastrofou. Stíhačka vjela do davu a zabila 77 lidí

Foto: By Alexei Shevelev, GFDL, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/21113938

Transportní letoun Iljušin Il-76MD společnosti Lviv Airlines. Právě do jeho přídě narazila padající stíhačka Su-27 předtím, než vjela do davu diváků.

Byla sobota, svítilo slunce a na letiště u Lvova přišly celé rodiny s dětmi na ramenou. Pilot stíhačky se ve vzduchu ptal, kde vlastně stojí diváci, a o chvíli později jeho Su-27 projel davem. Zemřelo 77 lidí.

Článek

V sobotu 27. července 2002 bylo nad Lvovem jasné letní nebe. Na vojenském letišti Skňliv na okraji města se slavilo šedesát let 14. leteckého sboru ukrajinského letectva a po celém městě visely plakáty. Lidé se tam domlouvali na kafe a pivo, příbuzní se sjížděli z celé Lvovské oblasti a mezi stany s chlazenými nápoji vystupovaly různé soubory. Sešlo se kolem deseti tisíc lidí. Bývalý policista Ilja Levitan měl ten den volno, manželka byla v práci, a tak vzal tříletou dceru „podívat se na letadýlka“. Holčička mu seděla na ramenou.

Ve vzduchu se mezitím chystala na vystoupení stíhačka Su-27UB s číslem 42. V kokpitu seděli dva plukovníci, pětačtyřicetiletý Volodymyr Toponar a devětačtyřicetiletý Jurij Jegorov, a palubní záznamník nahrával každé jejich slovo. Jegorov se ještě pokusil kamaráda zbrzdit: „Vovo, nebudeme, k čemu nám to je?“ Upozorňoval ho, že mají v nádržích pořád šest tun paliva. A pak přišla věta, ze které mrazí dodnes. „Kde jsou diváci, k čertu?“ zeptal se Toponar. „Nevím, kde jsou,“ odpověděl Jegorov se sprostou nadávkou. Toponar je pak přece jen zahlédl a nahlásil řídícímu, že bude létat doleva.

Foto: By Dave_S. from Witney, England, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/71189659

SU-27

Jeden z vojáků mezi diváky později novinářům týdeníku Dzerkalo tyžňa popsal, co následovalo: „Na nebi bylo najednou nějak ticho a myslel jsem, že letadlo už odletělo. Pak jsem zvedl hlavu a s hrůzou viděl, jak se ta mnohatunová obluda blíží k zemi.“ Levitanovi stroj prolétl těsně nad hlavou a jeho dcera se strachy počurala tátovi na záda. Krátce před jednou odpoledne se Su-27 nepodařilo vybrat polopřemet. Stabilizátorem zachytil strom, křídlem škrtl o beton pojezdové dráhy, narazil do stojícího letounu Su-17, pravým křídlem rozbil kabinu obřího transportního Il-76 a třikrát se přetočil. Pak vjel přímo do davu a vybuchl. Oba piloti se katapultovali až ve chvíli, kdy se stroj dotkl země.

„A kde jsou naši diváci?“

Takhle nějak (bez té nadávky) citoval Toponarovu otázku z přepisu záznamníku i šéf vyšetřovací komise Jevhen Marčuk. A celé Ukrajině se zatajil dech. Piloti, kteří měli předvádět akrobacii nad hlavami tolika lidí, ve vzduchu nevěděli, kde ti lidé stojí! Při nácviku u Žytomyru měli diváky na opačné straně letiště. Ve Lvově je organizátoři postavili jinam.

Výsledek byl strašlivý. Zemřelo 77 lidí, z toho 28 dětí, a podle pozdějšího soudu bylo zraněno přes pět set dalších. Žádný letecký den v historii nezabil víc lidí! „Kolem mě byly hromady a hromady lidí. Leželo na mně tělo dítěte,“ řekla britskému Guardianu Raisa Volodymyrova, která stála u letadla, jímž Su-27 prolétl. Mladík Anton, kterému na letišti zemřela matka, dodal jen to, co si myslela celá země: ti, kdo za to můžou, budou hořet v pekle.

MiG zůstal v mlze

Na Su-27 vlastně vůbec nemělo dojít. Program počítal s vystoupením stíhačky MiG-29 z Ivano-Frankivsku, jenže tam ležela mlha a MiG nevzlétl. Narychlo ho nahradila dvoumístná „sedmadvacítka“ ze základny Ozerne u Žytomyru. Toponar přitom nebyl žádný zelenáč, měl za sebou sedmadvacet let v kokpitu, dva tisíce letových hodin a létal v akrobatické skupině Ukrajinští sokoli. Kamarádi ho znali i z jiné stránky: na jejich videích z oslav hraje na harmoniku.

Před vystoupením prý žádal o zkušební přelet nad lvovským letištěm, aby si prohlédl terén, a nedostal ho! Létal s těžkým, natankovaným strojem, na kterém předem netrénoval, a s mapou, která podle pilotů neodpovídala skutečnosti. Na druhé straně letiště navíc stála továrna, takže létat tím směrem podle Toponara taky nebylo bezpečné. Palubní počítač ho během posledních minut několikrát varoval před nebezpečnou výškou. Hlasový informátor pak hlásil mezní rychlost i mezní úhel náběhu a řídící ze země mu radili, ať vybírá, přidá otáčky a zapne forsáž. Pak se záznam zastavil.

Mezi diváky stála s dvěma syny Halyna Chmilová. Když se na ně řítilo letadlo, přikryla vlastním tělem tříletého Ostapa. Desetiletého Oleha odhodila tlaková vlna, a to ho zachránilo. Matka zemřela klukům před očima a babička, která byla s nimi, o pár dní později v nemocnici. Fotka uplakaného Ostapa pak obletěla všechna světová média a stala se symbolem celé tragédie.

Ostap si z toho dne pamatuje jen útržky: silnici, kde stála letadla, křik, policii a sanitky. Že maminka už není, pochopil až později. A tu slavnou fotku nesnáší. „Nedívám se na tu fotku a nerad vzpomínám na ten den. Nechci dávat rozhovory, už toho o nás bylo napsáno tolik,“ řekl reportérům Rádia Svoboda, když mu bylo dvacet.

Fotograf a muži v civilu

Že se fotky ze Skňlivu vůbec dostaly ven, je skoro zázrak. Fotoreportér lvovského deníku Expres Jevhen Kravs dostal letecký den jako běžnou redakční práci a vzal s sebou třináctiletého syna. Na filmu mu zbývala dvě políčka a už se chystali odjet, když uslyšel výbuch a křik. Syna posadil do svého „hrbatého“ záporožce (ano, toho samého, kterým se kdysi jezdilo i u nás) a jel kilometr k místu neštěstí. „Měl jsem v hlavě jedinou myšlenku: vždyť mám jen dvě políčka!“ vzpomínal. Od někoho na místě koupil za tehdy obrovské peníze dva filmy a fotil. Nejdřív všechno, pak hlavně záběry, které „mluví“, třeba dva špinavé uplakané kluky.

Pak si všiml, že mezi diváky s fotoaparáty obcházejí muži v civilu. Dva si ho bez představení odvedli k autu, nechali ho tam s mladým policistou a slíbili, že ho pustí, když jim dá naexponovaný film. Kravs počkal, až se policista nedívá, a filmy v aparátu prohodil. Když se muži vrátili, sehrál před nimi divadlo, vytáhl prázdný film a rozšlapal ho se slovy, že nebude ani jemu, ani jim. Pustili ho. Kdo ti lidé byli a proč tolik chtěli fotky zabavit, neví dodnes. O pár dní později si jeho snímky vyžádalo vyšetřování, tentokrát oficiálně.

To, co se dělo po výbuchu, pak Ukrajince rozzuřilo možná ještě víc než samotná nehoda. Podle novinářů z Dzerkala tyžňa organizátoři pro deset tisíc lidí přichystali dvě sanitky! Jeden z lékařů poznamenal, že i na obyčejný fotbalový zápas se posílají tři. A to na přehlídce nebyli jen obyčejní lidé, ale i lvovský gubernátor Ljubomyr Buňak s manželkou a dcerou. Další vozy naštěstí začaly přijíždět za pár minut. Svědci Rádia Svoboda ale vzpomínají, že je zpočátku nepouštěli na plochu, protože přednost dostala generálská auta, která z letiště v rychlosti odjížděla. Páni generálové měli zřejmě naspěch! Někteří důstojníci si prý strhávali výložky a dokonce i blůzy uniforem, nejspíš ze strachu, že je lidé zbijí.

Měli proč se bát. Příbuzní lidí z epicentra se vrhali s pěstmi na kordon vojáků a policie, kteří je nechtěli pustit dovnitř. V dalších dnech se ve městě objevily zprávy o napadených vojácích a velitelé radili podřízeným, ať chodí ven v civilu. Lvov se mezitím semkl. Za tři dny přišlo darovat krev čtyři sta lidí, krajská televize okamžitě vysílala seznamy mrtvých a raněných a před městskou márnicí v Pekarské ulici čekaly celou noc stovky rodičů. Prezident Leonid Kučma přiletěl ještě ten den večer a hned odvolal velitele letectva. A v neděli? Smutek se ještě nevyhlašoval, aby se prý nepokazil Den pracovníků obchodu a naplánované svatby (ano, čtete správně). Na jedné z nich ve Lvově dokonce hrála hudba, zatímco v márnici ještě ležela neidentifikovaná těla!

Den státního smutku vyhlásil prezident až na pondělí 29. července. Na letiště tehdy přišlo patnáct set lidí s karafiáty a cesta od brány k místu výbuchu byla celá posetá květinami. „Náš kraj ještě nikdy nezažil takový žal. Tahle tragédie se dotkla každého Ukrajince, každého Lvovana,“ řekl kněz při smuteční bohoslužbě. Tatjana Volobujevová, která přežila mezi mrtvými, mezi slzami dodala: „Bylo kolem nás příliš mnoho mrtvých, měli jsme jen štěstí, že jsme přežili. Nemůžu zavřít oči, abych to všechno neviděla znovu.“

Ten den se ve Lvovské oblasti pohřbívalo víc než třicet lidí a v kapli márnice se podle novinářů pohřební obřady odbývaly jako na běžícím pásu. Některé rodiny šly do hrobu celé. V okrese Busk spustili do země tříčlennou rodinu, v Pustomytech čtyřčlennou. Neidentifikované ostatky přivážel do márnice nákladní kamaz. Několik lidí se nepodařilo identifikovat vůbec a pohřbili jen to, co z nich zbylo. Další týden se rakve rozvážely skoro do všech oblastí Ukrajiny, odkud lidé na přehlídku přijeli. Mezi mrtvými byli i patnáctiletý kluk z Ruska a třináctiletá dívka z Lotyšska. Ukrajinci během dvou týdnů poslali na sbírku pro pozůstalé sedm a půl milionu hřiven, tedy zhruba pětačtyřicet milionů tehdejších korun. Dalších deset milionů poslala do oblasti vláda.

„Žijeme jen díky Jegorovovi“

Oba piloti skončili ve vojenské nemocnici ve Vinnycji. Jegorov měl po katapultáži zlomené dva obratle a podle lékařů upadl do hluboké deprese, Toponar byl naopak neklidný a vzrušený. Novinářům řekl, že letadlo se najednou stalo neovladatelným a že neodbočil od letového úkolu. „Byl jsem zaskočen rozmístěním diváků. Úkol se neměl plnit nad lidmi. Ale dostali jsme rozkaz letět tím směrem,“ tvrdil. Kamarádovi z kokpitu prý vděčí za život, protože sám držel řízení do poslední vteřiny a jen Jegorov měl volné ruce na katapult. Jegorov do spisu stroze vypověděl, že viděl, jak se na něj řítí země, a rozhodl se katapultovat.

Komise ministerstva obrany v září 2002 rozhodla jasně: hlavní příčinou byla odchylka posádky od letového úkolu a chyba v pilotáži. Generální prokuratura přitom hned den po neštěstí mluvila o „vážných chybách v organizaci“. Podle odborníků přitom platilo, že akrobatické figury se nemají létat blíž než dvě stě metrů od diváků.

Zpočátku měla prokuratura dvanáct podezřelých, včetně generálů. Bývalého velitele letectva Viktora Strelnikova Kučma odvolal hned v den neštěstí a krátce byl i ve vazbě. Rozsudky ale nakonec dopadly hlavně na ty, kdo seděli v kokpitu nebo u vysílačky. V létě 2005 dostal Toponar od vojenského soudu čtrnáct let a pokutu 7,2 milionu hřiven, v tehdejším přepočtu přes třicet milionů korun (nejvyšší soud mu ji později snížil). Jegorov dostal osm let, zástupce velitele leteckého sboru Anatolij Treťjakov šest, zástupce řídícího letů Jurij Jacjuk pět a šéf bezpečnosti letů podmínku. A generálové? Čtyři z nich soud osvobodil! Nikdo z odsouzených vinu nepřiznal a Jegorova pak propustili díky milosti prezidenta Viktora Juščenka.

Rodiny mrtvých dostaly odškodné od deseti do sta tisíc hřiven za každého člověka, tedy zhruba šedesát až šest set tisíc tehdejších korun. Zranění, z nichž mnozí zůstali invalidní, dostali mnohem méně. Některé rodiny tak za mrtvého člověka dostaly v přepočtu kolem šedesáti tisíc korun! Skupinu Ukrajinští sokoli armáda rozpustila a letecké přehlídky se zakázaly.

Pilot, který odešel na Krym

Toponar trval na své nevině do konce. Když se mu blížil konec trestu, řekl po telefonu: „Letadla nesmějí létat nad diváky. Do poslední chvíle jsem se snažil letadlo zvednout, ale Jegorov zmáčkl katapult.“ Podle ukrajinského serveru Telegraf ho v roce 2013 pustili z vězení a zbytek trestu mu změnili na nucené práce. Usadil se ve vesnici u Kyjeva, kde si sám stavěl dům, a oženil se podruhé, ještě za mřížemi.

A pak přišel zvrat, který by nikdo nečekal. Jeho důchodový spis zůstal po roce 2014 v Simferopolu, a tak mu od té doby podle bývalé manželky chodil ruský důchod (ukrajinský mu přestali platit). V polovině února 2022, pár dní před ruskou invazí, odjel s druhou ženou vlakem k hranici okupovaného Krymu a přes Čonhar přešel pěšky na poloostrov. Fámu bývalého šéfa ukrajinského vězeňství, že pak v ruském letadle bombardoval Kyjevskou oblast, ukrajinská tajná služba i prokuratura vyvrátily. Toponar zemřel 21. ledna 2023 v Kerči na rakovinu ve čtvrtém stadiu.

Foto: By MaryankoD - Own work, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/page/15610970

kaple Všech svatých

U vjezdu na letiště dnes stojí kaple Všech svatých, postavená ze sbírek. Vysvětili ji přesně rok po neštěstí kněží čtyř různých církví a kolem ní leží sedmdesát sedm kamenů, jeden za každého mrtvého. Na ikoně svatého Mikuláše, kterou tam přinesli v roce 2007, jsou namalovaní všichni, kdo toho dne zahynuli. Každý rok 27. července se tam scházejí pozůstalí.

Byla to chyba dvou pilotů, kteří nevěděli, kde stojí diváci? Nebo armády, která jim nedovolila zkušební let, poslala na deset tisíc lidí dvě sanitky a pustila akrobacii nad dav? Soud ukázal prstem hlavně na kokpit. Ostatní si musí rozhodnout každý sám.

Zdroje:

https://www.radiosvoboda.org/a/sknylivska-trhedija-17-rokiv-potomu/30077447.html

https://zn.ua/ukr/politcs_archive/svyato-tragediya.html

https://zn.ua/ukr/politcs_archive/vorogu_ne_pobazhav_bi_opinitisya_na_yihnomu_mistsi.html

https://zaxid.net/14_rokiv_bolyu__istoriyi_postrazhdalih_u_sknilivskiy_tragediyi_n1398920

https://www.unian.ua/society/816448-sogodni-vipovnyuetsya-11-rokiv-sknilivskiy-tragediji.html

https://www.theguardian.com/world/2002/jul/30/nickpatonwalsh

https://www.kommersant.ru/doc/335923

https://www.aviaport.ru/digest/2002/08/12/33843.html

https://news.telegraf.com.ua/ukr/ukraina/2023-02-01/5777611-mertvaya-petlya-pilota-toponarya-pyat-faktov-iz-zhizni-i-smerti-vinovnika-sknilovskoy-tragedii

https://ru.wikipedia.org/wiki/Катастрофа_Су-27_во_Львове

https://uk.wikipedia.org/wiki/Скнилівська_трагедія

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz